Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » G. A. G. 1

G. A. G. 1Představte si válku, v níž mezi sebou bojují dvě rasy. Upíři a lidé. Představte si svět plný bolesti, smrti a všudypřítomného hladu. Svět, v němž dívka nesmí hledět vojákovi do očí, pokud chce zůstat naživu… Příběh mladičké Belly se odehrává v samém středu války. K záchraně svého otce je odhodlána udělat cokoliv. Její krása neunikne nejhoršímu z upířích vojáků... Komu bude muset sloužit způsoby, jež jsou tak potupné a zhýralé, ale v upíří válce nezbytné pro dívku, jakou je Isabella?

 

 

 

Forks, počátek první blokády

 

V temných časech začínají oči vidět.

Theodore Roethke


Narodila jsem se do války.

Otec mi vždy říkal, že to, co mému příchodu na svět předcházelo, se dalo válkou s nadhledem nazvat také. Jenom nad naší zemí nebyl vyhlášen ten mrzutý stav. Stěží mohu říci, jak vypadá spokojený, šťastný život v míru. Nikdy jsem jej nepoznala. Ale s určitostí jsem dokázala říci, které dny jsou špatné a které dobré. To je také jediné měřítko, dle kterého lidi ještě směli soudit.

Špatné dny se dělily na hladové, děsivé a tmavé…

V tmavých dnech se z naší malé vesnice stal terč na poli výbušnin. Uličky byly skutečně tmavé, kouř tak sytý a těžký, že skrz něj nebylo možné vidět a ani dýchat. Bomby dopadaly většinou po okraji obytných zón. Někdy na pole… A někdy zasáhly i domy. Člověku by se nechtělo věřit, že i v této hladové době se každému z nás naprosto odcizil plán rabování. A byl tu jediný důvod. Nebylo co. Vše, co jsme k životu potřebovali, jsme nosili na sobě nebo za svými opasky. V těchto dnech obyvatelé Forks nadávali nejsprostěji. Jacob tvrdil, že to musí být jenom jedna šílená hra. Podle něj bylo bombardování ve válce klanů silou neporovnatelných naprosto zbytečné a bolestné mrhání.

„Jedna upírská svině by tě dokázala vysát za necelou minutu… Tak mi, do hajzlu, řekni, proč na nás zkouší něco tak srabskýho, jako házet bomby z výšky? Řekni mi jedinej důvod a budu držet klapačku…“

Nikdy jsem mu neřekla, co si ve skutečnosti myslím. Měla jsem strach. Nedovedla jsem to ani vyslovit.

Možná jsme prostě byli tak zbyteční a tak… špinaví… Možná nás chtěli jenom zastrašit. Možná jsme se díky nedostatku jídla, vody a hygieny měli pozabíjet sami mezi sebou jako krysy… Možná nás chtěli nechat vyhladovět.

Otec zajisté znal správnou odpověď, ale za nic na světě by mi ji neřekl.

 

Hladových dnů přibývalo, v některé měsíce je dokonce od těch temných ani nebylo možné odlišit. Přísun potravy se zužoval s každým rokem, možná i s každým měsícem. Pár z nás mělo doma krávu, prase… Většina domácích zvířat pošla při bombardování. Museli jsme lovit. Louky a lesy kolem naší vesnice kdysi byly plné živého. V dnešních dnech… to bylo podstatně horší.

Každý pátek se konaly shony. Všichni muži z vesnice se sešli na nádvoří, kde místo kapličky byl vyhlouben široký a hluboký kráter. Jake byl mezi nimi, stejně jako můj otec a Jacobův otec Billy. Vydali se do lesů lovit, za všechny, kteří už neměli síly. Ještě ten večer byl do každého domu přinesen kus z hromadného úlovku. Do pasti jsme spadli v ten den, kdy byla na hlavním nádvoří na dřevený sloup přibyta vyhláška. Do lesů ani na louky jsme už nesměli vstoupit za jiným účelem, než byla hlídaná těžba.

A tak se potvrdila má myšlenka… Nechají nás tu vyhladovět. Otec nebyl ani trochu překvapený a Jacob… Tak rozzuřeného jsem jej v životě neviděla.

 

A do děsivých dnů jsme se přiváděli sami. A ten osudný den byl snad nejděsivější ze všech, které jsem kdy prožila…

Skrčení za hustým porostem houští jsme čekali na příchod dřevorubců. To byla naše jediná jistota. V ranním šeru mezi davem zničených dělníků jsme se dokázali schovat. Jake to naplánoval. A já mu nemohla dovolit, aby čelil tomu velkému riziku sám.

Z dáli k nám doléhaly rychlé kmity sekyr a sténání padajících stromů, Jake podle mléčného světla odhadoval, že máme ještě pár minut čas. Klečeli jsme v mokré hlíně, skrz potrhané suknice jsem mohla cítit, že nás déšť minul sotva o pár minut. Otec ještě spal - v dolech se za těchto deštivých dnů pracovalo pouze na krátké směny – tak jsem si vzala jeho kožený kabátec a kožený vak na kořisti.

„Když si pomyslím, že ze všeho toho pokáceného dříví my nedostaneme ani třísku… Chce se mi řvát.“ Jake nesnášel náš život, nebyl jedním z těch, kteří se dokázali smířit s nespravedlností. Billy – jeho otec – mu vždy říkal, že jej ta jeho neomalená pusa přivede jednou do velkých potíží. Tiše jsem s ním souhlasila, ale v koutku duše doufala, že se oba dva mýlíme.

Naše vesnice se rozprostírala na malém ostrůvku široko mezi lesy. Neznali jsme velký a zajisté lesklý noblesní svět upírů, oni ale důkladně znali ten náš. A pohrdali jím. Tak, jak to jenom bylo možné. Co nezničily bomby, zničili vojáci, pole už dávno nerodila tolik plodů a les se stal temnou vzpomínkou na všudypřítomnou zeleň. Nezbylo nám nic. Jenom čekat. Čekat na jejich ortel, na rozhřešení, které jsme nedostali.

Tyto černé lesy společně s uhelnými doly byly posledním místem, které upíři potřebovali. Uhlí a dřevo. Nic z toho jsme však nedostali my. Muži se dřeli v lesích a v dolech, protože museli. Jake tvrdil, že je to jejich způsob našeho vykořistění.

Nebyly jsme hlídání upířími vojáky každý den. Do vesnice přijížděli jednou týdně pro dřevo, uhlí a pár z nás, kteří neměli štěstí, vyšli z domu a stali se tak jejich obětí. I přes to byli lidé jako my dva s Jacobem někdy odhaleni. Minulý týden bylo šest mužů, co odtáhli pokácené kulány z jejich lesů do svých stodol na zátop, chyceno. Upír, co držel náš kraj v zajetí, byl shovívavý. Nekonalo se žádné bičování, ani veřejná poprava. Místo toho zrádce čekal sud s vroucí vodou, do nějž ponořili ruce, a následně káď s ledovou vodou, do které byli vhozeni a odumřelé maso z prstů jim z rukou sklouzlo jako příliš velké rukavice.

Kdyby se někdo snad dozvěděl o našem lovu, o králících, veverkách, koroptvích… Byli bychom s Jacobem už dávno mrtví.

„Nezbývá nám moc času,“ procedil Jake přes zuby a ryl prsty do hlíny. „Tohle je možná naše poslední šance, jak se najíst.“

Srdce mi vynechalo jeden úder. Jacob dávno vyrostl ze snílka v dospělého muže. Fyzicky především. A čím silnější byl, tím spíše přicházel o iluze. Věděl to on, já, táta, celá vesnice. Tuhle válku nepřežijeme. A čas, jenž nám byl dán, se neúprosně zkracoval.

„Já vím,“ špitla jsem tiše. Při představě toho šíleného procesu naší smrti jsem se zatřásla. Bokem jsem se přitiskla k mému jedinému, nejlepšímu příteli. Jeho koženka a má však nedovolily, aby mě mohl alespoň trochu zahřát. Jako obvykle.

„Počítal jsem to. Za poslední týden se počet bomb ztrojnásobil. Poničily všechna pole, jižní lesy. Takticky postupují od jihu. Až chlapi dokončí práci v tomto lese, přijde řada i na něj. A pak to začne. Skutečná válka, skutečné šílenství. Už nebude jídlo a už si jej ani neobstaráme. Nechají nás tady požírat se vzájemně mezi sebou…“

„To si nemyslím,“ nesouhlasně jsem pokroutila hlavou. Jake sebou prudce trhl a pozorně si mě měřil. „Mám takové tušení, že to bude rychlé. Možná jednou v noci z oblohy spadne něco tak obrovského, že už se neprobudíme, nebo nás prostě… přijdou…“

„Vypít,“ doplnil mě s ledovým klidem.

Mlčení znamenalo souhlas, v mém případě. Cítila jsem na sobě Jacobův pohled. Když jsem se na něj podívala, ucítila jsem ten zvláštní pocit, který jsem v jeho těsné blízkosti začala pociťovat teprve před několika dny. Opět se na mne díval. Jinak. Jeho černé oči se mi nedívaly do tváře s tím lhostejným tlakem, putovaly mi po těle a vyhýbaly se veškerému shovívavému úsudku.

„Co bys udělala, kdyby si pro tebe přišli, Bello?“ A v té chvíli už ten shovívavý úsudek přerostl v něco naprosto záporného. Něco, čeho se Jake skutečně obával.

„Jak to myslíš?“

Zhluboka vydechl a zamračil se někam do dálky. Jeho tvář pobledla, prsty na obou rukou se zaťaly v pěsti a každé slovo doslova cedil skrz zuby. „Však víš… Každý týden si přijdou pro někoho… Minule to byl starý Ištván, mysleli, že on jediný zná pravdu o vlkodlačí existenci v naší vesnici… Poté zase Martha, která jako jediná dokázala svými bylinkami léčit. Do té doby mi byl jejich záměr jasný. Až do toho dne, kdy si při výběru dřeva jeden voják všiml Jessicy. Po ní přišla na řadu Anna, pak Susan, poté Evelin… Všechny z nich byly… Však víš, krásné. A ani jedna z nich to nepřežila.“ Dech se mu zadrhl a Jake se po mně nervózně ohlédl. „Kdybys netrávila každý den se mnou v lese nebo skrytá v domě… Nechci, aby ten den přišel.“

Jake už jednou vyslovil tuto svou obavu, bohužel, v ten den k tomu měl stokrát podstatnější důvody. A já tušila, že přesně k tomu dni míří.

„Nepřijde, Jaku. Otec mě tisíckrát upozorňoval. Víš, že nebudu riskovat. Žena nemusí být zrovna krásná, aby se stala jejich chvilkovou slabostí.“ Nervózně jsem mnula v rukou rozpáraný okraj látky sukní a tiše prosila, abychom už mohli vyrazit a přestat myslet nad těmi nepříjemnostmi.

„Jenže je tu ten viditelný problém. Ty jsi víc než jenom krásná, Bello…“

„Jacobem“ napomenula jsem jej umíněným hlasem, ale Jacob byl vytrvalý.

„Pamatuješ si na to jaro, kdy jsme spolu kradli na poli klasy?“ A Jacob skutečně mířil k tomu dni. Tiše jsem přikývla. „Bylo to poprvé, co nás chytili. Hloupá lesní jednotka… Měli jsme jediné štěstí, že to byl pouze jeden upír. I když se kolem tebe pohybovali dva vlkodlaci – já a Sam –, stejně si vyhlídl prvně tebe. Nebylo to pravděpodobné. Měl by se snažit vyřídit prvně mě nebo Sama. Ale on si vybral tebe. Protože tě chtěl, Bello. Teprve když jsme jej drtili mezi zuby, pochopil jsem, prozřel jsem. Vím to už dávno, že v lese nechráním jenom svou přítelkyni. Ale taky tu nejkrásnější holku, kterou jsem kdy spatřil. A jestli můžu něco v téhle šílené době udělat, tak je to ochránit tě. A já to udělám.“ Jeho odhodlání a přesvědčení předčívala každé jeho minulé rozhodnutí. A mne jeho slova doslova zakopávala do země. Ne proto, že by snad znamenala o trošičku víc, než by v přátelství měla znamenat. Ale proto, že mi připomínala, jak strašně se bojím.

„Jaku, já-"

„Jenom mi odpřísáhni, že se k nim nikdy nepřiblížíš. Že se jim budeš vyhýbat, jak to jenom bude možné.“ Jeho naléhavost mě zabíjela.

„Slibuju, ale…“

„Ten den jsi mě přemluvila, Bello. Neřekl jsem to tvému otci. Ale udělám to. Musí vědět, co se stalo, aby mi pomohl ochránit tě.“

„Ne!“ vyjekla jsem a zděšeně jsme se oba dva přikrčili. Můj hlas se tiše ztrácel mezi stromy. I tak to byla ode mne naprostá hloupost.

„To nebyla otázka,“ odsekl mi zpět. Nikdy jsem k němu necítila takovou zlobu do toho dne. Nebyla jsem zvyklá brečet, nebo někomu ukázat své vlastní obavy. A v tu chvíli mi hrozilo, že má skrývaná obava, o níž Jake dobře věděl, bude prozrazena i mému otci.

A to byla cena, kterou jsem nehodlala zaplatit.

 

Charlie seděl na své stoličce v kuchyni. Jako každý čtvrtek si čistil pistoli a kožené vysoké boty do lesa. Ten den byl ale nevrlý. Po posledních náletech se nám zhroutila část střechy. Polovinu domu naplňovaly sutiny a naši kuchyň s ložnicí věčně smáčel déšť díky prasklinám v té zachovalé části střechy. Kapky mu vytrvale padaly na hlavu nebo za krk a táta se pak nevrle ošíval a snažil se přitisknout si límec kabátce blíž ke krku.

„Zasraný embargo,“ hřměl po každé chvíli. Už delší dobu jsem jej pozorovala. Můj otec mi doslova chátral před očima. Dávno mu z očí zmizela ta sytá, hřejivá, hnědá barva. Ztrácel síly. Ačkoliv dřel celý den, nejedl. A tak se postupně měnil ve stín silného muže, kterým kdysi býval. Vlasy dávno šedivé a prsty rozpraskané do krve.

Stokrát jsem se mu snažila pomoci. Ale byl tak tvrdohlavý. Každý přebytek jídla byl pro mne, i když v lese našel vzácné jahody nebo maliny, všechny sbíral pro mě. Mohla jsem mu jídlo nutit cestou necestou, nikdy jej nesnědl. Nikdy mi nedovolil pomáhat v práci. Nikdy si nevzal nic, co mu bylo po chuti. A tak jsem měla pocit, že jej zabíjím svou vinou. Ačkoliv jsem se snažila v našem polozbořeném domě udržovat teplo a malou vzpomínku po čistotě a spokojenosti, měla jsem pocit, že kdykoliv se zvedl z té své stoličky, zestárl o deset let.

„Víš, tyhle boty mě nosí už od té doby, co ses narodila. A pořád jsou stejně pevný. Někdy… Když se zamyslím nad tím, co nás čeká… Říkám si, že tyhle parádní boty jsou to jediný, co by si na mě kdy mohli vzít.“ Zhluboka se zasmál, až se rozkašlal. Ty dávivé kašle jej budily i v noci, nikdy si nestěžoval, na to byl až příliš hrdý. I kdybych pro něj mohla nějaké léky opatřit, raději by dal vše, co měl, za hloupý lék pro mě.

„Taky nad tím přemýšlíš?“ chytla jsem se jeho slov a přisunula svou stoličku k jeho. V klíně jsem třímala mísu a čistila Jacobův úlovek. Koroptev.

„Každý den,“ odvětil stroze a dál pečlivě drhl ty stoleté boty.

„Jake mi dnes pověděl o tom ložisku uhlí.“ Táta mlčel, nijak nereagoval. Přesně takto se choval pokaždé, když jsem se zmínila o naší budoucnosti.

„Tebe by si ale vybrali do dolů, viď? Jsi silný, neustále pracuješ, kdyby tu práci v dolech svěřili našim lidem, určitě by si tě nechali…“

„Už nikdy! Dřu pro ně stejně jako všichni ostatní… A už nebudu. Jestli se stane to, co očekávám. Dostanu možnost volby. Radši ať mě uškvaří za živa, než abych to musel snést podruhé!“ vyštěkl, jako bych byla jeho spolupracovník v dole. Nebyla jsem zvyklá, aby na mne tak křičel. Sama jsem ale věděla, že je to pouze má vina. Mluvila jsem o zakázaném. Porušila jsem naši tichou dohodu.

Charlie nabil zbraň a pomalu vstal. Mohla jsem na jeho tváři vidět tu krátkou známku bolesti.

„Kdyby mě zabili, bral bych to jako to lepší řešení, Bells. Ty víš, co si o týhle bílý pakáži myslím. A nikdy… nikdy bych pro ně nehnul prstem. Kdybych někdy snad musel… Radši se sám zastřelím. Víš, jako starej dědek nemám moc snů… Jenom dva. Tebe udržet v bezpečí. A zemřít tady doma, v mojí posteli. Žádnej podělanej výslech, žádná selekce, žádnej strach. Tady jsem se narodil a tady taky zemřu a udělám, co budu muset, abych tě udržel v bezpečí, jak jenom dlouho budu moct.“

„Tati.“ Položila jsem mísu s koroptví mezi nás a vtiskla se tátovi do náručí. Jeho stisk už dávno nebyl tak silný, jako když jsem byla malá.

„Tolik jsem ti toho chtěl dát, holčičko, tolik. Ale nemohl jsem. Je mi líto, že se nám tahle válka připletla do života… Jacob mi řekl o tom… Co ti řekl v lese. A já mu dávám za pravdu.“ Jacobe, tak přeci…

Táta se ode mne na malou chvíli odtáhl a pevně sevřel mou tvář v dlaních. Naléhavě se mi zadíval do očí a v těch pohaslých ustaraných očích otce jsem mohla vidět jenom obavy a nic jiného.

„Musíš být opatrná, rozumíš? Nikdy se nikomu z nich nedívej do očí. Nesmíš! Nevzhlížej, zbytečně na sebe neupozorňuj… Nemluv a dýchej klidně, snaž se i své srdce přimět ke klidu. Vždy si vzpomeň na ty verše z bible, co ti četla Susan. Vzpomeň si na to, jak jsi mi jako malá popisovala nebe.“ Usmála jsem se nad tou vzpomínkou mne sedící na Susanině klíně v naší kuchyni. Manželka doktora jako jediná žena v té době uměla v naší vesnici číst a psát. A naučila to i mne. Modlitba byla prvním souvislým textem, který jsem kdy napsala.

„Neboj se o mě, tati. Vždycky si na to vzpomenu.“

 

Ještě ten večer se skupina mužů vydala na zakázaný lov. Mezi nimi i můj otec, Jake a jeho otec Billy. Já zůstala doma, připravovala jsem nad ohněm jídlo, shromažďovala ve vědrech tu trošku dešťové vody, jež stékala po připraveném čistém okapu.

Když bylo jídlo hotové, udržovala jsem oheň a tiše seděla. Po nocích, v nichž nebýval otec doma, ani Jake se nepohyboval někde poblíž, cítila jsem přesně takový strach, jaký jsem si ze svého dětství pamatovala. Připadala jsem si nechráněná a strašně zranitelná. Když se venkem proháněl silný vítr a hromy burácely tak nebezpečně blízko nás, přepadaly mě strašné představy. To ne vítr, ale možná jeden z vojáků se pohybuje po té rozbořené části našeho domu a je jenom otázkou času, kdy mě najde. Ve stinných částech místnosti jsem často vídala cizí tváře, slyšela kroky… A tak, když v tu jedinou klidnou chvíli spadl z police můj růženec, věděla jsem, že se má noční můra naplnila.

Po několika vteřinách se někdo silně rozbušil na dveře, naléhavě. Zaslechla jsem Susanino tiché naříkání. Pečeni jsem uschovala pod těžkou mísu a otcovy zbraně rychle naházela do dřevěné truhly. Mezitím už Susan volala mé jméno.

Stála vyděšená před našimi dveřmi, ramena jí obtěžkával černý šál a její smrtelně bledou tvář pohltil strach.

„Susan!“ vyjekla jsem. „Co se stalo? Pojď, zahřeješ se.“ Sáhla jsem po její tenké, ledové ruce, avšak Susan jenom zakroutila hlavou.

„Tvůj otec, Bello. Našli je.“ Těžce ze sebe ta slova vyslovila a na konci se její tichý hlas ztratil v přicházejícím hromu. Stála jsem na našem prahu snad několik bolestně dlouhých sekund, než jsem pochopila, jak strašná má noční můra byla.

Susan nečekala na můj pláč ani na hloupé otázky, které jsem si nemohla dovolit. Nebylo nutné ptát se proč, jak a kdy… Na tyto otázky znali odpovědi všichni muži ještě před tím, než spáchali tento přestupek.

Trvalo to dalších několik sekundy, v nichž mé srdce nebilo, v nichž jsem prožívala tu nejhorší část svého života. A v nichž se mnou stále byla stejně vyděšená Susan.

V těch nejhorších chvílích však přeci v lidském těle existuje alespoň jedna část, která stále dokáže rozumně uvažovat. Já ji měla také. A Susan na mou otázku netrpělivě čekala.

„Co pro něj můžu udělat?“

 

Susan jednou potkalo stejné neštěstí jako mě. A jejího může stejná smůla jako mého otce.

Léčil lidi, kteří byli podle vyšší mocnosti upírů nepotřební, kteří prostě měli být vyhlazeni a to tím nejšlechetnějším řešením z jejich strany. Měl je zabít hlad. Nebo infekce. Takovým lidem Josh pomáhal. A byl prozrazen. Možná jsme byli naivní, otec mi snad stokrát říkal, že upíři moc dobře vědí o zakázaných loveckých výpravách, ale že řešení přijde v budoucnu. Nechápala jsem proč. Ani v tu chvíli, když vašeho blízkého zabijí, nebo si pro něj prostě přijedou, odvezou jej do těch betonových bunkrů a teprve poté jej zabijí, nevíte, co máte dělat. Nejen, že vás stíhá ta šílená nespravedlnost, ale také smutek a obava, že teď jste na řadě vy.

Susan si v ten den však položila stejnou otázku jako já. Co může udělat? A tak jsme spolu vymyslely plán. Nemohla jsem zachránit všechny. Jenom svého otce. Ani zdaleka nebyl dokonalý, ani zdaleka neodpovídal tomu, co by si otec přál, a naprosto se vylučoval se slibem, který jsem Jacobovi ten den v lese dala.

Jedinou mou útěchou byl fakt, že se podle Susan dokázal zachránit alespoň on, Jake.

 

„Sedí u nás doma před kamny, Josh si myslí, že má vyvrknutý kotník, pár modřin a škrábanců, když utíkal lesy. Určitě to přežije, neboj se, Bello.“

Bylo to moje jediná útěcha, a tak jsem Susan požádala, aby mi ji zopakovala i ve chvíli, kdy mne bude čekat ten nejtěžší úkol.

„Děkuji.“ Objala ji, nedokázala jsem ji ani pořádně stisknout, celé mé tělo se chvělo, dech se mi zadrhávala co chviličku a před očima při každém rychlejším pohybu jenom tma. Nepomohly verše z Bible, ani představa ráje. S tou jsem měla těsně spojeného i mého otce. „Raději běž, kdyby se cokoliv stalo… Nechci, aby tě tu také našli.“ Susan mě poslechla bez sebemenšího zaváhání. Viděla jsem to na jejích očích, že se také velmi bála. Věděla stejně dobře jako já, jak nebezpečné to celé je. A že existuje jenom malá šance.

Čekala jsem za zbortěnou zdí léta opuštěného domu. Lidé tu zemřeli na silné horečky.

Pomalu se stmívalo, náves byla stále tichá, nikdo nevycházel z domu a nikdo se ani nedovažoval očekávat klidnou noc.

Měsíc se neobjevil, snad se chtěl vyvarovat pohledu na naši vesnici. Stále jsem tiše čekala za kusem té zdi, třásla se zimou a strachem. Šál jsem si přetáhla přes hlavu, rukama objala svá kolena a podléhala znovu a znovu těm nejstrašnějším myšlenkám.

Téměř jsem usnula, když na náves s hlasitým řevem přijel nákladní vůz. Naprosto po tmě. Což bylo jediné znamení. Už jsou tady. Z ničeho nic, tou neuvěřitelnou rychlostí, se za nimi zjevilo několik desítek vysokých mužů v uniformách. Viděla jsem jenom spleť postav, žádný rozdíl mezi jednotlivými muži. A hlavně žádný křik ani prosby z nákladního prostoru, v němž se převáželi provinilci.

Po chvíli jsem však zaslechla hromadné naříkání, prosby a křik. Nevycházelo z návsi. Ale z vesnice. Po tu dobu, co jsem se schovávala za zdí čekajíc na jejich příjezd, upíři navštívili naše domy.

Po chvíli vyšly ženy, pár malých dětí a staří lidé z úzké uličky vedoucí z jižní části. Jejich chůze byla organizována. V každé řadě šli tři lidé a po jejich boku jeden upíří voják, který udával tempo chůze a který je při každém zakopnutí či zaškobrtnutí ránou obušku donutil dělat nemožné.

Po krátké chvíli stáli všichni vyrovnáni na návsi v pravidelném obdélníku.

Teprve poté jsem rozeznala vojáky, jejich podřízené a velitele. Ten nejhlavnější stál mezi dvěma svými podřízenými, byl z nich nejvyšší. Ruce spojil za zády a chvíli tiše pozoroval ten podřízený, k smrti vyděšený obdélník před ním. Stín široké čepice na jeho hlavě zahalil tu zajisté odpornou tvář a černá uniforma podchycovala a upozorňovala na jeho široká ramena a vysokou, statnou postavu.

Mám být mezi svými lidmi. Na vteřinu mě ta myšlenka tak vyděsila, že jsem chtěla začít řvát. Avšak… I kdyby přišli na to, že chybím, a budou mě hledat, pouze by to podpořilo můj plán.

„Jsme velmi znepokojení,“ začal hrozivým řevem ten nejvyšší, nejhlavnější. Ten rozzuřený, hrozný hlas by dokázal zahnat i stovky nepřátel. Podle jeho hloubky a drsnosti jsem si dokázala představit jeho tvář pouze v mysli. V životě jsem tak hrozivě strašnou tvář neviděla.

„Obyvatelé Forks již delší dobu šlapají po zákonech… A přitom absolutně neberou v úvahu naši velkorysost, ochranu a zodpovědnost, kterou nad nimi máme. Vaše pytláctví a podvrhy jsme pečlivě uvážili. Prominuli jsme až příliš…“ Odmlčel se, když se k němu upír stojící nalevo naklonil a cosi mu řekl. Poté se opět vážně stáhl na své místo a rovný, na pohled vážný stál a sledoval svého velitele.

„Především zavazuji obyvatele této vesnice  a všechny její vedoucí, správce, starostu i prosté hlídače k dodržování stanovených zákonů a k nemilosrdnému podřízení vůči světovému vedení a jejich rozhodnutím.“ V tu chvíli se jeho hlas zostřil, pečlivě kladl důraz na každé vyřčené slovo a stále zůstával chladný a nehybný.

„Toto varování bylo naprosto poslední. Avšak tentokrát se neobejde bez následků. Všichni zrádci budou popraveni. Čímž je více než jasné, že tato vesnice utrpí velkou porážku, především co se týče hospodářství a práce v dolech. Nebudou však přijaty žádné sankce ani omluvy na budoucí dodávku. To budiž vaším trestem.“

Ten zbídačený obdélník se nejistě pohnul, stejně tak já. Nechtěla jsem čekat, už dál ne.

Přesně ve chvíli, kdy jsem opustila své bezpečné místo, se na noční tmavé obloze objevil měsíc. Svou silnou září mi ukázal cestu, která vedla rovnou do pekel.

 

Nikdo nečekal, čeho se odvážím. Nikdo nemohl promluvit, přesto se moje přítomnost na cestičce z lesa nesla mezi lidmi jako dým. A netrvalo dlouho a byla jsem prozrazena i jim. Hlavní trojice zůstala stát na místě, za několik sekund se však ty nejpodřízenější vojáci z dálky seskupili kolem mě jako supi. Byla jsem nepřítel, narušitel, který musel být odstraněn a vyhlazen.

Tito vojáci měli uniformu barvy nahnědlé zeleni, jejich hlavy nekryla žádná přilba ani čepice, jejich opasky se zato prohýbaly pod biči, lasy, dýkou a tím trojzubým nožem, s nímž voják mrštným zatočením dokázal vyrvat srdce z těla. Když jsem stála uprostřed toho neštěstí, neslyšela jsem nic jiného než svůj vlastní tep a jejich nebezpečné vrčení, tiché, hluboké, zato strašné.

Mělo to být rychlé, stačil jediný pohled a museli vědět, že nejsem nijak nebezpečná, zato neposlušná a zasloužím potrestat. Stála jsem čelem k vysokému světlovlasému muži, jemuž chyběla polovina tváře. Místo ní měl tisíce prasklin, jakoby pukl kámen a ne jeho tvář. Rychlým pohybem ruky mě chytil pod krkem a jeho šílený stisk začal pomalu dávit a později měl i drtit kosti v mém těle.

„Nespravedlnost!“ stačila jsem zasýpat. „Pohrdám… rozhodnutím.“ Měla to být má poslední věta v životě, nebýt jejího významu. Neslyšela jsem žádný hlas, který by nařídil vojákovi přestat. Z ničeho nic mě pustil a já tvrdě dopadla na rozbahněnou zem. Bláto mi pokrylo tvář, vlasy a snad celé šaty. Bláto bylo ledové.

Zaslechla jsem tiché zašumění v davu. Tak jsem poznala, že se něco skutečně děje. Když jsem zvedla pohled k obloze, pochopila jsem. Ležela jsem v stále stejném kruhu vojáků, avšak nade mnou se skláněl on.

Poznala jsem jej podle černé uniformy a podle dvou podřízených, kteří stále netečně stáli po jeho boku. Mé srdce se naprosto nepochopitelně rozběhlo a bilo stejně, jako bych utíkala míle. V životě jsem se tolik nebála.

Nebyl ohavný. Byl naprosto jiný, než jsem si jej s největší hrůzností představovala. Jeho dokonale souměrná tvář neměla jedinou chybu, na rozdíl od znetvořených žoldáků. Smrtelně bledý, vážný a zajisté surový, jeho rty v úzké lince a výrazné lícní kosti napjaté snad před útokem. V očích stále stín širokého kšiltu. Z pod té černé čepice však v neposlušných pramenech vylézaly kratší lesklé vlasy neobvyklé barvy. Žádné jizvy, žádné zohaveniny… Zato nenávist a pohrdání.

„Ty si dovoluješ mluvit…“ zašeptal stejně děsivým hlasem, jaký jsem si pamatovala.

Skutečně jsem se tak bála, že jsem málem nedokázala ovládnout svůj strach a jenom prostě zakroutit hlavou a nechat se zabít.

„Ano,“ kuňkla jsem. Naklonil hlavu na stranu, nečekal mou odpověď. Chvíli si mne prohlížel, poté znechuceně ohrnul rty přes své špičaté zuby. Bláto mi stékalo po tváři, z vlasů do očí a já pořád bezmocně seděla v té mokré hlíně.

Pak se rozesmál, hrubým, hlubokým smíchem, narovnal se a rozhlédl se po svých vojácích. „Pánové, poslouchejte! Vaše životní minima budou pohřebena inteligencí a nonšalancí téhle vesnické špíny!“ Jako na povel se všichni rozesmáli s ním a jejich strašný smích se nesl nocí a naprosto pohřbíval mé naděje.

V té chvíli, co se vojáci i on prohýbali v pasech a smáli se mé ubohosti, popadla jsem vrchní okraj spodničky, který utekl blátu, a otřela si tvář.

„Není třeba inteligence k tomu, abych pochopila, že správce lesa by odsouzen a bude popraven neprávem, pane,“ ohradila jsem se podstatně silnějším hlasem. Jako bych s blátem setřela ze své tváře i kousek strachu.

Ta dokonalá tvář se ke mně otočila podruhé, podruhé se stejným opovržením. „Podstatu práva přenechej nám, špíno. Tebe od něj dělí víc než jenom bláto…“ Druhá salva smíchu, tentokrát mi nůž vrazil hluboko do srdce. Chtěla jsem jej uklidnit… slovy… nějakým způsobem. Když však kývl na jednoho ze svých vojáků a pak jen poukázal na mě, věděla jsem, že už přišel můj čas.

„Šel jim povědět do lesa, ať toho nechají, je přeci správce, nemohl jim dovolit, aby v tom pokračovali… Byl přichycen s nimi, nemohl za to-"

„Dost!“ zařval a mé srdce vynechalo úder. Přes jeho tvář se přehnal hněv, který jsem nikdy předtím neviděla, děkovala jsem Bohu, že přede mnou ten temný stín ukryl jeho oči. Ty by mne mohly zabít pouhým pohledem.

„Potřebovala by zchladit,“ procedil skrz zuby mužský hlas za mými zády.

„Potřebovala by víc věcí,“ dodal druhý. „Stejně jako my.“ Vojáci okolo se smíchem a někteří s tím šíleným vrčením přizvukovali. A ten hlavní, jež mě od první chvíle nenáviděl do morku kostí, mávl rukou nad mou postavu v blátě.
„Je vaše.“ A poté jim dal svolení.

Až do toho dne, kdy si při výběru dřeva jeden voják všiml Jessicy. Po ní přišla na řadu Anna, pak Susan, poté Evelin… Všechny z nich byly… Však víš, krásné. A ani jedna z nich to nepřežila.

Nebyla jsem pro nikoho z nich krásná, byla jsem špína, avšak i tak jsem stačila k jejich pobavení… Přes jejich zástup jsem neviděla nikoho ze své vesnice, nikdo by mi však nedovedl pomoci…

„Havěť,“ šeptala jsem sama sobě, vědomá si toho, že mě uslyší i on.

V ten okamžik mne čísi silná ruka popadla za vlasy a silně zalomcovala s mým tělem po zemi. Ten hlas jsem poznala, byl to znetvořený světlovlasý voják. „Naučíme tě držet tu tvou drzou hubu.“ Pustil mne a než se na mne z výšky sneslo ledové vědro vody, spatřila jsem velitele stát těsně přede mnou. Byla jsem si jistá, že odcházel… V dalších sekundách jsem nemohla dýchat. Ledová voda se do mě zabodávala jako tisíce nožů, svaly po celém těle se chvěly v křeči… Voda smyla můj strach, bláto a také špetku statečnosti a sebezáchovy. Zůstala jenom ta malá dívka. A velitel stál před ní.

Zatímco se schoulila do klubíčka ve snaze udržet si alespoň trošku svého tepla, klekl si ve své uniformě na kolena do bláta, v němž jsem seděla i já. Jeho pevná, silná dlaň našla mou bradu a nekompromisní silou si vynutila mou tvář. Držel si mne jenom kousek od té své a já konečně spatřila ty zvláštní oči a měděné vlasy.

Nekompromisně nehýbal rukou ani nepovolil svůj stisk, přestože jsem se chvěla. Jeho oči mne prohledávaly, už dávno ne jenom tvář. Přes mokré šaty si jeho bystré upíří oči dokázaly představit věci, za které jsem se styděla. Pořád jsem jej slyšela. Špíno, vesnická špíno.

Vojáci kolem nás utichli, několik z nich od svého velitele odstoupilo a já si přála utéct také.

„Jak se jmenuje správce?“ optal se ledově klidným hlasem. A zněl o tolik… příjemněji.

V mé zmrzlé hlavě se vše odehrávalo nesnesitelně pomalu. Táta, ptá se tě na tátu…

„Musíš mi říct jeho jméno, druhou šanci nedostaneš.“ Pak už ten hlas nebyl tak příjemný, opět zhrubl. A já věděla, že druhá šance skutečně nepřijde.

„S-Swan. Charlie,“ vykoktala jsem a přestávala cítit prsty na rukou, na nohou… Přestávala jsem cítit strach ze smrti.

Pak mne pustil, upadla jsem zpět na zem a znovu se schoulila do klubíčka. Z dálky jsem slyšela pomalé vrzání, jak se otevíraly dveře nákladního prostoru a čísi hlas volal tátovo jméno. Pak jsem jej uslyšela, jeho vyděšené Bello mě zasáhlo hluboko v srdci, cítila jsem z něj oprávněnou obavu a zlost, protože jsem porušila svůj slib.

Jakmile šlo o mého otce, dokázala jsem vyškrabat na vlastí nohy, jen abych jej dovedla zpět do bezpečí. Charlie byl však zraněn hůř než já. Kulhal na levou nohu, rozseknuté obočí stále krvácelo stejně jako rty a pod jeho pravým okem se skvěla obrovská podlitina.

„Tati,“ šeptla jsem jeho směrem. Mou odpověď však zachytil především velitel.

Dvěma ráznými kroky se přiblížil natolik, že kdybych dokázala dýchat, můj dech by se mísil s jeho. Z jeho kamenného výrazu jsem nedokázala vyčíst vůbec nic, tentokrát znovu promluvily jeho rty.

„Lhát se nevyplácí…“ Pomalu se ke mně sklonil, jakoby mi chtěl pohrozit něčím stokrát horším…

„Bello!“ zavolal na mne otec ve snaze vyrušit velitele. A dokázal to.

Rozpustili náš lid a my s otcem se pomalými kroky vydali k domu. Cestou nás dohnal Ben, jediný syn bývalého mlynáře. Nedovedla jsem jej ani pozdravit, ani mu říci, jak jsem ráda, že zůstal naživu. Příliš jsem se styděla za svou zradu. Když však Ben viděl, jak se stále třesu a nohy sotva donutím k pohybu, vyzvedl mne do náručí.

Koutkem oka jsem se opovážila ohlédnout. Velitel nás sledoval.


 

Pokud jste dokázali dočíst kapitolu až po tento závěr, děkuji. Bylo to skutečně dlouhé...

Z příběhu jste mohli poznat jistou spojitost s druhou světovou válkou, jejíž studii mám skutečně v oblibě a která mě přiměla k tomuto rasovému pojetí a následné zápletce v ději. Pokud máte strach, že bude celý příběh pouze o formalitách, pak nebojte. Jak je již z výše napsaného textu jasné, Edward a Bella budou hlavními aktéry, avšak s charaktery jsem si tentokrát trochu víc pohrála.

Pokud vás ta dlouhá slova neodradila, pak doufám, že se uvidíme pod příští kapitolou. 


 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek G. A. G. 1:

 1 2 3 4   Další »
37. danje
31.10.2013 [22:05]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

36. becherovka
20.10.2013 [22:38]

nádhera

35. mmonik
26.09.2013 [13:53]

mmonikTeda, Gabi, to byla jízda!!! Emoticon Emoticon Emoticon Já jsem z kapitoly nadšená!!!! Strašně se mi to líbilo!!!! Díky tvému krásnému psaní jsem se do podívky naprosto vcítila a jsem z toho paf... Emoticon
Moc se mi líbí nápad i pojetí Emoticon
A jsem nehorázně zvědavá, jak to půjde dál Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

34. Saskie
29.08.2013 [3:25]

Jedním slovem: DOKONALOST!!!! Doufám že bude brzy další kapitolka!? Emoticon Emoticon

33. Mell
28.08.2013 [22:59]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.08.2013 [21:49]

forewertwilightMoc pěkné, krásně se to četlo. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.08.2013 [12:44]

Cullen01 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticonurčitě piš dál! Celou dobu jsem se bála, že skončí kapitola. Mále jsem si i pobrečela... Emoticon Emoticon

30. alice
25.08.2013 [22:55]

úžasné ... konečně povídka, která mě hned zaujala ... úžasně píšeš a námět je prostě famosní. doufám že pokračování bude co nejdřív.

25.08.2013 [16:03]

riminiiKapitola bola naozaj dlhá, ale že by to bol problém, tak to určite nie! Touto kapitolou si si získala nového čitateľa, teším sa na ďalšie časti, je to super nápad, ibaže dúfam, že si zástanca našich hlavných hrdinov a nie nejakého Jacoba :D Emoticon
Neviem, čo to bolo, ale keď som čítala túto poviedku, cítila som, akoby som sa dostala späť do tých čias, keď som na týchto stránkach začínala, keď som prečítala prvé príbehy... a bol to taký ten zvláštny pocit niečoho nového, neviem to presne opísať. A viem, že som tým veľa nepovedala, ale chcem, aby si vedela, že ten pocit bol skvelý. Takmer som nemohla dýchať a s napätím som čítala ďalej a ďalej. Tvoj štýl písania sa mi veľmi páčil, je to niečo iné, ako tu často stretávam...
Naozaj sa teším na pokračovanie, takže dúfam, že bude čo najskôr, pretože keď som sa minule rozhodla začať čítať nejaké príbehy a 2. kapitoly som sa ani nedočkala, bola som veľmi sklamaná... Dúfam, že sa to tu nestane Emoticon
A čítala som dodatok... poviedka o vojne? Skvelé! Mne sa viac "páči" 1. svetová, ale to asi iba preto, že Remarque je môj veľmi obľúbený autor a on písal o 1. svetovej vojne (Na západe nič nové - perfektná kniha, ak by si mala záujem a nevieš o nej ešte) takže ja som veľmi spokojná, som zvedavá, ako sa z touto témou popasuješ, lebo mňa tiež veľmi baví sledovať historické filmy a také veci tomu podobné o vojne...
A už asi po stí krát, teším sa! Emoticon

28. Gabbe
25.08.2013 [12:25]

GabbeHolky, velké děkuji, potěšila mě vaše "účast" a fakt, že se někomu ten trochu jiný příběh líbil. Emoticon Další dílek ještě dnes.

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!