Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 16. kapitola

cccbc


Druhý svět - 16. kapitolaTo, co Edward dneska dokázal, mě příliš ukonejšilo. Přestala jsem vnímat byť i sebemenší hrozbu. Prostě jsem věřila, že se nemůže nic stát, že zvládne být v mojí přítomnosti bez toho, aniž by mi ublížil. Ale oni byli důkazem, že to tak být nemusí…
Přeji příjemné čtení. :))

16. kapitola

 

Cítila jsem se naprosto mizerně. To bylo taky to první, na co jsem pomyslela, jakmile jsem začala pomalu zase vnímat. Hlava mě třeštila a kdoví proč mi bylo na zvracení. Nohy jsem měla nepřirozeně vysoko zvednuté. Jen to něco mokrého, položené na mém čele, mě příjemně chladilo.

„Bello?“ promluvil někdo poblíž, nedokázala jsem však určit, komu ten hlas patří.

„Bells?“ Edward. Tentokrát už jsem to věděla s jistotou. „Slyšíš mě?“ ptal se se strachem.

Donutila jsem se otevřít oči. Chvíli mi trvalo, než jsem dokázala zaostřit a zjistit, že ležím na zemi. Musela jsem omdlít…

„Díkybohu,“ vydechl úlevně, já jej ale neviděla. V mém zorném poli stála Alice, částečně schovaná za hromadou ručníků položených na trávě a podepírajících mé nohy. I když byla přímo u mě, tušila jsem, že si tak drží mírný odstup. A její uhlově černé oči s neměnnými šedými okraji mě v tom jen utvrzovaly.

„Jsi v pořádku?“ ptal se hned vzápětí Edward, hlas prosycený starostí a obavami. Byl nalevo ode mě, musel stát někde poblíž stěny domu. Nejspíš v místě, kam se co chvíli stáčela Alicina pozornost.

„Mhm,“ zamumlala jsem jen v odpověď. Stiskla jsem víčka pevně k sobě a přiložila si prsty ke spánkům. Pravou rukou jsem tak zavadila o mokrou látku, kterou jsem si následně z čela stáhla, abych zjistila, co to je. Koutkem oka jsem poznala kapesník a dál se tím nezabývala. Připlácla jsem si ho zpátky a mezitím už sundávala nohy z ručníků.

„Nezvedej se,“ přikázala mi Alice, když rozpoznala můj záměr.

„Proč ne?“ zeptala jsem se vlastně úplně zbytečně – už jsem tak činila. Její slova jsem pochopila hned, jakmile se mi zatočila hlava a žaludek nepříjemně zhoupl. Podepřená o ruce jsem se zase pomalu položila do chladné trávy a snažila se několikrát zhluboka nadechnout. Až teď jsem si mezi tím vším uvědomila, že už je docela chladno a pomalu se začínalo stmívat.

„Dojdu ti pro něco k jídlu,“ oznámila mi, a než jsem se stihla vzpamatovat a protestovat, byla pryč.

Cítila jsem na sobě Edwardův pohled, a tak jsem se na něj otočila hned, jakmile jsem si byla jistá, že se díky tomu pohybu nedostaví nový nával nevolnosti. Jeho strnulá pozice ve mně budila pocit, že kromě vůně mé krve bojuje taky sám se sebou, aby se ke mně okamžitě nerozešel.

A já se potřebovala přesvědčit…

Nalevo ode mě, přímo naproti Edwardovi, stál ten snědý upír. Ten, který byl spolu s Alicí vždycky všude. Nebo alespoň takový jsem měla pocit. Skoro jako by byli Edwardovi hlavní strážící.

Nebo spíš - moji hlavní strážící. Musela jsem si připomenout, že to mé bezpečí je to, o které tady všichni usilují. A moc dobře si uvědomovala, že to myslí dobře. Oni všichni to mysleli dobře. A právě proto bych byla nejradši, kdyby mi někdo pořádně jednu vrazil. Určitě jsem jim to nechtěla mít za zlé. Ale musela jsem si přiznat, že jsem si někde v koutku duše přála, aby tu nebyli…

To, co Edward dneska dokázal, mě příliš ukonejšilo. Přestala jsem vnímat byť i sebemenší hrozbu. Prostě jsem věřila, že se nemůže nic stát, že zvládne být v mojí přítomnosti bez toho, aniž by mi ublížil. Ale oni byli důkazem, že to tak být nemusí…

Oni to věděli. A já bych na to správně taky neměla zapomínat…

Jenomže bylo snazší si to nepřipouštět. Věřit.

A já mu chtěla věřit…

Opatrně, pomalu jsem se posadila. Bolest hlavy sice neustávala, ale alespoň jsem neměla nutkání utéct na záchod nebo minimálně k nejbližšímu křoví. Z čela jsem si stáhla levou rukou kapesník a nechala ho v dlani. Dlouhou dobu jsem pak přemýšlela, jestli se postavit, nebo raději zůstat sedět na místě. Ale když jsem si pozorně prohlédla jejich kamenné postoje, raději jsem zvolila tu druhou možnost.

„Já jsem Bella,“ vysoukala jsem skrz stažené hrdlo po notné době přemlouvání se a po další chvíli rozhodování a zvažování natáhla k neznámému nejistě ruku. Tentokrát jsem si nebyla jistá, jak moc se na mém, jistě bledém, obličeji ukazuje červeň, avšak hloupě jsem si připadala tak jako tak. Znal mé jméno víc než dobře, všichni jej tady znali. Ale jak jinak jsem se měla dozvědět já to jeho?

„Fabrizzio,“ odpověděl s pokývnutím a já na jeho tváři poprvé spatřila úsměv, který jsem mu hned vzápětí ráda oplatila. Byl mi díky tomu daleko sympatičtější, a tak mi ani v nejmenším nevadilo, že jsem ruku stáhla bez odezvy zpátky do klína. Vlastně byl s tím úsměvem úplně jiný, místo nepřístupnosti z něj sršelo obrovské charisma. Byl o něco starší než Edward a ostatní, mohl se věkem blížit Carlisleovi, stejně jako ta hnědovláska.

A až teď jsem si také uvědomila, že nedýchá. Nebo jen tak nepatrně, že jsem si toho nemohla všimnout.

Všímala jsem si těch rozdílů. Když vyšli z lesa, všichni měli barevnou část očí rudou. Ale čím déle tam stáli, tím víc jejich oči tmavly.

Teď, s odstupem jen několika málo minut, už se pyšnily tou zlověstnou černou.

Ale ať už měly barvu jakoukoliv, nebyla zářivá, jasná – takové byly jen oči Edwardovy. Ty jejich byly mírně zakalené, což jsem přičítala stejnému původu, jako těm zvláštním šedým prstýnkům, které tvořily vnější obvod duhovky. A stále jsem netušila, proč tomu tak je.

Jenomže čas s ním byl tak vzácný… Nechtěla jsem ho trávit otázkami o druhých.

Otočila jsem se zpátky k Edwardovi. Ani on si nedovolil jediný nádech.

Nešťastně jsem vydechla. Nemusela jsem se dívat do jeho temných očí na to, abych věděla, že už tu dávno neměl být.

„Co se stalo? Omdlela jsem?“ zeptala jsem se spíš jen pro potvrzení. Sama jsem to tušila od samého začátku, ačkoliv se mi to nikdy předtím nestalo. „Na dlouho?“ zajímala jsem se dál, když mi Edward mou domněnku přikývnutím potvrdil.

„Jen na pár vteřin.“

Možná to byl jen můj pocit, že se snažil uklidnit spíš sám sebe než mě. Opravdu se bál. Ať už bych tak soudila podle hlasu nebo těch pohledů, co mi věnoval. A věděla jsem, že se tentokrát nebál jenom o mě…

„Nemusíte tu zůstávat,“ ujistila jsem je. Čím dál víc jsem si totiž uvědomovala tu mírně napjatou atmosféru kolem.

„To víš, že jo. A kdo se pak o tebe postará?“ Alice protestovala ještě před tím, než se vynořila zpoza rohu domu. „Musíš do sebe dostat cukr,“ pokračovala a před sebou nesla tác plný jídla. Ani bych nevěřila, že toho v kuchyni ještě tolik bylo! Nemohla jsem si však nevšimnout, jak s přibližujícími kroky odcházela její jistota. „Nevěděla jsem, co máš ráda,“ vysvětlila mi s omluvným výrazem, když viděla hrůzu v mých očích, „nemusíš to sníst všechno.“

Tentokrát jsem se na úsměv opravdu nezmohla. Ale věděla jsem, že musím něco sníst. Snad díky tomu, co se stalo, mi došlo, že se tomu nemůžu neustále vyhýbat. A to i když bylo jídlo odporné a většinu jsem stejně nakonec vyzvracela.

Ale současně s tím mi taky došlo, že se k původnímu tématu nikdo nevracel. Nikdo se ani nezmínil. A to mě znepokojovalo. Nevěděla jsem tak, jestli se rozhodli to vyřešit později, nebo jestli už to věděli…

Ponořená do myšlenek mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se Alice zastavila v půli cesty. A i když jsem se na ni teď dívala, nevypadala, že by měla v plánu dojít až ke mně. Místo toho stála v ostražité, možná dokonce snad mírně bázlivé pozici.

Do teď mírně napjatá atmosféra v mžiku zhoustla.

A když jsem se ohlédla po Edwardovi, nebyl mezi jejich postojem velký rozdíl. Jen jeho pohled nesměřoval přímo, ale za má záda. Stejně jako ten Fabrizziův…

„Já se o ni postarám,“ promluvil ve chvíli, kdy doběhl až ke mně a kdy jsem se na něj otočila. „A určitě líp než vy všichni dohromady,“ dodal drze, vůbec se neobtěžoval být milý. Místo toho se na ně díval… zvláštně. Přísně, vyčítavě. Snad dokonce výhružně. Nikdy dřív jsem takto Jacoba neviděla. Šla z něj hrůza.

A nejen z něj. Edwardovi se z hrdla dralo vrčení. Nejprve jsem jej téměř nezaznamenala - ty zvuky jsem rozpoznala až ve chvíli, kdy začaly nabírat na intenzitě.

„Zvládnu to sama,“ protestovala jsem opatrně, nelíbilo se mi, že se schylovalo k hádce. Dokud to bylo jen mezi nimi – upíry – neměla jsem strach, že by si navzájem něco udělali. Tak nějak jsem cítila, že přesto všechno drží pospolu. Ale Jacob ani ostatní vlci do této rovnice rozhodně nezapadali.

Chtěla jsem ta slova umocnit, a tak jsem rychle vstala. Příliš jsem nad tím nepřemýšlela, a to byla chyba. Při tak náhlém prudkém pohybu se mi zamotala hlava a já zavrávorala. Čímž jsem si moc nepomohla, spíš naopak.

Jacob mě okamžitě držel. Ale jediné, co mě nyní zajímalo, byl Edward.

Viděla jsem, jak to s ním cuklo, ale zároveň si nedovolil popojít ani o jeden krok. Viděla jsem, jak se mu ve tváři zračilo zoufalství spolu s nalomenou sebekontrolou. Viděla jsem žárlivost v jeho očích a bylo mi jasné, že to on chtěl být ten, kdo se o mě postará. Navíc to potvrzovalo i to stále zesilující vrčení…

Jenomže aby toho nebylo málo, nohy mi vypovídaly službu. Neměla jsem sílu na to, aby mě udržely. A tak jsem se ocitla v Jacobově náruči.

Najednou stál Fabrizzio u Edwarda a něco mu šeptal – jen stěží jsem dokázala vnímat jeho vibrující rty.

A následně to, jak Edward popošel o několik kroků vzad. Přitom ze mě nespustil pohled.

„Jaku, pusť mě,“ požádala jsem ho, ale on to úplně přehlédl.

„Jsi celá promrzlá.“ Rázem jako by tu stál někdo úplně jiný. Vlkodlaka vystřídal přítel, starostlivě si mě prohlížel, jestli se mi něco nestalo. Z ruky mi vyndal kapesník, který už jsem pak neviděla. Až s těmi slovy jsem si uvědomila, jak příjemně teplé jsou jeho ruce na mé prochladlé pokožce.

Daleko důležitější pro mě však byl fakt, že si to uvědomili i oni. Alice už stála za nimi, kam položila ten tác s jídlem, jsem netušila. Edwardovo vrčení vystřídal nešťastný výraz. Navíc to bylo další plus pro Jacoba – jeho obvinění se potvrdilo.

„Pusť mě, nic mi není,“ řekla jsem mu rozhodně a propalovala jej pohledem. Přesně jsem poznala okamžik, kdy mu došlo, že stojím na jejich straně. Že nechci, aby Edwarda ještě víc dráždil.

Po chvilce váhání mě nakonec donesl k lavičce a posadil mě na ni. Hned vedle tácu s jídlem. Šok pro mě ale byl, když se rozešel zpátky k nim a zastavil se až těsně před Edwardem.

„Máme dohodu,“ slyšela jsem z povzdálí. Zůstala jsem zírat s pootevřenou pusou, když to Jake pronesl s ledovým klidem. Dělali si ze mě srandu? Kolik jsem toho ještě nevěděla?!

„Já vím. A plně si za ní stojím.“ Na okamžik bylo naprosté ticho. „Jacobe,“ oslovil jej ještě zničeným, chraplavě podbarveným hlasem, a pak upřel svou pozornost na mě. Jen na mě. Vpíjel se mi do očí, i když jeho rysy zůstaly neměnné – vážné, tvrdé, ovládané… Upřímné. „Miluju ji.“

Po tváři se mi roztáhl široký úsměv. Taky tě miluju, naznačila jsem ústy. Mrzel mě ten jeho smutný úsměv. Poslední, co mi věnoval, než se obrátil zpátky na Jaka.

„Vím. Ale ani to nezmění, kým jsi,“ uzemnil ho Jacob. Nechápala jsem, co to do něho vjelo. Měla jsem chuť na něj zakřičet, ať toho, krucinál, okamžitě nechá. Ale nedokázala jsem pochopit, proč si to Edward nechá všechno líbit. „Postarám se o ni,“ pokračoval hned v zápětí, takže mi nedal příležitost, abych ho sjela alespoň já.

Nezmohla jsem se na slovo, když nakonec Edward přikývl a s posledním pohledem věnovaným mně utekl do lesa.

„Promiň,“ ozval se Jacob nade mnou.

Neodpověděla jsem, ale možná že ani odpověď nečekal. Z ničeho nic mě jednou rukou bral pod koleny, druhou podpíral záda a zvedl mě do náruče.

„Co to děláš?! Pusť mě,“ protestovala jsem znovu a snažila se mu vykroutit, ale on to úspěšně ignoroval. Navíc čím víc jsem sebou házela, tím bylo jeho sevření pevnější. Nevím, jak zvládl do ruky vzít ještě i ten tácek, ale bylo mi to jedno. „Dovnitř to zvládnu i sama!“ vztekala jsem se, když jsem pochopila, že mě nese do domu.

„Slíbil jsem, že se o tebe postarám,“ obhajoval se. A to mě snad ještě víc vytáčelo. Navíc fakt, že mě nesl jako pětileté dítě, taky moc nepomáhal.

„A co se za ty dvě vteřiny stalo tak zásadního, že ti na něm teď tak záleží?“ vyjela jsem na něj.

„Křivdíš mi, Bello,“ bránil se ublíženě. Možná si to nezasloužil, ale to jsem nedokázala posoudit. Tušila jsem, že si na něm vylévám zlost nahromaděnou od doby, co se objevili všichni ti upíři.

Přišlo mi to jako dny, co jsem byla s Edwardem sama. A přitom bych to mohla počítat na minuty.

Přišlo mi to jako týdny, co jsem viděla Edwarda poprvé od té doby, co zmizel a nechal mi tady jen ten mizerný dopis. Jako týdny, co jsem pak byla s Jakem a vymámila z něj, jak to všechno bylo. A přitom bych to mohla počítat na hodiny.

Přišlo mi to jako měsíce, co jsem byla s Carlislem v nemocnici a on mi potvrdil moji domněnku. A přitom to bylo dneska ráno…

Přišlo mi naprosto nemožné, aby se to všechno stalo v jediný den…

 


 

Fabrizzio, jak jste si možná všimli už dřív, je můj smyšlený upír s úžasným darem. Emoticon A pokud hledáte Emmetta, tak ten tam není. Zatím... Emoticon

Koho by zajímalo, jak si Fabrizzia představuju já, tak ho máte tadyEmoticon 

(Samozřejmě - s červeno šedýma očima. Emoticon )

 

Až při této kapitole jsem si pořádně sesumírovala události v posledních kapitolách. A trochu jsem pozměnila jeden malý odstavec ve 13. kapitole. Jen záměna pár slov, které pro děj nejsou nijak důležité. Ale kdyby si to někdo náhodou pamatoval a nepasovalo mu časové rozhraní, přikládám onu drobnou úpravu... Emoticon

Původní verze: Vydržela jsem sotva do půlky, když jsem ho poprosila, aby mě odvezl domů. Měla jsem štěstí, že se tak brzy stmívalo – mohla jsem se vymlouvat na únavu. Nabízel mi sice, že můžu přespat tam, ale nakonec se mi jej podařilo přesvědčit, že chci o všem v klidu přemýšlet.

Oprava: Vydržela jsem sotva do půlky, když jsem ho poprosila, aby mě odvezl domů a vymlouvala se přitom na únavu. Nabízel mi sice, že si můžu odpočinout nebo i přespat tam, ale nakonec se mi jej podařilo přesvědčit, že chci o všem v klidu přemýšlet.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 16. kapitola:

 1
04.08.2013 [20:30]

Ivka77Fňuk, kde je ďalšia kapitola. Dala by som si teda povedať a najlepšie hneď. Toto bola nádhera. Taká poriadna emočná nálož. Páči sa mi, ako dokážeš ukázať pocity iných postáv a to napriek tomu, že pohľad píšeš len jednej. Napriek tomu sa dá presne poznať, čo cítia tie ostatné. Hlavne teda Edward a Alice. Možno aj Jacob, ale ten ma popravde nejako extra nevzrušuje. Asi sa nenahnevám, ak by nedopatrením zakopol a prepadol sa naspäť do normálneho sveta. Ja viem hrozná... Ale táto jeho prítomnosť a to, čo robí s Edwardom, ma ničí. Chudák malý musí žiarliť, a pritom je tak dobrý a nemôže za to, ako to je a čo sa mu stalo. Nie je upír dobrovoľne. Ak by si mohol vybrať, tak je proste s Bellou na veky vekov, amen.

Každopádne kapitola bola perfektná, i keď pre mňa plná bolesti a niečoho, čo viem len ťažko pomenovať. Bol tam taký opar smútku a beznádeje. Vyžaroval zo všetkých. Ocitli sa na fakt blbom mieste. Normálne sa neviem poriadne vyjadriť, pretože stále uvažujem, čo si si pre nich pripravila a či im dáš šancu z toho nejako „vykorčulovať“. Tak prosím ťa píš a nenechaj nás dlho čakať na ďalší diel.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!