Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý život Bree Tannerové - 5.kapitola

14.09.2010 (08:00) • Squirl45 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1803×

                                         (Seth)

Už je to víc než měsíc. Víc než měsíc už jsem neviděl svou lásku, smysl mé existence. Moje bolest je čím dál větší, ale musím ji snášet. Zatím. Sam už mě nenutí chodit na hlídky, nechce, aby smečka musela trpět se mnou. Poslední dobou je to čím dál horší. Mám noční můry. Občas mám pocit, že už nedokážu ráno vstát, že už nenajdu chuť žít. Při životě už mě držel jenom plán. Vymyslel jsem ho za jedné z těch bezesných nocí, kdy jsem cítil touhu za ní jít. Nebyla to v podstatě žádná lest, nic složitého. Prostě se jednou v noci vyplížím z domu, a pokud budu mít štěstí, najdu ji. Pokud mě při tom někdo uvidí, Sam mě nechá hlídat na každém kroku. A v tom případě už zbývalo jenom jedno řešení. Smrt. Neříkalo se to snadno, ale pokud už bych ji neměl nikdy vidět, jaký by měl můj život smysl?

Když teď sedím na okenním parapetu, přemýšlím, jestli skočit. Je to nejjednodušší úniková cesta, ale zároveň ta nejnebezpečnější. Pokud skočím špatně, máma nebo Leah mě najdou. A můj ortel bude jasný. Ale jít domem nepřipadalo v úvahu vzhledem k tomu, jak dobře máma slyší. Rozhodl jsem se zariskovat. Prolétl jsem těch několik tmavých metrů rychle, dopad byl tichý. Ještě jednou jsem pohledem zkontroloval dům a pak se potichu odplížil do lesa. Když jsem se ocitl v přítmí stromů, moje první myšlenka byla se proměnit. Byl to instinkt, ale naštěstí jsem ho rychle zapudil. Způsobil bych si tak hodně problémů. Dal jsem se do pohybu. Jak jsem klusal potemnělým lesem, byl jsem moc rád za své zbystřené smysly. Slyšel jsem každý šum ve větvích, každé zapraskání větvičky. Ale pak jsem uslyšel ještě něco. Dunění čtyř obrovských tlap. Jejich majitel je kladl opatrně, jako by nechtěl vyplašit svou kořist. Jako by nechtěl vyplašit mě. V panice jsem se dal na rychlý úprk. V tu chvíli jsem si neuvědomil, že ten vlk je stokrát rychlejší, a tak jsem už za pár vteřin ležel na zemi. Zíral jsem do tmavého vlčího obličeje. Zračilo se v něm překvapení. Vlk se proměnil.

„Co si, Sethe, sakra myslíš, že děláš?“ vykřikl Paul. „Doufám, že se nechystáš utéct ke Cullenům za tou upírkou?! Víš, co Sam nařídil.“

„Paule, nech mě jít,“ zakňučel jsem potichu. „Prosím.“

„Promiň, Sethe, ale ty víš, že nemůžu. Nemůžeme si dovolit ohrozit klan a tohle by válku s upíry rozhodně způsobit mohlo.“

„Nepůjdu s tebou dobrovolně,“ zavrčel jsem odhodlaně. „Nedonutíš mě k tomu.“

„Pak je mi líto, co teď budu muset udělat. Neříkám, že je to pro dobro tvé, ale klan za to možná jednou bude vděčný.“

Poslední, co jsem cítil, byla Paulova pěst na mém obličeji a pak už nic. Všechno kolem mě se pomalu propadalo do černé prázdnoty.

Když jsem otevřel oči, kolem mě byla tma. Vlastně šero, svítalo. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ležel jsem ve svém pokoji, za zataženými závěsy už prokukovalo slunce. Mohlo by to být docela příjemné ráno, ale v tom na mě dolehly noční události. A s nimi i emoce. Beznaděj, strach, smutek. A vztek. Vztek na celý svět, na Sama, na Paula a všechny ostatní, kteří mě tady drží.

Otevřely se dveře. Stála v nich máma, ale za ní jsem si všiml Sama. Měl rozzuřený výraz. Asi právě zjistil, že jeho moc alfy už na mě nefunguje, pomyslel jsem si se sklíčeným úšklebkem.

„Sue, mohla bys nás teď nechat chvíli o samotě?“ Máma se otočila a zamířil pryč.

„Sethe, nechápu, jak jsi mohl něco takového udělat?! To jsi nemohl myslet na svou rodinu, na všechny ty lidi tady? Cullenovic je mohou ohrozit, a pokud by došlo k boji, určitě to udělají. Rozumíš mi? Jsou to upíři, netvoři, nemají žádné city. Ta novorozená by tvou lásku stejně neopětovala, nemá to smysl.“

„Jako kdybys ty o tom něco věděl?“ odsekl jsem. Všechno ve mně vřelo. „Emily ti kolem krku skočila sama, nemusel ses vůbec namáhat. Já vím, že by mě taky milovala, jenom kdybych měl příležitost ji vidět“

„Ne.“

„Ale-,"

„Ne. Smiř se s tím. A o nic už se nepokoušej. Nedělám to rád, ale odteď s tebou bude vždycky někdo chodit, ať už jako vlk, nebo člověk a bude tě hlídat. Promiň …“ S těmi slovy se zvedl a odešel.

Seděl jsem tam určitě několik hodin, neschopen pohybu. Občas se otevřely dveře a někdo mě kontroloval, ale já se nedokázal soustředit na nic jiného než vlastní bolest. Neuvidím ji. Už nikdy. Sam mě ohlídá. Nedokázal jsem pochopit, jak mi může udělat něco tak ponižujícího. Nasadit na mě hlídače. Tím byly mé už tak nulové šance na útěk ještě sníženy. Když jsem si to dokázal přiznat, vědět, že už není žádná naděje, měl jsem pocit vnitřní síly. Když už já neuvidím ji, oni už nikdy nespatří mě. Vlkodlaci nejsou nesmrtelní. Najdu si dostatečně vysoký útes a skočím. Pryč od bolesti. Zvedl jsem se z postele a vyběhl ven. Ignoroval jsem mámu, křičící na mě, ať se vrátím. Běžel jsem nahoru na útesy. Netušil jsem, jak dlouho už běžím, ale když jsem zase vnímal, byl jsem už daleko od LaPush. Stál jsem mezi stromy na vysoké skále. Pode mnou hučelo moře. To je ideální. Skoncuju to rychle. Udělal jsem krok do prázdna …

„Sethe, počkej!“ Blížila se ke mně Leah. Ve chvilce byla u mě. Chtěl jsem se jí vytrhnout, ale držela mě pěvně.

„Co to děláš? Nemůžeš se zabít!“

„A proč NE? Nech mě být, Leah. Nechápu, proč to děláš? Tak moc ti na mě přece nezáleží, nebo ano? Nikdy jsi mě neměla ráda.“ Bolest v jejích očích byla téměř hmatatelná.

„Samozřejmě, že mi na tobě záleží. Jsem tvoje sestra a je jedno, že jsi takový pitomec. Chci ti pomoct.“ Překvapeně jsem zamrkal. „Chci ti pomoct dostat se k té upírce. Od Sama není správné držet tě tady. Je zaslepený nenávistí ke Cullenům, ale oni nás neohrozí. Jsem si tím jistá.“ Ani jsem si nevšiml, že mě odvádí od útesu. Naplňovala mě nová naděje. Možná to byla léčka, možná jsem byl naivní, ale otištěný vlkodlak nikdy nehledá důvod, pokud jde o jeho lásku. A ani já se o to nesnažil.

Běželi jsme tmavým lesem. Mohlo být pár minut po půlnoci. Doba, kdy se střídá hlídka. Kdy bývají největší zmatky. Překvapilo mě, jak tiše se Leah uměla pohybovat. Pod jejíma nohama nezapraskala jediná větvička. Připadal jsem si vedle ní neohrabaně. I když jsme byli v lidské podobě, udržovali jsme rychlé tempo, takže hranice se před námi objevila brzo. S úlevou jsem ji přeběhl. Tady už nás nebudou sledovat.

Když jsme stanuli na příkrém svahu, Leah se zastavila. Vila Cullenům už byla na dohled.

„Budu se muset vrátit. Pokud se co nejdřív neproměním, Sam pozná, že jsem ti pomohla utéct.“

„Dobře, běž.“ Otočila se a zmizela ve tmě.

„Děkuju, Leah,“ zakřičel jsem ještě mezi stromy. Odpovědí mi byl štěkavý smích mé sestry.

Zadíval jsem se znovu na osvětlený dům. O téhle chvíli jsem už týdny snil. O chvíli, kdy ji znova spatřím. Vzdálenost mezi lesem a vilou jsem překonal za pár vteřin. A pak už jsem šel najisto. Rozpoznat její pach bylo až směšně jednoduché. Měla pokoj v úrovni kopce. Nebylo by těžké se k ní dostat. Ale trochu jsem se zdráhal. Co když měl Sam pravdu?

Co když se jí budu hnusit?

Ale něco mi říkalo, že na mě čeká. Zvedl jsem za země ostrý kámen a hodil ho do okna. Když jsem prolézal dovnitř, připadal jsem si jako zloděj. A pak jsem jí uviděl. Na tváři měla překvapený výraz. Ale nestáhla tvář do úšklebku nad mým pachem. Nezaútočila na mě. Byla to ona. Moje upírka.

Autor: Squirl45 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý život Bree Tannerové - 5.kapitola: