Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde? Jsi to ty? - 15. kapitola

10.08.2011 (20:30) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2780×

Edward

„A potom? Když jsi za ní přišla znovu? Co jsi jí řekla?“ zeptal jsem se pohotově a čekal na odpověď. Ale ona mi neodpovídala. V její mysli bylo jediné slovo… Ano.

Ano?! Ona jí to řekla?! Cože?! To si ze mě snad dělá srandu, nebo co?! Pomalu se můj uvolněný obličej měnil v naštvaný. Kdybych mohl, byl bych rudý jak rajče… ale nemohl jsem. Tím líp, nebude to tak zlý… snad.

„Ty jsi jí to řekla?!“ vyjel jsem na ni, můj vztek se stále zvětšoval.

Edwarde, klid, snažila se mě Alice jakkoliv uklidnit, ale mě to spíše čím dál víc štvalo. Začal jsem na ni vrčet.

„Ptám se znovu! Ty jsi jí to řekla?!“ zeptal jsem se stále naštvaně a výhružně přitom vrčel. Alice rychle vymýšlela nějaký plán, jak mě uklidnit.

„Dost! Proč jsi jí to řekla?! Slíbila jsi, že jí to neřekneš!“ vrčel jsem na ni. Nemohl jsem se ovládat, tohle jsem od ní totiž nečekal… že by mě zradila.

„Edwarde, promiň mi to. Už jsem jí nemohla dál lhát,“ omlouvala se mi, ale na mě to nezabíralo.

„Nemohla jsi jí lhát?! A mě jsi podrazila! Chci s ní být každý den, každou noc, každou volnou chvilku! Jenže nemůžu, pochopíš to?!“ zavrčel jsem vztekle.

„Ale teď už s ní můžeš být… Teď už to ví,“ vysvětlila mi lehce s úsměvem.

„Nemůžu! Ona se to neměla nikdy dozvědět! Teď je v nebezpečí! Nechápu, jak jsi mě mohla zradit!“ vyčítal jsem jí a ona jenom smutně přikyvovala.

„Zítra je pohřeb, víš to, že ano?“ zeptala se s nadějí, že jí odpustím. Jenže to se opravdu spletla. Tohle… jí nikdy nemohu odpustit. Nebo alespoň ne teď…

„Ano, vím to, ale nezapomínám… Já jsem ti věřil, ale ty… nechápu, jak jsi to mohla udělat,“ odpověděl jsem jí už docela klidně, ale stále s lehkým vrčením. Otočil jsem se k ní zády a vyskočil z okna. Tady už jsem déle nemohl zůstat.

„Edwarde! Prosím! Vrať se!“ slyšel jsem ji ještě, jak na mě volala, a následně i Esméiny vzlyky, ale nemohl jsem se vrátit. Musel jsem odejít, nemohl jsem tam zůstat s ní… s tou zrádkyní.

Rozběhl jsem se hluboko do lesa, přál jsem si být sám. Bez okolního světa. Všechna zvířata, co mě ucítila, se rozeběhla směrem co nejdál ode mě… od stvůry. Nechápal jsem, jak mě Alice mohla takhle zradit… měl jsem ji opravdu rád… Byla to moje sestra. Ale to už se změnilo… Od té doby, co jí to řekla, už není má sestra…

Nic jsem nevnímal, jen běžel stále dál. Neměl jsem náladu na nic, ani na lov. Od Alice mi každou chvilku přicházely SMSky, abych se vrátil, že se mi moc omlouvá a podobné věci. Asi po dvacáté SMSce jsem to začal ignorovat a nakonec jsem si mobil vypnul. Nechci, aby se mi pořád omlouvala. Jednou se tak stalo, už se to nezmění. Issa to ví a já s tím už nic nenadělám.

Asi po hodině, když jsem stále utíkal, jsem se zastavil. Byl jsem na nějaké obyčejné louce, ale i tak jsem tu zůstal. Co když mě teď nebude chtít? Ví, že jsem prachobyčejná stvůra, která chce jen krev… která nemá duši, city… Jenže já duši mám. A city také, jinak bych ji přestal už dávno milovat. Zrůda jsem, to nepopírám, ale… neprosil jsem se o to. Mohl jsem klidně zemřít, a teď být spolu s rodiči někde nahoře. V klidu, nemusel bych teď řešit žádné problémy. Ale Carlisle to nemohl vědět. Netušil, že bych mohl být za tohle naštvaný… Raději bych teď byl mrtvý.

Ale nemohl bys být s Issou, napovídalo mi moje svědomí. Issa… Ano, to je pravda. Kdybych se nestal upírem, nemohl bych teď být s Issou. Přeci jen to má nějaké výhody… kéž bych jen nemusel někoho zabíjet. Udělal bych cokoliv, abych byl znovu člověkem. Cokoliv! Kvůli tomu pitomému upírství jsem musel obětovat všechno! Lidství, přátelé, rodinu… Dokonce i svou lásku. A co mám za to? Nic… jen to, že mohu potají sledovat Issu.

Hodně dlouho jsem seděl na zemi uprostřed louky a přemýšlel o Isse. Ale obzvlášť o Alice. Tolik se snažila, abych byl šťastný, abych byl znovu s Issou, ale to už nešlo. Jenom mě tím víc naštvala a já už nemám šanci s ní být…

Nevím, kolik hodin uběhlo, ale už jsem si zapnul mobil. Hned mi přišlo snad padesát SMSek od Alice, abych se okamžitě vrátil domů, že nestihnu pohřeb. Pohřeb! To snad ne! Jak jsem na to mohl zapomenout?! Poslední možnost, kdy ji mohu vidět, a já na to zapomenu… To snad ne! Podíval jsem se, kdy mi ji psala poslední SMSku, že už jedou na pohřeb… Před pěti hodinami!

Rychle jsem vstal, mobil schoval zpátky do kapsy a spěchal co nejrychleji domů. Zvířata se mi zase vyhýbala, nevnímal jsem to. Všechny větve, co mi přišly do cesty, jsem odkopl nebo oddělal, ale nezastavoval se. Nemohl jsem se zastavit… Poslední šance na mě čeká. Tohle bych Isse udělat nemohl.

Jakmile jsem doběhl domů, bylo pozdě… všichni už byli doma, bylo po pohřbu. Vběhl jsem rovnou do svého pokoje, věděl jsem, že tam bude Alice.

„Sakra!“ zaklel jsem, když jsem málem zakopl o schod. To snad není možný… Jsem upír a ještě zakopnu o schod. Ignoroval jsem to a rychle vešel do pokoje. Alice seděla na posteli, v myšlenkách přemýšlela, jak mi přeskládat celou skříň.

„Alice!“ okřikl jsem ji, když chtěla zajít na nákupy. Rychle se na mě otočila.

„Edwarde!“ vykřikla šťastně a chtěla mě obejmout, ale uhnul jsem. Alice narazila do zdi a zmateně se na mě otočila. „Edwarde? Co je?“ zeptala se mě zklamaně.

„Co je? Sakra, prvně mě takhle naštveš a teď se ještě ptáš, co je?“ zavrčel jsem znovu, má špatná nálada byla hned zpátky.

„Ale už dost! Ano, neměla jsem to dělat! To máš plnou pravdu, ale musela jsem! Já jsem jí slíbila, že jí řeknu cokoliv, na co se zeptá! Ale nenapadlo mě, že by se chtěla ptát na tohle! Omlouvám se ti, co ještě mám udělat, abys mi odpustil?!“ křičela na mě a u toho na mě vrčela. Uvědomil jsem si, že jsem asi udělal chybu… i když ona o hodně větší.

„Alice, promiň, ale opravdu mě to naštvalo. Já nevím, jestli ti ještě mohu věřit… Opravdu jsem ti hodně věřil, ale teď už nemohu…“ svěřil jsem se jí už v klidu.

„Já vím, chápu tě. Jsi můj milovaný bráška a já jsem ti tohle neměla udělat. Neměla jsem právo ti zasahovat do života…“ zašeptala a vydala se ke dveřím, pryč z mého pokoje. U dveří se ještě otočila. „Pohřeb jsi nestihl, hledala tě. Myslím, že bys za ní mohl zajít,“ dořekla, usmála se na mě a odešla z pokoje. Teď? Vždyť už je noc… Musím jí to říct.

Vyskočil jsem znovu z okna a tentokrát jsem se vydal směrem k jejímu domu. Pod jejím oknem jsem se zastavil… Bylo zavřené. Vzal jsem kamínek ze země a lehce jím hodil do jejího okna, abych ho ještě nerozbil. Asi po patnácti vteřinách se okno otevřelo, ale Issa nevykoukla. Sedla si zpět na postel a čekala. Zhluboka jsem se nadechl, skočil do jejího okna a zastavil se. Její oči na mě vyděšeně koukaly… Pomalu jsem se k ní přiblížil a zase se zastavil. Její vůně spalovala mé hrdlo. Přišel jsem až k ní…

„Miluji tě… navždy,“ zašeptal jsem, vzal její obličej do dlaní a políbil ji… Její vůně byla nesnesitelná a jakmile jsem se dotkl svými rty těch jejích, bylo to ještě horší… Ale prostě jsem to udělat musel… alespoň jednou… Otočil jsem se a zmizel z jejího pokoje. Navždy…

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde? Jsi to ty? - 15. kapitola: