Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý život Bree Tannerové - 6. kapitola

07.10.2010 (17:45) • Squirl45 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1762×

Oněměle jsem hleděla před sebe. Nebylo pochyb o tom, že je to on.

Můj vlkodlak!

„Kdo jsi?“ řekl najednou. Jeho hlas zněl nádherně.

„Na to bych se spíš měla ptát já. Kdo jsi a co tady děláš?“ zasyčela jsem. „Běž pryč!“ Můj hlas mě přestal poslouchat. Vlkodlak pro mě instinktivně představoval nebezpečí a já byla přece novorozená. Moje první reakce po vstřebání šoku byla kousat, škrábat nebo alespoň na něj začít křičet. Než jsem si stačila uvědomit, co to vlastně dělám, přerušil mě jeho smutný hlas.

„Omlouvám se, zřejmě to byl velký omyl. Neměl jsem sem vůbec chodit.“ Obrátil se a ve vteřině zmizel v lese. Ve mně se praly dva protichůdné pocity. Jeden mi velel zůstat kde jsem, když už jsem se ho zbavila. Druhý byl ale silnější. Věděla jsem, že ho nemůžu ztratit, jako jsem ztratila Diega. To by nikdy nepřebolelo. Aniž jsem přemýšlela, co to dělám, rozběhla jsem se za ním. Sledovat jeho pach nebyl problém, bylo snadné ho rozlišit od zemité vůně lesa. Teď už jsem běžela naplno. Každou chvíli bych ho měla dohnat. Ale on se nikde neobjevoval…

Doběhla jsem na útes. Dole bouřilo moře, vlny se zlověstně převalovaly jedna přes druhou. Nejdřív se mi zdálo nelogické, že by byl zrovna tady, ale pak jsem ho uviděla. Stál na okraji vysoké skály.

„Počkej!“

„Co tu ještě děláš? Jsi upírka, nebo ne? Tak to by ses neměla bavit s někým jako já. S obyčejným vlkodlakem. Byl jsem pitomec, že jsem Sama neposlechl. Už můžeš vypadnout!“ Vrhl na mě zoufalý pohled. „Slyšíš, běž!“ Pochopila jsem, co se chystá udělat.

„To nemůžeš. Nemůžeš skočit!“ Neposlouchal mě. „Nevím, kdo jsi, ale je mi to jedno. Je mi jedno, že jsi hnusně smrdící vlkodlak. Nevím proč, netuším jak se to mohlo stát, ale miluju tě. Slyšíš mě?! MILUJU!“ Konečně se zastavil. V duchu jsem si hlasitě oddechla. Pomalu ke mně přistoupil a objal mě. Překvapilo mě to, ale neuhnula jsem. Svíral mě, kdykoliv mi mohl utrhnout ruku, ale věděla jsem, že to by nikdy neudělal. Podívala jsem se mu do očí.

„Zeptám se ještě jednou, kdo jsi?“

„Seth. Jsem jeden z vlkodlaků, kteří bojovali proti novorozeným. A kdo jsi ty?“

„Bree. Jsem novorozená, ale toho boje jsem se nezúčastnila. Cullenovi mě vzali k sobě. Bez nich bych umřela.“

„Bree… Máš krásné jméno.“ Podíval se mi do očí. A pak mě políbil. Bylo to úplně jiné než líbat se s Diegem. Lepší. Žádné dva tvrdé, studené kameny otírající se o sebe. Měl měkké horké rty. Příjemně hřály.

„Miluju tě,“ zašeptal. Já byla na vrcholu štěstí. Tuhle chvíli bych dokázala prožít i stokrát, tisíckrát. Přitáhl si mě ještě blíž a já poprvé za svou upíří existenci na chvíli přestala vnímat…

Když jsem byla konečně schopna přemýšlet, slunce už bylo vysoko na obloze. Seth vedle mě poklidně oddychoval, zřejmě spal. Seth. Bylo to zvláštní, přemýšlet o něm tak důvěrně, i když jsem ho vlastně znala jenom jedinou noc. Vstala jsem a natáhla se pro oblečení, které jsme tam včera nechali jen tak ležet. Tlumeně jsem se zasmála. Tráva kolem nás byla ušlapaná a zválená v okruhu alespoň dvaceti metrů. Potichu jsem vstala rozběhla k lesu. Měla jsem v plánu ještě se sem vrátit, ale potřebovala jsem nejdřív mluvit s Alicí. Seth mě však zastavil.

„Bree, kam jdeš? Můžu jít... s tebou?“ V jeho tváři jsem zahlédla strach. Zase.

„Já… potřebuju si nejdřív promluvit s Alicí. Možná mohla mít nějakou vizi ohledně nás. Musím zjistit, co si o tom myslí.“

„Co si o mně myslí?“

„Vlastně ano. Počkej tu, prosím, na mě, bude to trvat jenom chvíli.“ Přikývl a já se téměř nadsvětelnou rychlostí rozběhla k domu Cullenů. Snažila jsem se myslet na něco jiného pro případ, že by mě Edward poslouchal, ale v tuhle dobu byl zřejmě u Belly, té lidské dívky. Pohodila jsem hlavou, abych z ní vyhnala poslední nepříjemné myšlenky, a vstoupila dovnitř. Dole nikdo nebyl, ale nahoře jsem slyšela hned čtyři vyrovnané pomalé dechy. Modlila jsem se, aby Alice byla doma. Mé prosby byly naštěstí vyslyšeny. Když jsem zaklepala na dveře, přivítal mě její zvonivý hlásek, rozčilením ještě pisklavější než obvykle.

„Co to má znamenat, Bree? Od včerejšího večera tě vůbec nevidím, opravdu NIC. Jenom tmu. Až teď, když ses rozhodla za mnou přijít, je to trochu zřetelnější. A vedle tebe nějakou postavu, která na mě působí jako rušička. Tvoje budoucnost je s ní tak těsně spjatá…“

„Alice, pokud ti to teď povím, slib mi, že o tom zkusíš rozumě popřemýšlet. Chápu, že je to důvod, abys na mě byla naštvaná, hodně naštvaná, ale já potřebuju poradit.“

Kývla na souhlas. Rychle jsem ze sebe vysypala všechny události minulého večera. Alice se projevila jen jako tichá posluchačka. Přikyvovala, občas se snažila hledat důležité okamžiky v budoucnosti. Když jsem domluvila, její slova mi vyrazila dech.

„Tušila jsem, že k něčemu takovému dojde. Samozřejmě mě nenapadlo, že tak brzo, ale věděla jsem to.“

„Jak dlouho? A proč jsi mi nic neřekla?!“

„Řekl mi to Jacob, jeden vlkodlak. Nejspíš to mělo být něco jako přátelské gesto. Já vlkodlaky vidět nemůžu, takže se mi to ale vlastně docela hodilo a-“

„Co ti přesně řekl?“ zasyčela jsem.

„Říkal něco o tom, že jeden vlkodlak se otiskl do té novorozené. Sam, to je vůdce jejich smečky, to neschvaluje. Prý mu zakázal ji jakkoliv vídat, takže se nejspíš o nic nepokusí. No, ale Jacob ho zřejmě podcenil.“

„Co je otisk?“ Alice si odfrkla.

„Je to vlastně láska na první pohled, podle které si občas vlkodlaci vybírají partnerku. Pokud se vlk otiskne, většinou ho tu drží už jenom jeho vyvolená. Vlastně je to taková závislost, vlkodlačí úchylka…“ Zlostně jsem zavrčela. „Dobře, dobře. Uklidni se laskavě. Nemyslela jsem to špatně, jenom si myslím, že každý by měl mít právo volby. Ale teď musíme zajít za Carlislem. Už se nemůžu dočkat, až se o tu informaci podělím.“ Já jsem ale prudce zavrtěla hlavou.

„Ne. Potřebovala jsem mluvit jenom s tebou, zjistit tvůj názor. Seth na mě čeká, slíbila jsem mu, že přijdu co nejrychleji.“

„Tak dobře, běž. Ale počítej s tím, že to večer řekneš nejen Carlisleovi, ale i celé rodině. Mají právo to vědět.“ Jenom jsem pokrčila rameny. Jejich reakce jsem se bála, ale pokud to zvládla Alice, oni musejí taky. V příštím okamžiku už jsem letěla jako šipka zpátky k lesu. Na mýtince mě ale čekalo překvapení. Nebylo tam nic. Vlastně vypadala, jako kdyby se mi to celé zdálo. Pak mě ale uhodila do nosu vůně. Vůně vlkodlaků. Byl tam i pach Setha, jenže překrytý odporným nahořklým smradem. Proti své vůli jsem trochu nakrčila nos.

„Copak, ty pijavice? Tobě to nevoní?“ Až teď jsem si uvědomila svou chybu. Tolik jsem se zabývala pachem, že jsem si několika postav na okraji lesa vůbec nevšimla. Byli to všechno indiáni, oblečení jenom v krátkých kalhotách. Znovu jsem se otřásla odporem, ale tentokrát i strachem. Měli totiž Setha. Vzpouzel se sice, ale proti těm hromotlukům neměl šanci. Bojovně jsem zavrčela.

„Ty hnusná pijavice, radši bys měla vypadnout. Doufám, že se s náma nechceš prát, protože Setha stejně nedostaneš. Je to vlkodlak, jsi pod jeho úroveň. A my se postaráme, aby tě už nikdy neviděl. Tak slyšíš, VYPADNI! Jsi na našem území! Tady nemáš co dělat!“ Nepohnula jsem se ani o krok. Ty poslední slova mi neurvale vmetl do tváře a tím rozdmýchal moji zuřivost. Byla jsem připravena bojovat. Přes tenkou rudou clonu jsem zahlédla lehce zmatený výraz v jejich tvářích. Nejspíš nečekali, že se jim odvážím postavit. V rychlosti jsem je spočítala a s hrůzou jsem pochopila, proti jak velké přesile stojím. Celkem jich bylo sedm. Ten, který mluvil - zřejmě jejich vůdce –, vypadal nejzkušeněji. Vedle něj se jako ocásek držel malý chlapec. Za ním stáli dva hromotluci, pořád svírající Setha, který se vytrvale bránil. Nejvíc mi asi strach naháněli dva už proměnění vlkodlaci, jejichž výraz mě nenechával na pochybách, že by mě celkem v klidu dokázali zničit. Opodál stála ještě dívka s krátkými vlasy. Její podobnost se Sethem mě přímo bila do očí.

„Tak co? Jak dlouho tady ještě hodláš stál, než se zase odplížíš ke Cullenovým, aby tě zachránili? Na nás stejně nemáš!“ Téměř v tu samou chvíli jsem vyrazila. Moje zuřivost dosáhla vrcholu a já se už prostě nedokázala ovládnout. S divokým zavrčením jsem se vrhla nejbližšímu vlkodlakovi po hrdle. Překvapeně uskočil a hbitě se proměnil. Já se jenom potichu smála. Byl to ten kluk, nanejvýš čtrnáct let starý. Neměl žádné zkušenosti, a tak mi trvalo jenom chvilinku, než se zmítal na zemi s několika zlomenými žebry. Dva větší vlkodlaci k němu ihned přiskočili a snažili se zjistit jeho stav. Ostatní, většina z nich už proměněná, se nebezpečně přibližovali ke mně. Byla to velká chyba. První vlk skočil téměř okamžitě, ostatní ho následovali. V jedné chvíli se proti mně řítilo několik tun živé váhy. Neměla jsem čas zareagovat. Byli u mě a rvali mi ruce, nohy a cvakali zuby i po hlavě. Byla jsem ztracená! Té dívce stojící kousek od skupinky jsem téměř nevěnovala pozornost. Mým jediným cílem bylo udržet si všechny končetiny pohromadě, takže když se objevila, považovala jsem ji jen za dalšího nepřítele. To, co udělala, jsem doteď nepochopila. Prudce zavrčela na jednoho z vlků a on se kupodivu stáhl. Pořád měli sice velkou převahu, ale vytvořila se mezi nimi mezera a já se chopila své šance. Rozběhla jsem se a skočila. V běhu jsem odrazila hromotluky a Seth, bleskově proměněný, se rozběhl za mnou. Uháněla jsem, snad nejrychleji v mém dosavadním životě, a o své okolí se nestarala. Věděla jsem, že Seth mě následuje, i když stačit mi nemohl. Jako blesk jsme prolétli kolem hranice a pak začali zvolna zpomalovat. Před domem jsem zahlédla drobnou postavičku a v příštím okamžiku už byla Alice u nás.

„Co se STALO? Nic nevidím. Bree, šlo o vlkodlaky? A kdo je tohle?  Musíš mi všechno vysvětlit. Ostatní už na tebe čekají, všechno jsem jim řekla.“ Zhluboka jsem si povzdechla.

„Pojďme dovnitř a všechno ti vysvětlím, a hlavně -“

„Vlkodlaci se chystají začít válku,“ přerušil mě Seth. „Sam se rozhodl porušit smlouvu. Chce se vás zbavit.“

Autor: Squirl45 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý život Bree Tannerové - 6. kapitola: