Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 35. kapitola + Epilog

04.05.2013 (14:45) • mmonik, Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 4099×

Pohled Edward

Ne! Ne, to nemůže být pravda! Nesmí to být pravda! Ne! Prosím…

Musel jsem ji vidět. Musel jsem vědět, co se stalo, a proč jsem u ní k sakru nebyl! Byl jsem zlomený a věděl, že tohle se už nikdy nespraví, přesto jsem ji potřeboval vidět. Naposledy…

„Musím ji vidět!“ zavrčel jsem skrz zaťaté zuby.

„No tak, dělej! Na co čekáš! Vyrážíme…“ zakřičel na mě Emmett, zatímco se celá má rodina postavila s tím, že jdou taky. Jasper lokalizoval místo, ze kterého mi volal ten chlap.

„Budeme tam zítra,“ řekla Alice a postavila se k mému boku. Podíval jsem se do bolestí zkřivené tváře mé sestry a pochopil, že se mi to nezdá. Vážně se to dělo. A dělo se to mně…

Vyrazili jsme na cestu. Tentokrát jsme neriskovali s žádnými dopravními prostředky. Vsadili jsme na naše upíří schopnosti. Cestou jsem se neubránil myšlenkám na všechno, co nás s Bellou potkalo. Všechno, čím jsme si museli projít. Až teď mi došlo, že mě ta ženská dostala. Dostala mě už od první okamžiku. Ať byla sebevíc nesnesitelná a jedová, byla to pořád ta samá Bella. Nenávistně jsem zavrčel, když jsem si vzpomněl, kdo za to všechno může. Kdyby se Volturiovi neobjevili v Miláně, nikdy by se ta nehoda nestala.

Kdybych nebyl dočista zblbnutý z Belliny reakce na to, kdo jsem, a její hlavy na mém hrudníku, slyšel bych blížící se nebezpečí v podobě volterského upíra. Předvídal bych jeho napadnutí a Bella by se nikdy tak ošklivě nezranila… A pak to přišlo. Jedna jediná věta, která nám oběma dočista změnila život. Moje sobeckost, když jsem jí okamžitě neřekl pravdu. Její píle, která mě donutila vyslovit mé pocity nahlas…

Hořkosladce jsem se usmál nad myšlenkou, že by to všechno tehdy dopadlo jinak. Teď bych dal všechno za to, aby to bylo všechno jinak. Jen aby byla živá a zdravá. Co jsem v sobě nedokázal zapřít, byl ten sobecký parchant tam někde uvnitř mě, který na mě hrozil prstem. On byl totiž za tu jednu větu šťastný, protože díky ní jsem prožil ty nejkrásnější okamžiky své existence. Ale za jakou cenu? Zahnal jsem ho do hlubin svého těla a nechtěl ho dál poslouchat.

Dobře jsem věděl, že kdybych ji zastavil, když odcházela, mohla ještě žít. Ale já chtěl vyslyšet její přání… Dopřát jí život, který si zaslouží… Ne nadarmo se říká, že každý bude za své chyby potrestán. A můj den zúčtování nastal dnes…

****

Nedbal jsem matčina naléhání, abych zaklepal, a vlítnul jsem do domu. Rozrazil jsem dveře a rozhlédl se. V domě bila dvě srdce. Jedno silné a zrychlené a jedno obyčejné a pravidelné.

Vlítnul jsem do obýváku, kde jsem narazil na doktora Pratta. Byl to ten samý chlap, kterého jsem tehdy viděl s Bellou před Glamourem. Vjel do mě šílený vztek.

„Kde je!“ zakřičel jsem, až se dům otřásl v základech. Vyděšený doktor couvl o dva kroky dozadu a vytřeštěně se na mě díval.

„Vy-vy jste Edward Cullen?“ vykoktal ze sebe. Načež napřáhl ruku a ukázal směr. Rozešel jsem se chodbou po směru jeho ruky.

„Nechoďte tam,“ uslyšel jsem jeho hlas. Zastavil jsem se a zavřel oči. Jak se opovažuje!

„Co prosím?!“ zasyčel jsem a pevně semknul čelist k sobě.

„Porod ji úplně zničil. Je to pohled, který nikdy z paměti nedostanete,“ vysvětlil a já se na něj otočil. Byl jsem připravený se na něj zlobit a svalit na něj všechnu vinu. Ale tak nějak jsem to nedokázal. Právě jsem totiž poznal, jak úzká je hranice mezi zlobou a bolestí. Trpěl jsem a zastírat to zlobou nemělo cenu. Co jsem chtěl komu namlouvat. A on trpěl taky. Svým zvláštním a lidským způsobem, ale přece.

„A kde je dítě?“ zeptala se Alice, která stála na druhé straně obýváku se zbytkem rodiny.

„U sebe v pokoji,“ řekl a ukázal do druhé chodby. Esmé, Alice i Rose se tam rozešly. Zatímco Carlisle se přidal ke mně. Společně jsme došli ke dveřím a pak jsem vzal za kliku.

Žasl jsem nad tím, jak byl tenhle pokoj zařízený. Pokoj? Tohle byl perfektně vybavený operační sál. Neubránil jsem se nutkání a znovu se rozhlédl. Ten chlap byl vážně připravený na všechno. Jen ne na upířího potomka…

Uprostřed místnosti jsem ji uviděl. Napjal jsem každý sval v mém těle. Každý krok mi připadal těžší. Nakonec jsem se zastavil až u postele. Podíval jsem se do její tváře a věděl, že kdybych mohl, brečel bych. Nevypadala tak, jak bych si představoval. Po známkách bolesti, kterou si musela včera projít, nebyly ani památky.

Čistá a jasná pleť zbavená všech lidských projevů, vlasy volně rozložené podél těla. Ležela v klidu a vypadala, jako by spala. Bez známek jakýchkoliv zranění. Prohlédl jsem si její tělo, abych se ujistil. Doktor se o ni musel postarat a i ji upravit.

Zvedl jsem ruku k jejímu obličeji a opatrně se dotknul její tváře. Byl to letmý dotyk hřbetem mé ruky. Bál jsem se, aby mi nezmizela. Abych jí ještě víc neublížil. V momentně, kdy jsem ucítil její teplotu, která byla téměř totožná s tou mou, jsem se neudržel.

Chytil jsem ji a pevně ji přitiskl k mému tělu. Tiskl jsem ji na svou hruď a hrdlem mi vycházely bolestivé vzlyky. Tahle bolest nebyla fyzická. Tahle bolest mi vyrvala duši.

Svíral jsem ji v náručí a vzlykal. Nehodlal jsem ji pustit. Nikdy. Dýchal jsem její vůni, která byla stále patrná. Nechal jsem ji, aby prostoupila mé tělo. Tolik mi chyběla. Tak moc jsem ji miloval…

„Edwarde,“ zašeptal otec a položil svou ruku na mé rameno. Otočil jsem na něj svůj bolestí zkřivený obličej.

„Musíš…“ chtěl pokračovat, ale něco mu to nedovolilo. Něco, co se stalo uvnitř Bellina těla.

„Slyšel jsi to?“ Přikývl jsem, zatímco on mě donutil ustoupit a položit tak Bellu zpátky na lůžko. Carlisle začal s kontrolováním jejího těla. Já ji zatím hladil po vlasech a očima sledoval otce v akci.

„Edwarde, ona… ona se mění,“ řekl a nevěřícně zakroutil hlavou.

„To je nesmysl!“ vyštěkl jsem. „Jak by asi mohla...“ zarazil jsem se a znovu se na ni pořádně podíval.

Otec dál pokračoval ve svém zkoumání. Ale bylo to zbytečné. Oba jsme slyšeli, jak jí jed momentálně spravuje polámané kosti v oblasti pánve.

„Vždyť je tak klidná…“ šeptl jsem. Nemohl jsem uvěřit, že by to mohla být pravda. Za normální situace by se měla svíjet v bolestech a křičet, jak oheň spaluje její vnitřnosti.

Ale ona spala a vypadala jako porcelánová panenka.

Zaposlouchal jsem se do zvuků jejího těla. Téměř jsem mohl slyšet, jak jí jed koluje tělem. Styděl jsem se za to, co jsem v sobě momentálně prožíval. Ale byla to čirá radost. Radost způsobená tím, že jsem ji neztratil.

„Tati,“ zašeptal jsem, ale ta radost byla víc než patrná. Podíval jsem se na něj a myslel, že se ze samého štěstí zblázním. Oplatil mi stejnou mincí, načež se srdečně usmál. Kvůli mému předchozímu smutku pro ten jejich nebyl prostor.

„No, moc se neraduj. Nejspíš se její city při proměně nezmění a bude tě celou existenci nenávidět…“ Vždy přímá a paní spravedlivá. Rose. Otočil jsem se na ni. Stála ve dveřích s rukama v bok.

„Ale bude žít,“ usadil jsem ji. Nezáleželo na tom, jestli mi Bella odpustí nebo mě bude navždy nenávidět. Důležité bylo, že bude žít. Ať už pojem „život“ znamenal cokoliv. Rosalie protočila očima a vstoupila do pokoje. Věděla, že je to lež, že udělám všechno pro to, aby mi odpustila.

„Myslím, že tam vzadu je jeden fešák, co by se s tebou chtěl seznámit.“ Bylo zajímavé, jak se jí při zmínce o mém synovi rozněžnil hlas. Počkat… Syn?! Já mám syna?!

Nečekal jsem už ani další sekundu a rozlítl se za ním. Přiřítil jsem se do obýváku, kde se v Alicině náručí rozvaloval takový malý uzlíček. Zasněně jsem se díval jejich směrem, když se na mě všichni podívali. Alice ho nadzvedla, abych na něj pořádně viděl.

Podíval se na mě a já se ztratil v čokoládové záplavě jeho očí. Byly to její oči. Ty podtrhovaly jinak dokonalý, olivově bledý obličejík, který neměl ani jednu jedinou chybu.

„Je to tvoje dokonalá zmenšenina,“ zhodnotil to celý Emmett. Ale ani ten mě nemohl vyrušit z obdivování toho nejdokonalejšího, co jsem v životě stvořil. Všechno ostatní mi přišlo tak nicotné. Jako by záleželo jen na něm.

„Myslím, že zdědil to nejlepší po nich obou,“ rozsekla to máma a něžně ho pohladila.

Najednou jsem zalitoval, že tu stojím jako solný sloup místo toho, abych si ho konečně pochoval. Ve vteřině jsem přelítl místnost a opatrně si ho vzal do náručí. Dívat se mu do tváře bylo něco nepopsatelného. Sledoval mě, jako by si mě prohlížel. Neudržel jsem se a opatrně ho políbil na čelíčko. Byl můj a já si byl jistý, že už ho nikdy nenechám samotného.

„Já jsem táta,“ řekl jsem mu a pohoupal ho v náruči. Jako odpověď párkrát zamlaskal a pak zavřel oči. Přivinul jsem si ho blíž a opatrně ho pohoupal, aby měl pěkné sny.

****

„Jako Edwarde!“ ječel uraženě Emmett. Už od rána byl neskutečně otravný. Celou dobu mě prosil, abych mu ho půjčil. Ale to jsem nehodlal riskovat. Dobře jsem svého bratra znal. A dokud budu živý, tak mu ho do rukou nedám. Ne, dokud je to takovýhle malý uzlíček.

„Ani nevíme, kolik toho snese a jak velkou část má z upířích genů,“ protestoval jsem, načež se spustila rodinná diskuze na téma můj syn. Držel jsem ho v náruči celou noc. Nehodlal jsem ho pustit z rukou ani na minutu. Celá rodina do něj byla tak zahleděná, že jsme ani upířím sluchem nezaznamenali, že tu už nejsme sami.

„Dej mi mého syna!“ rozezněl se domem hlas mé ženy. Instinktivně jsem malého přivinul blíž k sobě. Ostatní si obranně stoupli přede mě. Bella byla novorozená a malému tělem kolovala krev. Nemohli jsme si být jistí, co udělá. Co nás všechny šokovalo, následovalo hned potom.

„Bello,“ zašeptal doktor, který se akorát vracel s ohřátou krví pro našeho otesánka. Přišel z východního křídla, čili absolutně nechráněn. Když ji uviděl, srdce mu vynechalo úder. Přestože mu to v noci Esmé s Carlislem všechno vysvětlili, nemohl uvěřit, že je tu opět s námi. Já na tom teda nebyl jinak.

„Lestere,“ vydechla překvapeně. Co si myslela? Že už tu nebude? Rose s Emmettem se okamžitě přemístili před něj. Všichni jsme čekali, co bude. Nejpravděpodobnější verze byla, že se pokusí vrhnout po doktorovi a následně si dá jako zákusek našeho syna. Tak to teda ne!

„Edwarde, já tě žádám, dej mi mého syna!“ otočila svou pozornost opět na mě. Všichni jsme zůstali vyjeveně civět. Sám jsem byl divoký z tolika myšlenek, které se mi honily v hlavě.

„Bello, jsi novorozená a jemu koluje v těle krev. To není dobrý nápad,“ zkusil jsem, když jsem odboural myšlenky všech ostatních a snažil se být racionální.

„Nevím, co přesně znamená být novorozená. Ale víte vy, jak vypadá, když matka brání své dítě?“ zeptala se a sjela nás všechny pohledem. „Ne?! Tak jestli mi ho okamžitě nedáš, tak to všichni poznáte,“ řekla hlasem, který by mohl krájet skály.

„Je to taky můj syn,“ opravil jsem drobný nedostatek. Pozvedla jedno obočí a zabodla do mě svůj pohled.

„Dej jí ho,“ řekl Lester a zkusil mi ho vzít z ruky. A ten se tu vzal kde, sakra?! Malej zaujatě sledoval, co se to tu děje.

„Edwarde, evidentně ví, co se tu děje. Dej jí ho,“ přimluvil se Carlisle. Nerad jsem ho podal do doktorovy náruče a čekal, co bude dál. Nejspíš jsem udělal největší chybu v životě. Protože jsem vsadil na to, že se Bella ovládne. Vsadil jsem na ni. A to, co se stalo následně, mě utvrdilo v tom, že jsem na ni měl vsadit už dávno.

„Ahoj, Charlie,“ zašeptala, když si ho brala. Malý se spokojeně usadil v jejím náručí, jako by tam odjakživa patřil. Bella se na něj roztouženě dívala a já viděl sebe před více než dvanácti hodinami. Potom ho zasypala polibky a dál mu šeptala, jak ho miluje. Otočila se a chtěla odejít.

„Ale teď jsem ho měl mít já!“ zaprotestoval Emmett. Bella se po něm otočila a nahlas zavrčela.

„Fajn!“ rezignoval a naštvaně si sedl na křeslo.

„Máš hlad?“ zeptala se ho a už si brala láhev od doktora, který stál za ní celou tu dobu.

„Jak to víš?“ zeptal jsem se jí, protože já jeho myšlenky neslyšel. Otočila se na mě a podívala se mi do očí.

„Ukázal mi to,“ řekla prostě a pak zmizela v útrobách domu i s mým synem.

„Jak jako ukázal?“ zajímala se Alice.

„A proč to ukázal jí a ne mně?!“ opravil jsem její otázku.

„Au,“ uchechtl se Emett, aby zdůraznil, že mi kleslo sebevědomí na bod mrazu.

„Až se všichni trochu uklidníme, promluvíme si,“ rozhodl Carlisle. Všichni jsme byli z posledních několika dní úplně vyčerpaní. Sice ne fyzicky, ale psychicky ano. O Belle nemluvě. Musela z toho, co se stalo, být strašně zmatená.

„Myslím, že půjdu za nimi. Zkusím si s ní promluvit,“ rozhodl jsem a statečně se rozešel ke dveřím, ve kterých před pár okamžiky zmizela.

Zaklepal jsem a pomalu otevřel dveře. Nechtěl jsem dělat rychlé pohyby, abych ji neznervóznil. Hned nato se pokojem ozvalo dravé vrčení, které směřovalo na mou osobu.

„Možná to zkusím až zítra,“ pronesl jsem, zatímco jsem rychle zavřel dveře. Byla to moje manželka, ale nechtěl jsem se s ní prát.

„Au,“ pronesl pobaveně Emmett na účet mého ega.

„Nech si to,“ odsekl jsem mu a navrch přidal otrávený obličej. Pobaveně zvedl ruce, že se vzdává. Zaplul jsem do sedačky vedle něj a naštvaně si zkřížil ruce na prsou.

O tři dny později

„Přece není normální, aby mi bránila vídat mého vlastního syna?!“ rozkřikoval jsem se a čekal, že mi konečně dá rodina za pravdu. Kdykoliv jsem chtěl za Bellou zajít, s vrčením mě vyhnala ze dveří. Jediného, koho k sobě pustila, byl doktor.

„Co tobě! Ale to já byl na řadě! Ještě jsem si ho ani nepochoval…“ podotkl Emmett. No jistě! Naše chudinka…

„Ale já jsem otec!“ namítl jsem.

„Jistě… To všichni vidíme,“ ryl do mě.

„Jestli si myslíš, že mě tímhle vyprovokuješ k tomu, abych nastavil svůj krk mé novorozené manželce, tak to se šeredně pleteš!“

„A co teda chceš dělat, Einsteine?“ uhodil na mě. Nadechl jsem se s tím, že mu budu oponovat, ale nakonec jsem si jen povzdechl a sednul si na sedačku.

„No, to právě ještě nevím,“ rezignoval jsem.

„Přece musí mít každou chvíli hlad…“ nadhodil Emmett, načež se do toho vložil Carlisle.

„Je to tvoje věc, Edwarde. Tvá rodina. Měl by sis to vyřešit,“ řekl a já si povzdechl.

„Jdu tam,“ rozhodl Emmett a zvedl se. Chytil jsem ho za ruku a znovu ho zatáhl na sedačku.

„Ne, táta má pravdu. Je na čase, abych čelil tomu, co jsem si nadrobil.“

„Není to tvá chyba, Edwarde. Miluješ ji.“ Položil svou ruku na mé rameno a bratrsky mě po něm poplácal.

Bez zaklepání jsem otevřel dveře a rozhlédl se po pokoji. Ani jeden tu nebyl. Bella seděla na zemi na terase a vedle sebe měla deku, na které měla položeného našeho syna. Ten byl zabraný do zkoumání chrastítka. Bella ho něžně hladila po bříšku a sledovala ho.

„Ahoj,“ špitl jsem. Neodpověděla, dál ho hladila, načež mu upravila bundu, kterou měl na sobě. Přišel jsem blíž a natáhl ruku s tím, že ji pohladím po vlasech. Tolik mi chyběla… Nakonec jsem ruku stáhnul. Nechtěl jsem ji rozrušit, zdála se tak klidná.

„Můžu?“ zeptal jsem a rukou ukázal na místo před ní. Beze slova skrčila nohy do tureckého sedu a tím mi udělala prostor. Sedl jsem si k nim a s připitomělým úsměvem sledoval svého syna.

„Je kouzelný,“ vydechl jsem a chtěl ho pohladit. V mžiku chytila mou ruku a držela ji od něj. Nechtěla, abych se ho dotýkal. Ale aspoň mi dovolila být u nich. To bylo všechno, co jsem chtěl. Být u nich a nikdy je neopustit.

Přivřela oči a sklopila hlavu. Nevěděl jsem, co se stalo, ale její stisk povolil, až nakonec stáhla svou ruku úplně. Využil jsem toho a opatrně se ho dotknul. Hladil jsem ho po bříšku, zatímco on mě bedlivě sledoval. Polechtal jsem ho, načež mě obdařil hlasitým zasmáním. Líbilo se mu to. Dál jsem ho lechtal a on se smál. Bylo zajímavé, jak něco tak obyčejného, jako je dětský smích, vás dokáže úplně odrovnat.

Podíval jsem se na Bellu, která ho sledovala úplně stejně jako já před chvilinkou a usmívala se spolu s ním.

„Takže Charlie?“ vypadlo ze mě. Zabodla do mě svůj pohled a úsměv jí z tváře okamžitě zmizel. Dobře jsem věděl, kdo byl Charlie, a taky to, že jsem momentálně zabředl do vod, ve kterých jsem opravdu být nechtěl.

„Líbí se mi to. Moc,“ řekl jsem klidným hlasem. Svěsila hlavu a pak se podívala na malého.

„Charlie Anthony Cullen,“ řekla pro úplnost a vyslovila to s takovou grácií, že jsem zůstal jako přikovaný. To, že našeho syna pojmenovala i po mém otci, mě úplně odzbrojilo. Díval jsem se na ni a nemohl uvěřit, že to opravdu řekla. Nikdy mě nepřestane udivovat. A vždycky bude o krok přede mnou. V ten okamžik jsem si uvědomil, jak moc ji miluji. Žádná upíří láska to nedokázala dostatečně vystihnout.

„Bello,“ zašeptal jsem, načež se mi podívala do očí. Její pohled byl tvrdý a nepřístupný.

„Lituju toho, co jsem ti způsobil. Lituju všeho,“ řekl jsem a myslel jsem to opravdu vážně.

„Teď ne,“ řekla a její hlas zněl v mých uších jako ta nejkrásnější melodie.

„Opravdu mě to mrzí a mil- “

„Teď ne! Ne před ním!“ utnula mě a tentokrát u toho zvýšila hlas. Podíval jsem se na syna, abych zjistil, že nás oba pečlivě sleduje. To tam bylo zalíbení v chrastítku. Teď tu měl v akci svou mámu a svého hloupého tátu.

„Má hlad,“ řekla, načež ho zvedla a uvelebila ve svém objetí. Naklonil jsem se k nim a Bellino tělo se celé napjalo. Zato Charlie mě se zaujetím sledoval. Dal jsem mu pusu na čelíčko a nechal je jít dovnitř.

Došel jsem za nimi a sledoval, jak malý hezky papá. Absolutně jsem nechápal Bellino ovládání i apatii ke krvi, kterou do sebe Charlie ládoval. Zbožně se na něj dívala, ale ani náznakem neprojevila zájem o tu krev.

„Ty nejsi hladová?“ zeptal jsem se. Byly to tři dny, co se probudila do svého nového života. Musela být velmi hladová. Podívala se na mě a instinktivně se chytila za hrdlo. Určitě v něm musela cítit šílenou bolest a spalování.

„To je hlad?“ zeptala se mě, když viděla, jak ji ostražitě sleduju. Zaváhal jsem, jestli jsem touhle připomínkou nevyvolal katastrofu. Byla té krvi tak blízko.

„Musí tě to moc bolet,“ řekl jsem, načež se na mě podívala.

„Nechci být bez něj,“ vysvětlila a mateřsky ho pohladila.

„Já vím, já taky ne, ale ty taky musíš jíst.“ Dívala se na malého, který právě dopíjel svou láhev.

„A navíc s tebou chci mluvit,“ řekl jsem. Střihla ke mně pohledem a opět se její výraz změnil. Naštvaně stáhla čelist k sobě a snažila se zadržet vrčení, které jí i přesto z hrdla nepatrně uniklo.

„Nechci o tom mluvit,“ procedila skrz vrčení. Charlie se na ni zaujatě díval a nakonec mu vrčení jeho maminky přišlo komické, protože se opět začal zvonivě smát. Mně to teda tak vtipné nepřišlo.

„Měla bys mě vyslechnout…“ Otočila se na podpatku a rozešla se ke dveřím. Následoval jsem ji až do obýváku, kde už stála v pozoru celá rodina, včetně doktora.

„Jdeme na lov,“ řekl jsem. Mezitím se Rosalie rozešla k Belle s tím, že malého zatím pohlídá.

„Ehm!“ odkašlal si Emmett. Usmál jsem se nad jeho gestem. Tohle byla jeho chvilka.

„Miluju tě, Rose, ale tohle je můj synovec… Dovolíš?“ vyzval ji. Rose protočila oči a ustoupila o krok do strany. Pak už měl cestu k Belle volnou. Malý po něm pokukoval, zatímco se Emmett díval na Bellu.

„Vítej mezi námi, sestřičko,“ usmál se a Bella mu úsměv opětovala. Zarazilo mě, jak klidná vedle něho byla. Ale nebylo se čemu divit…

„Stýskalo se mi,“ zašeptal jí do vlasů, načež jí do nich vtiskl pusu. Opatrně si vzal našeho syna.

„Mně taky,“ usmála se a zmáčkla mu ruku, kterou držel malého. Neměla by tohle říkat mně?! Co se to tu děje?! začínal jsem vyšilovat.

„Skončili jste?“ odsekl jsem a uraženě jsem se podíval do strany.

„Vážně si chceš promluvit?“ zeptala se vážně, bez jediného náznaku citu. Najednou jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli je dobré se s ní o tom bavit, když není poblíž náš syn. Tak nějak mi bez něj přišla… divoká. Nakonec jsem někde v trenkách našel své mužství a statečně přikývl.

„Jak chceš,“ řekla rozhodně a hned nato se po ní slehla zem, jak vystartovala z domu. Zaraženě jsem se koukal směrem, kterým se vydala, a začal jsem pochybovat, jestli to byl úplně dobrý nápad…

Běželi jsme na sever a docela dlouho. Byli jsme mimo civilizace, což značilo i naprosté ticho v mé mysli. Přemýšlel jsem, kam až chce běžet a co tam se mnou provede, když se náhle zastavila. Otočil jsem se čelem k ní a čekal.

„Co přesně jsi mi chtěl ještě říct?“ zeptala se a bylo vidět, že ji to značně vytáčí.

„Chtěl jsem ti vysvětlit, jak to tehdy všechno bylo,“ začal jsem a čekal, že se trochu uklidní.

„Ale já přece vím, jak to bylo!“ štěkla po mně. „Chtěl jsi moje místo a šel jsi po něm přes mrtvoly!“ zaječela, až se jí tělo rozvibrovalo.

„Tak to prrr!“ brzdil jsem ji, zatímco jsem cítil, jak se mi do těla vlévá ten na chvíli zapomenutý vztek. „Takhle to teda rozhodně nebylo!“ oponoval jsem jí.

„Ne?! A jak to teda bylo?“ zkřížila si ruce na prsou a poklepávala nohou přesně tak, jako když byla člověk. Šokovaný jejím lidským chováním jsem zůstal viset pohledem na její podupávající noze.

„Ne… totiž… jo… vlastně…“ nemohl jsem se soustředit. „Mohla bys toho nechat?“ zeptal jsem se nevrle a poukázal na její nohu. Přestala a zabodla do mě pohled.

„Ano, místo v Glamouru jsem chtěl…“ přiznal jsem nakonec.

„Moje místo,“ upřesnila to, načež jsem se zašklebil.

„Tvoje místo,“ připustil jsem. „Ale ne přes mrtvoly! Nechtěl jsem ti nijak ublížit! Nikdy bych ti neublížil!“ přísahal jsem.

„Ale ublížil…“ řekla a zrak ze mě nespustila. Podíval jsem se dolů a styděl se sám před sebou.

„Strašně mě to mrzí! Měl jsem ti to říct… A já vážně chtěl! Prosím tě, věř mi to,“ naléhal jsem. Zakroutila nesouhlasně hlavou.

„Nechtěl, protože jinak bys mi to řekl, Edwarde!“ Tohle byl argument, na který jsem neměl co říct. Ale musel jsem to zkusit.

„Miloval jsem tě!“ vyštěkl jsem na svou obranu. „Miloval jsem tě víc než cokoliv na světě! Nedokázal jsem si představit, že tě ztratím!“ Pokračoval bych, kdyby ke mně nepřilítla a nesrazila mě k zemi.

„Tohle už nikdy neříkej!“ syčela mi do tváře, držela mě za krk a tlačila mě do země. „Lžeš, abys zastřel to, jaký jsi místachtivý sobec!“ Mačkala mě, že už jsem slyšel, jak mi praská krk.

„Bello, miluju tě tak moc, až to bolí,“ procedil jsem skrz zuby a zvuku praskajícího krku. Ještě chvíli a budu bez hlavy…

Její stisk lehce povolil a toho jsem využil. Vymanil jsem se a odrazil se na nohy. Zaklekl jsem k ní a přirazil ji k zemi.

„Našel jsem tě a už tě nikdy nechtěl ztratit! Sobeckost? Nejspíš ano, ale nikdy jsem ti tím nechtěl ublížit…“ Dívala se na mě a její pohled lehce pookřál.

