Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 34. kapitola

Glamour - 34. kapitolaTahle kapitola je ze tří různých pohledů. V prvním Edward, který jede navštívit Bellu a něco důležitého se dozví. Poté Bella, která nám přiblíží vztah mezi ní a Lesterem a také kousek porodu, a poté Lester... Máte se na co těšit. Hezké počtení přejí Irmička1 a Mmonik.

 

Pohled Edward

 

Nedočkavě jsem si poklepával nohou o podlahu letadla. Nevyužíval jsem k tomu ani zlomek mé síly, přesto za mnou několikrát přišla letuška, abych toho nechal. Pokaždé jsem se na ni omluvně usmál, ale přestat jsem nemohl. Ta malá naděje, která se vyskytla, byla pro mě až moc velké pokušení. I když se mi zdála naprosto nereálná, chtěl jsem ji využít, i kdyby to měl být jen planý poplach.

 

Už od začátku jsem věděl, co udělám. Byly dvě možné varianty. Pokud uvidím, že je Bella šťastná a v pořádku, tak se otočím a nechám ji dál žít její život. Stanu se stínem její existence dokud naposledy nevydechne. V opačném případě ji budu prosit o odpuštění a tentokrát nepovolím, dokud mi nebude odpuštěno… Dobře jsem věděl, že to bude těžké, stále jsem měl na paměti náš poslední rozhovor. Teda, Belly monolog ke mně. A stále jsem cítil tu bolest…

 

Ale co jsem čekal. Bella je velmi silný a přímý člověk. Má to v povaze. Nikdy jsem nikoho takového nepotkal. Na člověka byla až přespříliš rezervovaná, uzavřená a přísná. Žena s jasně vytyčenými cíli, kterých dosáhne, ať to stojí cokoliv. Na jednu stranu jsem tu její silnou osobnost, ať už byla jakkoliv otravná, zbožňoval. Na tu druhou jsem ji nenáviděl. Já byl upír. Nadpřirozená a mocná bytost. Nebylo nic, co mi mohlo ublížit. A přesto, když se jí zachtělo, dokázala mě smotat do malinkého klubíčka a vykopnout do jiného časoprostoru.

 

„Pane, necháte toho, prosím?“ zeptala se mě tentokrát už naštvaně letuška a tím upoutala mou pozornost.

 

„Pokusím se,“ řekl jsem a neodolatelně se na ni usmál.

 

„Děkuji,“ usmála se omámeně.

 

Otočil jsem se k oknu a díval se na oblohu. Tentokrát mi ta cesta přišla nekonečně dlouhá a já už chtěl být na místě. Nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím. V duchu jsem si přál, aby se všechno v dobré obrátilo, abychom se usmířili. Ale tak nějak jsem se nemohl zbavit nevítaného tušení, že to tak nebude. Že se Belle beze mě vede dobře. Nad tou myšlenkou jsem se nespokojeně zamračil. Já bez ní trpěl. Svůj žal jsem nedokázal přirovnat k ničemu, co by dokázalo dostatečně vystihnout, jak mizerně jsem se cítil.

 

Po několika hodinovém letu mi to bylo konečně dopřáno a já vystoupil z letadla. Letištní halou jsem se vydal rovnou k východu. Vzdychajících žen okolo mě jsem si nevšímal. Byly pro mě vzduch. Mým jediným cílem bylo vidět Bellu.

 

 

***

 

Bylo osm hodin ráno a já věděl, že se tu každou chvíli musí objevit, protože ona přece do práce nikdy pozdě nechodí. V tu chvíli jakoby moje srdce znovu ožilo a nemohlo se dočkat, až ji znova uvidí.

 

Stál jsem schovaný v uličce mezi budovami, které byly naproti Glamouru. Když před budovou zastavilo černé auto, byl jsem si jistý, že je to ona. A měl jsem pravdu. Ze dveří řidiče vystoupil Damian, Bellin osobní řidič a šel otevřít zadní dveře. Lehce jsem se nahnul, abych na ni lépe viděl. Zamračil jsem se, když z auta vystoupil nějaký starší, prošedivělý muž, namísto mojí Belly. Zkoumavě jsem se na něj zaměřil a tak ke mně okamžitě dolehla jeho vůně. Zmateně jsem ho pozoroval a měřil si každý jeho nádech. Nevěděl jsem, co dělá v Belliným autě a co tu vlastně chce. Zneklidnilo mě to.

 

Došel otevřít zadní dveře, do kterých se neohrabaně nahnul, zatímco se Damian vrátil na své místo a sedl si za volant. Popošel jsem víc na stranu, až jsem se nalepil na zeď té budovy, abych dobře viděl, co tam dělá. Z auta vykoukla bílá, ženská ruka, která se pevně chytila jeho paže. Byla to Bellina ruka, o tom jsem nepochyboval. Ostražitě jsem sledoval, co se bude dít a už teď cítil tu nezkrotnou touhu vědět, co je to za chlapa a proč se ho Bella dotýká tak, jak se ho právě dotýkala. Narovnal se, ale rukama stále šmátral uvnitř vozu. Nakonec vykoukla Bellina hlava, načež jí ten chlap pomohl opatrně vystoupit z auta. Viděl jsem, jak se na něj vděčně usmála. Široký a vřelý úsměv, který jí zdobil tvář, kterou jí z části zakrývaly velké brýle. Otáčela se kolem a lehce si upravila šaty, které měla dneska na sobě. Letní, barevné a lehké. Perfektní pro probíhající léto, ale naprosto mimo Bellin vkus. Ten jsem znal do detailu. A i když jsem nepochyboval, že byly jistě od nějakého světového návrháře, k ní mi prostě absolutně neseděly. Zarazilo mě, jak těžce se zvedla z auta. A zmožený výraz toho muže mě v tom jen utvrzoval.

 

Podal jí kabelku a ona mezitím udělala pár drobných krůčků dál od něj, aby mu uvolnila cestu k autu. Dobře jsem jí viděl do tváře, kterou teď stála natočenou přímo proti mě, zatímco ten muž stál zády. Zakrýval její tělo a já tak musel ostražitě čekat, abych ji konečně zahlédl v celé její kráse. Zavěsila se mu okolo krku a vděčně ho objala, což jí s radostí opětoval. Zíral jsem na jejich obětí a tělem mi začal lomcovat vztek a žárlivost. Nedokázal jsem si to vysvětlit a jediné, co jsem si v té chvíli přál bylo, abych slyšel jeho myšlenky. Chtěl jsem vědět, kdo to je a proč se k němu Bella chová, tak jak se chovala. Jak zničený jsem byl, když jsem zjistil, že můj dar právě prachsprostě selhal. Tělem se mi střídalo tolik emocí a pocitů. Žárlil jsem na toho chlapa a chtěl ho na místě roztrhat. Ale něco v Beliným výrazu mi to nedovolilo. Těžko odhadnout, jak se skutečně cítila. Ona byla mistrně v přetvářkách. Ale celkově vypadala… vyrovnaně. Napadlo mě, že se s tím možná skutečně vypořádala a pokouší se začít znova. To byl nakonec ten důvod, abych nasměroval své kroky k odchodu. Protože jestli se s tím opravdu snaží vyrovnat, nesmím a nehodlám jí do toho zasahovat. Ona má právo na svůj život. Má právo na svou volbu…

 

Chtěl jsem se otočit k odchodu, ale jediný pohled na Bellu mi v tom zabránil. Mluvila na toho chlapa, který stál u jejího auta a pomalu odcházela ke vstupu do Glamouru. Ani jsem nevnímal, co přesně mu říkala, i když jsem to vážně vědět chtěl, ale jeden jediný a nepatrný pohled na její tělo, vyvolalo zemětřesení mého jinak stabilního světa. Pod prsy se jí zakulacovalo velké břicho. Opravdu velké břicho…

 

Zíral jsem na ni jako smyslů zbavený a snažil se v mém upířím mozku dát jedna a jedna dohromady. A i když jsem počítal jak počítal, tak mi to stále vycházelo dva. Nervózně jsem si prohrábl vlasy a sklopil u toho na sekundu zrak. Hned potom jsem se nevěřícně podíval na Bellu a její břicho a udiveně ji pozoroval. Tohle přece není možné! křičel jsem v duchu sám na sebe. Ale možnost, že opravdu vidím špatně taky nebyla založená na pravdě. Vždyť můj zrak byl dokonalý…

 

Upír přece nemůže mít děti! ozývalo se mi v hlavě jako pokažený gramofon. Nemohl jsem si nevšimnout, že její bříško je opravdu veliké. Odhadoval jsem to tak osmý měsíc těhotenství. Byla… obrovská. Ale přesto překrásná. A my od sebe byli necelé dva měsíce. Trochu se mi ulevilo, protože mi došlo, že to dítě nejspíš nebude toho chlapa, co na něj právě mávla rukou a rozešla se do budovy. Hlasitě jsem si oddechl, ale potom mi to konečně sepnulo…. Je to moje!

 

Děs a hrůza lomcovaly mým tělem. Nemohl jsem tomu uvěřit. Popíralo to všechny tvrzení, o kterých doposud nikdo nepochyboval. V hlavě jsem začal počítat dny od našeho prvního milování a stále to nemohl pochopit. Hlavně jsem se nemohl dopočítat... Což odpovídalo nenormálnímu postupu jejího těhotenství. Nikdo přece nemůže být těhotný tak rychle! Ale pořád to neměnilo nic na tom, že to dítě je nejspíš a určitě moje!

 

Hystericky jsem se uchechtl a v hlavě jsem měl vymeteno. Šok, který mě zachvátil nepatrně ustupoval. Vystřídal ho strach. Strach o Bellu a její zdraví. Nikdo přece nemohl vědět, co se všechno může stát... Proboha, vždyť ona čeká upířího potomka! polekal jsem sám sebe. Takhle bezradný jsem se snad ještě necítil.

 

Střihl jsem k nim pohledem, abych zjistil, že muž nastoupil do auta, které se vydalo na cestu. Bella mezitím přešla ke dveřím, kde ji doorman gentlemansky otevřel. A to byla moje šance. Vydal jsem se k budově skrz frekventovanou silnici, ignorujíc troubení aut na znamení nesouhlasu. Přeběhl jsem až na chodník a vešel za ní do dovnitř.

 

„Bello?“ zavolal jsem na ni. Neotočila se, ani jinak nezareagovala.

 

„Bello?“ zavolal jsem a hodlal ji doběhnout a donutit ji, aby mě vyslechla. Ale ona nereagovala. Přivolala si výtah a čekala na něj.

 

Než jsem se za ní stačil rozeběhnout, přiřítila se ke mně ochranka a nekompromisně mě zastavila. Chtěli po mě doklady. Ukázal jsem jim je a očima stále visel na jejích zádech. Když si prohlédli mé jméno, bylo jasné, co bude následovat.

 

„Pane, prosím, odejděte,“ vyzval mě jeden z nich.

 

„Potřebuju s ní mluvit,“ vysvětlil jsem v domnění, že mě pustí. Ukázal jsem na Bellu a chtěl se za ní rozejít. Načež mě oba muži chytili za ruce a táhli mě k východu. Nebránil jsem se, nechtěl jsem dělat scény. Přece jen jsme byli na veřejnosti.

 

„Bello?“ zavolal jsem na ni naposledy. Nastoupila do výtahu a dveře výtahu se za ní zavřely. Povzdechl jsem si a poraženě sklonil hlavu.

 

„Tady nejsi vítaný,“ řekl jeden z ochranky a vyhodil mě před dveře budovy. Nevadilo mi, že se mnou takhle zachází, protože rozčilovat se nemělo cenu.

 

Narovnal jsem si sako, které mi tím vyhrnuly a spěšně jsem se vydal rovnou na letiště. Přidal jsem do kroku, takže to vypadalo jako bych běhal. Lidé se na mě otáčeli, ale nijak hlasitě to nekomentovali.

 

Koupil jsem si letenku a sedl si do křesla. Stále jsem přemýšlel, jak se to mohlo stát. Podrobnosti samozřejmě znám, ale jak se to mohlo stát u mě - upíra. Tolikrát jsme se přesvědčovali, že to není možné a naraz bum a je to tu. Rukou jsem si mnul čelo a stále nad tím přemýšlel. Takhle to pokračovalo i celou cestu domů, i když můj pravý domov byl u Belly a u dítěte.

 

Jako neřízená střela jsem vyletěl z letiště a rychle běžel za rodinou. Nikdo nečekal, že se vrátím tak rychle. Takže, když jsem stál ve dveřích domu, bez hnutí mě sledovali a čekali, co se bude dít dál. Všichni seděli v obýváku a já věděl, že jim tohle musím okamžitě říct.

 

„Edwarde, co se děje?“ zeptal se mě otec.

 

„Máme problém a to dost velký,“ řekl jsem a všichni se na mě vyděšeně podívali. Na to jsem jim okamžitě začal vyprávět, co jsem tam v New Yorku viděl...

 

 

 

Pohled Bella

 

Lester už u mě měl svůj vlastní pokoj a dost svých věcí. Nemělo cenu se oddělovat, když jsem ho potřebovala celý den a celou noc. Manželku ani děti neměl, takže ho nikdo nepotřeboval víc než já. Byl sám, tak jako já.

 

Po několika hodinovém rozhovoru jsme se nakonec dohodli, že se na můj porod přemístíme někam, kde nás nikdo nebude hledat a kde budeme v dostatečné vzdálenosti od civilizace. A tak jsem koupila severně od New Yorku velkou a rozlehlou chatu. Společně jsme všechno zařídili a když jsem byla v práci, tak Lester zařizoval vše potřebné pro porod. Sháněl všemožné přístroje a na černo kupoval krev, protože nám oběma bylo jasné, že dítě ji bude potřebovat. A ta jeho už stačit nebude.

 

Všechno bylo zařízené a přestěhované. Zbývalo si už jen zabalit oblečení. Chtěla jsem mít pro jistotu všechno u sebe, přece jen jsme ani jeden nevěděli, co všechno se může stát. Jistota byla jistota. Stála jsem u postele a skládala tílko do kufru. Když za mnou přišel Lester, nesouhlasně na mě zakroutil hlavou.

 

„Bello, já bych to udělal, to nemusíš. Běž radši odpočívat,“ nabádal mě, ale já měla svou hlavu.

 

„Já chci aspoň nějak pomoc, když už jinak nemůžu. Prosím, dovol mi to,“ podívala jsem se na něj a sedla si na postel. Oba jsme věděli, že to není ten důvod. Čím blíž byl předpokládaný termín mého porodu, tím hůř jsem se cítila. Zdravotně jsem na tom byla o mnoho lépe, než na začátku. To ta krev, kterou jsme pravidelně a v čím dál větších dávkách zařazovali do mého jídelníčku. Ale psychicky jsem byla vyčerpaná.

 

„Tak dobře, ale pomůžu ti,“ řekl rezignovaně. Popotáhla jsem, abych zastavila pláč, který se opět hlásil o slovo.

 

Sedl si vedle mě a začal mi pomáhat s balením mého oblečení. Věděl, že si vezmu skoro vše, tak se mě na nic ptát nemusel. S jeho pomocí bylo hotovo raz dva. Chtěla jsem vstát, ale nedařilo se mi to. Usmál se na mě, natáhl ruku a já se jí chytila. Vytáhl mě na nohy a oba jsem se tomu zasmáli. Stal se z toho tak nějak náš rituál.

 

Na své nohy jsem si už ani neviděla, ale za jeho pomoci bylo možné všechno. On mi nahrazoval otce, přítele a taky pro mě byl doktorem. Věděla jsem, že mu můžu věřit ve všem. Cítila jsem se s ním bezpečně. Ale ani to mi nedokázalo nahradit Edwardovu milovanou náruč. Ten pocit, který jsem měla s ním mi nedokáže vynahradit absolutně nic. Snad jen pohled na mé miminko. Tolik jsem chtěla, aby tu byl. Tak moc mi všichni chyběli. Kolik nocí jsem probrečela, kolik dní jsem strávila přemítáním o tom, jak to mohlo všechno být…

 

Nemysli na ně! okřikla jsem se.

 

***

V duchu jsem se loučila se svým bytem, protože jsem tušila, že tohle jsou moje poslední chvilky v něm. Oblékla jsem si dlouhý kabát a vzala velkou tašku, kterou jsem maskovala mé břicho. Zatím vždy plnila svou funkci perfektně, dokonce i v práci.

 

Ano, práce. Bylo neskutečné uvědomit si, že ji musím opustit. Lester mě neustále ujišťoval, že hned jak bude miminko jen trochu větší, budu se do práce moct vrátit. Jenže něco mi neustále říkalo, že to tak nebude. V práci jsem dala výpověď s tím, že odjíždím na dlouhý odpočinek. Svoji nepřístupnou masku se mi podařilo udržet až do konce, ale uvnitř jsem se cítila roztrhaná na milion malých kousíčků. Práce byla můj život. Dala mi toho tolik. Ale ani jednou jsem nezalitovalo toho jak jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se dát život dítěti, které pro mě bylo střed vesmíru. Aspoň to byla lehká náplast na mé jinak rozlámané srdce.

 

Došla jsem ke dveřím, kde už čekal Lester a povzbudivě se na mě usmál. Naposledy jsem se rozhlédla a zhluboka se nadechla. Zavěsila jsem se do nastaveného ramene a společně jsme nastoupili do auta. Cestou jsem nemluvila. Neměla jsem důvod a ani náladu. Věděla jsem, že teď už nebude nic jako dřív. Bude ze mně někdo jiný. Jediné, co jsem si v té chvíli opravdu přálo bylo, abych přežila. Abych se mohla podívat na své děťátko a sledovat ho, jak roste. Být s ním… Dobře jsem ale věděla, že tohle nijak neovlivním. Smutně jsem si povzdechla a přitom se lehce usmála, protože jsem byla šťastná už jen za to, že jsem to dokázala a zvládla miminko udržet na živu.

 

Lester jel strašně pomalu, jako kdyby se bál, že se mi může něco stát. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou, načež radši přidal na rychlosti. Znal mě a věděl, co si o přehnané péči myslím. Zvládla jsem to do teď, a že to bylo krušné, tak mě ani ta poslední jízda určitě nezabije. Lester o mě věděl skoro všechno, od toho co se stalo mým rodičům až po to, jak jsem k němu přišla. Jen o Cullenových a o původu mého dítěte nevěděl nic. To byla věc, která trýznila jen mé nitro a neměla být nikdy objevena.

 

Zastavil před rozlehlou chatou a já se spokojeně usmála nad jejím výběrem. Opět jsem nezklamala a vybrala dobře. Lester oběhl auto a pomohl mi vystoupit. Ostatně tak jako vždy. Bez něj bych se z toho auta možná ani nedostala… Byla jsem víceméně odkázaná na jeho pomoc.

 

Společně jsme vstoupili do chaty a já jako první zamířila na záchod. Lester mě doprovodil před dveře a zbytek jsem už musela zvládnout sama. Bylo to trochu těžší, ale i tak jsem to zvládla. Potom jsem si postupně prohlédla každou místnost a byla ráda, že jsme udělali tohle rozhodnutí a přestěhovali se.

Vysmátá, protože mi Lester vyprávěl vtip, aby mi zlepšil náladu, jsem se vrátila do kuchyně, kde na mě čekala moje denní dávka krve. Vše bylo tak, jak jsme si naplánovali a já i miminko jsme byli spokojení.

 

Večer jsme seděli u televize a společně se dívali na pořádnou dávku seriálu Jak jsem potkal vaši matku. Bránice mě bolela od toho, jak jsem se chechtala. Ale i přes dobrou zábavu a příjemnou společnost nade mnou nakonec únava přece jen zvítězila. Unaveně jsem zívla, načež jsem si vysloužila doktorský dohled.

 

„Je ti dobře?“ Protočila jsem očima a mávla na něj rukou, aby s tím přestal.

 

„Bello!“ zahrál si na přísného pana doktora. Znovu jsem zazívala a rozespale se na něj podívala.

 

„Jsem jen unavená. Asi si půjdu lehnout,“ řekla jsem a sundala ze sebe deku, pod kterou jsem byla zahrabaná. Přešel ke mně a pomohl mi vstát.

 

„Děkuji ti,“ řekla jsem a on jen zakýval hlavou. „Za všechno,“ dodala jsem, aby pochopil, co tím myslím. Podíval se na mě a lehce se usmál. Natáhla jsem se k němu a vtiskla mu vřelý polibek na tvář. Rozpačitě se na mě usmál.

 

„Já to dělám rád,“ řekl jen a poplácal mě po zádech.

 

Rukou jsem mu ukázala, ať zůstane a sama jsem se vydala do mé ložnice. Převlékla jsem se a zalezla si do postele. Únava mě přemohla okamžitě a já se tak propadla do bezesného spánku

 

 

***

 

Už to byl týden, co jsme se sem přestěhovali. Každý náš den se nesl ve stejném duchu. Jídlo, krev, odpočinek, krev, procházka na vzduchu, krev, jídlo, pak sledování televize, do toho nějaké povídání o všem možném, filosofování a plánování a nakonec spánek. Ale dnešek byl jiný, cítila jsem to hned v okamžiku, kdy jsem se probudila. Měla jsem neblahé tušení, že dnes bude všemu konec.

 

Od rána jsem se cítila nesvá a dávala to jasně najevo, taky proto okolo mě chodil Lester téměř po špičkách. Nakonec jsem se přece jen uklidnila a mohla tak zachovat náš denní rituál. Jen místo procházky jsme se vyvalili na verandu a dívali se po okolí. Malému se to evidentně nezamlouvalo tak jako nám. Neklidně se vrtěl až nakonec začal kopat. Sykla jsem a pak už jen úpěla bolestí. Lester neváhal a okamžitě mě přenesl dovnitř do naší provizorní ordinace. Po důkladnějším prohlédnutí byla diagnóza jasná. Měla jsem naštípnutá dvě žebra. Co bylo snad ještě horší, že jsem se s každou nadcházející hodinou cítila čím dál hůř.

 

Tentokrát nepomohl ani přísun velké dávky krve na zklidnění toho malého tvorečka. Ležela jsem na gauči a snažila se moc nehýbat. Nakonec jsem ukecala doktora, aby mi alespoň podal tužku a pár papírů. Chtěla jsem být chvilku sama, a tak se Lester nabídl, že půjde připravit něco k jídlu. A vzhledem k tomu, že jsem měla tu čest s jeho kulinářským uměním, věděla jsem, že mám tak celé odpoledne volno. Ale tolik času jsem nepotřebovala. Chtěla jsem jen chvíli na to, abych mohla napsat pár řádků mému miminku, pro případ, že ten porod nepřežiju. Chtěla jsem, aby věděl, že ho nadevšechno miluji.

 

Můj nejdražší poklade,

 

jestli čteš tyhle řádky, pak už nejspíš nejsem u tebe. Ale nezoufej, protože věřím, že se opět jednou setkáme a pak už budeme navždy spolu. Ale věř, že jsem s tebou i teď, v tvém srdci, odkud nikdy nezmizím. Chci, aby sis pamatoval, že jsem tě milovala celým svým srdcem a nebyla jsem šťastnější, než v těch okamžicích, kdy jsem tě cítila uvnitř sebe.

 

Je důležité, aby sis vždy pamatoval, kdo jsi a byl na to patřičně hrdý. Tak jako jsem na tebe pyšná já a určitě i tvůj otec. Věřím, že ti dokázal vynahradit každý den,který jsem s tebou nemohla strávit já, a že je ti dobrým otcem, tak jako byl dobrým přítelem mně. Chci, abys věděl, že to nikdy nebyla volba mezi tebou a mnou. Protože bych nikdy nedovolila, aby se ti něco stalo. Od začátku jsi to byl jen ty a nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala. Byl jsi a navždy budeš moje všechno a to si pamatuj.

 

S láskou máma

 

Napsat to bylo snad těžší, než to říct. Bylo pro mě těžké myslet na to, že u něj možná nebudu, až tu bude. Ale přesto jsem se uklidňovala tím, že takováhle smrt je rozhodně ta, kterou jsem ochotna pro něj podstoupit.

 

Do ruky jsem vzala druhý cár papíru. Už dávno jsem věděla, komu bude určený.

 

Edwarde,

 

nikdy jsem ti nestihla poděkovat za to, žes mi dal něco, co od základu změnilo můj život. A to rodinu, která mi do žil vlila novou naději. Naději, kterou jsem já zasadila do našeho dítěte. Mrzí mně, že tam nemůžu být s vámi, ale vím, že ty to zvládneš a budeš mu dobrým rodičem.

 

Dej mu všechnu lásku, protože té není nikdy dost. Nezapomeň mu připomínat, jak výjimečný je a jak moc ho oba milujeme. Nikdy nedovol, aby se mu něco stalo. Je to zázrak, který nám byl z hury dán.

Prožili jsme si toho spolu opravdu hodně a já chci, abys věděl, že se na tebe nezlobím. Nemůžeš se věčně zlobit na někoho, koho miluješ víc, než sám sebe. A tak přesně jsem milovala já tebe. A buď si jistý, že nikdy nepřestanu. Slibuju, že na vás oba budu dávat tam ze shora pozor a dohlédnu na to, aby bylo všechno v pořádku.

