Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 20. kapitola

Druhý svět - 20. kapitolaBella se musí vypořádat se spoustou nových skutečností. Jen na jednoho člověka, v jednu chvíli, je toho prostě příliš...

Přeji příjemné čtení. :))

20. kapitola

 

„Jak?“ To bylo to jediné, co jsem dokázala přes stažený krk protlačit. Pochybovala jsem, že to mohlo být horší. A snad díky tomuto přesvědčení jsem chtěla vědět víc.

Napůl překvapeně, napůl nejistě zvedl pohled a nějakou dobu se ujišťoval, že to opravdu chci vědět.

„V okamžiku, kdy v prvním světě zazní poslední úder jejich srdce, jejich těla jsou nám částečně dostupná. Jako by se přemístili do druhého světa, i když jediné, co si skutečně můžeme vzít, je jejich krev. Myslím tím, že jim nemůžeme nijak ublížit,“ objasňoval mi opatrně a neustále sám sebe přesvědčoval, jestli může pokračovat. Jestli to ještě snesu. „V tomto zvláštním mezisvětě jsou do chvíle, než jejich krev vychladne. Pak už k nim nemáme přístup. Navíc, po navrácení zpátky všechny stopy po kousnutí zmizí. Jen je to jiné než… je to jiné. Ani tehdy není jejich krev stejná, jako když bychom žili všichni ve stejném světě. Bez chuti, bez zdroje energie a síly… Je to pro nás podobné jako pro tebe jídlo z druhého světa. Udržuje to upíry při životě, ale neposkytuje jim skutečnou potravu…“

„Jejich těla slábnou,“ doplnila jsem jej, když skončil. Spíš jsem konstatovala věci, které jsem si teprve až teď uvědomovala, spojovala do souvislostí. Uvědomila si jejich skutečný význam.

Letmo přikývl. „Jejich těla, smysly i dary.“ Překvapení na mé tváři se změnilo v pochopení hned, jakmile jsem si vzpomněla. Dary – jedna z věcí, o kterých mi Jacob vyprávěl…

„A ty? Jsi nejsilnější?“ Byla to jen napůl otázka. Napůl konstatování něčeho, co už jsem slyšela tolikrát. Jen nikdy jsem si to nedokázala takhle propojit. Tak do hloubky. Slepě jsem předpokládala, že to bylo způsobené tím, že byl novorozený. Jenom tím, a tam jsem také přestávala hledat něco víc.

„Pro mě je krev odporná, ale zatím jsem tady příliš krátce na to, aby mě oslabovala.“ Dívala jsem se mu hluboko do očí a sledovala, jak je pro něj těžké a nepříjemné všechno toto mi říkat. Svěřovat se mi se svými nehoršími tajemstvími, s těmi, za něž se styděl a bičoval, ačkoliv nemohl za jedinou věc z toho všeho. Byla jsem mu ale vděčná. Za to, že mluvil. Za to, že mi věřil.

„Dokazují to i mé oči. V těch jejich je šedá důkazem staletí hladovění. Prokletí tohoto světa…“

Nemusela jsem se namáhat, aby se mi vybavily ty jejich zvláštně zbarvené duhovky. Šedé okraje plynule přecházející do hladové černé…

A konečně jsem také našla správné pojmenování. Takové, které tu podivnou šedou definovalo.

Nebyly staré. Nebyly unavené.

Byly mrtvé

 

Samozřejmě. Měli to vymyšlené až moc dobře. Tento svět upíry nevyhubil. Uvěznil je do bitevního pole, ze kterého nešlo uniknout ani odejít jako vítěz. A s každým dnem se jejich prohra blížila.

Jacob měl pravdu. I když si on sám nebyl jistý, teď už jsem se přikláněla k jeho teorii. Dávalo to smysl. Za čtyři sta let se jejich duhovky naplnily možná více jak z jedné třetiny mrtvou šedou. Byla to jen otázka času, kdy vyhasne poslední kousek jejich opravdové barvy, jejich života. Možná byl čas počítán na stovky let, ale jak moc to znamená pro nesmrtelného? A co může být horšího, než se bezmocně dívat, jak pomalu slábnou, umírají? Se vzpomínkami na předešlý život?

A pak už nebude tento svět zapotřebí…

Ošila jsem se, mráz mi běhal po zádech. Snad poprvé od chvíle, co jsem se ocitla mezi samými upíry bez možnosti úniku, jsem si uvědomila, že pro ně mohlo být toto místo ještě horší. To pro ně byl tento svět prokletím, já tu byla jen náhodou.

Musela jsem na to přestat myslet. Což nebylo zase až tak těžké – Edward na mně celou dobu visel pohledem. Rozhodla jsem se vytěžit z této situace maximum, když už se mi ho podařilo rozmluvit. A nebylo ani tak těžké najít otázku.

„Alice má dar,“ zkonstatovala jsem. Odhalení pravdy mi pomohlo utřídit si spoustu nevyřešených otazníků v mé hlavě. „Jaký?“ Ta otázka už patřila jí. Pomalým krokem a se zachmuřenou tváří se k nám blížila.

„Měla jsem dar,“ začala, jakmile došla až k Edwardovi. Blíž ke mně se neodvážila – snad proto, aby mě neděsila. „Viděla jsem budoucnost. Dokázala jsem si přivodit jakoukoliv vizi, když jsem se na ni zaměřila. Předvídala jsem věci, které by mě nebo mé blízké mohly ohrozit, věděla jsem o jejich důležitých rozhodnutích, o důležitých okamžicích vůbec. Díky tomu jsem taky poznala Jaspera, díky svému daru je tady, ve druhém světě. Ale teď… Sotva vidím ty nejdůležitější záblesky, které přicházejí samy od sebe. Nedokážu si žádnou vizi přivolat, jako tomu bylo dřív.“ Smutně se na mě usmála, zatímco já na ni udiveně zírala a hltala každé její slovo. Bylo to něco, co jsem si jen stěží dokázala představit. „Víš, naše těla slábnou, ale pravdou zůstává, že dary, které jsou mnohdy naší nejsilnější zbraní, ztrácíme daleko intenzivněji. Edward i ostatní stále věří, že bych to viděla, kdyby se mělo něco stát, ale já si tím tak jistá nejsem. Neviděla jsem jeho rozhodnutí ani teď, když nám utekl z Port Angeles, aby s tebou mohl být chvíli sám.“

Nemusela jsem dlouho přemýšlet, co za útěk myslela. Hned na to se dostavily taky mé červenající tváře. Znovu jsem si vzpomněla na jejich nesouhlasné pohledy a mírně znejistěla. Schytal to Edward, protože si dovolil být u mě tak blízko. A já poprvé doopravdy pochopila proč…

Přesto bych nezměnila nic, co se stalo. Přesto bych to riziko podstoupila znovu. Protože to byl ten nejkrásnější okamžik, co jsem v druhém světě zažila…

„A Fabrizzio?“ uvědomila jsem si v zápětí. Alice mi právě připomněla, možná úplně nevědomky, skutečnost, že jsou to právě oni dva, co na nás neustále dohlížejí. A jestli měla dar, který by nějak přispěl k tomu, aby se nic nezvrtlo, pak musel mít Fabrizzio taky nějaký.

Ani jeden se neměl k odpovědi. Místo toho jejich pohled směřoval někam za mě. Nejistě jsem se po chvilce váhání ohlédla. Fabrizzio stál poblíž stromů, které lemovaly jednu stranu - teď už prázdného - parkoviště, jen pár metrů ode mě. Soustředěnost se v jeho tváři odrážela ještě několik vteřin, než si uvědomil, že jej pozoruju.

„Stále to zkouším.“ Trvalo jen vteřinu než odpověděl, jako by mu to snad stačilo k utřídění myšlenek z předchozího rozhovoru, ačkoliv jeho odpověď nedávala ani v nejmenším smysl. Nebo alespoň to jsem si myslela.

„Zkoušíš co?“ ptala jsem se ho zmateně. Snažila jsem se nevnímat jejich rozestavění, díky kterému jsem si, proti vlastní vůli, připadala obklíčená.

„Uplatnit na tebe svůj dar,“ pronesl se zklamaným úsměvem. K tomu, aby mi to vysvětlil, mu stačil můj zmatený výraz. „Můj dar je na rozdíl od Alice nebo Edwarda fyzický.“ Zarazila jsem se. Edwarda? Edward má dar?! Fabrizzio mi však nedal příležitost nad tím víc přemýšlet, okamžitě pokračoval. „Dřív jsem s jeho pomocí dokázal znehybnit i desítky upírů nebo lidí. Tady ale ta neviditelná zeď, co tyto světy dělí, neumožňuje nikomu z nás jakkoliv svými dary zasahovat do prvního světa. Ale ty jsi teď tady, takže bych měl být schopný zbavit tě vlády nad svým vlastním tělem. Zkoušel jsem to nejednou, ale nedokážu to. Stejně jako u ostatních, i můj dar slábne, takže to připočítávám tomu, i když Edwarda…“

„Jsi zastavil,“ skočila jsem mu do řeči, když mi to došlo. „Tenkrát v lese, ten den, kdy jsem se sem dostala. Běžel naproti mně, ale zpomaloval… I když nechtěl. Bylo to, jako by ho něco ze zadu táhlo zpátky, jako by ho někdo neviditelnými lany brzdil…“ vzpomínala jsem na ten okamžik a třídila si myšlenky nahlas. Jakmile jsem si to uvědomila, bránila jsem se nutkání otočit se na Edwarda. Tušila jsem, že jsem mu neúmyslně ublížila a můj pohled na něj by to ještě zhoršil.

Místo toho se mi v hlavě vynořily další vzpomínky. „Když jsme se pak viděli poprvé od doby, kdy jste se vrátili…“ Zarazila jsem se. Pozdě jsem si uvědomila, že je to pro něj jen další rána, že mu připomínám okamžiky, u nichž by byl nejradši, kdyby se nikdy nestaly.

Fabrizzio přikývnul. „Dřív bych jej svým darem přikoval na místě v ten samý okamžik, co bych se rozhodl ho zastavit,“ dodal na vysvětlenou. Pochopila jsem naprosto přesně, co tím chtěl říct, jak moc jeho dar zeslábl. Bylo štěstí, že se dřív nestihl dostat Edward ke mně.

„Navíc s každým dalším využitím svého daru cítím, jak jeho síla slábne. Jako třeba baterky, které se používáním vybíjejí.“ V jeho tváři už nezbylo po úsměvu ani památky. Jak řekla Alice – předtím to byla jejich nejsilnější zbraň…

„Ale mě znehybnit nedokážeš?“ ujišťovala jsem se. Ulevilo se mi, když opět přikývl. Nebyla to příjemná představa. „Proč ne?“ pídila jsem se po vysvětlení, které jej iritovalo - soudě podle jeho výrazu - ještě víc než mě.

„Nevím. Mám na to dvě teorie. První, že je pro mě jako pro upíra v tomto světě snazší ovládnout tělo svého druhu, a po tolika letech jsou naše dary natolik oslabené, že už na tebe, jiný druh, nestačí. I když je to zvláštní. Dřív, ještě před vytvořením druhého světa, jsem měl pocit, že to bylo spíš naopak. To lidé se vždycky ovládali tak snadno – jako hadrové panenky.“ Otřásla jsem se. Bylo zvláštní slyšet to takhle – bez obalu. „A ta druhá teorie, že i když jsi tady s námi, stále jsi původem z prvního světa, a možná právě díky tomu mi něco brání v tom použít na tebe svůj dar. Ale jsou to jen teorie,“ povzdychl si. Působil na mě dojmem, jako by to byly jediné teorie, které jej napadají, ačkoliv nevěří ani jedné z nich.

Tu frustraci jsem přičítala spíš tomu, že už není jeho dar tak silný jako dřív, než aby si tolik lámal hlavu nad tím, proč na mě nepůsobí.

Měla jsem zvláštní pocit, a když jsem se otočila zpátky na místo, kde měli stát Edward s Alicí, ona už tam nebyla. Zmateně jsem se rozhlédla ze strany na stranu, neměla jsem absolutně ponětí, kdy odešla, pokud odešla. Brzo jsem to ale pustila z hlavy, uvědomila jsem si totiž něco jiného.

Edward měl dar.

„A ty?“ zeptala jsem se, i když bylo nejspíš neslušné takto vyzvídat od jednoho a hned od druhého, jako u výslechu. Ale sama jsem nevěděla, co na to Fabrizziovi říct. Vždyť jsem si to ani pořádně nedokázala představit! Jaké by to bylo, kdyby svůj dar opravdu mohl použít na mě? A kdyby ho použil?

Zatřepala jsem sotva postřehnutelně hlavou a zakázala si, aby se mé myšlenky ubíraly takovým směrem. Místo toho jsem se hodlala soustředit na důležitější věci.

„Jaký máš… dar?“ objasnila jsem svou otázku, když se Edwardovo obočí zmatením vyhouplo vzhůru. Vlastně jsem si v tu chvíli nebyla jistá, jestli to není jedna z těch věcí, kterou bych možná raději nechtěla vědět… Co když bude jeho dar…

„Umím číst myšlenky…“ zašeptal do hrobového ticha.

… děsivý…

Nasucho jsem polkla. Nepřidával mi ani fakt, že zněla jeho odpověď nejistě a že mě teď propaloval zvídavým pohledem. To zjištění bylo snad ještě horší, než pravda o tom, čím se živí. A všechno toto on věděl…

„Ale nejspíš jen něčí. Navíc trvá i několik let, než se naučíš svůj dar ovládat. Nedokážu se zaměřit jen na myšlenky jednotlivce, v hlavě slyším jen nepříjemný šum, jako dav překřikujících se lidí. Nedokážu to vypnout ani ignorovat, proto jsem radši v soukromí než mezi lidmi.“ Na několik vteřin se odmlčel, z jeho pohledu však bylo zřejmé, že bude pokračovat. Nedokázala jsem se pohnout ani o milimetr, nebyla jsem schopná ovládnout byť i jeden jediný sval v mém těle…

„S tebou je to jiné, s tebou se cítím normálně, dokážu být sám sebou. Alespoň částečně,“ zašeptal provinile, když si svá slova zpětně uvědomil. „Tvé myšlenky neslyším vůbec,“ dodal na vysvětlenou.

Tou poslední větou se mi neskutečně ulevilo. Jen několika málo vteřin jsem žila v domnění, že všechno, na co jen pomyslím, slyší. Během té kratičké chvilky mi hlavou vířilo nepřeberné množství situací a myšlenek, u nichž jsem si nedokázala byť i jen představit, že by o nich věděl. A přesto těch pár vteřin stačilo k tomu, aby se tato chvíle stala mou konečnou. Hranicí, která byla překročena…

Pro dnešek. Možná pro další týdny.

Minimálně ale pro teď.

Bylo toho na mě v tuto chvíli prostě už přespříliš. Stála jsem nehybně na místě, ústa mírně pootevřená. Sama bych nedokázala identifikovat, jestli z nich měla vyjít otázka, ustrašený výkřik nebo snad prudký výdech jakožto odraz mého zběsilého tepu. A Edward ze mě přitom nespouštěl pohled. Díval se mi hluboko do očí, snad možná přímo až na samé dno mého nitra. A já zase na oplátku četla z toho jeho, ač to bylo v tuto chvíli snad to poslední, co jsem si přála.

„Musím domů,“ ozvalo se mi v hlavě a snad jsem to i vyslovila rty, ale jestli jsem tu větu opravdu řekla nahlas, to jsem nevěděla.

To, co jsem chtěla, se však vůbec neslučovalo s mými činy. Kromě vyřčení těch dvou slov jsem se nepohnula ani o píď. A on na tom byl podobně.

„Alice šla pro Jacoba, za chvíli by se už měli vrátit,“ ozval se odněkud Fabrizziův vlídný hlas, ani jsem nedokázala určit, odkud. Nepodívala jsem se tím směrem, nemohla jsem. Jen jsem pomalu vstřebávala ta slova…

Alice už tu nějakou dobu nebyla. Nemohla vědět, že budu chtít pryč. Navíc, v tu chvíli jsem ani nechtěla, spíš naopak – chtěla jsem využít příhodné situace. Nemohla to vědět, pokud by nějakou záhadou nepředvídala budoucnost…

Až teď mi to došlo. Možná přece jen mohla. A nejspíš to i věděla…

Měla jsem pocit, jako bych už dávno překročila jakousi mez chápání. Už jsem si to nebyla schopná představit, spojit do souvislostí, nejspíš ani uvěřit, že by to všechno mohla být pravda. A aby toho nebylo málo, začaly na mě doléhat i věci, které jsem se dozvěděla už předtím.

Ačkoliv jsem nic neřekla, můj výraz musel mluvit za vše.

„Není to tak, jak to vypadá. Neměla vizi. Jen intuitivně vytušila, že toho na tebe nejspíš bude moc.“ Edward sklopil hlavu, jako by to všechno snad byla jeho vina.

Někde uvnitř jsem měla obrovské nutkání položit mu ruce na ramena, políbit jej na tvář a ujistit ho, že to tak není.

Strašně mě mrzelo, že jsem toho nebyla schopná. Ne teď, ne po tom všem.

Věděla jsem, že se s tím vším vypořádám. Jen jsem k tomu potřebovala čas. Čas a soukromí.

Ulevilo se mi, když jsem v dálce uslyšela přijíždět auto…

 

***

 

Zabořená v sedadle a se zavřenýma očima jsem celou cestu přemýšlela o všem, co jsem se dozvěděla. Se zkracující se vzdáleností od domova jsem nabývala novou, možná na dlouhou dobu poslední odvahu.

Edward mi dnes prozradil to největší tajemství, jaké měl. Jacob mi to své odmítal ukázat, ačkoliv jsem o něm už dávno věděla.

Kola auta se zastavila, motor utichl. Jake se na sedadle vedle mě odpásal.

„Počkej.“ Otevřela jsem oči a položila mu ruku na paži, abych jej zastavila. Počkala jsem, než se na mě podívá. „Chtěla bych tě o něco poprosit,“ začala jsem a sledovala, jak mě pohledem vybízí, abych pokračovala. „Chtěla bych tě vidět… jako vlkodlaka,“ dořekla jsem pološeptem, s napětím čekajíc na jeho reakci.

Překvapením na mě zůstal zírat, nejspíš to byla ta poslední věc, co ode mě čekal. „Ne,“ řekl nakonec, jakmile se vzpamatoval. Jen tentokrát nebyl tak neústupný jako vždycky. Možná to bylo způsobené tím, že byl tou prosbou zaskočený. „Nechci, abys mě tak viděla,“ vysvětlil mi provinile, stejně jako už tolikrát. Stále jsem nemohla pochopit, že se za to styděl. Nemohl za to, stejně jako Edward. Jen Jacobovo tajemství se mi nezdálo ani zdaleka tak strašné.

„Jaku, prosím,“ zkusila jsem to znovu. Nemusel ani nic říkat, abych v jeho očích viděla nesouhlas.

„Bello, nemyslím si, že je to zrovna teď dobrý nápad,“ odporoval se zachmuřeným obličejem. Nebyla jsem si jistá, jestli má pravdu nebo ne. Jen teď, v tuto chvíli, jsem ho tak chtěla vidět.

„Právě jsem se dozvěděla, čím se upíři živí. A že jsem vlastně jediný člověk, kterého můžou opravdu zabít. Jediný člověk, jehož krev je skutečná…“ zašeptala jsem s knedlíkem v krku do hrobového ticha. Prostor v autě se nyní zdál být daleko stísněnější. Mráz mi přeběhl po zádech a já se ošila. To, že jsem se dozvěděla i o jejich darech, v tuto chvíli nebylo podstatné.

Díval se do mé ustrašené tváře a chtěl něco namítnout. Ale já jej potřebovala zarazit dřív, než mě něčím odzbrojí. „Jen tě tak chci vidět. Chci vědět, jak vypadáš jako vlk. Chci tě poznat, až se přede mnou jednoho dne zjeví tři vlkodlaci. Třeba mě jednoho dne budeš muset chránit a já na to chci být připravená. Chci vědět, že se toho vlka nemusím bát…“

S napětím mě poslouchal, než nastalo několik minut dlouhého ticha.

„Tak dobře,“ řekl nakonec, když už jsem v to ani nedoufala.

„Vážně?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stihla uvědomit.

Nejistě přikývl, stále byl na pochybách. „Jo. Zůstaň v autě a já -“ Chtěla jsem ho přerušit, ale nenechal mě. „Kdybys byla přímo u mě, mohl bych ti při přeměně ublížit. Nebude to trvat ani minutu,“ ujistil mě.

Přikývla jsem na souhlas a pokusila se o úsměv. Ještě naposledy zaváhal, než vystoupil z auta. Zabořila jsem se zpátky do sedadla a sledovala jeho záda, jak mizí mezi stromy. Vydechla jsem, najednou mě přepadl strach. Co když jsem to přece jen neměla nechat na někdy jindy…

Zavřela jsem oči a pokusila se vzpamatovat. Sama jsem si to vyškemrala, tak jsem se teď nemohla zachovat jako zbabělec. Ještě několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, než jsem na sobě ucítila pár něčích očí.

Otevřela jsem ty své a zadívala se tím směrem.

„Páni,“ vydechla jsem nevědomky, jakmile jsem mezi stromy spatřila obrovského červenohnědého vlka. Byl daleko větší, než jak jsem si ho představovala.

Otevřela jsem dveře od auta a rozešla se za ním. Nevěděla jsem, co dělám, jen jsem se pomalými kroky blížila k němu. Bylo to zvláštní. Byl tak obrovský, a přesto jsem neměla strach. Přesto jsem z jeho přítomnosti, z jeho upřímných zvířecích očí, cítila bezpečí.

Pomalu jsem došla až k němu. Na tváři jsem cítila teplý vzduch, co vydechoval svým mohutným čumákem. Natáhla jsem nejistě ruku, nechápala jsem ten její třes. Ten ale definitivně ustal, jakmile jsem se dotkla jeho huňatého, horkého kožichu.

Nechápala jsem to. Pravdou ale bylo, že mě tato jeho zvířecí podoba nesmírně uklidňovala. Obtočila jsem ruce kolem šíje a tvář zabořila hluboko do srsti…

 

 

***

 

„Ahoj, jsem doma!“ zvolal chlapec na celý dům, když za sebou zavřel dveře. Sotva si skopnul z nohou boty a pověsil klíčky na háček u dveří, už se chodbou linul dětský jásot.

„Peteeer!“ Malá holčička se vynořila zpoza rohu a s napřaženýma rukama před sebou běžela proti němu. Dva střapaté culíčky blonďatých vlásků se jí houpaly na temeni hlavy. Ještě nedoběhla ani k němu, a už se odrazila od země a skočila mu do náruče. Neměla strach, že by ji snad její bráška nechytil, prováděli spolu daleko větší akrobatické kousky.

„Jakpak se má naše škvrně, co?“ ptal se chlapec, když ji vyzvedl do vzduchu a zatočil se s ní. Užíval si její dětský radostný smích. Snažil se, aby jí alespoň z poloviny nahradil jejich tátu, kterého ona nikdy nepoznala.

„Já nejsem škvně! Já už jsem taaakhle veliká!“ Holčička rozpřáhla ruce a natáhla i své drobné prstíky, aby své rozpětí ještě zvětšila.  

„To určitě!“ Peter ji pohrabkal po vláskách a tím jí rozcuchal účes.

„Hej!“ Dívenka se po něm začala ohánět, zatímco se chlapec její snaze provokativně smál.

„Liz, nechej Petera aspoň vysvléct se,“ zvolala mamka z kuchyně. Holčička se zašklebila, ale poslechla, a když ji Peter položil na zem, už pelášila zase zpátky za maminkou.

„Ahoj mami.“

„Ahoj zlato. Jdeš právě včas na oběd. Doufám, že máš hlad,“ ptala se spíš automaticky máma, a přitom už nandávala jídlo na talíře. Elizabeth, která tancovala kolem ní a snažila se pomáhat, i když měla její snaha spíše opačný účinek, se její otázce rozesmála.  Ve své malé hlavince si představovala, že by Peterovi nedělalo problém spořádat ani malou krávu, i když na to svým vzezřením ani při nejmenším nevypadal.

„To já vždycky,“ usmál se, „a ty se nesměj, škvrně,“ popíchl Elizabeth jako odplatu.

„Já už nejsem škvně!“ obořila se na něj Elizabeth a výhružně zvedla ukazováček, čímž si ale na vážnosti moc nepřidala.

„Jojo,“ přikyvoval jí s úsměvem na rtech, zatímco už mířil po schodech nahoru. „Hned jsem dole,“ dodal ještě, než zapadl do pokoje, aby se mohl převléct.

„Eli, na, můžeš to zatím nosit na stůl,“ pokusila se ji odreagovat máma a podala jí skleničku. „Ale nerozbij to,“ upozornila ji ještě, když už si ji brala do ruk. Sama se ale usmívala.

„Neboj mami, jsem už velká,“ připomněla jí. Poslední dobou si zakládala na faktu, že už je skoro dospělá – vždyť bude chodit od září do školky! A postupně na stůl nanosila i ostatní věci, které jí maminka svěřila…

 

„Jak bylo ve škole?“ zeptala se máma při obědě, tak jako každý den.

„Jako vždycky. Všichni už se těší na prázdniny…“ odpověděl Peter ledabyle. Samotného jej však tížilo svědomí. Nebyl zvyklý něco tajit, v jejich rodině si vždycky všechno říkali. Obzvlášť takové věci…

Od samého začátku nepochyboval. Věděl, že tam Isabella byla.

Jen si nebyl jistý, jestli to může, říct.

Co ale věděl s naprostou jistotou, tak to, že by se tím nezměnilo vůbec nic…

„Mami, napadlo mě, už došla pozvánka na Sjezd?“

 


 

Konec 1. části

→ Pomyslně. :) Části, ve které jsme se seznamovali se všemi poznatky druhého světa. :)

Ještě nás čekají části dvě, které by ale měly být o něco kratší. :) 

 

Omlouvám se za takto dlouhou odmlku. Raději nic neslibuju, i když doufám, že teď by to mohlo být zase trochu lepší, na nějaký čas. Jen ještě musím teď před Vánocemi napsat hromadu písemek, odkorepetit koncerty a připravit se na vlastní semináře, což by se mělo ale během následujících čtrnácti dnů uklidnit. :)

Pokud se našel někdo, kdo na tuto kapitolu čekal, pak mě to moc těší. Doufám, že Vás kapitola nezklamala a že se opět shledáme u té další. :)

 

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 20. kapitola:

 1
4. K*
30.09.2014 [20:00]

:3 nádhera Emoticon Emoticon Nemám slov! Emoticon

21.01.2014 [9:51]

Ivka77Any, to bola krásna kapitolka. Len neviem, prečo som ju objavila až tak neskoro. Ani si nevieš predstaviť, aké pocity vo mne celý ten druhý svet zanecháva. Toľko zlého... toľko krutého. Úprimne si nemyslím, že si niečo takéto zaslúžili práve Cullenovci. A už vôbec nie Edward či Bella. Úprimne dúfam, že poviedku dopíšeš, pretože ju máš viditeľne krásne premyslenú a nás čaká ešte fantastický zážitok.

Priznávam, že ten záver som veľmi nepochopila, ale určite má nejaký zmysel a možno sa nejako schyľuje k náprave? Alebo k nejakej zmene?

Teším sa na ďalšiu kapitolu.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.01.2014 [19:15]

Any12Zuzi, snažím se smolit, aby byla do konce prázdnin, tak snad se mi to povede. Emoticon

29.12.2013 [12:55]

zuzikakedy bude dalsia cast?????

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!