Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » G. A. G. 2

30.08.2013 (10:30) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3671×

Forks, poslední noc

Je schopen stáčet se po větru, nebo se vzdorovitě upnout k nějaké fantastické a naprosto iracionální instituci jen proto, aby spolu s ní zahynul. Neboť člověk je přelétavé, nevypočitatelné a nebezpečné stvoření, jehož nepokojná mysl vyzkouší všechny cesty, všechny hrůzy, všechny zrady… Uvěří všemu a neuvěří ničemu… pro nejasné ideje zabíjí zuřivěji než ostatní stvoření kvůli potravě, ale pak, po jedné či necelé generaci zapomene na krvavý sen, který ho opanoval.

-          Loren Eiseleyová

Ráno nepřicházelo.

Noc se zdála nekonečná a nekonečně bolestivá. Sotva se za námi zavřely dveře, spustil se nevídaný liják a nebe nad námi se bouřilo. V našem domě bylo jenom pár suchých míst, střecha podléhala přívalům a já sotva dokázala udržet oheň.

Pouhý fakt, že jsem celou noc sama přikládala, štípala třísky a zabezpečovala po domě nebezpečná místa, kde by se mohla střecha protrhnout, jasně ukazoval, že s otcem nebylo něco v pořádku. Od našeho příchodu domů se mnou nepromluvil jediné slovo. Čekala jsem pravý opak, jeho strašný křik a bědování nad mým hloupým skutkem.

Seděl na své stoličce naproti ohni, na ramenou ten těžký kožený kabát a v rukou zbytek masa z rána, pomalu jedl a myslí byl někde v pomalu skomírajících plamenech. Nebyla bych daleko od pravdy, kdybych tvrdila, že ty plameny připomínaly mé nitro. Hořelo, žilo… ale jeho nezapomenutelná tvář a hlas a otcova odtažitost mi ubíraly možnosti.

Každou chvíli jsem mu zkoušela přiložit na rány ve tváři studený obklad, obočí krvácelo stále, na rtech se již začínal tvořit tenký strup. Otec mi nedovolil, abych jej ošetřila, odehnal mne rukou pryč i s tím kouskem plátna. Někdy na mě dokonce zavrčel. Nikdy se ke mně tak nechoval, jeho pohrdání a úšklebky patřily upírům, ne mně.

Když už jsem si nevěděla rady, klekla jsem si na zbytek kdysi dřevěné podlahy vedle jeho stoličky a opřela se o něj. Tak jsem to dělala, když jsem byla ještě dítě. Táta mě ani nedostrčil, ale ani mě neobjal.

Seděli jsme v tichosti, v tomto jsme si byli vždy podobní, naše samota a tichost nám nevadily. Až do toho dne.

„Proč?“ zašeptal, stále sledujíc pohasínající žár. „Jenom mi řekni, proč jsi porušila to jediné, oč jsem tě žádal?“ A v tu chvíli jsem si uvědomila, že by pro mne bylo lepší křičení a bědování. Jeho tichý smutek a zklamání nad svou jedinou dcerou byly mnohem horší.

„Co jsem měla dělat?“ špitla jsem.

„Především chránit svůj vlastní život. Tak, jak jsi to slíbila mně a Jacobovi!“ Křičení přicházelo. V tu chvíli jsem jeho předešlý smutek a tichost pochopila.

„Tolik jsem ti tím ublížila, tati?“ Chtěla jsem jej pohladit po té sedřené dlani, tolik jsem jej chtěla prosit, aby mi mou domýšlivost odpustil. Avšak nedokázala jsem přiznat svou vinu. Nebýt toho hloupého skutku, v tu chvíli by vedle mne neseděl. Jeho stolička by zůstala jednou provždy opuštěná, stejně jako já.

Otec se zastavil v nádechu, jeho tváří se prohnal ten starý smutek. Často jsem jej tak vídala jako malá. Tehdy jsem ještě netušila, že jeho utrápená tvář odráží bolest jeho srdce.

A poté smutek zmizel, podíval se na mne, jako bych právě provedla neslýchanou hloupost.

„Mně? Ublížila mně?“ zeptal se, chtěl se ujistit. Tiše jsem přikývla. „Jak jsem tě to jenom vychoval, Bello? Kde jsem udělal chybu? Copak jsem ti to pořád dokola neopakoval a neupozorňoval tě? Copak ses kvůli tomu s Jacobem nehádala celé dny? Vážně si myslíš, že bych před tebou pořád dokola zmiňoval ukrutnost a bezohlednost té šílené rasy bez sebemenšího důvodu?! Bello! Víš ty vůbec, do čeho ses namočila?!“ Namočila… Jak mi otec nadával, strup na spodním rtu praskl a čerstvá krev se spustila po jeho bradě. Tentokrát jsem nečekala. Abych zamaskovala své slzy a mohla je místo slz slabosti a strachu považovat za slzy opatrovnictví, plátýnkem jsem otírala jeho rty.

Ani tentokrát mne nenechal. Pevně mě chytl za zápěstí ruky s krví potřísněním důkazem jeho zranění a stiskl ji tak silně, že jeho naléhavost přesáhla hranici pouhé prosby.

„Tati, prosím,“ zaúpěla jsem, když už jsem nedokázala udržet své slzy, strach a vinu v jednom těle.

„Viděla jsi, jak se na tebe dívali?“ zašeptal, snad pro jistotu.

Dívali? Ty špíno…

„Štítili se mě,“ odpověděla jsem mu tak upřímně, jak jen to bylo možné. Jeho tvář, jeho úšklebek, jeho křik… To vše jsem stále slyšela kolem sebe, jakoby do mne jednou strčil a já se od té doby potácela.

„Jak jsi to mohla nepochopit? Jak jsi to nemohla vidět?!“ Jeho dcera pro něj byla naprostý blázen. Bylo to poprvé v našem ubohém životě, co jsme si nerozuměli, nedokázali pochopit jeden druhého.

„Věděla jsem jenom, že pokud to nezkusím, už tě nikdy neuvidím. Musela jsem to udělat.“ Tiše jsem vzlykala a šeptala do svých dlaní, přesto mě slyšel. A poprvé se zachoval jinak, nebyl zvyklý na můj pláč a ani já na jeho hněv, tak jsme oba dva mlčeli, dlouhou chvíli. Až se mi víčka únavou sama zavírala, vzdálila jsem se do rohu místnosti, kde jsem měla svou kožešinu a přikrývku. Když jsem se ukládala ke spánku, otec stále seděl u ohně. Dírou, již způsobil jeden hrozivý nálet a která byla nyní zakryta sotva z poloviny prkny, se pomalu odváděl kouř a slabě prosvítalo to silné měsíční světlo. Podle záře bylo jasné, že zanedlouho přijde úplněk. Za úplňku s Jacobem pytlačíme. A já si v tu chvíli nedovedla představit, že bych vedle Jacoba měla stát. Ne kvůli strachu, kvůli zprávě o mém troufalém chování, o němž již jistě dobře věděl.

Zatímco jsem se topila v šílených myšlenkách, otec pozorně sledoval vše kolem sebe, působil dojmem, že něco hledá. A ve skutečnosti tomu tak i bylo, hledal nepřítele. Tak to dělal po každém náletu, po každém přepadení vesnice upíry.

A pak, jako když zhasne svíce, pohaslo i přesvědčení o mé pravdě. Pochopila jsem přesně otcovu obavu, bylo to hned poté, co se kus od našeho domu ozval ten pronikavý lidský křik. Mohlo to být cokoliv, mohlo se stát cokoliv… Pro tu chvíli v mých nejstrašnějších představách však neexistoval nikdo jiný, jenom on. Ty oči, ty ostré rysy, ten smích a ta zloba… A moje lež, o které věděl.

A kterou bude chtít potrestat.

Otec mi daroval poslední pohled, než v obou rukách sevřel zbraně a tiše se vydal z našeho domu. A v tu chvíli jsem byla šíleným strachem bez sebe. Otec mě v nebezpečí nikdy nenechával samotnou. Nikdy se na mě tak nehněval. A nikdy jsem si nepřipadala více nechráněná, než v tu noc.

Pochopila jsem, že za můj drzý skutek budu nést následky. Čekala jsem je. Čekala jsem, že si pro mě přijdou. Čekala jsem smrt. A vůbec jsem s ní nebyla smířená.

Ta noc byla vskutku strašná a nekonečná. Otec se stále nevracel a má představivost mi stále vnucovala ty nejstrašnější obrazce. Tentokrát však obrazce měly tvář, strašnou tvář, jeho tvář.

Nad mou hlavou vrzaly trámy, v průvanu kvílel vítr a byla neskutečná zima. Obalila jsem se svou kožešinou a vykoukla ze dveří, otec pomáhal sousednímu domu, nebyli to upíři, byla to horečka, co tu noc zabilo Marka, nejmladší dítě z vesnice.

Když otec dorazil domů, klepala jsem se choulená v kožešině a předstírala spánek. Teprve poté jsem otce slyšela naříkat, poprvé v životě. Nad ztrátou Billyho, a nad mou ztrátou. Tehdy jsem o tom však neměla ani ponětí.

Slunce ještě nevysvitlo, kolem mne se stále stahovala jemným světlem prostoupená tma a ledová pravda mé budoucnosti, avšak cosi bylo jinak. Když jsem se rozhlédla po místnosti, otcova kožešina naproti mně byla prázdná. Vyskočila jsem na nohy a prohmatala ji, ještě hřála. Musel odejít před chvílí. Sotva jsem stačila doběhnout k prahu, viděla jsem tu malinkou skupinku odvážlivců mířících do lesa.

Hrůza se mnou doslova zatočila, strach mi radil křičet, utíkat za ním a nějakým způsobem jej dostat zpět domů do bezpečí. Místo toho jsem zdřevěněla na místě a poté se rozklepala, jako bych stála na mrazu pouze v šatech. Lámalo mi to srdce, slunce mělo vyjít každou chvíli a práce v dolech v suchých dnech začínala velmi brzy. Co když je znovu najdou?

Všichni zrádci budou popraveni.

„Bello,“ zašeptal tichý hlas za mými zády, zapištěla jsem a nadskočila. V té samé vteřině mě chlácholivě objaly dvě silné paže a podle tepla a vůně borového lesa jsem poznala jejich majitele. Bylo to přesně to objetí, které jsem po té noci potřebovala. Nechala jsem se chlácholit pouhým dotekem a styděla se vzhlédnout k těm černým očím, které jsem také zradila.

„Strašně se na tebe zlobím,“ procedil skrz zuby někde mezi mým krkem a ramenem.

Přitiskla jsem se k němu ještě blíž. „Já vím.“

Sedl si na mou kožešinu a opřel si paže o pokrčená kolena. Jake vypadal velmi unavený, jeho obličej skutečně byl pokrytý škrábanci a jedním hlubokým, těsně pod levým okem. Lehce kulhal, ale ani kdyby jej ta noha sebevíce bolela, Jake by na sobě nedal nic znát.

Tiše jsem se posadila vedle něj a chvíli čekala. Nepromluvil. Ze strachu, že už ke mně nepromluví vůbec, jsem raději nemluvila o mé nerozvážnosti, ale o otci.

„Je mi to líto, Jaku. Byl to dobrý člověk.“ Jake přikývl, na malou chvíli jsem jeho bolest spatřila nejen v očích, ale i ve tváři. Rázem však ta unavená a přitom hrdá maska pokryla i jeho srdce.

„Mně je líto tebe…“ Vracel se k mému prohřešku.

„Otec šel na lov… Nevím, co mám děla, Jacobe, co když je zase chytí? Víš, co říkal ten voják… Oni mi ho zabijí…“

„To nebyl voják!“ vyštěkl po mně, jakoby mu nezemřel otec, jakoby neměl strach, v tu chvíli jej naplňoval snad jenom hněv. „Generál, Bello! Generál!“ Třásla se mu brada a z očí sálala taková zuřivost, jakou si v sobě uměl vypěstovat jedině on.

„V tom není takový rozdíl,“ odvětila jsem mu stroze.

„Ale je,“ trval na svém.

„Kdyby mě chtěl v tu chvíli zabít, udělal by to stejně jako každý jiný voják.“

„Tak přeci tomu rozumíš,“ zavrčel na mě a napjal se. „A přede mnou a před svým vlastním otcem předstíráš hlupačku!“ To už křičel, polekaně jsem vstala z kožešiny a popadla ten lehký šál, který mi byl jako jediný teplou útěchou.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zakřičel za mnou a jeho dlouhé rázné kroky mne následovaly. „Snad nechceš vyjít teď z domu! Teď! Když tvůj otec znovu pytlačí!“ Jeho slova mě zarazila, měl pravdu. Musím předstírat jeho přítomnost.

„Ty mě prostě jenom nechceš poslouchat, Bello. Nechceš vědět, jaká je pravda…“

„Já vím, jaká je pravda! Vím, že jsem hloupá a udělala jsem strašnou věc! Ale je to můj otec! A udělala bych to znovu, a znovu… Kdyby mu to mělo zachránit život.“

„Tak poslouchej!“ Tvrdě mi sevřel obě ramena a držel mě od svého rozzuřeného těla na délku jeho paží. Neuměla jsem si poradit, nechtěla jsem jej poslouchat, ale byl to jediný člověk, který mi zbyl.

„Snad si nemyslíš, že jsi vyhrála, Bello. Máš otce doma… Ale jsi doma s ním. Co je na tom podezřelé?“ Dech se mi v tu chvíli ztratil. Podezřelé na tom bylo naprosto vše.

„Měla jsi pravdu, kdyby to byl obyčejný voják, zabil by tě, ty sama víš, že to chtěli udělat. A když s tebou mluvil sám generál… Propustil naprosto bezdůvodně tvého otce a tebe s ním nechal odejít… Susan mi řekla, co všechno jsi mu pověděla, jak jsi neposlouchala jeho příkazů a jak tě málem zabili.“

„Susan to viděla?“

„Bello! Viděla to i ona, viděl to i Josh. Ještě včera v noci přišel za tvým otcem. Chtějí tě někam schovat.“

„Schovat? Mě? Kam?“

„Do lesů.“

„Ne! Nemůžu! Můj táta… já… musím tu být, abych…“ V té chvíli se stalo nemožné, místo přítelova pohlazení se mi na tváři objevila Jacobova dlaň v políčku. Neuhodil mě příliš, ne tak, jak to uměl jenom on. I tak mi tvář hořela a sebrala mi veškerá slova.

„Mám toho dost. Budu k tobě upřímný, jako vždy. Ještě ten večer, když rozpouštěli lidi ze vsi, si vojáci na místě vzali a znásilnili dvě dívky. Beata a Ritta. Žádná z nich nepřežila a obě jejich těla nám tam nechali na očích. Neprovinily se vůbec ničím, jenom dýchaly jako ostatní. Tak mi řekni, proč by tebe, která si veřejně zpochybnila jejich činy, měli nechat naživu? Fakt, že to byl sám generál, je na tom všem nejstrašnější. Tyhle nadřazení to vše berou z jiné stránky. Ani jeden z nich nechce nic… co měl někdo druhý… Chápeš mě?“ Znejistěl a přísahala jsem, že v jeho tváři byla bolest, zamaskována strachem a zlobou.

Skutečně jsem byla hloupá, protože jsem o jejich potřebách a touhách nevěděla vůbec nic. Tak jsem jen zakroutila hlavou.

„Ještě neví, jak moc jsi nevinná, Bello. Kdyby to věděl, už bych ti nedovedl pomoci. Když si bude myslet, že už někomu patříš… Nejen duší, ale především tělem… Bude tě chtít už jenom zabít. Ale bojím se, že to poznal. Jak jinak by tě mohl nechat odejít?“

„Jacobe… Tak strašně se bojím.“ Přitáhl si mě zpět k sobě a pořádně stiskl, tentokrát byla jeho objetí více než přátelské. A já se cítila tak, jak jsem se od prvního okamžiku měla cítit. Naprosto vyděšená. Vyděšená z úkrytu v lese, vyděšená z toho, co přijde.

„Tvůj táta ti to nedokázal vysvětlit, já ale musel. Teď už mu neutečeš, Bello. Vyhlídl si tě.“

„Jakeu,“ zavzlykala jsem mu do kůže na krku. Od té chvíle už o mé černé budoucnosti nepromluvil, jenom mě držel, utěšoval a byl přesně tím, koho jsem v tu chvíli potřebovala.

