Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmett a Angela?! 15. kapitola

18.10.2010 (17:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4025×

„Co ti chtěla? Jaké otázky a odpovědi? Lásko, mluv.“

Nedokázala jsem vnímat a byla ponořená do slov, která vyšla od Rose. Hledala jsem odpovědi a pár jich našla. Avšak ne všechny. A to byl zřejmě důvod mého rozhodnutí.

„Já se nechci stát upírkou.“  Emmettův obličej se stáhl bolestí a já chtěla vzít okamžitě svá slova zpátky.

15. kapitola

„Emme, mně je to líto, ale nedokážu to. Nejsem dost silná.“ Pomalinku jsem se k němu přibližovala, ale on couvl. Zlobí se. Proč mě nechápe?

„Kdyby nepřišla Rosalie, ani na to nepomyslíš. Nepřemýšlela bys o tom.“

„Není to její chyba. Udělala správně. Bylo načase o tom přemýšlet a správně se rozhodnout. Položila mi otázky, na které jsem nemohla s jistotou odpovědět. Já… já… miluju tě, ale co když tě omrzím, co když zabiju člověka a ty mnou budeš opovrhovat, co když si najdeš krásnější upírku a na mě se vybodneš? To jsou samá co když a já potřebuju jistotu, Emme,“ vyhrkla jsem v rychlosti všechno, co mi leželo na mysli a na srdci a s čím jsem musela okamžitě ven. Radši vyklopit pravdu hned, než se trápit pro nevyslovená slova.

„Chápu,“ řekl jen. Posadil se na křeslo a dal si hlavu do dlaní. „Proč mi to děláte?“ zašeptal zoufale. „Já nechápu, proč mi Rosalie ani ty nedůvěřuješ. Proč nemůžeš pochopit, že tě miluju a nějaký co když jsou mi naprosto ukradený! Neměl jsem vůbec v plánu ti dávat na výběr. Chtěl jsem tě proměnit, i když jsem si byl jistý, že mě za to budeš nenávidět. Ale já o tebe nesmím přijít. Nemůžu dopustit, že tě nikdy neuvidím se znovu smát, nervózně si kousat do rtu či mnout rukama o sebe, když nevíš co a jak říct.“ Jeho slova byla tak oddaná. Jak jsem mohla pochybovat o jeho lásce?

„Sobecké,“ podotkla jsem. Přikývl.

„Bohužel. Ale jsem za to rád, protože kdybych nebyl sobec, nezačínal bych si hrát na Cassanovu a nechodil s Jess, která mě přivedla k tobě. Máš čas. Promysli si to a dej mi vědět.“ Odcházel, ale nakonec se zastavil v půli kroku a upíří rychlostí se objevil u mě, sevřel v objetí a políbil. „To jenom, abych měl výhodu v tvém rozhodování,“ pousmál se. Tohle je prostě Emmett. Anděl s malým neposedným ďáblíkem uvnitř.

Jen co odešel, letěla jsem do pokoje a vytočila číslo jediné osoby, která mi v téhle chvíli mohla nejvíc poradit.

„Ahoj Bello. Jseš doma? Super. Tak já se stavím, neva? Ok, jsem tam za půlhodinky.“

Bella nebydlela daleko, vzala jsem to pěšky a skutečně u ní za těch třicet minut byla. Když jsem se chystala zaklepat, dveře se pootevřely a vyšel z nich Edward.

„Ahoj, Angelo.“ Líbl Bellu na rty a odcházel k Volvu, kterého jsem si ani nevšimla. Ani se nedivím, v hlavě se mi toho tolik odehrává, že bych klidně nepoznala ani mámu, kdyby vedle mě procházela.

„Ahoj Edwarde, Bello.“

„Pojď dál.“ Vešla jsem dovnitř a chystala se na ni vybalit všechny svoje otázky, které jsem si během cesty připravovala. Akorát tu byl malý zádrhel. Jak začít?

Nabídla mi něco k pití a já souhlasila. Najednou mi to vůbec nepřišlo jako dobrý nápad, sem jít. Ztratila jsem odvahu a nechtěla se svým trápením nikomu vtírat. Vzdala jsem to a chystala se odejít, ale Bella mě přesvědčovala, ať to vyklopím. Že o nic nejde a není to určitě tak horké, jak se mi zprvu pravděpodobně zdá. Vždyť ona vlastně neví, že umírám, teda pokud jí to nevyzvonil Emm. A něco mi říkalo, že to neudělal. Jinak by Bella nějak reagovala a dala by najevo svůj nesouhlas. Tedy doufám.

„Tak vyklopíš to, nebo tě tu mám přivázat?“ naléhala a její výraz vypovídal, že jinak než v míru odsud neodejdu.

„Emmett říkal, že se chceš stát upírkou. Že to má Edward těžký. Myslím přesvědčit tě o opaku,“ začala jsem opatrně.

„To je fakt. Jenže mi to Edward zhoršuje. On prostě nechce, abych byla jako on. Nechápe, že ho miluju a jsem pro něj ochotná vzdát se čehokoliv, i vlastního života. Ale ten mezek je neoblomný. Musí být holt po jeho,“ ke konci svého stěžování se pousmála. Věděla, že mu na ní záleží a dělá to pro její dobro. „Budem se brát.“ Vstala a vytáhla z přihrádky tmavě modrou krabičku. Pootevřela ji a ukázala nádheru, kterou jsem nikdy v životě neviděla. Prsten byl noblesní a jedinečný. Naprostý klenot mezi klenoty.

„Krása. Blahopřeju.“ Objaly jsme se. „Kdy ta sláva proběhne?“

„Hned po matuře. Víš, docela se těším, ale před Edwardem pššt,“ zasmála se a přitiskla ukazováček na pusu. Radovala jsem se za ni, ale uvnitř sebe jsem byla zdrcená. Poznala to. A tak jsem neváhala a řekla jí veškerou pravdu o mé nemoci, a že se její svatby nejspíš už nedožiju. Zvláštní bylo, že Bella reagovala jako ostatní, kteří se to dozvěděli. Myslela, že blafuju. Kéž by, Bello. Kéž by. Dala bych za to všechno.

Vrátila jsem se zpátky domů bez odpovědí. Odvezl mě Charlie, který si nenechal vymluvit, že je to jen kousek, a že se mi nic nestane. Charlie nikdy nebyl moc mluvný člověk a v mé přítomnosti už vůbec. Neměli jsem si o čem povídat, i přesto jsme se k sobě chovali s úctou. Celou cestu domů a i později ve svém pokoji jsem přemýšlela, jak tuhle zapeklitou situaci vyřeším.

Nechápe, že ho miluju a jsem pro něj ochotná vzdát se čehokoliv, i vlastního života. Tahle Bellina věta se mi neustále honila hlavou. Jako by to bylo zaklínadlo, které by mi mohlo pomoct. Houby. Nepomohlo mi vyřešit nic.

„Fajn, fajn, konec,“ mumlala jsem si pro sebe a zakryla si uši, abych nemyslela na otázky položené Rose. Nepomohlo to. Znovu jsem se jimi probírala.

Miluješ Emmetta tak silně, že by ses kvůli němu vzdala vlastního života? Nad tímhle jsem ani nemusela dlouho přemýšlet. Odpověď byla jasná – ano. Stejně mi žádný život nezbývá.

Stojí ti za bolestivou přeměnu? Tady byl trochu háček. Nikdo se mi dřív nezmínil, že proměna v upíra je bolestivá. Ale pokud to tak je, tak musí být opravdu nesnesitelná, když se o ní zmínila.

Jsi dost silná na to, abys ovládla svou žízeň a nezabíjela lidi? Jak to sakra mám vědět? Copak jsem vědma? Ale kvůli Emmovi bych se pokusila.

Dokážeš se smířit se ztrátou lidských přátel a rodiny? To se stejně dřív nebo později stane.

Tak co tady vůbec řeším?! Položila mi naprosto stupidní otázky. Otázky, na které nemůžu odpovědět, dokud si je nezkusím na vlastní kůži.

„Fakt. Já bych vyhrála ocenění Kráva roku,“ brblala jsem si pro sebe a s úsměvem větším, než má Cameron Diaz, vytáčela Emmettovo číslo.

Zvedl to Jasper. Zněl ospale, což bylo velmi divné, když vezmu v potaz, co je zač.

„Kdybych vám řekl, že si tu sadu nožů od vás objednám, dáte mi už pokoj?“ zavrčel. Zadržovala jsem smích a jen tak, tak ze sebe dostala.

„Ne, budeme volat, dokud nenatáhnete brka.“

„Angelo? Ha, ha, vtipný. Koukám, jste se s Emmettem dlouho hledali,“ podotkl a jeho hlas zněl pobaveně. „Pokud ho sháníš, šel se zabít.“

„Cože?!“ vyjekla jsem.

„Jaspere!“ slyšela jsem, jak ho okřikla Alice. „Co to zase meleš?“

„Já? Nic. Nemáš co poslouchat cizí rozhovory,“ bránil se.

„Tenhle ani nepatří tobě.“

„A vadí ti to snad? Žárlíš?“

„Pche.“

„To svoje pche si můžeš… víš co! Třeba reklamovat.“ Hádali se tam a já byla jak v neváhej a poslouchej.

„Haló? Lidi? Jsem furt na telefonu.“ Nic. Jen dál řešili svoje problémy bez ohledu na mě.

„Já na ni nemrkl!“ zlobil se Jasper.

„Dobře, tak tys to nebyl. To jenom tvoje oko si vyrazilo na procházku a zapomnělo se na tý blondýně. Co jsi na ní, do háje, viděl? Silikony?!“ Alice se nenechala.

Wow. A s těmahle mám strávit věčnost? Bájo. Zavěsila jsem a svalila se na postel. Dopadli bychom s Emmem za pár desítek let stejně?

Zavřela jsem oči a kochala se prázdnotou. Docela mě uklidňovala a to jsem teď rozhodně potřebovala.

> Emmett Cullen <

Vrátil jsem se domu z lovu a našel naše dvě hrdličky zase v sobě. Copak se ještě neusmířili? No bože! Jednou se koukl na blondsku se silikony. To je toho. Protočil jsem očima a zaposlouchal se do jejich hádky.

„Mohl jsi mi říct, že ti vadí moje malá prsa. Zvětšila bych si je.“

„Nikdy jsem nic takové neřekl, protože to není pravda. Jsem spokojený. A jak by sis je asi nechala zvětšit, když jseš nezranitelná. Jenom bys ztupila skalpel,“ oponoval jí Jazz.

„A i kdyby, tak co? Stejně si neměl právo lhát Ang o Emmettovi.“ To už jsem zpozorněl.

„Jak lhát? Ona tu byla?“ zeptal jsem se. Jenže to by mě museli vnímat.

„To je moje věc, co komu říkám. Vystřelila se ze mě, tak já z ní taky.“

„Ehm, ehm, Angela tu byla, nebo volala? Tak co?“

„No jasně, protože to seš celý ty. Já, já, já,“ Alice si mlela to svoje.

Vzdávám to. Od nich se nic nedozvím. Šel jsem nahoru, převlékl se a skočil oknem ven. Už jsem byl před Weberovic domem, když jsem si všiml Matta, jak stojí u dveří. Tak to snad ne, pomyslel jsem si otráveně. On si nedá a nedá pokoj?

„Večerníček skončil tak jakto, že nespíš?“ Zamračil se na mě za mou poznámku, ale pak se zeširoka usmál.

„Ale tak to jo. Víš, večerníček mi nevadí, ale já měl lepší věci na práci.“ Pokývl hlavou k oknu Angely. Semknul jsem rty pevně k sobě a měl co dělat, abych mu nezlomil vaz tady přímo na místě. Ale udržel jsem se. „Kdy jí hodláš zlomit srdce? Ptám se jen ze zvědavosti, vlastně neptám. Chci tu být s ní a být jí oporou. Až zmizíš úplně, bude konečně normálně žít, s normálním klukem, který ji udělá šťastnou, a ne s magorem, který si dá říct s každou.“ Ignoroval jsem ho a s přesvědčením, že moudřejší ustoupí, jsem ho obešel. „Koukám, že ti to nevadí. Jak dlouhý máš seznam?“ provokoval.

„Zavolej mamince, že potřebuješ odbornou pomoc.“ To ho evidentně rozzuřilo. Funěl jako býk a zatínal pěst. Paráda. Ještě si ublíží, až se mě bude snažit praštit.

„To si odskáčeš!“ Vystartoval po mně a máchl rukou. Nedělalo mi problém uhnout. Jenže se nevzdal a zkusil to ještě několikrát.

„Fajn, přestává mě to bavit.“ Vrazil jsem mu jednu lehčí do zubů. Složil se na zem a pravou rukou se držel za čelist.

„Emmette! Co jsi to udělal?! Zbláznil ses?!“ vykřikla zděšeně Ang a už klečela u zraněného Matta. Mohlo mi dojít, že zákon schválnosti se ozve a ona to uvidí, samozřejmě jen konec, kde jsem ten špatný já. Bych se na to mohl vys*at!

Vzdal jsem veškeré snažení o vysvětlení a raději zavolal záchranku. Vypadalo to, že ta rána nebyla dvakrát nejlehčí, jak jsem si myslel. Společně jsme jeli do nemocnice a dali vědět jeho rodičům.

Byl konec. Konec jenž se týkal dvou důležitých věcí. První z nich, že už to bylo ve Forks nesnesitelné a musím odjet. Ta druhá záležitost se týkala Matta. Měl zatraceně pravdu, ten debil. Nechal jsem se ovládnout tím, co jsem chtěl já a nedbal na Ang. Kdysi jsem se za to posmíval Edwardovi. Nechápal jsem, co ho baví na tom, aby Belle cpal její normální život. A teď? Teď na tom nejsem jinak. Zaslouží si ho. Ona ano. Zaslouží si zbytek života prožít v klidu, lásce, bezpečí a v normálním světě, kde upíří nemají co dělat. Kde já nemám co dělat.

Seděli jsme v čekárně, zatímco Matta ošetřovali uvnitř v ordinaci.

„Odjedu z města,“ řekl jsem směrem k Angele. Rychle se na mě otočila a hypnotizovala očima. „Je to pravda. Já… si uvědomil, že tě nemiluju,“ lhal jsem jako před rokem Edward. „Zasloužíš si víc než jen lži.“

„Ne,“ hlesla a za brýlovými sklíčky jsem zaznamenal třpytky od slz. Šíleně mě svrběla ruka, jak jsem jí je chtěl setřít.

„Promiň.“