„Lhal jsi mi…“ zašeptala a snažila se vymanit z mého sevření.

„Já?! To ta všetečná sestra ti nakukala všechny ty blbosti… A tys jim tak snadno uvěřila. Byla jsi tak bezbranná… Nedokázal jsem ti říct pravdu. Bál jsem se, že ti tím ještě víc ublížím. Mohl jsem odejít, ale já to neudělal, Bello!“ vylíval jsem si srdce a v nestřeženém okamžiku na chvíli ztratil koncentraci. Prudce se nadzvedla a odhodila mě jednou přesně mířenou ránou do hrudníku.

Letěl jsem po zádech, až jsem se zastavil o strom, který jsem rozlomil. Dopadl jsem na zem a rychle se zvedl. To už byla u mě a chytila mě pod krkem.

„Vytvořil jsi iluzi něčeho, o čem jsi věděl, že nemám a tím mě k sobě připoutal!“ sykla mi do tváře. Držel jsem ji za ruce a snažil se zamezit tomu, aby zase měla možnost mi tu hlavu utrhnout.

„Moje rodina tě miluje. Nebyla to žádná iluze!“ oponoval jsem. Zalesklo se jí v černých očích. Byla hladová a opravdu naštvaná. Začínal jsem mít pocit, že mi to nikdy neodpustí. Musel jsem přitvrdit…

„Chtěla jsi mi vzít syna… Tak o co jsi lepší než já?!“ zeptal jsem se hořkosladce. Semknula čelist k sobě a já věděl, že je zle. Tohle jsem nejspíš přehnal. Ale já tím trpěl.

Nadzvedla mě a třískla se mnou několikrát o zem. Vlál jsem jako papírový panák. Zabral jsem za její ruce, které mě stále držely za flígr, a pořádně zabral. Skřípění vystřídalo trhnutí mikiny, která byla momentálně na hadry. Ale její ruce jsem setřásl.

Stála naproti mně a dívala se mi do očí.

„Byla jsem zrazená,“ šeptla a její oči ztemněly.

„Ani to ti nedávalo právo. Nejenže jsi mi to neřekla, dokonce jsi riskovala svůj život! Myslel jsem, že jsi mrtvá…“ vyčetl jsem jí.

„A nepletl ses,“ přikývla. Usmál jsem se nad tou poznámkou. I ona lehce pozvedla rty.

„Nedovedeš si představit, jak jsem po tvém odchodu trpěl. Nechtěl jsem bez tebe dál žít. A nežil bych, kdybych…“ nechal jsem tu větu zaniknout.

„Ty nevíš, co všechno jsem si musela prožít já,“ sklonila hlavu a potom se otočila na odchod.

„Měla jsi mě zavolat. Měla jsi mi to říct. Nenechal bych tě samotnou. Byl bych s tebou. Už navždy,“ řekl jsem rychle, abych ji zastavil. Otočila se na mě a smutně se usmála.

„Myslela jsem, že umřu. Nechtěla jsem tě u sebe. Nechtěla jsem, abys mě viděl v takovém stavu. Chtěla jsem, aby sis mě pamatoval takovou, jakou jsem bývala,“ řekla a rozešla se pryč. Nečekal jsem už ani setinu vteřiny a vystartoval za ní. Stoupl jsem si před ní a zatarasil jí tak cestu.

Podívala se mi do očí a já okamžitě překonal tu vzdálenost, která nás dělila. Pevně jsem ji sevřel a políbil ji. Tvrdě, bezostyšně a náruživě. Držel jsem ji v náručí a věděl, že ji už nikdy nepustím. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, jak dlouho jsme se líbali, jak dlouho jsme se milovali. Důležité bylo jen, že teď ležela v mém objetí s hlavou na mém hrudníku. Pevně jsem ji svíral a šeptal jí do ucha, jak moc ji miluji.

Ruku v ruce jsme se vraceli domů. Nedokázal jsem si představit, že bych mohl být šťastnější. Ale vždycky, když je někdo moc šťastný, přijde něco, co ho opět srazí na kolena… Podíval jsem se na ženu vedle sebe a věděl, že ať nás čeká cokoliv, spolu to zvládneme. To ta její síla osobnosti mě v tom neustále utvrzovala. Podívala se na mě a zářivě se usmála. Zastavil jsem a přitáhl si ji k sobě.

„Nikdy ti nebudu moct dostatečně ukázat, co pro mě znamenáš a jak moc tě miluju,“ zašeptal jsem a lehce ji políbil na rty.

„Však já na něco přijdu,“ garantovala mi. Usmál jsem se a znovu ji políbil.

***

„Á, to je dost, že jste tu. Jaký byl první lov, Bells?“ chtěl vědět Emmett, hned jak jsme vstoupili do dveří. Sjel nás nedůvěřivým pohledem.

„Bylo to nechutný,“ odfrkla Bella a já si vybavil, jak jsem ji přemlouval, aby se do té srnky zakousla.

„Belle se nelíbilo, jak se na ni ta srnka dívala,“ vysvětlil jsem, když jsem viděl jejich zmatené výrazy.

„Jsem členkou PETA,“ upřesnila.

„Oh,“ vydechl Carlisle a ani on nevěděl, co říct. Zmateně se díval po Esmé a hledal u ní záchranu.

„No, furt lepší než jíst lidi, co říkáš, švagřinko?“ převzal otěže Emmett a objal ji okolo ramen.

„S Edwardem není sranda, ale počkej, až půjdeš na lov se mnou. To teprve bude… Se bude celá PETA divit,“ garantoval jí. Pobaveně jsem je sledoval a opřel se o futro. Emmett Belle zaujatě vysvětloval, že vlastně děláme lidem službu a jak je vegetariánství výborné. Sledoval jsem všechny v místnosti a byl šťastný, že jsem tu s nimi. Takhle přesně to mělo být. Tohle byla má budoucnost…

„Kde je vlastně Charlie?“ zeptal jsem se a rozhlédl se.

„Je s Jasperem ve svém pokoji,“ řekla Alice jakoby nic.

„S Jasperem?!“ vyhrkli jsme všichni najednou. Vyděšeně jsem koukali jeden na druhého a všichni se snažili zmobilizovat.

Okamžitě jsme se rozeběhli k synovi do pokoje. Rosalie rozrazila dveře a šest upírů se zaseklo ve dveřích. Všichni jsme civěli dovnitř a modlili se, aby byl Charlie v pořádku.

Jasper seděl u jeho postýlky a akorát dočítal pohádku na dobrou noc. Charlieho jsme nevzbudili a v klidu spinkal dál.

„Co je?!“ zeptal se Jasper zmateně a zaklapl knížku.

„To jste si jako vážně mysleli, že bych mu mohl ublížit?! Vždyť jsem jeho strejda!“ rozkřikl se tlumeně a ublíženě zkřížil ruce na prsou.

„Vlastně…“ začala Bella a všichni jsme se na ni podívali. „Chtěli jsme vás požádat, jestli byste se sem k nám nechtěli nastěhovat. Aby byla celá rodina spolu,“ řekla a nikdo se ani nepohnul.

„To jako vážně?“ zeptala se Esmé a už vzlykala. Bella jen přikývla.

No jasně, že jo!“ vykřikl Emmett a už ji nadzvedl do vzduchu a zatočil s ní.

„Neměli bychom o tomhle rozhodovat společně?“ zeptal jsem se na oko otráveně. „Mám za to, že jsi ještě pořád moje manželka… Žádné rozvodové papíry jsem nepodepsal…“ konstatoval jsem. Esmé mě probodla pohledem a Carlisle hledal slušná slova, která by mi řekl.

„A ani žádné nedostaneš,“ řekla něžně a stoupla si ke mně. Objal jsem ji a přitáhl si ji blíž k sobě.

„To se mi ulevilo,“ řekl jsem laškovně.

„Ale říkala jsem si, že možná budeme někdy potřebovat hlídání, až budeme pracovat,“ vysvětlila a já se zakuckal.

„Jak jako pracovat?“ ptal jsem se vyjeveně.

„Víš, co máme v Glamouru práce?“ zeptala se mě zcela vážně.

„Jsi upírka a ještě ke všemu novorozená. Nebudeš pracovat, Bello,“ řekl jsem zděšeně. Podívala se mi do očí a já v ní opět viděl tu Isabellu.

„S tímhle potenciálem?“ zeptala se mě nevěřícně. „A ještě k tomu nemusíme spát. Víš, co budeme mít času? Však já jim tam ještě pořádně zatopím…“ řekla a přikyvovala si, aby to ještě podtrhla.

„A co Charlie?“ zeptal jsem se s obavami. Znal jsem Bellu a její vztah k práci. Ale nechtěl jsem, abychom ho kvůli tomu nějak zanedbávali. Nechtěl jsem zmeškat nic z jeho života… Podívala se na něho a spokojeně si povzdechla.

„Proto budeme ve vedení oba, abychom se střídali. A taky...“ odmlčela se a rozhlédla se po ostatních členech. „Má velkou rodinu. Než nám ho půjčí, bude v pubertě,“ usmála se. Nezmohl jsem se už ani na slovo, protože Bella to všechno řekla za nás oba. Přitáhl jsem si ji a zbožně ji políbil.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem jí do rtů mezi polibky.

„Miluju tě,“ oplatila mi a já se usmál. Tohle bylo něco, na co si nikdy z jejích úst nezvyknu, ale vždycky to budu vyžadovat…

***

O dva roky později

Zastavil jsem se a podíval se pořádně na tu budovu, co stála přede mnou. Glamour. Tam můj život nabral nový směr. Tam jsem potkal lásku svojí existence. Díky téhle práci se stalo to nejlepší a zároveň i to nejhorší v mé existenci. Ne, neotáčel jsem se zpět. Vše, co se stalo, jsme smazali v den, kdy se narodil náš syn. Už nikdy víc jsme se o naší minulosti nebavili. Už nikdy víc jsme ji nezmiňovali.

Teď jsem měl manželku, která souhlasila a znovu se za mě provdala. I tentokrát to byl den, na který nikdy nezapomeneme. Teď jsem měl syna, kterému dám všechno na světě. A rodinu, která vždycky bude stát při mně. Nemohl jsem si přát víc a nebyl den, kdy bych za to všechno neděkoval.

S úsměvem na tváři jsem pokračoval dál v cestě. Nikdo mě nezastavil. V ruce jsem nesl kelímky na kafe, ale kafe v nich nebylo. Byla v nich krev. Dnes bylo totiž výročí našeho manželství.

Nastoupil jsem do výtahu a zmáčkl tlačítko do správného poschodí. Na tváři jsem měl úsměv, kterého jsem se nemohl zbavit. V hlavě se mi přemítalo vše, co se za tu dobu událo. První den v práci, první setkání s Bellou, první poznatky o Belle a další velice podstatné věci.

Výtah zastavil a já automaticky vystoupil. Zaposlouchal jsem se do dění v kanceláři a už teď věděl, že Bella tam nebyla. I tak jsem vstoupil do kanceláře.

„Dobrý den, pane. Budete si něco přát?“ zeptala se mě Elizabeth, naše nová asistentka.

„Ne, všechno mám. Děkuji,“ usmál jsem se na ni a vešel do kanceláře.

Rozhlédl jsem se po kanceláři. Na druhé straně místnosti byla dětská postýlka, ve které si spokojeně spal náš syn. Kelímky s krví jsem položil na stůl a šel za ním. Nijak dlouho mi to netrvalo a už jsem byl u něj. Políbil jsem ho na čelo a s úsměvem si vzpomněl na to, co všechno předcházelo tomu, aby tady mohl být se mnou, s námi.

Bella byla jedinečný upír, který se sebeovládáním neměl jediný problém, a to nám umožnilo vrátit se do čela našeho časopisu. Pod společným vedením jsme kralovali Glamouru jako jeden tým. Bylo neuvěřitelné, jak moc se naše životy změnily, ale přesto v Glamouru zůstaly úplně stejné.

Pohladil jsem Charlieho po líčku a za sebou uslyšel sladké tiché povzdechnutí. Otočil jsem se.

„Jak dlouho tam stojíš?“ zeptal jsem se svojí manželky a lišácky se na ni usmál. Neměl jsem rád, když viděla, jakou slabost mám pro našeho syna. Pro ni.

„Dost dlouho na to, abych věděla, že ses mi zase zasnil,“ zasmála se.

„Však ty to děláš pořád, takže si mě nedobírej.“

„Tak dobře, promiň,“ podívala se na mě s omluvným výrazem, ale to už jsem u ní stál, chytnul ji za bok a přitáhl ji celým jejím tělem na to mé. Podíval jsem se jí do očí a vášnivě ji políbil. Moje ruce putovaly po jejím těle. Bella mi potichu předla do úst a já se vítězně usmíval, protože tohle byla moje výhra. Moje dvě výhry. Ona a náš syn.

Odtáhla se a pořádně se nadechla. Tázavě se na mě podívala, protože ucítila krev, kterou jsem pro nás donesl. Pustil jsem ji, došel pro ni a zase se k ní vrátil.

„Co to je?“ zeptala se mě a její výraz napovídal, že neví, co se děje.

„Krev,“ oznámil jsem jednoduše.

„A proč?“ zeptala se.

„Dneska máme výročí a já si říkal, že se to k němu hodí a chtěl jsem tě taky překvapit, což se mi i povedlo. Miluji tě a nikdy nepřestanu,“ řekl jsem a podal jí kelímek krve.

„Na nás a na to, ať je to vždy takové,“ pronesla a společně jsme si přiťukli. Napili jsme se a kelímky hodili do koše. Měl jsem v úmyslu si přitáhnout svoji manželku k sobě a znovu ji políbit, ale nebylo mi to dovoleno.

Náš syn se probudil a dával o sobě zplna hrdla znát. Omluvně jsem se na Bellu podíval a hned jsem přiskočil k postýlce, vytáhl z ní syna a dal ho do Belliny nastavené náruče. Syn se uklidnil a dožadoval se naší pozornosti. Bella si mě k sobě přitáhla a udělala to, co jsem měl v úmyslu udělat už předtím. Políbila mě.

Odstoupila a upřímně se mi podívala do očí.

„Kdyby nebylo tebe, nemohla bych mít nic z toho, co mám teď. Jsi moje štěstí, jsi můj život a já se tě nikdy nehodlám vzdát. Jsem ochotna za tebe i položit život, ale také ho i vzít buď sobě, nebo někomu jinému. Jsi vše, co jsem kdy chtěla.“ Začal jsem se tetelit blahem a v hloubi duše věděl, že tohle jsem si nezasloužil. Ji jsem si nezasloužil.

„Děkuji,“ řekl jsem co nejupřímněji. „Večer ti to vše vynahradím, to si piš!“ šibalsky jsem se na ni usmál.

Věřím, že v naší existenci se nic nezmění, a pokud ano, budu tady, abych vše napravil a abych jí vše vynahradil, protože ona je můj život, ona je vše, co si upír může přát.

KONEC

Zazvonil zvonec a naší pohádky je konec. :-) Doufáme, že jste si dnešní kapitolu užily, a že jste s ní spokojené, tak jako my dvě. :-) Glamour je naše miminko a strašně nerady ho opouštíme. Ale jak se říká, všechno hezké jednou končí, aby mohlo začít něco nového. Ani u nás to nebude jinak. A možná Vás potěší, že se nám rodí nová povídka. :-)

Moc děkujeme za Vaše komentáře, podporu a vůbec, že jste s námi prožily tenhle příběh. My jsme napsaly a vy jste přečetly neuvěřitelných 82.886 slov a strávily jsme s Glamourem krásných osm měsíců. 

Doufáme, že i dneska se s námi rozloučíte komentářem a zhodnocením naší povídky. Už teď se těšíme na Vaše názory, poznámky a připomínky. :-)

Snad se s některými z Vás shledáme u té naší další povídky, nebo třeba u nějaké té Vaší. Díky všem a zachovejte nám přízeň! :-)

V neposlední řadě bych chtěla poděkovat mé spoluautorce Irmičce, která je moje sluníčko na jinak zataženém nebi a je radost s ní psát. Díky, žes při tom byla se mnou. :-*

Nakonec přidáváme menší ochutnávku z naší připravované povídky Cullen? Nikdy!, kterou pro Vás připravujeme.

 Určitě každý znáte příběh Romea a Julie… Dva lidé, co se milují, ale kvůli svým rodinám spolu být nemohou. Na rozdíl od nich si ale Edward s Bellou už od prvního okamžiku nesedli. Dokonce by se v jejich případě dalo mluvit o nenávisti. Jenže to by se do toho nesměly vložit jejich matky, které pro ně osud zvolily samy a chtějí, aby se jejich rodiny propojily. Tím ale uvrhnou své ratolesti do složité situace, ve které před nimi musí předstírat lásku, zatímco v soukromí vedou svou tajnou bitvu… Povídka plná nenávisti, naschválů ale i vtipu ze školních lavic. Odolají nakonec jejich náporu a prosadí si svoje? Nebo jim podlehnou a uznají, že k sobě přece jen patří?

 Trailer od Irmičky1. :-)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), Irmicka1, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 35. kapitola + Epilog: