Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 29. kapitola

Glamour - 29. kapitolaBella si dneska zahraje na agentku 007. Ale to by nebyl Emmett, aby jí její plány nepřekazil. Užijte si poslední oddechovou kapitolu. Hezké čtení přejí Mmoník a Irmička1. :-)

„Další vzpomínka, jenže nevím jaká! Nemůžu ji nikam zařadit..." vyváděla jsem celá zoufalá. Všichni po sobě netrpělivě koukali.

„Tyhle záblesky mě zničí. Proč si nemůžu na všechno prostě normálně vzpomenout?" bědovala jsem, ale to už u mě byl Edward a pevně mě sevřel v náruči. To bylo přesně to, co jsem teď potřebovala.

„A co v ní bylo?“ ptala se mě opatrně Alice.

„Já vůbec nevím. Je to, jako bych všechno zase zapomněla…“ pokusila jsem se jí to vysvětlit.

„Spíš jsem cítila své pocity, než aby se něco dělo. Tančili jsme a jen vím, že jsem se v té chvíli cítila tak dobře. Přesně jako před chvilkou, když jsme spolu tančili,“ povídala jsem zasněně a dívala se při tom na Edwarda. Snažila jsem se na to místo v mé mysli vrátit. Ale nic.

Podívala jsem se na ostatní členy rodiny, kteří na mě zmateně zírali. Všem jsem na tváři viděla úlevu, které jsem nerozuměla. Než jsem se ale stačila zeptat, co je vede k jejich úlevnému výrazu, zhoupl se mi žaludek a já se opět nahnula nad popelnici, která zase zkusila obsah mého žaludku. Chudinka.

***

Závratě, zvracení a celková nevolnost se mě pořád ne a ne pustit a já začínala tušit, že to nebude jen tak. Vstala jsem z postele, rozhodnutá zjistit, co to se mnou je. Byl to už týden, co jsem měla pořád ty samé obtíže, a nezdálo se mi, že by se to nějak lepšilo. Dbala jsem veškerých pokynů Carlislea, jakožto rodinného lékaře a zůstávala v klidu a v posteli. Bez výsledku.

Procházela jsem domem a došla až do kuchyně, kde Esmé vytvářela svůj další pokus o to přimět mě jíst. Jak mě uhodila vůně jídla do nosu, tak jsem si zacpala nos a otočila se na patě, že odtamtud okamžitě odejdu.

„Bello?“ zavolala na mě prosebně. Nakoukla jsem dovnitř zpozad futer se zacpaným nosem.

„Takže ani špagety ne,“ konstatovala a hodila pánev do dřezu. Nešťastně se opřela o linku a zadívala se na mě.

„Promiň,“ zašeptala jsem se stále zacpaným nosem. Žaludek si dělal, co chtěl a vůbec na mě nebral ohled.

„Je Carlisle doma?“ ptala jsem se a zkusila se pomalu nadechnout. Už se to uklidnilo a pach jídla byl fuč.

„V pracovně.“ Usmála jsem se na ni a vyrazila za ním.

 

Zaklepala jsem na dveře a z druhé strany jsem slyšela vyzvání.

„Carlisle,“ pozdravila jsem ho.

„Ano, Bello? Co potřebuješ?“ zeptal se mile.

„Pořád mi na těch mých návalech něco nesedí. Už je to týden,“ zaprotestovala jsem opatrně.

Vtom se otevřely dveře a do místnosti vstoupil Edward. Usmála jsem se na něj a otočila se zpět na Carlislea. Už jsem si zvykla, že tu jeden nemá žádné soukromí. Carlisle si mě zamyšleně prohlížel.

„Víš, Bello, nervozita žaludku jen tak neodejde. Chce to čas. Ta nehoda, ztráta paměti, celé to rozrušení kolem vašeho vztahu. Bylo jasné, že se to dřív nebo později na tobě podepíše. Taky je docela možný, že se k tomu přidala nějaká lehčí střevní chřipka. Tohle jsou přesné příznaky. Nečekané návaly zvracení, malátnost, únava a občas nečekané zvýšení teploty. Však neboj, ono to bude zase všechno v pořádku,“ přesvědčoval mě. Edward mě celou dobu držel za ruku a při otcově řeči se vším souhlasil.

„Ale jestli chceš mít jistotu, můžu tě vzít zítra s sebou do nemocnice. Udělám ti nějaké kontrolní testy a…“

„Ne,“ přerušila jsem ho, „ne, to je v pořádku. Asi máš pravdu. Jsem jen moc nedočkavá. Neumím marodit. Nikdy jsem to neuměla,“ vysvětlovala jsem. Oba se na mě soucitně dívali a přikyvovali.

Nakonec jsem se omluvila, že jsem rušila a odešla zpět do pokoje. Lehla jsem si poslušně do postele, vzala si do ruky ovladač a přepínala kanály.

Za chvíli za mnou přišel Edward a lehl si vedle mě. Políbil mě na čelo a s úsměvem se na mě podíval.

„Miláčku, otec má pravdu. Ono tě to za chvíli přejde a budeš zase jako rybička, neboj. Teď jen lež a uvidíš, že to bude brzo v pořádku. Nechceš něco donést?“ přesvědčoval mě, ale i tak jsem měla svůj rozum. Cítila jsem, že se mnou něco je. To prostě ženská pozná.

„Čaj,“ poprosila jsem a svůdně zamrkala. On ochotně vstal, ale ještě předtím mě stačil políbit. Zamyšleně jsem se podívala na dveře a sama pro sebe jsem se usmála. Mám to ale štěstí. Milujícího manžela i s rodinou, která by pro mě udělala cokoliv.

Po chvíli se Edward vrátil s čajem a ještě nějakou dobrotou. Nakonec jsem zjistila, že mi donesl všechno ovoce, které mám nejraději.

„Děkuji,“ políbila jsem ho a přitáhla si ho k sobě na postel. Bez protestu si sedl vedle mě a začal mě krmit, jako bych to potřebovala. Prostě manžel k pohledání.

***

Unaveně jsem vstala od záchodové mísy a šla k umyvadlu. Otevřela jsem poličku a tam jsem si všimla tamponů. Zaraženě jsem se na ně podívala.

Vytáhla jsem je a neustále přemýšlela. To nemůže být pravda! Naposledy jsem to měla předtím, než… Ať jsem počítala, jak jsem počítala, nemohla jsem se dopočítat. Ale pár týdnů to už bylo. Nešlo mi do hlavy, jak jsem si něčeho takového mohla nevšimnout… A pak mi to došlo. Měla jsem jiné starosti. Jako třeba výlet do L. A. a mou svatbu. A svatební noc…

Zamyšleně jsem se vydala do šatny a začala se oblékat. Nakonec jsem se vrátila zpátky do koupelny, abych se ještě zkontrolovala. Jako Cullenová jsem musela vypadat co nejlíp. Cullen rovná se vypadat jako hvězda. A já nebyla ta, co to chtěla porušit, i když nad tepláky s velkou mikinou prostě není.

Opatrně jsem našlapovala útrobami domu, až jsem se dostala ke schodům. Rozhlížela jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že jsem stále sama a pořád nemohla té skutečnosti, že bych mohla být těhotná, uvěřit. Všechna Carlisleova vysvětlení seděla a já jim vážně chtěla věřit, přesto jsem se toho pocitu nemohla zbavit. Byla to prostě nevysvětlitelná situace, kterou jsem se rozhodla rozlousknout.

Potichu jsem našlápla na první schod, když jsem zapomněla, že v tomhle domě a této rodině se nic před nikým neutají. A už vůbec ne když máte tak šíleně zvědavého švagra, který má na vás pifku.

„Baf,“ houkl mi za uchem Emmett, až jsem leknutím zapomněla dýchat. Smekla se mi noha a já se jen tak tak chytila zábradlí, jinak bych se skutálela po schodech jako malina.

„Jsi normální?!“ vyjekla jsem tlumeným hlasem, který ale neztrácel na hysterickém tónu. Nemusel to nikdo další slyšet.

„Jsem se lekla, až jsem si málem cvrnkla do kalhot,“ nadávala jsem mu potichu, čímž jsem mu byla spíš pro smích, než aby si z toho něco dělal.

„Nemáš čisté svědomí,“ konstatoval se smíchem.

„Pšt!“ zasyčela jsem a rozhlížela se kolem sebe jako tajný agent.

„Kam se takhle plížíš?“ zašeptal spiklenecky. No, aspoň že ten hlas ztlumil. Měla jsem tak totiž aspoň malou šanci, že si toho nikdo další nevšimne. Údajně jsem měla totiž právě spát ve svém pokoji.

„Jdu si pro vodu,“ zalhala jsem. Z jeho nedůvěřivého až vyčítavého pohledu jsem okamžitě poznala, že to nezabralo.

