Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate is passing 39

28.06.2010 (11:45) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3980×

EDWARD

Dvanáct vteřin? Co to proboha je. Co má znamenat dvanáct vteřin? Na co dvanáct? Na přeměnu. Vždyť to přeci nejde. Nemůžu to udělat. Nemůžu ji připravit o duši. To není správné, ona má žít. Nemám slyšet to hnusné ticho. Neměl bych marně hledat její tep. Má být v pořádku a ne mi tu nehybně ležet v náručí.

V hlavě mi bleskl rozhovor, který jsme před časem s Bellou vedli.

„Přemýšlela jsem…“ řekla.

„O čempak?“

„Chtěla bych být s tebou.“

„Vždyť jsi,“ odpověděl jsem.

„Já myslím jako napořád. Chtěla bych, abys mě přeměnil,“ vypadlo z ní.

„Bello, to nejde.“ Podíval jsem se jí do očí.

„Proč ne?“ zeptala se zklamaně.

„Nechci ti zkazit život.“

„Pokud to nevidíš, tak můj život už je docela pokažený,“ rozčilovala se.

„Tvůj život není zkažený.“

„Ale já s tebou chci zůstat. Edwarde, miluji tě a chci s tebou být napořád.“

„Ne, Bello, a už se o tom nebudeme bavit,“ řekl jsem rozhodně.

„Ale budeme,“ šeptla tiše.

Celé mé rozjímání mi zabralo sotva dvě vteřiny. Díky předchozímu rozhovoru jsem si právě v tuto chvíli uvědomil, že mě o to Bella sama prosila. Mám ale právo to udělat? Chtěla by to ještě? Vždyť její poslední lidská vzpomínka bude na to, jak zabila člověka.

Když ji ale proměním, může si utvořit nové vzpomínky a na tuto příšernou zapomene. A co to dítě. Vyvstanula mi na mysl další myšlenka. Byl jsem velice rozpolcený a věděl jsem, že drahocenný čas mi ubývá.

„Prašť, jak uhoď,“ odfrknul jsem si.

Podíval jsem se do Belliny poklidné tváře a sklonil se k jejímu krku. Jemně jsem ji na něj líbnul a potom moje ostré zuby prořízly slabou kůži na jejím krku. Krev, která mi teď proudila do krku, byla ještě teplá. V hlavě jsem se hádal se svým démonem, který mi radil, ať nepřestávám a prostě a jednoduše ji vysaju.

„Vždyť už ji stejně není možné zachránit. Už nemá ani tep,“ mluvil na mě v mojí hlavě.

„Prosím, ať to vyjde,“ vydechl jsem a přitom se od Belly oddálil. Držel jsem ji v náručí a nepatrně s ní kolíbal. Čekal jsem na ten zvuk, který mě měl odtrhnout od mého trápení a začínal jsem být zoufalý. Pomalu mě začal nahlodávat červíček, že jsem čekal moc dlouho.

Bellin mobil se mi rozdrnčel v ruce ve chvíli, kdy se ozvalo pro mě uklidňující „buch“. To jediné mě vytrhlo z příšerné agonie zoufalství. Na tváři se mi usadil spokojený úsměv a sevřel jsem Bellu víc v náručí. Věděl jsem, že ji budu muset co nejdříve přemístit, protože přeměna právě začala.

Podíval jsem se na drnčící mobil v mých rukách.

„Ano, Alice?“ promluvil jsem stále nespouštějíc oči z Belly.

„Věděla jsem, že to dokážeš. Jedeme za tebou, abychom odklidili ten nepořádek a ty ses mohl s Bellou přemístit k nám.“

„Díky,“ vydechl jsem do telefonu.

„Budeme tam tak za deset minut.“

„Dobře,“ odpověděl jsem a hovor ukončil. Bella mi vykřikla v náručí a ruce zaťala v pěst, až jí zbělely klouby.

„To nic, lásko. Bude to dobré. Moc se omlouvám, že jsem nepřišel dřív. Nemuselo se to stát,“ šeptal jsem jí. Vzal jsem ji do náručí a přemístil jsem nás do obýváku.

„Edwarde!“ ozvala se ode dveří Alice.

„Jsme v obýváku,“ dal jsem jí vědět.

„Emmette, Jaspere, ukliďte to tělo. Rose, postarej se o tu zbraň a já si vezmu na starost úklid toho zbytku,“ dávala rozkazy ostatním. Vstal jsem ze sedačky a šel jsem za nimi.

„Mockrát vám děkuju.“

„Za málo, Edwarde. Vezmi Bellu a jeďte k nám domů. S Charliem to vyřešíme potom,“ řekla mi Alice.

Rychle jsem se vrátil do obýváku a vzal Bell do náručí. Alice nás vypustila ven. Položil jsem Bell na zadní sedadla Volva, ve kterém přijeli mí sourozenci. Alice na mě mávla a potom zmizela v domě. Šlápnul jsem na plyn a vyrazil k nám domů.

„Esme, je tu Carlisle?“ volal jsem do domu a nesl Bellu ke mně do pokoje.

„Co potřebuješ, Edwarde?“ ozval se Carlisle a šel za mnou do pokoje. Přeopatrně jsem Bellu položil na postel. Zatím byla relativně v klidu. Pravděpodobně ji stálo mnoho sil se takhle přemáhat. Zdálo se, že v sobě dusí každý výkřik.

„Co se mohlo stát? Proč byla Bella najednou bez života. Opustil jsem ji jen na malou vteřinu a zdála se být až na počáteční šok ze zabití Kyla v pořádku,“ promluvil jsem, když se vedle mě objevil Carlisle.

„Nevím jistě. Alice mi říkala, že když viděla Bellu, tak měla tržnou ránu na hlavě. Domnívám se, že když ji Kyle uhodil, tak se jí mohl z otřesu vytvořit hematom, který pak později ze všeho toho psychického tlaku prasknul. Lepší vysvětlení ti bohužel nepodám, ale věř mi, že jsi udělal s tou přeměnou správnou věc. Jinak jsi jí pomoci nemohl,“ vysvětlil mi Carlisle.

„Díky,“ bylo jediné, na co jsem se zmohl. Carlisle opustil můj pokoj a já chytil Bellu za ruku.

„Bude to dobré, lásko.“ Pohladil jsem ji po tváři a ona otevřela svá hnědá očka. Čišel z nich strach a utrpení.

„Edwarde, prosím uhas to. Tak strašně to pálí. Já hořím?“ ptala se z posledních sil.

„Neboj se, Bello, bude to v pořádku. Vydrž ještě nějaký čas a pak to skončí.“

„Kdy?“ vydechla.

„Tři dny.“

„Ty jsi mě přeměnil?“ zeptala se a potom celý dům protkal její bolestný výkřik.

„Ano, přeměnil.“ Sklonil jsem se k ní a políbil ji na tvář.

BELLA

Uvnitř mě spalovaly plameny. Olizovaly mé vnitřní orgány a mně se zdálo, že je pálí zaživa. Bolelo to, tak moc to bolelo, ale já se snažila nevydat ani hlásku. Vedle sebe jsem cítila Edwarda. Cítila jsem i jeho ruku položenou na té mé. Počítala jsem minuty, hodiny a dny, ale někdy u druhého dne jsem se ztratila. Plameny se znásobily a já nemohla dělat nic jiného, než je vnímat celým mým tělem.

Bylo mi příšerně. Uklidňovala jsem se myšlenou, že po těchto třech děsuplných dnech budu s Edwardem napořád. Netušila jsem, proč se mě rozhodl přeměnit. Jediné, na co si vzpomínám, byl výstřel z Charlieho pistole. A co Charlie? Vždyť jsem zmizela bez jediného slova. Musí mít o mně strach.

„Edwarde, Charlie,“ vydechla jsem a podívala se na Edwarda.

„Neboj, Bello, Alice to zařídila.“ Jen co odpověděl, tak jsem se neudržela a znovu vykřikla. Plameny se začala stahovat do mého srdce, které teď běželo jako o závod.

„Už jen čtyři minuty,“ slyšela jsem jako zdálky hlas mého anděla. Jeho stisk na mé ruce zesílil.

Ty čtyři minuty byly snad to nejhorší, co jsem zažila. Myslela jsem, že se mi rozskočí srdce na milion kousků a pak… Najednou byl konec. Vše náhle utichlo a já pomalu rozlepila oči od sebe.

Zvedla jsem se dosedu a spatřila všech sedm upírů, jak na mě s očekáváním v očích koukají.

„To už je ze mě upír?“ zeptala jsem se a maličko se na ně usmála. Ostatní se rozesmáli a Edward, který byl nejblíže ke mně, se naklonil.

„Ano, už je z tebe upír,“ odpověděl Edward.

„Není to zas tak hrozné,“ pípla jsem zvonivým hláskem a v krku mi trochu pálilo.

„Jsem rád, že ti to tak připadá. Asi bychom měli skočit na lov.“

„Počkej a co Charlie?“ zeptala jsem se s obavou v hlase.

„Volala jsem mu a řekla, že si chceme udělat holčičí víkend,“ odpověděla mi Alice.

„Bello, musíme si promluvit,“ řekl Edward a ostatní se vyklidili z pokoje.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a zmateně na něj koukla.

„Budeme muset odjet,“ pověděl a přisedl ke mně na postel. Vzal mé ruce do svých a podíval se mi do očí.

„Já vím. Nejlepší asi bude, když mu zavolám a řeknu, že odjíždíte a já chci jet s vámi.“

„Je mi to moc líto,“ řekl procítěně.

„Myslíš, že ho ještě někdy uvidím?“

„Doufám, že ano. Možná za rok nebo dva. Podle toho, jak se budeš ovládat.“

„S tím mohu žít.“

„Chtěl bych se tě na něco zeptat, než vyrazíme na lov.“

„Ptej se.“

„Vím, že je to hodně osobní, ale nebyla jsi náhodou těhotná?“

„Cože?“ vyhrkla jsem zmateně.

„Alice mi ukazovala vizi předtím, než jsem za tebou v sobotu šel. Byli jsme tam spolu a tys držela dítě. Ale je pravda, že teď už to je jedno. Už je z tebe upír, tak už to nebude možné.“

„Edwarde, já si myslím, že jsem nebyla těhotná.“

„Víš to jistě?“ zeptal se.

„Ano, na sto procent. Před týdnem jsem měla…“ koktala jsem.

„Chápu,“ zarazil mě, když si všimnul, jaké mi to dělá obtíže.

„A teď jdeme na lov?“ zeptala jsem se.

„Řekl bych, že je ten správný čas,“ usmál se a zlehka mě políbil.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate is passing 39: