Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 33. kapitola

Give a second chance - 33. kapitola

Nemocnice, samota, výčitky, nejistota...

A nakonec jedno speciální věnování...


Tentokrát bez přání příjemného čtení... N.

 

Nejspíš to není nic k chlubení, ale nedá mi to, jednoduše to sem musím napsat.

Dnes je to právě jeden rok, co se - pravidelně či méně pravidelně - setkáváme u této povídky.

Takže pouze stručně, ať to není moc teatrální - všechno nejlepší!

 

33. kapitola

S mžouráním jsem otevřela oči a dívala se opět na ten bíle vymalovaný strop, který, stejně jako vše ostatní kolem, působil tak strašně… sterilně.

V duchu jsem zasténala, nahlas to nešlo – to kvůli kyslíkové masce, kterou jsem měla přidělanou k obličeji.

Avšak tohle nemělo trvat dlouho. Stačil malinký pohyb dlaní a už u mě stála aktivistická sestřička s širokým úsměvem na rtech.

Nahnula se nade mne a sundala mi tu věcičku, která mi znemožňovala dát hlasitě najevo své rozhořčení.

„Tak co, slečno, jak se cítíte?“ optala se mě tím přelaskavým tónem, který má snad všechen zdravotnický personál v zemi nacvičený, jako by byl součástí jejich konečných zkoušek.

„Já… Pít…“ zašeptala jsem ochraptěle. Mé přání bylo ihned vyplněno, před obličejem se mi zjevil uzavřený hrnek se slámkou uprostřed, kterou mi sestra nasměrovala k rozpraskaným rtům.

Hltavě jsem sála, jako bych strávila několik hodin na poušti bez kapky vody. Když jsem skončila, na znamení díků jsem se na ni slabě usmála, načež jsem se zase zabořila do polštáře se snahou se rozplynout na atomy.

„Tedy, vy jste nám pořádně zavařila. A sobě také, jen co je pravda,“ oznámila mi sestra, avšak její koutky byly stále pozvednuté, takže i když mne kárala, neznělo to nijak zle. „Zavolám doktora, on vám vše vysvětlí.“ Poté se vzdálila od mé postele a o pár sekund později jsem slyšela klapnutí dveří.

Můj pohled se rozostřil, jak se mi do očí tlačily slzy beznaděje. Co se to jen děje? A hlavně – proč se to děje zrovna mně?!

 

„Spíte, slečno Swanová?“ uslyšela jsem u ucha, trhla jsem sebou. Nespala jsem, pouze jsem měla zavřené oči, avšak byla jsem krutě vytržena ze svých ne zrovna veselých myšlenek. Mé srdce se v důsledku šoku rozběhlo trochu rychleji, což okamžitě zaznamenal přístroj, jenž stál kousek od postele, který dával světu znát činnost toho životně důležitého orgánu.

Lehce jsem zavrtěla hlavou, v krku jsem měla stále sucho a mluvení nebylo právě příjemné. Avšak jako odpověď to stačilo, protože doktor se narovnal a stoupl si k nohám postele – což jsem zjistila hned poté, co jsem s vynaložením značné námahy zvedla svá těžká víčka.

„Myslím, že dávat vám přednášku na téma nezodpovědné chování a nedostatek soudnosti je celkem zbytečné, že? Určitě si sama moc dobře uvědomujete, co jste udělala a jaké to mohlo mít následky. Bylo to vaše rozhodnutí, já vás varoval a své jsem si k tomu řekl.

Každopádně… Volali jsme vašemu otci – ještěže máme tak dobře informovaný personál,“ poznamenal a škádlivě na mě mrkl, „jinak bychom se k vám domů snažili dovolat věky. Takhle je s celou situací zpravený i přesto, že se zdržuje mimo město kvůli pracovním povinnostem.

Vzkazuje vám, že je mu líto, co se stalo, a že ho strašně mrzí, ale že se nemůže vrátit. Prý vám určitě zavolá a dá vám vědět, ale momentálně je velmi vytížený.

A také bych vás rád upozornil na to, že váš otec souhlasí s tím, abyste tu zůstala tak dlouho, dokud to bude nutné. Co souhlasí – on nám doslova nakázal, ať vás tu držíme třeba násilím, že dokud se neuzdravíte natolik, abyste se mohla sama o sebe postarat, nemáme vás pouštět mimo tuto budovu,“ oznámil mi ten pěkný doktůrek z minula s lehkým úsměvem na rtech. „Takže mi dovolte, abych vám popřál příjemný pobyt – nějakou dobu si u nás poležíte, mladá dámo…“

 

Po neskutečně se vleklém týdnu jsem opět ležela na zádech – což byla jediná poloha, která nebyla vyloženě nepříjemná – a dívala se do stropu. Za tu dobu, co jsem zde strávila, se z toho stal takový můj zvyk. Byl to dobrý způsob na ukrácení dlouhé chvíle a dobře se mi přitom přemýšlelo. A že témat se našlo opravdu hodně…

A pokud jsem zrovna nehloubala nad nějakou položkou z toho zdánlivě nekonečného seznamu věcí k promýšlení, chatovala jsem nebo si volala s Jeremym, popřípadě s Carou.

Nemohla jsem po nich chtít, aby mě chodili navštívit – vzhledem k velmi možné přítomnosti určitých lidínechtěli nic riskovat, což bych po nich ani nechtěla –, takže mi svou nucenou nepřítomnost vynahrazovali, jak mohli.

Hned druhý den mého nedobrovolného pobytu zde mi na dveře zaťukala jedna z té dlouhé řady střídajících se sestřiček a společně s dopisem mi donesla i zvláštní balík. Byl poměrně těžký, a jak jsem se později dozvěděla, nacházel se v něm jeden z nových modelů velmi výkonných notebooků.

Po přečtení vzkazu jsem se dozvěděla, že je to dárek od Cary za všechny nevědomky způsobené potíže, a zároveň také náš potencionální prostředník v komunikaci, o kterou oba velmi stáli, jak mě vehementně ujišťovali přes vemlouvavá slůvka.

Takže jsme si denně volali, s pomocí webkamery to bylo trošku osobnější, avšak i tak mi normální komunikace chyběla. Se sestřičkami jsem se vybavovat nechtěla, v podstatě jsem je brala jako nutnou součást toho všeho, pokud jsem mohla, jejich přítomnost jsem ignorovala, odpovídajíc jen na ty nejdůležitější otázky.

Charlie se zatím ozval jen jednou. Zcela v kontrastu s jeho normálním chováním, zeptal se mě, jak se mi daří a jestli už je mi lépe. Nepochybovala jsem o tom, že si má slova následně ověřil o mého ošetřujícího lékaře, ale i tak byl příjemný pocit, že se o mě svým vlastním způsobem zajímá.

Renée o tom nevěděla. Nepředpokládala jsem, že by se táta obtěžoval jí to oznámit, a mně se do toho také nechtělo. Vzhledem k její potřeštěnosti by byla schopná nasednout na první letadlo a přijet s kapesníčkem u oka v mylné představě toho, že div neumírám a že má poslední šanci se se mnou pořádně rozloučit.

Nemohla jsem počítat ani s návštěvami od „kamarádek“ ze školy. Kvůli nečekané, ale velmi nutné, opravě dvou částí školního komplexu bylo vyhlášeno neplánované volno, čehož všichni houfně využívali a zdržovali se povětšinou mimo město. Nejspíš ani nikdo z nich nevěděl, že se momentálně nacházím v téhle ponuře vyhlížející budově, ošklivé zvenku i zevnitř.

 

Bylo právě jedno z nejdeštivějších odpolední za letošní rok. Údery dešťových kapek o okna se rozléhaly po celé nevelké místnosti a proudy vody tekoucí v okapech se sebou přinášely ne zrovna hezké zvuky.

Pokoušela jsem se usnout, ale… nešlo to. Nebyla jsem v tom hluku schopná vydržet se zavřenýma očima déle než pár minut, natož v tom rámusu usnout.

Kvůli špatnému počasí jsem se nemohla ani spojit s Jeremym, síť byla momentálně mimo provoz, nejprve stále vypadávala, poté se už vůbec nerozjela.

Nudila jsem se, a to opravdu dost. Nevěděla jsem, jak si lehnout, aby to bylo pohodlné, záda jsem měla celá otlačená od té nepříliš pohodlné postele a moje nálada korespondovala s počasím – byla jsem stejně nevlídná, jako ta bouře venku.

 

Když už hodiny značně pokročily do pozdního odpoledne, měla jsem nervy napjaté k prasknutí, trhala jsem sebou při sebemenším prasknutí, šustění nemocničním peřin mi drásalo uši, prostě všechno bylo proti mně.

Už jsem někdy říkala, jak strašně nesnáším déšť? Tohle je jen jeden z důvodů…

 

Zrovna jsem se pokoušela vyhrabat do sedu, abych alespoň trochu obměnila polohu, avšak se ztuhlými svaly od neustálého ležení to šlo poměrně těžko, proto nebyl žádný div, že jsem se u toho pořádně šklebila.

Právě jsem chtěla vítězoslavně zavýsknout, že se mi to konečně povedlo, když se ozvalo lehké, takřka neslyšitelné zaklepání na dveře. Ztuhla jsem na místě, nehledě na to, že s nataženou paží před sebou a otevřenou pusou musím vypadat jako z ústavu pro mentálně postižené.

Za celou dobu, co jsem tu byla, se zde neobjevil, avšak já stále čekala na moment, kdy se tak konečně stane. Věděla jsem, že se nachází poblíž, někdy jsem cítila jeho přítomnost poblíž mého pokoje, ale… Za tu dobu jsem ho ani jednou neviděla.

Že by dnes nastala ta chvíle?

Čím byl dnešek výjimečný?

Končí tímhle ten slastný klid, ve kterém jsem se víceméně za poslední dny utápěla?

Hlavu jsem měla plnou zmatených myšlenek a nevyslovených otázek, zatímco jsem hypnotizovala dveře. Na klepání jsem neodpověděla, i kdybych chtěla, moje hlasivky by jistě odmítly spolupracovat. Takže jsem tam strnule seděla, upřeně se dívala na dveře a čekala, co bude dál.

O několik nekonečných minut později se dveře opravdu otevřely…


32. kapitola || Shrnutí || 34. kapitola

 

Věnováno Satanelle - protože mě věrně provází touhle povídkou, ačkoliv já to doposud nevědomky nebrala na vědomí... Omlouvám se za to a doufám, že tím, že je tahle kapitola mimořádně věnována výhradně tobě, to aspoň trochu napravím...

Děkuju moc, opravdu si toho cením...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 33. kapitola:

 1 2   Další »
29.03.2012 [11:04]

DarkFirefliesNo, vím, že čtu a komentuju s "drobným" zpožděním. Omlouvám se. Emoticon
Kapitolka byla, jako vždy, nádherná. Emoticon
Ale ještě lepší by to bylo bez těch tvých konců... Emoticon
No, asi ti toho víc nepovím, protože ihned běžím na další. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.03.2012 [21:34]

JoheeeCullenNo, to je zase konec. Emoticon Ale něco mi říká, že to ten upíří doktůrek zas nebude a že nás - resp. mě - zase jenom napínáš. Emoticon Kapitola byla skvělá, tato délka mi vyhovuje, jelikož nemám poslední dobou ráda dlouhé kapitoly... Obvykle je jaksi... nedočtu. Emoticon Ale ty máš takový příjemně poutavý styl psaní, takže u tebe by to stejně asi nehrozilo. Emoticon Emoticon
No, další kapču si přečtu až zítra, teď musím jít spát. Byla to opravdu nádhera. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Cora
21.03.2012 [21:56]

CoraTák, když už jsem u toho komentování a vidím tady další kapitolku, proč se na ni trochu nepodepsat, navíc, když už ji píšeš rok? :) Také blahopřeju oslavenci, aneb naší milované povídce a doufám, že bude mít ještě spustu čtenářů a hlavně, že její stvořitelka - tudíž ty - budeš mít ještě hodně takových krásných povídek a já si je budu moci přečíst :P...
Jinak se mi kapitolka líbila a moc, ale to ty všechno víš, ne? :D Přijde mi už dosti blbé ti psát stále to samé, ale já jiné slova chvály zkrátka neznám... A tak prostě super a jen tak dál! :))

10. Elis
15.03.2012 [16:48]

áááá se všichni rozhodli, že všechno useknou v tom nejlepším Emoticon Emoticon Emoticon ...avšak tuto kapitolu vystihnout lze pouze slovem dokonalost Emoticon Emoticon Emoticon

13.03.2012 [19:46]

jesikatauzasny Emoticon a co ten konec? kdo prisel? Emoticon Emoticon prosim rychle dalsi Emoticon Emoticon nemuzu se dockat Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Satanella
12.03.2012 [23:21]

Tedaaaa,,,,to je fakt věnovaný mě?? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Páááni,,děkujíííí moc,,,strašně si toho vážím Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Kapitola byla skvělá,Bella opět v nemocnici,,,že j ito tam baví Emoticon Emoticon Emoticon A zase utnutý v nejlepším,to mě jednou fakt přivodí infarkt,,,,ale na druhou stranu,skvěle stupnuješ napětí a to je super,,člověk nikdy neví co může čekat a to se mě an týhle povídce strašně líbí Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Těším se na další kapitolku a smekám Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon A ještě jednou děkuji za věnování,,,moc mě potěšilo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.03.2012 [21:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Jana
12.03.2012 [20:56]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. BabčaS.
12.03.2012 [20:49]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.03.2012 [20:42]

AlliceVolturiCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!