„Máš lodičky,“ upozornil mě a měřil si mě pohledem. Uhnula jsem pohledem do strany a semkla čelist k sobě, jak jsem usilovně přemýšlela, jak se z tohohle vylhat. Bohužel s mým tajným podezřením o mém těhotenství se vytratily i veškeré rozumné argumenty. A taky hrál velkou roli fakt, že lhát dost dobře neumím. Teda aspoň lidem, co mám skutečně ráda.

„Potřebuju do města,“ vysolila jsem pravdu. „Tak, aby to nikdo nevěděl,“ upřesnila jsem, když jsem viděla, jak mu překvapením vylezly oči z důlků.

„Cože?“ ptal se překvapeně. Protočila jsem očima, protože už se na mě díval tím pohledem plným výčitek typu: „Máš plán a nezasvětila jsi mě do něj!“ Nakonec zkřížil uraženě ruce na prsou a otočil hlavu na stranu. Fajn, chce, abych ho prosila.

„Pomůžeš mi?“ zaškemrala jsem jen na oko a položila mu ruce na ty jeho. Nakonec je z těch prsou sundal a tím uvolnil defenzivní postoj.

„Jasně,“ rozzářil se, „a proč tam vůbec chceš?“ vyzvídal.

„Dárek pro Alice k narozeninám. Ale pšt! Nikdo to nesmí vědět. Jsi jediný!“ zapřísáhla jsem ho do první blbosti, která mě napadla. Ale nic lepšího jsem za kloboukem fakt neměla.

„Jsem jako hrob!“ přísahal, div, že si neolízl prsty jako ve skautu.

Potichu jako kočka jsem sešla schody a než jsem přeběhla do další chodby, naklonila jsem se, abych zkontrolovala situaci.

„Nikdo tady není,“ ujistil mě Emmett, načež vykročil a vešel do poslední haly před chodbou. Rukou jsem mu naznačila, aby byl zticha a jen gestikuloval rukama.

Cupitala jsem za ním až do chodby, kde jsem se hnala k věšáku na klíče. Otevřela jsem skřínku a přede mnou se objevilo asi patnáct svazků klíčů. Tenhle… Ne, tenhle… Šermovala jsem nad nimi rukou a snažila se najít ten správný.

„Ten úplně vpravo,“ poradil mi příhodně Emmett. Sebrala jsem ty klíče od lodi a pak i od auta, které je vždy zaparkované na stejném místě.

Dveře cvakly a agentka Cullenová vítězně vychází ze dveří. S Emmettem po boku jsem došla až do loděnice, kde mi měl pomoct s lodí.

„Už vím, proč jsi chtěla, abych tě naučil řídit tu loď,“ pronesl Emm vítězoslavně. Nevnímala jsem ho, došla jsem k ukotvení lodě s tím, že ji odvážu.

Jak jsem se předklonila, tak vtom jsem uslyšela hlas, který mi zastavil srdeční činnost.

„Kam jedeš?“ zeptal se mě až moc známý sladký hlas.

Prudce jsem se zvedla a tak se mi nešťastně zatočila hlava. Edward blikal v mé hlavě jako radar, který nesmí přijít na to, co jsem si momentálně vzala do hlavy. Ne takhle. Ne teď.

Zděšením, že je tady a odhalil můj plán, jsem udělala jeden neohrabaný krok dozadu. Stál na začátku mola a ledabyle se opíral o dřevěné zábradlí s pobaveným výrazem. Couvla jsem před ním ještě o krok vzad, což byl můj poslední krok na suchu.

Po zádech jsem zahučela do té studené vody. S velkým štěstím jsem se vyhnula zádi lodi, čímž jsem se vyvarovala velké bouli na hlavě. Téměř okamžitě jsem začala polykat andělíčky, mezi kterými jsem volala o pomoc. Šla jsem ke dnu jako brambora, protože jsem si před tím velkým odhalením nestačila nasadit záchrannou vestu.

Kopala jsem nohama, jak jsem se snažila udržet se na hladině. Měla jsem pocit, že jsem tam celou věčnost, ale opak byl pravdou. Dvě snad ještě ledovější ruce mě chytily za ruce, které se nejčastěji zdržovaly nad hladinou, a za ně mě Emmett vytáhl nad hladinu.

Zběsile jsem chytala dech, zatímco mě Emmett držel nad hladinou do půli těla. Srdečně se smál, a kdyby mě v té chvíli nedržel za ruce, jednu bych mu s radostí vrazila.

„Aspoň nejsem jediný, kdo tě vyklopil, viď, Bells,“ utahoval si ze mě, zatímco mě vytáhl zpátky na molo.

„Cože?“ vyjekl Edward, který byl ve vteřině u nás a už mi dával svou mikinu, do které mě balil.

„Ty jsi mu to neřekla?“ zeptal se mě Emm vyčítavě. Drkotala jsem zuby a tohle vážně nebyla situace, při které bych chtěla Edwardovi vyprávět, že mě Emmett jednou vyklopil z lodi, když prudce zatočil a já to nečekala. Zmohla jsem se akorát tak na zakroucení hlavou.

„Ups,“ vypadlo z něj, zatímco na něj Edward hrozivě zavrčel. Moment! Vrčel?! Asi jsem se přece jen musela do té hlavy bouchnout.

***

„Hepčík!“ kýchla jsem a rychle se napila čaje, abych blížící se hrozbu rýmy zahnala.

„Proč jsi mi neřekla, že jsi vypadla z lodi?“ ptal se mě Edward. Již počtvrté.

„Nechtěla jsem tě zbytečně znepokojovat. Nic se nestalo,“ mlela jsem pořád dokola.

„Ale mohlo,“ zdůraznil a já protočila oči, zatímco jsem usrkla čaje.

„Kdybys řekla, že chceš do města, rád bych s tebou jel. Mohli jsme si tohle všechno odpustit,“ pokračoval ve svém monologu. Přesto se neubránil úsměvu.

„Kdybys viděla svůj obličej,“ chechtal se. Zakřenila jsem se na něj, protože jsem neměla ráda, když se mi někdo vysmíval.

„Proč jsi chtěla do města?“

„Ženské věci,“ odpověděla jsem, ale až taková lež to zase nebyla. Chtěl něco dodat, ale vtom někdo zaklepal na dveře.

„Alice nemá narozeniny!“ osočil mě Emmett hned ode dveří.

„Neříkají ti blesku?“ ušklíbl se Edward, zatímco na mě házel další deku. Pořád jsem se klepala jako osika.

„Ale proč…?“ chtěl namítnout něco dalšího.

„Víte co?“ přerušila jsem ho. „Nechte mě oba dva být!“ otočila jsem se na bok zády k nim a na protest zavřela oči.

„Ale…“ blekotal Emmett.

„Mimo jiné bych s tebou chtěl mluvit, bratříčku,“ provokoval ho Edward.

„Já jsem si vzpomněl, že musím někam jít…“ nechal to vyznít do ztracena a pak už jsem slyšela jen bouchnutí dveří, jak vzal dráhu.

„Lásko, jestli potřebuješ do města, tak tam spolu můžeme zajet,“ řekl a konejšivě mě pohladil přes peřinu. Vycítila jsem svou šanci.

„Chci jet sama.“

„Nemůžu jít s tebou?“ prosil mě a já záporně zakroutila hlavou.

„Prosím,“ zkusil to znovu.

„Zlato, chci tam jet sama. Však já se ti za chvilku vrátím,“ posadila jsem se na postel a čekala na verdikt.

„Dobře,“ rezignoval, „ale slib mi, že už si nikdy nebudeš hrát na agenta FBI,“ usmál se, zatímco já se zamračila.

„Slibuju,“ olízla jsem si dva prsty a zvedla je ve znamení přísahy. Hned nato jsem se k němu natáhla a dlouze ho políbila.

 

O dvě hodiny později

S lodí jsem zastavila na místě, kde většinou zastavuji s Alice. Přivázala jsem ji k molu a šla k autu, které bylo o pár metrů dál. Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou.

Zaparkovala jsem před lékárnou a šla rovnou k obsluze. Nacházel se tam jeden mladý muž, který se na mě podezřele usmíval.

„Co si přejete?“ zeptal se až moc sladce.

„Dva těhotenské testy.“ Jakmile jsem to dořekla, posmutněl, ale nepřestával mít naději. Na srozuměnou přikývl a odešel. Po několika málo chvilkách se vrátil i s mým přáním. Naťukal to na počítači a dal je do sáčku i s účtenkou.

„Bude to dvacet čtyři dolarů,“ řekl. Vytáhla jsem peněženku z kabelky a zaplatila. Muž se na mě zvědavě podíval a prohlédl si mě od vrchu dolů.

„Nejste vy –“ chtěl něco říct, ale přerušila jsem ho.

„Nashle,“ rozloučila jsem se nevrle. Představa, že poznal, že jsem Cullenová,a že tím pádem hrozí, že jim řekne o mém nákupu, mě donutila z té lékárny vyletět o sto šest.

Ještě jsem si pro alibi zašla do drogerie a koupila si různé kraviny, které jsem si myslela, že budu potřebovat. Takhle jsem zakončila svůj výlet a hned jsem uháněla zase domů. Jela jsem podle paměti a stále se zabývala svým těhotenstvím netěhotenstvím.

Doma jsem zakotvila loď a hned u mě byl Edward a už se se mnou vítal. Pořádně mě políbil na rty a vzal mi tašku, kterou jsem měla z drogerie. Kabelku jsem měla stále na rameni a neměla v plánu ji nikomu dát nebo ukázat.

Společně jsme šli do našeho pokoje a chvilku jsme si povídali. Většinou mi říkal, jak jsem mu za tu chvilku chyběla a to samé jsem mu říkala i já. I když jsem nad tím nepřemýšlela. Přemýšlela jsem nad malým stvořením, které možná nosím pod srdcem.

Odložila jsem si kabelku a šla se převléct do šatny. Oblékla jsem si pohodlné domácí oblečení. A to tepláky a volné tričko. Společně s Edwardem jsem se vydala dolů do obýváku, kde na mě čekal Emmett. Včera jsem mu slíbila, že se s ním podívám na zápas. A taky jsem si chtěla vyžehlit, jak jsem na něj byla odpoledne ošklivá.

Esmé byla už doma a akorát mi nesla večeři. Tentokrát jsem ji snědla s chutí. Edward odešel pracovat a já zůstala sama s Emmettem. Zápas začal, ale moc se jim nedařilo. Proto jsme s Emmettem naštvaně pokřikovali a popoháněli je k lepším výkonům, i když to nemohli slyšet. Dost jsme se na tom oba vyřádili.

O přestávce jsem uznala, že je ten nejlepší čas jít si udělat ty proklaté těhotenské testy. To napětí jsem už nemohla vydržet. Omluvila jsem se mu a šla k nám do ložnice pro svou kabelku, která ležela netknutá na pohovce. Vzala jsem si ji celou do koupelny a na iPodu v koupelně si pustila písničky. Něco mi říkalo, že to takhle bude nejlepší. Alespoň se odreaguju.

Vytáhla jsem ty testy z kabelky a položila je na umyvadlo. Přemýšlela jsem nad tím, kdyby tohle všechno byla pravda, co bych asi tak dělala. Jenže moje úvahy byly zbytečné, protože jsem ještě neznala jejich výsledek.

Vzala jsem do ruky návod a začala ho pečlivě pročítat. Jedna čárka - negativní, dvě čárky – pozitivní, opakovala jsem si stále dokola, abych si to zapamatovala.

Test jsem si podle návodu udělala a teď stačilo počkat pět minut. Vstala jsem a začala chodit po místnosti tam a zpátky. Pomalu jsem začínala panikařit. Ta představa ve mně vyvolávala dosud nepoznané pocity. Nevěděla jsem co dělat a jak se chovat.

„Bello?“ zavolal na mě Emm z naší ložnice.

„Ano?“ zakřičela jsem na něj a přilepila se na dveře, kdyby ho náhodou napadlo, že půjde za mnou až sem.

„Pojď už, už to začíná,“ vyzval mě a zaklepal přitom na dveře koupelny.

„Vydrž, za chvilku přijdu.“ V duchu jsem se modlila, ať od těch dveří ustoupí.

„Je ti zase špatně?“ ptal se starostlivě.

„Ne, dobrý. Hned jsem tam,“ tlačila jsem na dveře a doufala, že už je na cestě pryč.

Podívala jsem se na hodinky a ještě mi zbývaly tři minuty. Proč to nemůže být rychlejší? Potřebovala jsem se soustředit na něco jiného než na dva testy, které ležely na umyvadle. Absolutně jsem nevěděla, jak se zabavit, a tak jsem si začala zpívat písničku, která se linula místností. Moc dobře jsem ji znala, a tak jsem se snažila se do ní ponořit. Nakonec to zabralo.

Po konci písničky jsem se podívala na hodinky a bylo to už více jak pět minut. Došla jsem pro ten test a vzala ho do ruky. Chtěla jsem se podívat na výsledek, když někdo začal bouchat do dveří. Lekla jsem se takovým způsobem, že mi test spadl na zem. Emmett se dál dobýval do dveří a dožadoval se mé pozornosti.

„Co je?!“ křikla jsem na něj podrážděně a snažila se uklidnit své třesoucí se ruce.

„Tys o to přišla! Dali gól! Ještě stihneš záznam, pojď! Honem!“

„Já to přežiju,“ zahudrovala jsem.

„Ale prosím tě. O tohle nemůžeš přijít. Třeba už žádný nedají. Pojď už a odemkni ty dveře,“ nabádal mě a zároveň i prosil.

„Emmette, vypadni!“ rozkřičela jsem se na něj.

„Fajn!“ řekl ublíženě.

Ohnula jsem se pro test a podívala se na výsledek. V hlavě mi automaticky naskočila věta: „Jedna čárka - negativní, dvě čárky – pozitivní.“ Úplně mě zamrazilo, když jsem na testu uviděla ty čárky dvě. Měla jsem pocit, jako kdyby se zastavil čas a vše okolo mě se zpomalilo. Zvuk křičícího Emmetta, písničky a zpěv ptáčků. Bylo ticho.


Jak to tak vypadá, právě jste dočetly nejspíš poslední oddechovou kapitolu této povídky. Co na ni říkáte? Líbila se Vám? Doufáme, že ano, a že jste připravené na tu další. Ta totiž bude osudná. :-)

A protože určitě všechny tušíte, co se v té následující kapitole stane, tak by nás zajímalo, jak byste se na místě Belly zachovaly Vy? :-)

V neposlední řadě bychom chtěly s Irmičkou poděkovat za Vaše komentáře, které nás neskutečně potěšily! Snad Vám vydrží i do té finálové rovinky. :-)


Váš mmonik a Irmicka1


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 29. kapitola:

 1 2   Další »
14. bara
02.02.2013 [22:42]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. BellaNess admin
02.02.2013 [18:57]

BellaNess Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Holky, vy píšete fakt nádherně! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Wow! těším se na pokračování! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jsem zvědavá, jak na to zareaguje Edí a hlavně taky jak bude Bell reagovat na to, až si vzpomene, to bude možná humbuk, i když... u ní člověk nikdy neví! Emoticon

12. E.C.M.
02.02.2013 [12:17]

Měla jsem pocit, jako kdyby se zastavil čas a vše okolo mě se zpomalilo. Zvuk křičícího Emmetta, písničky a zpěv ptáčků. Bylo ticho. Joo, tak to se obvykle stává ještě předtím, než člověk omdlí, snad jí ještě nebude muset Emmet oživovat? No to by dopadlo. Emoticon Emoticon Už jen tá představa je nádherná. Emoticon No každopádně Bella s tím nadělá, kdyby jela s Carlisleem hned, tak si to mohla ušetřit a ty by jsi nemusela kvůli ní psát tuhle kapitolu. Emoticon Emoticon Emoticon Já jenom doufám, že je zkutečně v tom, a že to není jen planý poplach. Takhle by od Edwarda neodešla ani kdyby se dozvěděla celou pravdu,on by jí stejnak nepustil, a ona se má stejnak dobře, možná i líp, než by měla svojí paměť. Emoticon Jinak pěkná kapitola, jsem zvědavá, co Edward na to, snad tá reakce bude originální než u ostatních povídek. Emoticon

02.02.2013 [0:01]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
naozaj skvelá kapča... Emoticon
no Edwarda asi klepne však??... Emoticon
už sa veľmi teším na pokračovanie... Emoticon Emoticon Emoticon

10. winna
01.02.2013 [21:43]

no páni, tak to bude teď jízda

9. Ace
01.02.2013 [15:54]

AceAhoj, co chci? Tak dobře, já vám to řeknu. NECHI, ABY SE HNĚVALA. NECHCI, ABY OD NICH ODEŠLA. JE TO OHRANÉ!!! CHCI, ABY ZŮSTALI SPOLU! Nemá se proč hněvat, měla by Edwarda chápat, Edward by jí měl vyznat lásku, na konci se chovali jinak, než na začátku a rozhodně by se všechno nemělo vrátit do starých kolejí. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. MyLS
01.02.2013 [14:10]

MyLSpěkné...

7. martty555
01.02.2013 [12:37]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.02.2013 [12:19]

daslli141Tak to je pecka... teším sa na nasledujúcu kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. BellaEdward
01.02.2013 [9:22]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!