Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » G. A. G. 3

slzy


G. A. G. 3Výslech a strach. A jedna obrovská beznaděj...

 

Vždycky jsem věděl, že je jiná. A vždycky jsem věděl, že ji ode mne osud bude chtít odvést. Osud ale nevěděl, že udělám vše proto, abych jí byl co nejblíže. Ať mě to stojí cokoliv, ať budu muset obětovat cokoliv…

-Jacob

 

The Domination, první výslech 

 

Věděla jsem, že slunce zapadlo již velmi dávno, cítila jsem to.

Ty poslední paprsky, co jsem si chovala v srdci, zmizely stejně jako má naděje. Pusto. Kolem mne a ve mně. Napříč drtící představě strašného konce jsem cítila neobyčejnou prázdnotu.

A tehdy jsem poprvé pochopila otcova slova. Srdce nejvíce tíží nicota.

Museli jsme putovat snad celý den. A stále jsme nebyli v cíli. Nekonečné chvíle plné planých nadějí na konec mého utrpení, nekonečné chvíle, ve který jsem se modlila k Bohu a prosila o odpuštění, nekonečné chvíle, v nichž jsem nedokázala pochopit smysl života.

 

Auto se poprvé zastavilo v polovině cesty. Kola přejela přes vystouplé kovové pruhy. A sedadlo, na němž jsem byla držena, se po levé straně známým pohybem prohnulo a poté narovnalo. Když jeden z upírů otevřel dveře, vnikl ke mně ostrý, štiplavý zápach. V životě jsem necítila nic tak strašného, dráždivého a odporného. Zdánlivě připomínal kouř, ale ve skutečnosti to byl prostý opar, jež klesl na krajinu a odešel až po silném dešti.

Slyšela jsem hlasy z venku, tak rychlá slova se však nedala rozpoznat. Byly jich tisíce, tisíce slov a tisíce hlasů. Jak jsem tvář tiskla ke svým kolenům, uvědomila jsem si, že se celá chvěji, nekontrolovatelně jsem zatínala a uvolňovala svaly po celém těle.

Dolehl na mne strach těžký jako sama skutečnost. Upírů stále přibývalo, slepě jsem se blížila ke své záhubě, ke své strašné smrti a nemohla jsem udělat nic proto, abych si takovou smrt nezasloužila. Aby si ji nezasloužil ani můj otec.

Na mých zádech zůstala pouze jedna chladná dlaň, druhý upír mě stále hlídal, avšak oproti jeho společníkovi byl jeho stisk mnohem méně bolestivý.

Stačil jeden příliš velký nádech a štiplavý opar způsobil dávivý kašel, který neustával, protože jsem skrz zatuchlou látku nemohla volně dýchat.

Tehdy se vojákova lehká odlišnost projevila. Ruka, jež spočívala na mých zádech, mne popadla za rameno a prudce mne narovnala do sedu. Ostré bodnutí v kostech jsem vnímala pouze okrajově, nebylo nic důležitějšího, než pouhý nádech.

Strhl ze mne ten prokletý kus látky a já se učila pomalu a poctivě dýchat, kousek po kousku. Avšak na jazyku jsem necítila nic jiného, než prazvláštní pachuť...

Jake jednou donesl mrtvého králíka. Viděla jsem, že měl zanícené oči, ale měla jsem takový hlad, že jsem jej připravila a s Jacobem jsme jej snědli. Prozvraceli jsme dva dny a já ztratila i ten poslední zbytek tuku, který jsem v sobě měla. Tato pachuť jí byla nevídaně blízko.

Pohlédla jsem na vojáka… Za tu ubohou službu, jež mi prokázal, jsem měla nutkání děkovat. Tak dokonalá jejich lest byla. Člověk dokázal cítit vděk i za to, že mu bude přislíbena rychlá smrt.

Kabinu zaplavovala nepříjemná temnota, nedovolila jsem si pohlédnout do očí mému zachránci, avšak jeho hluboké praskliny po celé tváři nedokázala zakrýt ani ta netemnější noc. Byl to jeden z těch vojáků, kteří mě chtěli zabít mou osudnou noc.

Má první chvíle, v níž jsem si připustila Jacobova slova. Něco bylo jiné, něco se změnilo. Jako bych já a ta promoklá holka, kterou si pamatoval, byly dvě naprosto odlišné lidské bytosti.

Jacobe!

Spatřila jsem muže sedícího přede mnou, jeho nebezpečnost se však vytratila ve tmě, oproti hrůze a srdcervoucímu obrazu, vystupujícímu ze tmy jako sám měsíc.

Před námi hořelo několik pochodní a zvláštních, skleněných lamp, jež měly na otevřených dveřích zavěšeny dlouhé železné povozy. V ledové noci se ve vyrovnaných pětistupech mačkaly vyhublé postavy žen, mužů a dětí…

Pravidelné skřeky a výkřiky a vřískot. Píšťaly v ústech dozorců, jimiž přikazovali pohyb. Obživlé kostry tiše se pohybující v kusu špinavého plátna, pláč, nářky a smrt ve tváři každého z nich.

Ten strašlivý zápach… Byl najednou tak jasný. Ti lidé neměli vůbec nic. A už vůbec ne úctu, i ten poslední dech, na nějž měli smrtelné právo, jim byl sebrán. Stejně jako těm několika povadlým tělíčkům dětí bezmocně ležících pod zkrvavenýma nohama žen a mužů.

„Proč jsi jí to dovolil sundat?!“ zahřměl z druhé strany známý hlas. Druhý voják se vrátil.

Ohyzdná tvář se mi z pevně zaťatých prstů snažila vytrhnout ten odporný kus plátna, jeho nelidská síla mu to umožnila, dokázala z mých křečí sevřených prstů vytrhnout svůj cíl, avšak trn, jež se mi zaryl hluboko do srdce, nedokázal vytrhnout nikdo. A obavu, že stejný osud čeká mého otce a mého milovaného Jacoba, mi neodkázal nikdo vyvrátit.

Ačkoliv jsem si nikdy nemyslela, že bychom proti této rase měli jakoukoliv naději, teprve v tu chvíli, daleko od jediných milovaných, jsem prozřela.

„Neměla to vidět! Jestli jenom cekne… Skončili jsme. Rozuměls!“

„A co jsem měl dělat?“ ohradila se Ohyzdná tvář. „Měl jsem ji nechat se udávit? Dokážeš si přestavit, že by nepřežila jenom pitomou cestu?“

Nitro se mi chvělo, srdce bilo a krev divoce proudila v žilách… Má duše však chřadla, trpěla a krvácela.

„Kdo ví, co s ní bude. Jen se na ni podívej… Je jako uschlá větev, tihle to nepřežijí… Budeme muset Gregovi nalít vodu do kalhot, aby přežila základní výslech.“ Oba se těm nepochopitelným větám smáli, oba rozuměli jejich společné řeči a ani jednoho z nich netrápilo mluvit o mé smrti v okamžiku, kdy jsem stále dýchala.

Pochopila jsem, že na mém životě ani cti nezáleží, avšak nerozuměla jsem smíchu, jenž měla má smrt přinést do jejich tváří.

Když mne stavěli na nohy, mysleli si, že jsem cestou usnula. Nedokázala jsem sama říci, zda měli pravdu. V jedné chvíli srdce nebilo tak rychle, jak si mé tělo vyžadovalo, a ta sladká nicota a skrýš ve věčné tmě byli mou jedinou nadějí, mým útočištěm.

Poté jsem nedokázala sama udělat jediný krok. Neměla jsem nohy, neměla jsem ruce… Moje tělo nepatřilo mně, kdyby mne vojáci nedrželi nad zemí a rychlými kroky nepřešli široké šedé schodiště, dokázala bych bez jejich pomoci sama zemřít hladem, úzkostí a strachem.

Budova, jež se před námi rozprostírala, se dokonce ve tmě vyjímala jako ta nejohavnější zrůda noci. Byla vysoká a nepřehlédnutelná, křidlice pravidelně pokrývaly jakoukoliv část střechy, kam až jsem dohlédla, okna byla vyplněna skleněnou výplní, chráněna mřížemi… Vzpomněla jsem si, jak mi otec popisoval vězení. Pravidelné, dlouhé řady oken, mříže a ticho, jež je tím nejnebezpečnějším příslibem.

Ticho zde však nepanovalo. Věčný křik vojáků, hukot píšťal a dokonce i lidský křik, to vše se ukrývalo za těmi hroznými stěnami, to vše se té noci kolem mne semklo jako příliš těsné šaty.

U širokých dveří vojáci zastavili, na zem mne však nepoložili. V tu chvíli jsem si všimla vysoké, statné postavy stojící pod stříškou dveří. V rukou držel tu zvláštní, černou, dlouhou zbraň. Jeho uniforma byla temně šedá.

„Devět, dva, jedna. Okres Forks, ojedinělý případ,“ zazněla u mé hlavy stručná, kostrbatá slova, jež nás vpustila do domu. Jejich hlasy byly odcizené, jejich slova plná cizích příslibů a jejich svět plný cizího chladu. Tak začínala pohádka, jež mi Susan vyprávěla a na niž jsem si v útrobách toho strašného domu snad čirým vyčerpáním vzpomněla.

Ocitli jsme se ve velmi úzké chodbě, stěny byly příliš blízko u sebe, světlo žádné, žádný voják, žádný člověk, nikdo. Popadl mne strach, že jsem si všechen křik vymyslela, že jsem se zbláznila.

Avšak bylo zde něco, co jsem velmi dobře znala. Ten odér. Nezbavila jsem se jej, musela jsem dýchat velmi opatrně a velmi mělce. Rychlé kroky a tvrdé paže nesoucí mě nad zemí nezastavily na jedinou chvíli, nedali mi jedinou možnost zjistit, čím jsem se provinila a jak budu potrestána.

Chodba pokračovala do pozvolné temnoty, nebylo vidět vlastního kroku. Slyšela jsem jenom svůj dech a dupot jejich vysokých bot.

Ve chvíli, kdy se kolem nás rozprostřel ten nejhorší pach, jaký jsem kdy cítila, zaslechla jsem znovu ten ukrutný křik. Tentokrát jej doprovázely slova hrubých, bezcitných hlasů a práskání bičem jenom potvrdilo mé nejhorší představy.

Úzké dveře před námi se samovolně otevřely, snad jakoby někdo cítil, že se blížíme, jakoby na mne smrt netrpělivě čekala.

Bylo tam světlo, až příliš žlutého bodavého světla. Bolestivě jsem sevřela nateklé oči. Vojáci se zastavili.

„Položíme ji.“

„Neudrží se na nohách, podívej se na ni.“

„Proč se o ni staráš, jakoby nebyla člověk? Nedostaneš ji, to víš! Ta bude ležet někde úplně jinde…“

„A právě proto ji nemůžeme pustit na zem.“

„Dvojkou neprojde. Zbytečná ztráta času. Obyčejná lidská kurva. Všichni to víme.“

„Tohle bys nahlas neměl říkat, Waltzi.“

 

Viděla jsem své bosé nohy rozmazaně, neurčitě… Ale viděla. Poprvé jsem pod nohama cítila něco pevného, něco tak hladkého. Přejížděla jsem prsty po hebkém, tvrdém kameni a nemohla si přivyknout jeho rovnosti a bezchybnosti.

Z takových se snadno smývá krev.

„To je ona?“  A tehdy jsem poprvé uslyšela jeho hlas. Silný, neuvážený a bezohledný. Můj budoucí nepřítel.                                                                

„Ojedinělý případ,“ odvětila Ohyzdná tvář.

„To je za ojedinělý případ považovaná každá vyzáblá poběhlice, která by ještě mohla posloužit předtím, než se…“ Po celou dobu jsem se dívala na jeho boty. Černá lesklá kůže bez jediného škrábance, bez jediného smítka. V takových botách by Jake nikdy nemohl lovit, avšak otec by v nich v dolech mohl pracovat jako v bavlnce.

„Nevím… Vezměte ji za Gregem, ten už bude vědět, co s ní. Já bych neváhal ani chvíli a nechal ji tady chcípnout stejně jako všechny ostatní… Nad ní ale má teď moc někdo úplně jiný. A s tím do křížku nechci přijít.“ Odpor byl součástí každého slova, nebolelo to, ale připomínalo tu bolestivou skutečnost. Má domněnka o krvi se zdála tolik pravdivá…

Neměla jsem otevírat oči, neměla jsem se snažit pochopit hrůznost a bezcitnost upírů kolem mne, neměla jsem se ani odvážit doufat, že tak strašný osud potkal jenom mne. Dnes již vím, jak hloupá myšlenka to byla…

Vedli mne čekárnou. Byla ta čekárna, o níž vyprávěl u studny starý Werner. Jednoho dne byl obviněn z podlamování vyšší autority. Dovedli jej zřejmě na to samé místo, kde čekali zubožení, na smrt unavení, nemocní a zbití lidé, jejichž osud čekal vytištěn na jednom z laciných formulářů vedoucích svou oběť k smrti.