Na lov chtěl vyrazit sám, od té chvíle, co můj otec s ostatním muži pracoval v dole, se vesnice probudila k životu. Lidé docházeli pravidelně k jediné pumpě na návsi pro trochu nazelenalé vody, jiní pouze hledali a lovili ptáky, kteří se slétávali nad zaschlou krví Beaty a Ritty.

Jacob mě nedokázal udržet doma. Slíbila jsem, že zůstanu v úkrytu, on mi musel slíbit, že mé budoucí zásoby jídla obstará náš společný poslední lov. Nakonec souhlasil. Pomalým krokem jsme procházeli vsí, připletli se mezi dospělé mířící na okraj lesa pro chvojí a poté vklouzli do temnoty a pustoty.

Já nedokázala ulovit vůbec nic, nohy jsem měla dřevěné, mé kroky byly těžké, neohrabané a příliš hlasité, bylo mi špatně. Jacob mi přikázal zůstat u poraženého kmene, on sám byl tolik obratnější a zručnější…

Tak jsem tiše seděla, v hlavě jeho tvář, jejich slova, tátův hněv a Jacobovo vysvětlení, jež mě málem porazilo na kolena. Byla jsem přesvědčená, že svůj život zakončím jinak, přeci jenom lépe… Když jsem z usedavého pláče procitla, pomalu se smrákalo a Jake stále nebyl poblíž. Strach se mnou doslova zmítal stejně jako zima a naprostá bezmoc. Chtěla jsem zavolat jeho jméno nebo se prostě rozutéct domů. Tma padala z výšin a nebylo možné ji zastavit, nebylo možné si posvítit ohněm… Marně jsem si v duchu přiznávala, že jsem raději měla zůstat doma… A pak, když jsem mezi stromy hledala Jacoba, spatřila jsem jej.

Vysoký stín, ta široká ramena, ta uniforma… Stál mezi stromy ve stínu širokých větví. Jeho postoj byl stále stejný, nehýbal se, nevrčel ani neřval… Jenom mě sledoval stejně jako já jej. Naprosto omráčenou hrůzou, jež mě pohltila. Jak mraky putovaly po obloze, na malou chvíli odhalily měsíci cestu do jeho tváře. A tak jsem tu smrtelně bledou tvář spatřila podruhé. A kromě vyceněných zubů jsem směla spatřit ty nenávistí přivřené oči…

„Panebože…“ Modlila jsem se. Tiše a vroucně jsem prosila Boha, aby mu nedovolil přiblížit se.

Lesem se prohnal silný vítr, zohýbal větvě stromů a vznesl slabé lístky k nebi. V ten okamžik už stál sotva deset kroků ode mne. Byl sám a byl ještě strašnější, než jsem si jej jenom pamatovala… V nestřeženém okamžiku se jeho levá ruka pomalu zvedla do vzduchu, dlaní vzhůru.

Jeho tvář se uklidnila, byla ledově kamenná.

„Ne, ne, ne…“ šeptala jsem zoufale a couvala před ním hlouběji do lesa. Rozum mi radil utéct, ale bála jsem se k němu otočit zády, bála jsem se udělat cokoliv.

Učinil jeden dlouhý krok mým směrem. Stačil k tomu, abych zvolila svou poslední možnost záchrany, zprudka jsem se otočila a rozutekla se směrem, kterým ode mne Jake odcházel, zády k mým předsudkům, zády k bezpečí…

Nemusel za mnou utíkat, stačil jeden rozvětvený kmen, jehož ostré větve protrhly slabou látku mých sukní a uvěznily mě ve své bohaté koruně. Bolestivě jsem dopadla do jehličí a ostrých větviček, které se jako špičky nožů zadřely do mé kůže na rukou a levé straně tváře. Ale ani kdyby mi do zad vrazil nůž, nesebral by mi tím vůli utéct. Avšak náš lidský svět byl o tolik slabší než pouhý jeden jedinec té kruté rasy. Má vůle mohla žít dál, ale tělo bylo příliš slabé. Nedokázala jsem se zvednout na rukou, nedokázala jsem dostatečně rychle z šatů vyplést síť větví, nedokázala jsem popřít bolest a ochromující strach.

Čím více jsem se snažila vstát, tím více jsem si ubližovala. V okamžiku, kdy se v mém nitru vše bolestivě stáhlo a mé srdce vzdalo závod s tělem, procitla jsem. Nezmohla jsem vůbec nic. Neohlédla jsem se, neměla jsem odvahu, jenom jsem tiše ležela a čekala na své rozhřešení. Přišlo příliš brzy.

Když už jsem si, já hloupá, dovolila doufat v jeho zmizení, pevná ledová ruka sevřela mé vlasy v pěsti, netrhl, jak jsem očekávala, vyčkával.

„Ani se nepohneš…“ Byl to on, ale jeho hlas byl tolik jiný. Přímý, stále stejně strašlivý, hluboko posazený. Bylo to poprvé, co jsem jej neslyšela křičet. Ale bylo to poprvé, co jsem uslyšela křičet mé srdce.

Stisk nepovolil ani na okamžik, bolelo to, ale oproti bolestivé smrti, jíž byli proslulí, jsem byla stále v bezpečí.

„A nevydáš ani hlásku.“ Druhá jeho ledová ruka se objevila na mém rameni, dřív, než jsem si cokoliv uvědomila, přetočil mne na záda, jeho pravá ruka stále pevně svírala mé vlasy. A tak jsem mu poprvé pohlédla do tváře z tak nebezpečné blízkosti. A neviděla jsem v ní nic krásného, nic zdánlivě lidského.

Klečel na zemi, mezi polámanými větvemi a necítil žádnou bolest, ani zlomek té, kterou jsem díky němu snášela já. Ležela jsem pod ním, pod jeho mohutnou velkou postavou, stačilo by, aby mě jeho kamenné tělo zatlačilo do hlíny a můj život by tam hluboko v lese skončil.

Překročil mě, ležela jsem přímo pod ním, pod jeho hrudí a pod jeho volbou. Teprve tehdy jsem si všimla malého symbolu na jeho čepici. Nebyl to stříbrný erb, jak jsem se domnívala. Byla to smrt se zkříženými hnáty.

Když se sklonil k mé tváři a zhluboka nasál vzduch do svých ledových plic, viděla jsem v něm kus z divokého zvířete. Chvíli pokračoval, zhluboka se nadechoval na mé tváři, ve vlasech, na šíji… Tlumeně vrčel a po každém jeho ledovém výdechu jsem se třásla zimou a strachem. Jeho oči nepronásledovaly mě, pronásledovaly mé tělo a vše na něm, co mělo zůstat skryto. A poté, bez sebemenší výhružky či varování, ruka, jež nesvírala mé vlasy, roztrhla prudkým pohybem tenký vrchní díl šatů.

Pocítila jsem jenom chlad, avšak žádnou bolest, neporanil mě, přitom se to zdálo tak blízké pravdě. Než jsem stihla zakřičet, trhl mou hlavou a donutil mě prudce se zaklonit. Neviděla jsem mu do tváře a neviděla jsem ani své roztrhané šaty, neviděla jsem, co se chystá udělat, jak se mě chystá zabít.

Nekřičela jsem, ale ty hluboké vzlyky jsem zadržet neodkázala. Znovu zavál silný vítr, na mé tváři se objevilo několik listů, jehličí, cítila jsem i hlínu… Mnohem citlivější byla má nechráněná hruď, v níž stále zoufaleji bilo mé srdce a jež měla být cílem jeho potěšení.

Na kratičkou chvíli jsem ucítila jeho ledové prsty, zlehka se dotkl vystouplých boků a příliš výrazné hrudní kosti, přejížděl po mých žebrech… Zavrčel, hluboce a tolik povědomě. Nemusela jsem nikdy vidět vraždu, ale dokázala jsem poznat chvíli, kdy k ní mělo dojít.

„Bello!“ zakřičel daleko v hlubinách lesa Jacob. Jeho hlas byl oproti mému rozbouřenému nitru naprosto klidný. „Bello, kde jsi?“ Chladné dotyky ustaly, vrčení však zesílilo.

„Tak Bello!“ Jacobův hlas nabral nevídané obavy a hrůzy.

A ta hrůza, jež měla té noci ukončit můj zbytečný život, zmizela. Zmizelo jeho sevření, zmizela bolest, ale strach… ten už zmizet nemohl.

Dusot kolem mého těla zesílil, Jake. Viděl mě tak, jak by muž ženu asi nikdy vidět neměl. Pro tu nekonečnou chvíli vysvobození ze šíleného uvěznění se však všechna zakázaná slova rozplynula ve tmě. Postavil se přede mne, jakoby jej nikdy neviděl, jakoby nevěděl, jak velké nebezpečí mu tím hrozí. Chtěla jsem jej upozornit, aby se otočil, ale mé ruce, nohy a rty byly naprosto bez citu a jediné kapky krve.

Jacob mi starostlivě z tváře odhrnul prameny vlasů, jeho teplé dlaně mě hladily po tvářích. „Proboha, Bello…“ Mé jméno se ztratilo mezi jeho rty. „Co se ti stalo? Kdo to udělal?“ Neodpovídala jsem, nemohla jsem. „Pláčeš… Co se ti stalo? Ublížil ti někdo?“ Zprudka se otočil kolem nás, a když uvolnil ten strašný výhled, místo mezi stromy bylo prázdné. Zmizel.

„T-tam. Strašná-á tvář,“ vykoktala jsem směrem k prázdnému místu.

„Cítím tu upíry, Bello,“ pronesl vážně, strach v očích.

„Pojď,“ vzal mne za ruku a pokusil se pohnout. Moje tělo ale neposlouchalo. Bez rozmyslu si sundal svou koženku a oblékl mi ji, zakryl mou hruď, jež z nepochopitelného důvodu stále byla součástí mého těla. Poté mě popadl do náručí a rozutíkal se lesem směrem k vesnici, na zádech plný vak. Bolest v kotníku pro něj v tu chvíli nebyla žádnou překážkou.

Z hrdla se mi ozývaly strašné zvuky, netušila jsem, zda křičím či vzlykám. Víčka jsem pevně tiskla k sobě, abych jej už nikde nemohla spatřit. Bylo to jako prokletí… Každou vteřinou jsem čekala na jeho naplnění.

Když Jake doběhl do vesnice, zmizela jsem generálovi podruhé. V tu chvíli jsem Jacobovým slovům porozuměla do poslední slabiky.

„Co se stalo?“ vyděsil se otec, když mě Jake donesl domů. Nepouštěla jsem se jej, prsty jsem měla pevně zaryté v jeho ramenou a stále vydávala ty prapodivné zvuky.

„Byli jsme v lese… Asi něco spatřila… Možná někoho… Je vyděšená k smrti.“ Neviděla jsem, co mu otec naznačil, ani jsem nevěděla, co si stačili povědět. Jake si se mnou v náručí klekl k mé kožešině a uvolnil mé prsty. Zabalil mě do přikrývky, stále v jeho kožence a stále mě hladil po vlasech a po tvářích a uklidňoval tichými slovy. Dokud jsem však v rukou nedržela svůj růženec, nebyla jsem klidná. Přestala jsem vzlykat až ve chvíli, kdy jsem se začala modlit.

Otec po dlouhé době očišťoval kořist, jeho stolička byla přisunuta blízko mé kožešiny a každou chvíli mě starostlivě kontroloval. Hřbetem ruky kontroloval, zda nemám horečku. Jemně mě probouzel, snad aby se ujistil, že jsem plně při vědomí. Jeho zloba pominula a já přeci nebyla šťastná. Byl zničený a bezmocný. A to bylo to nejhorší znamení.

Klidně jsem ležela, odpočívala a vstřebávala každý kousek našeho polozbořeného domu, v tu chvíli jsem si říkala, že mi v úkrytu bude strašně smutno.

Když náhle v zadní části domů popadaly na zem kusy kamenů a zdiva, otec vyskočil na nohy a rychlými kroky prošel dům, po chvíli se vrátil zpět a nesvůj se opět posadil. Ty divné zvuky však pokračovaly. Nad našimi hlavami vrzaly parkety staré podkrovní části, vybitá okna se pohybovala v průvanu, bylo slyšet skřípat písek po podlaze, domem se prohnal ledový chlad, byl tak silný, že zalézal hluboko do kostí a mysli. A v tu chvíli skončil můj starý život.

Dveře od domu se vylomily, v třískách dopadaly až k mému otci, okna se v průvanu pohybovala a ten strašný křik, který přicházel společně s nimi, děsil k smrti.