 

Užívej života s naším malým drobečkem a dohlédni na to, aby byl Lester v pořádku. Je to výborný chlap a zaslouží si tvůj respekt za to, co všechno udělal pro tvé dítě.

 

Ať každý den stojí za to.

 

Navždy s láskou, navždy s tebou.

 

Tvoje Bella

 

Dopsala jsem dopis a na každou obálku napsala pro koho je určena. Zavolala jsem Lestera, který se vymotal z kuchyně a došel za mnou. Podala jsem mu ty dopisy. Podíval se na mě a tázavě pozvedl jedno obočí. Nesnášel tyhle momenty. Věřil, že mě dokáže zachránit. Ale já chtěla mít jistotu.

 

„Předej jim to,“ poprosila jsem ho.

 

„Bello, já udělám všechno, co bude v mých silách, abys to přežila. Nepřijdu o další důležitou osobu v mém životě,“ sliboval nadějně a já mu vážně chtěla věřit. Ale nedělala jsem si falešné iluze. Čekala jsem potomka upíra. To samo o sobě nevěstilo nic dobrého.

 

***

Společně jsme seděli u televize a dívali se na nějaký film, který právě běžel. Tlak v podbříšku mě donutil, abych si sáhla na břicho a jemně ho protřela. Poposedla jsem si, abych ulevila páteři, která mě dneska strašně bolela. Jak jsem se ale pohnula, ucítila jsem pod sebou mokro. Vyděšeně jsem se podívala na Lestera a žduchla do něj. Nezaujatě se na mě podíval a snědl další hrstku oříšků.

 

„Co se děje?“ zeptal se, když uviděl můj vyděšený výraz.

 

„Myslím, že mi vytekla plodová voda…“ Než jsem to dořekla, už stál na nohou.

 

Bez váhání mě chňapnul do náruče a rychle mě nesl obývákem až do našeho provizorního porodní sálu - ordinace. Položil mě na stůl a začal se zapínáním přístrojů a připravováním dalších věcí. Zneklidnila jsem, když jsem si uvědomila, že necítím žádné bolesti. A v tom to přišlo…

 

Bolestivý výkřik se mi dral nezastavitelně z hrdla. Chytila jsem se za břicho a snažila se nahnat do plic co nejvíce vzduchu. Pokusila jsem se narovnat, abych se mohla nadechnout, když se ozvalo nemilé křupnutí. Bylo mi jasné, že to odneslo další žebro, jak se malý připravoval na příchod na svět.

 

Další stahy přicházely čím dál častěji. Byla to nesnesitelná bolest, ale snažila jsem se ji vydržet.

 

„Bello, dýchej,“ nakázal mi Lester. Teprve v ten moment jsem si uvědomila, že skoro nedýchám. Křečovitě jsem se držela okrajů postele a snažila se nekroutit sebou pod tíhou těch bolestí.

 

Doktor mi zaklínil nohy do madel, aby se mohl podívat, jak jsem na tom. Vtom na mě zase přišel stah a já pořádně zakřičela, protože to strašně bolelo. Nic horšího jsem v životě nezažila.

 

„Jsi otevřená na osm centimetrů, za chvilku to bude,“ uklidňoval mě. Ztuha jsem se na něj podívala. Přešel ke mně a napojil mě na kapačku. Když na mě přišel další stah, žíla mi praskla. Zakřičela jsem bolestí. Bylo mi jasné, že tohle nemůžu přežít…

 

Přiběhl ke mně a chtěl mi ji znovu zapojit. Z posledních sil jsem ho chytila křečovitě za ruku. Vyděšeně se na mě podíval a já zakroutila hlavou. Pochopil, že nemá cenu mě na nic napojovat, že to stejně nepomůže.

 

„Je to tady,“ řekl, když znovu zkontroloval situaci tam dole. „Až ti řeknu, tak zatlačíš, ano?“ zeptal se mě opatrně a já přikývla na souhlas. Pevně jsem se chytila okrajů postele a pokusila se nadechnout.

 

„Tak Bello, zatlač,“ rozkázal mi a já ho poslechla. Ze všech sil jsem zatlačila. Křupnutí mé pánve se nedalo přeslechnout. Vykřikla jsem bolestí a snažila se schoulit do klubíčka. Chtěla jsem, aby tohle všechno okamžitě přestalo. Nohy jsem ale měla pevně přidělané v madlech, takže jsem se přetočila jen v ramenou.

 

„Bello?“ volal na mě Lester a třásl se mnou. „Ještě jednou. Zatlač,“ křičel a já cítila, jak se ztrácím v temnotě. Malátně jsem se na něj podívala a z posledních sil jsem naposledy zatlačila. Další křupnutí na sebe nenechalo dlouho čekat a já zavřela oči.

 

Cítila jsem se, jako kdyby mnou procházelo tisíc nožů. Na místě zlomených žeber prosakovala krev a všechno mě strašně bolelo a tlačilo. Chtěla jsem to zastavit, ale nebylo jak. Zalapala jsem po dechu, ale bylo to, jako bych do sebe žádný nenasála. V té chvíli jsem si uvědomila, že necítím své nohy a tak mi bylo jasné, že něco není v pořádku.

 

 

 

Pohled Lester

 

Nesnesl jsem poslouchat její křik. Drásalo mi to srdce a trhalo uši. Chtěl jsem jí pomoct, ale nebylo jak. Měla v sobě velkou dávku morfinu a víc jsem toho do ní prát nemohl. Snažil jsem se, aby to měla co nejdřív za sebou, ale šlo to pomalu. Tak tragicky pomalu…

 

„Bello?“ oslovil jsem ji, když hlasitě zasípala. „Bello, co se děje?“ vyjekl jsem zbrkle.

 

„Ne-můžu dý-chat,“ sekavě vyřkla a mně se zatmělo před očima. Tak moc jsem chtěl, aby bylo všechno v pořádku. Místo toho nám tady nastalo peklo.

 

„To bude dobrý,“ uklidňoval jsem ji, zatímco jsem k ní přešel a opatrně ji nadzvedl. Prohmatal jsem jí žebra, ale bylo mi jasný, že s tím teď nic neudělám. Nasadil jsem ji kyslíkovou masku a sáhl po kleštích. Vrátil jsem se zpět a řekl jí, aby zatlačila. Podívala se na mě a bylo vidět, že je mimo sebe. Přesto se zapřela a s výdechem naposledy zatlačila.

 

Pomocí kleští jsem se do toho pořádně zapřel a nereagoval na praskání uvnitř jejího těla. Chtěl jsem z ní to dítě prostě dostat ven. Bylo mi jasné, že stejně už má pánev na kousky.

 

Vykoukl zadeček, načež mi došlo, že dítě není v přirozené pozici. Upravil jsem si postavení a víc zabral. Bella se zmítala v bolestech a téměř na mě nereagovala.

 

Opatrně jsem ho vytáhl, přičemž se ozvalo další křupnutí a Bellin bolestivý výkřik. Okamžitě jsem mu přestřihl pupeční šňůru. Nadechl se a pak se spustil dětský pláč. S úsměvem na tváři jsem se podíval na Bellu, která přivřela oči.

 

„Je to chlapeček,“ řekl jsem nadšeně a natočil ho na ni.

 

„Je krásný,“ vydechla, ale znovu se už nenadechla. Její tvář byla bílá a oči vyhaslé.

 

Zabalil jsem chlapce do deky a odložil ho do připravené postýlky. Přeběhl jsem k ní a zkontroloval ji. Bylo mi jasné, že její zranění jsou vážná a ztráta krve velká. Dělal jsem, co jsem mohl. Nakonec jsem ji zkoušel všemožně vzbudit. Srdce jí slabě tlouklo, ale já se s tím nenechal rozptýlit. Dál jsem dělal všechno, co bylo nutné pro její záchranu.

 

„Bello, nevzdávej to!“ prosil jsem ji. Srdce nekompromisně sláblo a postupně vynechávalo. Začal jsem s masáží srdce, čímž jsem jí způsobil další zlomeniny v těle. Srdce naposledy udeřilo a pak už navždy utichlo. Svěsil jsem hlavu a nemohl uvěřit, že je konec. Hystericky jsem se po ní vrhl a přitiskl ji pevně k sobě. Slzy jsem nezadržel a ani se o to nesnažil. Ztratil jsem člověka, kterého jsem zbožňoval. Nemohl jsem uvěřit, že jsem ji nezachránil.

 

Ztracený a zlomený jsem ji položil na postel a pohladil ji. Tohle byl smutek, o kterým jsem věděl, že ho nedokážu zvládnout.

 

Jenže jsem tu nebyl sám. Dobře jsem věděl, co to dítě pro Bellu znamenalo. A byl jsem rozhodnutý se o něj postarat. Dlužil jsem jí to. Šel jsem pro chlapce, vzal ho do náruče a smutně se na něj podíval. Sledoval mě a dokonce se mi na chvilku zdálo, že se usmál. Věděl snad, kdo jsem? Nejspíš mi z toho všeho strašilo v hlavě…

 

Do ruky jsem vzal krev v lahvi a dal mu napít. Pil a spokojeně se na mě přitom díval. Byl nezvykle dravý a nedočkavý. On věděl, co to pije. Věděl toho nejspíš víc než já. Což mě zarazilo. Ale nebylo se čemu divit, vždyť právě dopil láhev krve!

 

„Co se to děje?“ zeptal jsem se. Asi bych ani nebyl překvapený, kdyby mi odpověděl. Dnes mě totiž už nemohlo překvapit vůbec nic. Ale on na mě nijak nereagoval.

 

Podíval jsem se na Bellino bezvládné tělo a přepadl mě šílený smutek. Obrovská díra se mi provrtala srdcem. Nikdy už tu se mnou nebude. Nikdy si nepochová svého syna. Ztratil jsem ji! Dalšího člověka, na kterém mi záleželo. Tak jako jsem přišel o svou ženu...

 

Setřel jsem statečně slzy ze své tváře a s pohledem na malého jsem vzal do ruky mobil, který jsem měl položený na stole. Z kapsy jsem vytáhl vizitku s číslem, na které jsem měl v případě smrti zavolat. I když jsem nechtěl, udělal jsem, oč mě Bella tolik prosila. Kvůli ní. Kvůli malému.

 

S těžkým srdcem jsem naťukal číslo a mobil přiložil k uchu. Dítě se na mě zmateně dívalo a já ho opatrně kolíbal v náruči.

 

Párkrát to zazvonilo a poté se na druhém konci ozval mužský hlas.

 

„Cullen, prosím?“ vyzval mě a dítě se zvonivě zasmálo. Aspoň jsem myslel, že to byl smích, protože přesně tak to znělo.

 

„U telefonu doktor Pratt. Volám proto, abych oznámil smrt slečny Isabelly Swanové.“ Na konci jsem si smutně povzdechl. Na druhé straně bylo slyšel zalapání po dechu a pád telefonu.

 

„Pane, jste tam?“ zeptal jsem se, ale nikdo se neozýval. Telefon pískal ve znamení, že se spojení přerušilo a tak jsem zavěsil.

 

Posadil jsem se do křesla a dal průchod mým pocitům. Moje pacientka, dcera a nejlepší přítelkyně zemřela, aby přivedla na svět tohle dítě. Bezbranné a zároveň silné. Podíval jsem se na něj a tak jsem se střetl s jeho pohledem. Slzy se opět dostavily a já schoval obličej do dlaně. Nechtěl jsem, aby to viděl. Začal plakat se mnou. Byl to pláč dítěte, které ztratilo matku. Byl to pláč, který jen tak nikdo neutiší…


A předposlední kapitolu povídky máte za sebou. Příště nás čeká poslední a v ní se toho bude dít docela hodně. Máte se určitě na co těšit.

Holky, strašně moc děkujeme za komentáře, které nás strašně těší. Jste zlatíčka. :-*

Moc ráda bych vám prozradila o příští kapitole něco víc, ale to by nebylo to pravé ořechové. Nechte se překvapit. Čekání určitě bude stát za to! Teda mně za to stálo. :)

Ani já, ani Mmonik nevíme, jak se s naším děťátkem rozloučíme, je to pro nás obě těžké, ale vaše komentáře nám dodavají sílu, tak se nebojte vyjádřit a pište nám.

Poctivým komentátorkám strašně moc děkujeme. Děkujeme taky za podporu a hlavně těm, co nám tady pod kapitolou zanechají komentáře, ať už to je smajlík nebo několik málo slov. Vždy nám vykouzlí úsměv na tváři. ;) Jste naše zlatíčka a u příští kapitoly naposledy. :'( :'(

Omlouvám se za vylití srdíčka, ale já musela, protože je to naposledy, co se takhle můžu projevit a hlavně co něco píšu pod kapitolu. :D Takže já osobně jsem ráda, že jsme dostaly takhle úžasné čtenářky a věřím, že jste spokojené. ;) Ať už je děj jakýkoliv. :D

Vaše Irmička1 a Mmonik



« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 34. kapitola:

 1 2   Další »
18. aioven
06.05.2013 [15:11]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.03.2013 [20:25]

Viky123Ona ale musí přežít, prosím Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. janka
28.03.2013 [16:39]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. BellaEdward
24.03.2013 [11:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.03.2013 [15:56]

daslli141Skvelá kapitola... iž teraz sa neskutočne teším na nasledujúcu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Aneta N.
22.03.2013 [22:19]

nádhera Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon , škoda jen, že už bude končit Emoticon Emoticon Emoticon

12. PCullen
22.03.2013 [18:08]

Vwlice hezká kapitola! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jen na můj vkus ke konci až moc nervy drásající!! Emoticon Líbila se mi to nepopírám, moc se mi líbila, ale ten konec... Emoticon Snad bude Bella přece jen v pořádku Emoticon kdyby nebyla byla bych vážně moc smutná! Emoticon Emoticon
Takže narodil se chlapeček Emoticon to je příjemná změna! Jak už to známe z knihy kluci jsou jedovatí podobají se tatínkům mnohem víc než holčičky a tak by přece jen mohla Bella během tří dnů ožít! Emoticon
Pro Edu byla rána slyšet že je Bella mrtvá, ale měl doktora nechat domluvit Emoticon a ne hned se hrouti tak by věděl aspoň že se Belle narodil kluk a on má tudiž syna, který se má čile k světu!!
Strašně moc se těším na další kapitolu Emoticon jen mě mrzí že je už poslední! Emoticon Emoticon Emoticon Přwsto to nic nemění na tom, Emoticon že doufám, že bude co nejdříve!!
Skvělá práce jako vždy!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Seb
22.03.2013 [17:43]

Prosím, ať to přežije. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. BellaNess admin
22.03.2013 [9:00]

BellaNessZlatíčka moje, tahle povídka je naprosto skvělá! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Je strašná škoda, že už je konec Emoticon. Už se těším na poslední kapitolku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Romulek
22.03.2013 [8:44]

Já teda nechci, aby byla Bella mrtvá. Emoticon Doufám, že to vymyslíte nějak, aby přežila, protože nesnáším smutné konce. Emoticon Emoticon .

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!