Kolem špinavých šedých zdí se na zemi choulili lidé objímající svá kolena, tisknoucí si k tvářím kusy svého oblečení nebo odevzdaně přitisknutí k ledovým zdem… Neopovážili si vzhlédnout, když jsme kolem nich procházeli. Jeden z nich ani nemohl, neměl levé oko a ta čerstvá krev na jeho tváři usvědčovala vinné. Muž ležící vedle něj se vzpíral v křečích, až později jsem si všimla oblého lýtka a příliš tmavé barvy jeho kůže. U železných dveří, jež bránili dva další vojáci se zbraněmi, se krčila drobná velmi mladá dívka. Měla temně černé vlasy a oči, její tváře byly bílé a propadlé… Byla velmi krásná, a velmi zubožená a nešťastná.

Ta jediná ke mne vzhlédla, ta jediná se odvážila. A jakoby mi tím jediným pohledem předala její slova. Byl to strach. Ona na smrt čekala. Mě k ní vedli.

Ohyzdná tvář příkře kývla na jednoho vojáka stojícího před dveřmi. A peklo, o němž jsem slyšela, se po otevření těžkých kovových dveří stalo mým vlastním peklem.

Jasně bílé světlo se odráželo od lesklých zelených stěn, jež byly pravidelně umístěny do výšky vojáků po všech stěnách. Strop byl nízký, bílý, ale jeho čistota se rychle vytratila v porovnání s hrůzou, jež se z něj spouštěla. Hladké, křivé podlahy se dotýkaly železné kleště, jež se v dlouhých železných provazech spouštěly ze stropu.

V rohu místnosti stál na cihlách podložen tmavě hnědý stůl, zvláštní železná věc, z které koukal kus čistého papíru, mě udivila, uklidnila. Klid se však vytratil i hned poté, co jsem si všimla spuštěného železného provazu sotva pár metrů od stolu, železná tyč, roubík a několik nožů leželo na kovovém stolu v rohu místnosti. Stejně jako vědro s vodou a nahnědlým kusem hadru.

„Polož ji!“ Rozklepala jsem se strachy, Ohyzdná tvář se s hrdelním vrčením obořila na druhého upíra, jež stále svíral mou paži a tak mne držel na nohou.

Ty špičaté, lesklé nože… Skončím bez očí jako jiní? Co přesně mi dívka, jejíž černý pohled mě pronásledoval, chtěla říci?

Vysoký, světlovlasý upír s černými koženými botami se přede mnou zjevil jako mlha, nelidsky rychlé pohyby mnou dokázaly otřást víc než holý fakt, že můj život visel v tu chvíli na jediném vlásku.

Zblízka vypadal jako dítě, světlé obočí, světlé řasy… Jenom temně černé oči, velká zrcadla, v nichž jsem směla spatřit svůj oprávněný strach.

„Proč je tady!? Tyhle… případy se posílají rovnou na selekce! Co my s ní tady naděláme! Kdo ji, kurva, poslal?!“ Mluvil s těmi, jež mě drželi, já jsem byla vzduch, který nepotřebovali – a právě takto jsem se cítila nejvíce chráněná.

„Generál,“ odvětila okamžitě Ohyzdná tvář s úctou a respektem v hlase.

„Tak generál,“ zopakoval tiše jejich nadřízený se stejným respektem. „Řekl vám k tomu případu něco? Výslech, fakta nebo provinění? Cokoliv…“

„Výslech, ale druhé formy. Zavedení do kartotéky, rodinná situace.“ Rodina! V tu chvíli by se mi krve v žilách nedořezali, přes všechen strach o můj vlastní život jsem v tu chvíli cítila, jak mě zabíjela obava o mou skutečnou rodinu. Tátu a Jacoba.

„Druhá forma?“ ujistil se.

„Ano, pane.“

Muž chvíli tiše mručel, ruce si spojil za zády a pomalými kroky přešel ke svému stolu. Něco se mu nelíbilo, já jsem se mu nelíbila jakožto objekt budoucích zločinů. Neusedl do velkého křesla, bílými prsty přeběhl přes několik hladkých listů, ležících v kupičkách na stole.

„Dobře tedy…Tak se na to nadělení podíváme.“ Jeho podřízení se tiše zasmáli. A on pouze stál, nehýbal se, nedotkl se mne, nemluvil ke mně. Avšak ten pohled byl tak těžký, že mne srážel na kolena.

„Pod světlo,“ přikázal a vojáci bez jediného náznaku odporu uposlechli, stejně tak já. Uvědomila jsem si, že bát se o svůj vlastní život, by bylo tolik sobecké. A přivést otce do podobné situace… To bych raději zemřela, protože on by udělal to samé pro mě.

„Zdá se…“ Jeho hlas se vytratil v těžkém, avšak chladném vzduchu. Levá ledová dlaň sevřela jemně mou bradu. Byl to natolik neobyčejný okamžik, nebyla jsem zvyklá od jediného z nich na podobné lehké, hladké dotyky. Ačkoliv naháněly hrůzu, nebolely. „Rozumím mu. Přes všechen mour, bláto a člověčinu… Tu máme něco neobyčejného.“

„Posaďte ji.“

 

Příliš bodavé bílé světlo mi neustále svítilo do tváře, pálilo a odhalovalo vše, co jsem si před nimi přála skrýt. Avšak pro tajemství v té strašné budově nebylo místo. Žádná tajemství, žádný soucit, žádný člověk.

Nadřízený seděl ve svém širokém křesle přímo naproti mne, jeho černé oči tentokrát neodrážely můj strach, pohlcovaly každou píď z mé duše. Ohyzdná tvář v rukou drtila obě má ramena, jak mě držel přitisknutou k židli a dovoloval sotva dostačující nádechy. Ten druhý však pevně svíral jednu mou paži. Držel ji napnutou směrem ke stolu a nad ní mi hrozil kovovou tyčí. Stačilo jediné zaváhání, jediná lež a přelomil by mi kosti v těle v půl.

Nadřízený vybral z kupiček papírů jeden, který označil číslem devět dva jedna. Ta lesklá úzká věc, jíž psal, dokázal kreslit bez jediné kapky inkoustu navíc.

„Jméno.“ Oznámil mi. A já v té šílené situaci nedokázala pochopit, čí jméno si žádal. Bolestivý stisk na mé paži ale napomohl…

„Bella S-Swanová.“ Vykoktala jsem tak zvláštně znějící jméno.

„Bella?“ Podivil se nadřízený, než zapsal mé jméno na papír. „To je celé jméno?“

Přikývla jsem.

„Žasnu, jak stupidní jména v té vesnici dostávají.“ Tentokrát si ale nikdo nedovolil smát se, ani jeden z vojáků.

„Věk.“

„Sedmnáct.“ Zhluboka vydechl a zamračil se. Něco jej rozzlobilo.

„Nezletilá,“ zamručel snad pro sebe. Chvíli koncem lesklé psací věci přejížděl po svém spodním bílém rtu, poté jeho černé oči spočinuly se vší zlostí a nepochopeným strachem na Ohyzdné tváři.

„Výslech druhé formy, nezletilá dívka... Je to skutečně generálovo přání? Podívej se na ni! Vždyť je to ještě dítě…“ Jeho slova přerušil dlouhý povzdech, všechna hrůza, která z něj čišila, se na malý okamžik volně rozprostřela do ticha místnosti. Nevěděla jsem, oč se jednalo, avšak na krátký okamžik mne přepadala zdánlivá myšlenka a naděje v rychlou smrt obyčejného člověka. Možná se spletli, možná nebudu souzená a popravená jako zrádci.

„Je to generálovo přání, bezpodmínečné.“ Narovnal se ve svém velkém křesle a třemi rychlými pohyby přeškrtal tři volné řádky v listu.

„S tímhle nechci mít nic společného. Není to moje starost… Tohle je příliš. Zavedu ji do seznamu, ale tím to tady končí. Vezmi ji třeba ke Springfieldovi, ten tyhle věci dělá běžně… Nebude s tím mít žádný problém.“

Pevné dlaně Ohyzdné tváře na mých ramenech se sevřely v pěsti. „Ty mu chceš odporovat?“ Byla to prázdná otázka, strach mu nedovolil vyjádřit žádný cit.

Upír v rukou pevně sevřel tu lesklou věc, jež se po kratičké chvíli zlomila v půl jako suchá větev. „Tohle není můj případ. Krádež, podlamování autority, spiknutí, odpor... Tohle ne. A dokážu si to obhájit.“ Ačkoliv byla jeho slova silná, přes jeho tvář se mihl strach.

Rychlým pohybem sáhl do šuflete černého stolu, vytáhl druhou lesklou věc.

„Jméno otce.“ A to byla ta nejstrašnější vyslovená otázka, jež mohla být té noci položena. Hluboko v mé mysli jsem věděla, že je to právě tento důvod, co mě svíral a drtil a bolel. Oni nikdy nic nenechávali bez následků…

„Swan. Jediný ve vesnici. Důl číslo dvacet dva, levý bok.“ Zahlásil až příliš rychle druhý voják stále pevně drtící mé předloktí.

„Né!“ vykřikla jsem, „To není on!“ Ohyzdná tvář mě pěstmi tlačila zpět do židle, ale já se i tak zmítala a křičela a snažila se přehlušit to nesprávné jméno, které nikdy nemělo být vysloveno. Jako bych dokázala tu chvíli vrátit zpět.

Překročila jsem hranici, dovolila jsem si příliš. V jedné chvíli se mi do žeber zabodávaly ostré hrany opěradla židle, v druhé chvíli jsem ze židle byla shozena na zem. Hrudí jsem se zapírala do stolu, na jehož lesklé černé desce ležely nataženy obě mé ruce pod pevným stiskem. Věděla jsem, co bude následovat.

Železná tyč se ocitla vysoko nad mou hlavou a se stejnou rychlostí a tvrdostí padala v rychlém šlehu dolů, na mé ruce.

Věděla jsem, že bolest, která přijde, bude ohromující, cítila jsem ji na samém počátku svých rukou… A když se stůl otřásl pod tou neuvěřitelnou ranou, bolestně jsem zakřičela, jakoby to mělo být naposledy.

„Ani necekneš,“ připomněl mi ledový hlas u mého ucha. „Nebo si to tatínek pěkně odskáče.“

Žádná bolest se nedostavila, zděšeně jsem pohlédla na své celé a nezlámané ruce. Tupý konec železné tyče dopadl sotva na délku palce od mé levé paže. Přesto bych přísahala, že jsem tyč ucítila dopadat na své ruce…

„Příště cíl neminu, rozumíš mi?!“ Byl to ten druhý voják, Ohyzdná tvář stála kdesi za mnou a jejich nadřízený seděl netrpělivě v křesle. Stále jsem se třásla a nemohla se vzpamatovat, ani kdyby mnou třásli ještě více – jakoby to snad bylo možné – nedokázali by mě přimět vrátit se zpět na zem.

„Je to on. Co se týče této otázky… Byli jsme přednostně informováni Generálem.“ Na svých ramenou jsem ucítila ty ledové pevné pěsti. Byl zpět u mě.

„Dobře,“ přikývl nadřízený. „Řekni Thomasovi, že chci jeho složku. Provedeme to rychle, dlouho to nevydrží.“

Než jsem stihla porozumět a vysvětlit si jejich slova, upadla jsem někomu do náručí a nechala se vtáhnout hluboko do tmy.

 

 

Viděl jsi generála někdy v té vesnici?

Byl jsem s ním dvakrát na prohlášeních, nikdy tam ale nejezdil, pokud si to situace nevyžadovala…

Takže tu dívku nezná?

Myslím, že ne.

To je zvláštní. Jejímu otci byly prominuty čtyři krádeže v lese, pytlačení, překročení hranice u Uralského jezera, krádež uhlí v dolech…

Jak prominuty?

Jsou v záznamu v jeho složce, nejvíce problémů ve Forks, člověk, kterého bychom se měli přednostně zbavit. Ale je to naopak. A ještě není mrtvý.

Za pytláctví se trest smrti podle Osmičky nedává, ani za krádež uhlí. Ovšem dohromady… Možná jenom čeká na okamžik, kdy to pro vesnici bude největším utrpením. Už tam není moc těch, co jsou schopni práce.

Ale ona má taky přestupek. V jeho složce, Waltzi! Nebyl zaveden její záznam!

Jaký přestupek?

Pytlačení.

Takže ji někdo chrání.

Ne někdo. On. Kdyby o tom na vrchním věděli, už při zatčení by bylo jasné, že by patřila přímo na první stupeň a potom konec. Tady to bylo vše obaleno jednou velkou neznámou…

Ale proč?

Myslíš, že ona by snad měla být…

Ano. Přesně to si myslím. Vždyť se na ni podívej.

Nechutně vyzáblá, je cítit po venkově… Ale… Myslím, že vím, cos měl na mysli. Asi je to tak.

Myslela si, že bude po ní.

Bude k tomu mít ale každý další den proklatě blízko…

Když už jsme u toho prokletí…

 

Mé sny protrhl mečem ostrý kůl světla, jež dopadl na mou tvář.

Bolestně jsem si uvědomila, že neležím ve své kožešině, že vedle mne nepraská oheň, že nevidím tátu… Sotva jsem se dokázala nadechnout, pohltilo mne těžké, dusivé horko. Byla to krev, má krev. Na rukou, na šatech… Na chvíli jsem si skutečně myslela, že mi tyč zpřelámala kosti, avšak jak jsem se skláněla nad krví smáčeními šaty, rozpoznala jsem důvod mé nevolnosti.

Uslyšela jsem křik, velmi povědomý hlas a prásknutí dveří, vnímala jsem chlad, který se objevil v místnosti, ale díky silné bolesti hlavy jsem nedokázala bojovat s přeludy, natož se skutečností.

„Co to má být?“ Byl to on. Jeho hlas tvrdý, ledový a vzdálený. „Řekl jsem snad druhý stupeň! Waltzi! Kdo je za tu krev zodpovědný?!“

„Pane, nedošlo k záměně, pouze se tu vyskytl problém…“

„Ne! Problém se tu vyskytne, až mi Greg přijde pod ruce! Kde je!“

„Potvrzuje novu složku zadržené, pane.“ Prudce vstoupl vítr v místnosti, krví slepené vlasy se najednou octily na mých zádech, avšak vítr s tím neměl nic společného. Přes mlžný opar se na mne ostře dívaly dvě temně černé oči, poznala jsem jej. Husté obočí, hladká bílá pleť, ty vlasy…

„Není to zlomenina,“ procedil skrz zuby, ale nepřestával pátrat po důkazech, jež vedly některého v místnosti k záhubě. „Co ty odřeniny na tváři.“

„Omdlela, pane, vyčerpání. To vysvětluje tu krev, když padala ze židle, zachytil jsem ji, poškrábala se o kovové odznaky na uniformě, pane.“

Zamračil se a zlehka naklonil hlavu na stranu. „Zdá se mi… Že je stále omráčená.“

„Probrala se sotva před pár sekundami, pane.“

A poté se stalo něco nepochopitelného. Okamžik, jehož síla se z mého srdce v životě nevytěsnila. Sáhl do kapsy uniformy a vytáhl jasně bílý, zářivý kus látky. Všimla jsem si zlatého okraje. Vtiskl mi jej do dlaně a poté svou chladnou dlaní přikryl mou a jemně ji stiskl, zvedl ji k mému nosu a jemně zde bílou látku přitiskl. Jeho ledové prsty mne však neopouštěly, dotýkaly se mých tváří, mého čela… Jakoby slova nestačila, jakoby žádná lidská špína nepoznamenala jeho noc, byla jsem jenom někdo, kdo měl té noci smůlu.

A tak jsem tiše poděkovala a přitom jsem v těle cítila otcovu nenávist. Ten by přeci nikdy nepoděkoval…

Překvapila jsem jej. Možná slova jako děkuji se od lidských špín mohla považovat za urážku…

 

„Generále,“ Greg stál ve dveřích s jedním tenkým listem papíru, jeho tvář byla stažena do strachem ovládnuté křivky, když salutoval svému pánovi.

„Gregu. Proč to celé trvá tak dlouho? Řekl jsem snad jasně – druhý stupeň!“ Prudce se vztyčil do stoje, a tyčil se nade mnou v celé jeho výšce a síle. Ani jeden z vojáků ke mne v tu chvíli nepřistoupil, ležela jsem na zemi za jeho stínem a pěvně tiskla kapesník k tváři.

„Máme tu problém, pane.“

„Problém.“ Generálův hlas přepadl do jisté propasti, v níž se ocitl každý, kdo jenom promluvil.

„Neprošla. Není hodna druhého stupně…“ A to bylo moje rozhřešení, na které jsem čekala tolik nocí a které bylo podle světa, do nějž jsem se narodila, správné.

Avšak generál mlčel a bylo to stejně strašné, jakoby s rozsudkem souhlasil.

„S-soudě dle prohřešků jejího otce… A pytláctví, samozřejmě. K t-tomu matka je neznámá… Ne, neprošla.“ Rozklepaný hlas se snažil odůvodnit i tak jasné rozhodnutí.

Nesměle jsem vzhlédla vzhůru, kdysi bílá látka vypadla z mé dlaně a oči se nepochopitelně plnily slzami… Už neuvidím tátu, ani Jacoba, už se nikdy neschovám v lese, už mne nepotěší žádné vřelé obětí…

Díval se mi do očí, tak jako já jemu. Přes temnotu však prostý člověk nemůže proniknout, nemohla jsem cítit, zda mne v tu chvíli skutečně chtěl zabít jako podčlověka, podrasu, kterou Bůh přeci nemohl stvořit.

Nepřerušil naše temné spojení, avšak jeho slova mi nepatřila. „Prošla,“ hrdelně zavrčel.

„Pane?“

„Řekl jsem, že prošla!“ zařval tak hlasitě, až se ozvěna jeho hlasu rozutekla do celé budovy.

„Pane, pokorně si dovolím nesouhlasit, zmařit vyšetřování takového významu přeci není… správné.“ Nestačila jsem se ani nadechnout, ani se připravit na jeho zuřivost, když chytil sobě rovného pod krkem a drtil jeho kamennou kůži.

„Teď mě dobře poslouchej… Já sám nejlíp vím, co je a co není správné! A právě teď se mi jako nejsprávnější řešení zdá tvoje smrt, Gregu… Takže okamžitě sedneš za stůl a uvedeš ji jako vyhovující do všech záznamů a ještě dnes je budu mít na stole… Pokud ne, sám dobře víš, co se stane s tebou a s celou tvou rodinou…“

Ohyzdná tvář s ledovým klidem sebrala ze země zkrvavený kus plátna a přitiskla mi jej zpět do dlaně, jakoby se vedle nás neodehrávala jedna z jistých úmrtí… Když se pere člověk s člověkem, Bello, je to celé o náhodě. Ale jakmile soupeří upír s upírem, smrt je někde blízko. Tyhle rasy berou otázku života a smrti za životní chléb. Tak to vždy říkal táta…

„Chytni se mě,“ pronesla Ohyzdná tvář, když se ke mně skláněla a natahovala ke mně svou bílou dlaň. Nechápajíc jsem zůstala tiše čekat na jeho pohyb. Nerozuměla jsem. Proč by chtěl, abych se jej dotýkala? V kratičkém okamžiku poté jsem se chvěla zimou v jeho ledovém náručí. Nesl mne zpět do odporných zákoutí budovy, v nichž se po tu dobu změnilo úplně vše. Na chodbě nebylo jediného živáčka, zato křik a pláč se ozvěnou nesly podél špinavých stěn až do samotného konce zdí.

„Pane bože, co se mnou teď bude?“ špitla jsem do hebké látky uniformy.

„Odpovídej stručně, jasně. A nenech se vybízet, ať jej nepopudíš… A pokud chceš zachránit svou rodinu, budeš souhlasit se vším, co řekne.“

 

 


 

Co se týče názvů jednotlivých výslechů, objasnění přijde v dalších kapitolách. :-) Může se to zdát banální, no v této povídce je číslo dvě klíčové.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek G. A. G. 3:

6. Pegi
24.09.2013 [22:33]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. cechovicovam
24.09.2013 [22:32]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. BabčaS
24.09.2013 [22:23]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. alice
24.09.2013 [21:55]

úžasné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Julča
24.09.2013 [21:52]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.09.2013 [21:46]

lololkaNádherná kapitolka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Bella má prostě z pekla štěstí... zatím Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!