Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 30. kapitola

KEC


Glamour - 30. kapitolaBella se nemůže vzpamatovat ze skutečnosti, že je těhotná. Nakonec se stane něco, co nikdo ani Cullenovi nečekali. Příjemné počtení přejí Irmička1 a Mmoník. :)

Pohled Bella

 

Seděla jsem na sedačce dole v obýváku a tiskla si kolena k hrudníku s pohledem upřeným do neznáma. Stačilo, abych se ještě začala pohupovat ze strany na stranu a určitě by mě označili za blázna. Ale já nebyla blázen a ten papírek určitě ukázal dvě čárky. Miminko?! podivovala jsem se v duchu a stále byla mimo realitu.

Nervózně jsem složila nohy tak, jak se patří při sezení na gauči. Nebolelo ho to? vyděsila jsem se a stočila pohled k mému břichu. Rukou jsem si ho rychle celé opatrně prohmátla. V duchu jsem si přitom nadávala, jak jsem ho mohla takhle mačkat.

Uklidni se, Bello! Je velký sotva jako fazole! uklidňovala jsem se a snažila se přesvědčit samu sebe o své pravdě. V duchu jsem si přitom už zakazovala takhle sedět.

Poposedla jsem si na kraj sedačky a opřela si ruku o opěrátko, do které jsem zabořila hlavu. Jak jsem tam tak seděla, přemýšlela jsem, jak se to mohlo stát. Teda… Věděla jsem, jak se to stane. Ale jak se to mohlo stát zrovna mně?

O dětech jsem nikdy nepřemýšlela. Natož o mých vlastních dětech. Neutišila jsem, jaké pocity bych měla momentálně prožívat. Radost? Nebo snad smutek? Byla jsem ztracená a nedokázala se v sobě vyznat. Nevěděla jsem, jestli to bylo způsobené tím, že jsem nikdy pořádně nepoznala mateřskou lásku, nebo tím, že se u mě prostě jakési mateřské pudy nestihly vyvinout.

A teď ve mně jedno rostlo. Nebyla jsem si absolutně jistá, jestli dokážu být dobrá matka. Jestli to můžu zvládnout. Cítila jsem, jak se mi žene krev do tváří. Začínala jsem panikařit. Tohle přece nemůžu tomu drobečkovi udělat! A pak mě napadlo něco hodně ošklivého, za co bych se nejraději propadla na druhý konec zeměkoule. Dát ho pryč. Radši přistoupit k něčemu tak ohavnému hned, než pak nedokázat dát dítěti to, co potřebuje.

V mých snech o společné budoucnosti s Edwardem jsme vždycky byli dva. Nikdy tři… A vtom to přišlo… Když mi přišlo na rozum jméno mého manžela, tak jsem se usmála. Byl to přesně ten spokojený úsměv, který se vám vytvoří na ústech, když všechno zapadne tam, kam má. Jako to ozubené kolečko.

Pevně jsem objala své bříško oběma rukama a blaženě se tetelila. Ty tam byly všechny podružné obavy. Důležité bylo, že jsem si uvědomila, že tohle není jen tak nějaké dítě. Je to Edwardovo dítě! Edwardovo a moje…

„Bello?“ slyšela jsem volání mého jména, ale nevnímala ho. Jako by to ani nebylo na mě. Seděla jsem, blaženě se culila a užívala si ten pocit radosti, který zaplavil mé tělo od hlavy až k patě.

„Bello?“ zahučel Emmett drsnějším tónem. Stál u konferenčního stolku šikmo ode mě. Zvedla jsem nepřítomně hlavu a podívala se na něj. Místo jeho obličeje jsem viděla Edwarda, jak drží v náručí naše miminko. Malinké miminko, které bylo plodem naší lásky.

„Země volá Bellu!“ vtáhl mě do reality.

„Hm?“ zamručela jsem a zaostřila na něj. Jestli mi něco říkal, tak jsem to přeslechla.

„Říkám, že už jdu. Vnímala jsi mě?“ ptal se a pohodil rukou.

„Ne, promiň,“ pousmála jsem se omluvně a spustila ruce z mého břicha. Jestli se o mém těhotenství má někdo dozvědět, tak to první bude Edward.

„Říkal jsem, že se večer hraje další zápas. Budeš se mnou zase koukat?“

„Jo,“ odsouhlasila jsem mu k jeho spokojenosti.

„Dobře. Tak já jdu. Zatím.“ Několikrát se narovnal, že odejde, ale hned nato se zase vrátil ke mně. Dívala jsem se na něj, ale stejně jsem ho vnímala jen okrajově. Myšlenkami jsem byla u našeho dítěte.

„Jsi v pořádku?“ nakonec to nevydržel a zeptal se. Beze slova jsem přikývla. „Dobře,“ řekl a změřil si mě pohledem. „Kdyby něco, Edward je v pracovně,“ ukončil debatu a rozešel se ke dveřím.

Seděla jsem tam dál jako pecka se zasněným pohledem. Přemýšlela jsem, jak to Edwardovi co nejopatrněji říct. Mám mu to nejdřív naznačit, než to na něj vybalím? Nebo to na něj prostě vysypat? Taky záleželo na tom, jakým stylem mu to řeknu. Mám u toho být šťastná nebo to říct zkroušeně a doufat, že bude ječet štěstím?

Hlavu jsem měla jako pátrací balón ze všech těch možností, které mi chodily na rozum. Ale v obličeji byste mi momentálně vyčetli i obavy. Obavy z toho, jak to Edward vůbec přijme. Co když to dítě nebude chtít? Nikdy jsme se o tom nebavili. Ani jsem nevěděla, jaký má Edward k dětem vztah. Nedokázala jsem odhadnout jeho reakci, ale zato jsem dobře věděla, že se mého dítěte nevzdám.

Kopla jsem do sebe zbytek džusu, co jsem měla ve skleničce, a posilněná odvahou, kterou jsem sebrala, ani jsem nevěděla kde, jsem vyrazila ke schodišti. Každý schod směrem nahoru byl těžší a těžší. A s každým má odvaha klesala a klesala.

No tak, Bello! On je vinný stejně tak jako ty! Poloviční zodpovědnost! No tak! hecovala jsem se.

Noha nohu minula a já stála přede dveřmi jeho pracovny. Hypnotizovala jsem kliku dveří a nutila svou ruku, aby za ni zabrala. Jako v hororu jsem přistoupila blíž a zvedla ruku, že zaklepu. Z místnosti se ozvaly hlasy. S někým telefonoval. Využila jsem šanci na útěk a zbaběle se rozeběhla pryč.

Utíkala jsem po schodech dolů, div, že jsem nehodila tlamu. Srdce jsem měla až v krku a hladina adrenalinu mi nepřiměřeně stoupla.

Zastavila jsem se až u sedačky, o kterou jsem se opřela, a vydýchávala můj zbabělý úprk. Nebyla jsem si jistá, co bych měla udělat. A tak jsem se rozhodla, že si to nejdřív pořádně rozmyslím a až budu vědět, jak mu to co nejšetrněji říct, tak mu to povím.

Třeba večer, říkala jsem si a pomalu obcházela sedačku, že si na ni sednu a přiměju srdce, aby přestalo tak zběsile tlouct.

Jo, večer. To je ono. Hezky v klidu a bez zbytečných obav, padlo moje definitivní rozhodnutí.

Posadila jsem se hezky pěkně na sedačku a složila si nohy pod sebe. Ještě chvíli jsem si přemýšlela o všem možném. Jako třeba kde budeme bydlet. Jak to všechno zařídíme a uděláme. Že musím požádat Carlislea, jestli by se o mě po čas těhotenství staral. A pak mi došlo, že se odsud nechci stěhovat. Vždyť pro miminko by to tu bylo skvělé. A rodina by byla pohromadě. Jenže mi bylo líto Edwarda, který musel pořád takhle cestovat. Půlku týdne se mnou a půlku v práci.

Prohrábla jsem si rukama vlasy a protřela si obličej. Bylo toho hodně k řešení, takže bylo jasné, že to Edwardovi musím říct co nejdřív. Dneska večer.

 

Dům zel prázdnotou. Kromě mě a Edwardu tu momentálně nikdo nebyl. Carlisle se měl vrátit až pozdě večer z konference a Alice a Jasper byli už dva dny u známých. Emmett jel vyzvednout Rose s Esmé do přístavu, takže bylo jasné, že tu už brzy budou.

Potřebovala jsem si zkrátit dlouhou chvíli, než přijede zbytek rodiny a Edwarda jsem nechtěla vyrušovat. Natáhla jsem se pro ovladač a zapnula televizi. Projížděla jsem jednotlivé kanály a přepínala z jednoho na druhý. Nic pořádného tam nebylo. Až na jednom jsem zaslechla povědomou znělku. Byla to odpolední relace Celebrity News.

Sledovala jsem nejnovější drby. Kdo s kým, kde, jak a proč. Už jsem to chtěla přepnout, když se na obrazovce objevily moje fotky z koncertu v L. A. Vyděšeně jsem se natáhla k obrazovce a lpěla na každém slovu redaktorky.

 

„Ředitelka Glamouru a majitelka GlamourModels Isabella Swan, která se před pár měsíci vypařila a opustila výslunní, na kterém se vyhřívala posledních pět let, se před pár týdny objevila na koncertu Aerosmith. Vyvrátila tím veškeré spekulace o její hospitalizaci či policejním stíhání. Neupravená a rozpustilá – takhle ji označil zdroj, který se vyskytl v jejím okolí. Zdá se, že vyměnila svět celebrit za obyčejný život. Zda se vrátí na své místo nebo jestli nadobro odešla do ústraní, není známé. Více v noční relaci…“

 

Nevěřila jsem vlastním očím. Měli několik desítek mých fotek, které běhaly přes obrazovku jako zběsilé. Zděšením jsem si zajela rukama do vlasů a snažila se potlačit velkou bolest hlavy, která se neodvratně blížila. Opřela jsem se do sedačky a zhluboka dýchala. Před očima se mi začaly objevovat mžitky a já raději zavřela oči. V uších mi z ničeho nic začalo hlasitě hučet. Svět se se mnou točil a já cítila, že ztrácím vědomí.

Říká se, že před smrtí vám před očima proběhne celý váš život. Mně před očima proběhly poslední roky mého života. Pamatovala jsem si všechno. Nástup do Glamouru, moji práci, mé přátele, mé podřízené. Každou událost, každou schůzku, dokonce každý telefon. Taky jsem si pamatovala mé poslední okamžiky před tou tmou. Zběsilý útěk, Edwardovu hruď i ten náraz. Poslední výkřik i tu obrovskou bolest. A ty pronikavé oči. Jeho oči.

Cítila jsem okolo sebe chlad a tupou bolest hlavy. Několikrát jsem zběsile zamrkala a zvedla hlavu. Byla jsem malátná a musela se hodně soustředit, abych zase viděla ostře.

Rozhlédla jsem se po obýváku, ale nikdo u mě nebyl. Musel to být mžik, co jsem ztratila vědomí, ale přesto jsem byla šíleně vyčerpaná. Pronikavá bolest hlavy pomalu ustávala, a tak jsem ji složila do dlaní a čekala, až pomine úplně.

Konec. Moje vzpomínky se vrátily a zalepily tu prázdnou díru v mé hlavě.

Úleva, která následovala, byla něco nepopsatelného. Zjištění, kde jsem a co se mnou prováděli po dobu mé indispozice, bylo už o něco horší. Promítala jsem si všechny chvilky strávené s Edwardovou rodinou, všechny lži, kterými mě krmili, a všechny úhybné manévry, abych se nedozvěděla pravdu. Najednou jsem neviděla jediný náznak, čím mi chtěli pomoct z té temnoty, do které mě Edward uvrhl.

Měla jsem smíšené pocity, které jsem nedokázala rozluštit. Ten čas strávený u nich přece nebyla jen přetvářka. Byla jsem šťastná! Ne, nebyla. Byla to všechno jedna velká lež! Zmanipulovali mě, abych se tak cítila!

Pak ale všechno ustalo. Krev se mi rozčílením nahrnula do tváří a já mohla cítit, jak hicuji. Ale jediné, co jsem v té chvíli opravdu cítila, byla křivda. Velká křivda, která se mi stala, a její viník seděl nahoře a celý ten čas, co jsem se utápěla v temnotě, se rozvaloval na mém křesle! Ohavný egoista, který mě nechal napospas.

Nebylo nic, co bych v té chvíli chtěla víc, než aby nikdy neexistoval. Vztek a nenávist lomcovaly mým tělem, když jsem si představila naše společné okamžiky. Všechno to byla jen iluze, kterou vytvořil, aby si se mnou mohl hrát.

Jako rozzuřený býk jsem se řítila chodbou ke schodišti. Nevnímala jsem nic okolo, jako bych měla na očích klapky. Mohla jsem se soustředit jen na cestu přede mnou. Blížila jsem se ke dveřím jeho pracovny a hladina adrenalinu se ve mně nebezpečně zvedla. Hormony, stres, prozření, zklamání a hněv. Všechno tohle i mnohem víc byste mi vyčetli z výrazu. Byla jsem pološílená.

Rozrazila jsem dveře, které se s velkou ránou otiskly do zdi. Edward ke mně zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Dívala jsem se na něj a do toho pohledu jsem dala všechnu nenávist, kterou jsem v sobě našla. A že jí bylo.

„Stalo se něco?“ ptal se medovým hlasem, ze kterého mi dřív naskočila husí kůže. Přesto jsem v jeho hlase zaznamenala nejistotu. „Bello?“ oslovil mě a skenoval mě pohledem. Měřila jsem si ho a představovala si jeho smrt na tisíc způsobů.

Bohužel tu byl jeden detail. Byl to upír. A já věděla, co od upírů čekat. Ne nadarmo jsem tehdy vedla dlouhý rozhovor s Jasperem, když jsem si četla tu starou knihu, kde se tyhle mýtické bytosti vyskytovaly. Tehdy mi to všechno vysvětloval s takovým zalíbením, až jsem se nad tím pozastavovala. Nikdy jsem ale neřekla ani slovo. Navždy si budu pamatovat ten tón jeho hlasu, když jsem se ho se smíchem ptala, jestli opravdu věří, že ty bytosti existují.

„To, že tomu nevěříš, neznamená, že to neexistuje, Bello.“

„Jak jsi mohl?!“ zakřičela jsem hrubým hlasem. Rukama jsem se opřela o stůl a vzteky do něj strčila. S hlasitým zaskřípáním se stůl přesunul blíž k němu, až ho drknul do břicha. Podíval se na stůl přišpendlený na jeho těle a hned vzápětí opět upřel zrak na mě. Oči mu zčernaly.

„Já…“ vykoktal. Byl strnulý šokem, ani nemrkal. Byl si vědom, co se děje.

„Ty co, Edwarde?!“ prskla jsem. Hněv ze mě mohl odkapávat.

„Vysvětlím ti to…“

„Co mi chceš vysvětlovat? Že jsi mě málem zabil? Nebo že jsi mě ukryl před světem a tedy i mými vzpomínkami do bohem zapomenuté části země? Nebo snad to, jak jsi mi lhal?“ vybalila jsem na něj s opovržlivým a zklamaným úsměvem. Spíš šklebem. Bylo mi z nich totiž zle.

„Takhle to nebylo…“

„Nebylo?! Zato já ti teď na oplátku povím, jak to bude!“ rozkřikla jsem se na něj. Seděl a od mého příchodu se nepohnul. Bylo to frustrující. Mohl mě ve vteřině zabít. Jenže ve mně adrenalin a vztek proudil na nejvyšší obrátky. Byla jsem rozhodnutá bojovat do posledního dechu…

„Nikdy ti neodpustím to, co jsi mi provedl!“ ujistila jsem ho. Rozhořčeně jsem se narovnala a pustila konec stolu, který ho stále špendlil ke zdi.

„Teď se otoč k tomu počítači a napiš svoji výpověď! Protože jsi skončil, Edwarde Cullene!“ řekla jsem chladně a držela svoje emoce na uzdě. Chtělo se mi brečet, jak jsem byla zklamaná a zhrzená. Ale Isabella Swanová nikdy svoji slabost neukazuje. Zničilo by ji to. A tenhle upír mě zničil až dost.

„Bello…“

„Ne!“ zastavila jsem ho a vystřelila obranně ruku před sebe, aby dál nepokračoval. Přitom jsem zavrtěla negativně hlavou a poprvé od okamžiku, co jsem sem vtrhla, jsem zavřela oči. Ale jen na chvilinku.

„Moje doklady,“ řekla jsem a natáhla k němu ruku, netrpělivě jsem přitom poklepávala nohou. Nevěřícně na mě hleděl.

„Řekla jsem doklady!“ křikla jsem hlasitě. Sáhnul do spodního šuplíku a vytáhl z něho desky, které mi podal.

„Bello…“ zašeptal mé jméno, tentokrát už naposledy…

Opřela jsem se o stůl a naklonila se co nejvíc k němu. Chtěla jsem, aby mi dobře viděl do obličeje a zapamatoval si, co jsem mu právě chtěla říct.

„Nechci tě už v životě vidět! Zkus se ke mně nebo ke Glamouru jenom přiblížit a já přísahám, že tě zničím! I kdyby to znamenalo mou smrt!“ odříkávala jsem to s jistotou a hlasem, který byl ostrý jako břitva. Bylo zbytečné vyhrožovat upírovi, ale v Edwardových očích jsem viděla odraz těch mých. Byly šílené od zlosti. A on to viděl…

Vzala jsem desky a odkráčela středem místnosti ven. Došla jsem do naší ložnice a zabouchla za sebou dveře. Postavila jsem se k toaletnímu stolku, opřela se o něj rukama a podívala se na sebe. Vůbec jsem se nepoznávala. Byla jsem až přespříliš zraněná. Chmatla jsem po váze, která na něm stála a vztekle s ní hodila o protější stěnu. S rámusem se rozprskla, ale mně se vůbec neulevilo.

Sundala jsem si prstýnek z prstu a položila ho na stolek. Vzala jsem si kabelku, ty desky, které jsem do ní narvala, a rozešla se pryč. Pryč z tohohle domu, ostrova, země, státu. Pryč od Edwarda Cullena.

 

Dopady mých kroků byly tak těžké, že jsem je mohla slyšet. Neutíkala jsem, ani jsem nepospíchala. Kráčela jsem domem a vybavovala si jednotlivé okamžiky, které jsem tady prožila.

Otevřela jsem vchodové dveře a podívala se dolů do loděnice. Emmett, Esmé i Rosalie tam stáli bez hnutí. Semknula jsem čelist a byla rozhodnutá, že skrz ty tři upíry projdu, i kdyby mě chtěli zastavit. Polykala jsem ošklivá slova, která mě napadala. A že jich byla celá řada. To jejich výraz mě donutil je nevyslovit nahlas.

Sestupovala jsem směrem k nim a dívala se na Emmetta, který mě sledoval ublíženým pohledem. Já mu pohled oplácela pohledem zrazeným. Když jsem okolo něho procházela, sklopil pohled. Esmé koukala stydlivě dolů. Poslední byla Rosalie. Z jejího pohledu jsem cítila soucit a porozumění. Ale ona neměla nejmenší tušení, jak moc zle jsem se právě cítila. Nikdo z nich. Protože kdyby jo, tohle by mi nikdy nemohli udělat.

Sehnula jsem se k upevnění a odpoutala loď. Hodila jsem kabelku a pak i lano do lodi a nastoupila. Nastartovala jsem motor a zamířila na širé moře. Bez záchranné vesty, bez otočení na zátoku mé bolesti.



 

V první řadě, holky, děkujeme moc za komentáře a jsme rády, že povídku stále čtete. A předem se omlouváme, za nečekaný obrat událostí. Tohle jsme měli naplánované už od začátku a měnit se nám to nechtělo. Budeme rády, když se podělíte o názor a hlavně o to, co se vám nelíbilo. Pokud se něco najde. ;)

Ani jedna z nás nemůžeme uvěřit, že už máme 30. kapitolu a proto jsme si pro vás připravily překvapení... Které vám trochu prozradí, co se bude dít.

V příští kapitole zasáhne Emmett a bude je chtít dát dohromady, ale tohle je v téhle situaci nemožné.

Užijte si náš dárek pro vás věrné a poctivé čtenářky. ;)

Těšíme se na vaše názory, vaše Irmička 1 a Mmonik. :)



« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 30. kapitola:

7. Jana
11.02.2013 [19:41]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. eeemily
11.02.2013 [18:53]

Brutálne sa teším na pokračovanie...bolo to proste úžasné, neopísateľné a chcem vedieť ako to Bella zvládne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. šmudla
11.02.2013 [18:45]

No konečně!!! ...Já se taaak těšila až to praskne! ...a bylo to mnohem lepší, než jsem si dokázala představit... No, jenže Bella je těhotná, že? A s upírem, ups! Emoticon Emoticon Emoticon

4. Elis
11.02.2013 [18:29]

skoro jsem přestala dýchat Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. MyLS
11.02.2013 [18:07]

MyLSpěkné...

2. denula
11.02.2013 [18:03]

Je mi viac luto Edwarda... Tesim sa dalsi diel=)

1. Kati
11.02.2013 [18:03]

Wow. Tak tohle byla bomba. Nemám slov. Tahle kapitola byla naprosto úžasná. Takovýto vývoj situace, neuvěřitelné. Popravdě to ale muselo přijít, byla jen otázka času než se to Bella dozví a je pravda že od Edwarda to bylo celkem nezodpovědné. No nedovedu si ani představit jak to bude dál. Co si budem povídat, Bella bude Edwarda potřebovat, čeká malé poloupírče. Moc se těším na pokračování a moc chválím trailer. Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!