„Zůstaň na místě!“ Voják s připraveným nožem sevřel otci pevně hrdlo, byl to tak rychlý okamžik, že jsem je nedokázala ani postřehnout. Dveřmi však přicházeli další, pro něž můj otec nebyl žádnou překážkou. Pod silným stiskem začaly jeho propadlé tváře nabírat fialové barvy.

„Ta dívka, chceme tu dívku,“ zahřměl uprostřed malé skupinky upírů neznámý hlas. Nemuseli mě hledat, ležela jsem sotva pár kroků od nich, plynulým nelidským pohybem se kolem mne ta skupinka shromáždila. Věděla jsem, jak zacházejí se zajatci, viděla jsem, jak je bijí, jak jimi lomcují. Nepotřebovali, aby jejich nohy nebyly zlomené, aby měli všechny zuby, aby měli ruce nebo prsty na nohou… Stačilo, když dokázali mluvit.

Byl to nejmenší muž z celé skupinky, jeho tvář byla zavalitá, stejně jako jeho tělo, avšak barva jeho uniformy jej dělal ze všech nejvyšším. Popadl mě za levou paži a škubem postavil na strachem zdřevěnělé nohy, Jacobova koženka mě chránila před jejich zvídavými pohledy. Jeho druhá ruka pevně sevřela mou bradu, prohlížel si mne ze všech stran.

„Je to ona.“ A to byl rozsudek, který změnil naprosto vše.

Místo jeho sevření se objevilo sevření dvou jiných vojáků, mnohem obezřetnější a mnohem bolestnější, nepotřebovala jsem nohy, téměř jsem za nimi vlála ve vzduchu, jak mě rychle a bez jediného vysvětlení odváděli od mého otce.

„Ne! Bello!“ Slyšela jsem sípat tátu, stále drženého pod výhružkou smrti stejně jako já.

Volala jsem na něj, zdráhala se a snažila se zarýt paty co nejhlouběji do země, aby mě od něj nemohli odvést. Jednomu z vojáků došla trpělivost, uhodil mě pěstí těsně pod žebra a poté v bolestivém předklonu odvedli z domu.

Když jsme překročili práh, naposledy jsem tátu slyšela křičet mé jméno.

Před domem čekal vůz, malý prostý vůz. Takový přijel do naší vesnice jenom jednou, je určen jenom pro jednoho provinilého.

Než mne přikrčenou do klubíčka vhodili na nezvyklá sedadla, přes tvář mi přehodili zatuchlý kus látky, neviděla jsem nic, nic než tmu a poslední vzpomínky na náš dům. Dva vojáky jsem cítila v mé těsné blízkosti, seděla jsem mezi nimi. Na zádech jsem pocítila tvrdý obušek, jímž mi stlačili tvář ke kolenům a svými tvrdými pažemi mě drželi v té nesnesitelné poloze.

Do poslední chvíle jsem věřila, že je to vše jenom zlý, strašně zlý sen. Skutečnost by přeci byla jiná. Avšak nebyl to sen, růženec, který jsem si schovala v dlani, mi kdesi v dáli daleko od mého starého života připomněl, jak blízko smrti jsem. A jak blízko jí budou všichni, kdo znali mé jméno.

Je těžké napsat vhodné poděkování za tu spoustu podpory, kterou jste mi zanechali pod minulou kapitolou, velmi si jí cením a doufám, že vás příběh bude bavit tak, jako mě.

Děkuji také za doporučenou literaturu a za vaše názory. Zaznamenala jsem otázku, zdali Edward je schopný číst myšlenky, bohužel vám nemůžu odpovědět, protože příběh je skutečně postavený na velmi zvláštních základech a tak doufám, že vás ta změna moc nezaskočí.

A další dotaz, který si zaslouží odpovědět… Ano, jsem typický fanoušek legendární dvojice E a B.

Kapitolka byla trochu na delší lokty, psala jsem a psala a stále doufala, že ten kus děje, který v této kapitole měl být, se mi na ty řádky nějako vejde – bohužel jsem zaznamenala, že dvacet stránek je skutečně moc, takže zbytek ve třetí kapitole. A!!! Příště už po generálsku, dámy, připravte se na výslech a spoustu dalších nezbytností, které patří k vašemu životu ve válce, jako je tato.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek G. A. G. 2: