Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 42

15.11.2014 (10:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2823×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

„Musíš mě bránit, Bello. Kdyby něco.“ Teď měl bobky? Trochu pozdě.

„Sám sis to vymyslel, tak teď nebrblej.“

„Přeci bys nepřipravila našeho prcka o tátu.“ Zkusil to na jinou notu.

„A víš, že by to možná za tu zábavu stálo. Hlavně až tě táta bude honit s brokovnicí.“ Musela jsem si ho dobírat.

„Bello!“ Podíval se na mě tak vyděšeným pohledem, že jsem se rozchechtala jako snad nikdy. Však se taky vystrašený Edward jen tak nevidí.

„Ha ha! Doufám, že se bavíš.“ Protočil oči.

„Ale no tak.“ Chlácholila jsem ho pobaveně.

„Jen počkej, ty si to taky pěkně slízneš.“

„Ale ty mě přeci nedáš.“

„Teď se lísáš, viď?“

„Hm.“ Nahodila jsem prosebný výraz a doufala, že se chytí.

„To víš, že bych tě nedal. Ani za nic. Vždyť ty jsi moje všechno. Ty a špunt.“ To byla voda na můj mlýn. Ale byla to spíš jako potopa. Moje emoce jako kdyby se opět zbláznily a z očí se mi začaly kutálet slzy jako hrachy.

„Bellinko. Bolí tě něco?“ Zděsil se Edward.

„Ne.“ Popotáhla jsem. „Jen si to tak hezky řek´.“

„Ty seš truhlík, viď.“ Natáhl se, aby mi dal pusu na čelo a s lehkým úsměvem se znovu věnoval řízení.

Zbytek cesty mi občas stiskl ruku nebo mě pohladil po břiše, ale z pusy už radši nic nevypustil. Než jsme přijeli do Forks na chvíli jsem usnula, ale probral mě prcek, kterému se dlouhá jízda v autě nejspíš moc nezdála. Kopal a vrtěl se jako by ho tam snad někdo lechtal. Ještěže už to nebylo daleko.

Čím blíž jsme ale byli, byla jsem víc a víc nervózní. Ač jsem to nechtěla na sobě nechat znát, nevydržela jsem sedět v klidu a pořád jsem se vrtěla. Neuměla jsem si nějak představit, co mě doma čeká. A ano, bála jsem se. Edwardovi jsem to však přiznat nechtěla. Ještě by si ze mě utahoval.

Cesta už netrvala dlouho. Za necelou čtvrt hodinku jsme míjeli uvítací ceduli a za dalších pěti minut jsme stavěli u našeho domu. Opatrně jsem se vyškrábala z auta a psychicky jsem se připravovala na nastávající situaci.

„Bellinko!“ Vykřikla máma a už se ke mně ze dveří řítila. „Ahoj. Tak ráda tě vidím.“

„Ahoj mami.“

„Bello?“ Odstoupila ode mě, když si všimla mého břicha. Bylo to rychlejší, než jsem myslela.

„Dobře, asi jsem měla říct spíše babi.“ Snažila jsem se z toho ještě vybruslit.

„Asi? Jak si to představuješ? Ani si mi nezavolala…“

„Dobrý den, Renée.“ Vložil se do našeho rozhovoru Edward, nejspíš s úmyslem mě zachránit.

„Edwarde. Ráda tě vidím. Pojďte dál. Táta je uvnitř a myslím, že by si taky rád všechno poslechl.“ Máma se zlobila a to jsem nechtěla.

„Všechno bude v pořádku.“ Zašeptal mi Edward do ucha, když jsme šli dovnitř. Doufala jsem, že má pravdu.

„Bello, ahoj.“ Táty chladný přístup se mě dotknul. Ani mě neobjal. Pak se podíval na Edwarda a pozdravil ho ještě chladněji. Co měl sakra za problém.

„Charlie, něco jsem vám přivezl.“ Podal mu Edward lahev té nejlepší whisky.

„Jestli si myslíš, že mě tímhle uplatíš, tak ses teda spletl. Ale navrhuji, abychom vám udělili presumpci neviny.“

„Souhlasím.“ Přikývla máma a posadila se na gauč vedle táty. Čekali na vysvětlení a já zbaběle přemýšlela, jakou verzi jim napovídat.

„Nerad bych, aby došlo k nějakému nedorozumění, ale já přijel za jediným účelem. Požádat vás, Charlie, o ruku Belly. Tak, jak se to má. Chtěli bychom se znovu vzít, tentokrát veřejně a vás tak žádám o požehnání.“ Edwardova řeč byla dechberoucí. Tohle jsem od něj nečekala.

„Nejspíš předpokládám správně, že Bella už souhlasila, co?“

„Ano, Charlie.“ Edward přikývnul.

„Tak počkat.“ Musela jsem zasáhnout. Tenhle rozhovor o mě beze mě se mi vůbec nelíbil. „Já ještě s ničím nesouhlasila.“

„Souhlasila jsi jednou, hvězdičko. To mi úplně stačí.“ Vycenil na mě zuby ve vítězném úsměvu Edward.

„No to si nemyslím.“ Hodlala jsem se hádat. Edward si povzdechnul a z kapsy saka vytáhnul sametovou krabičku. Poté přede mnou poklekl a máma se zhluboka nadechla.

„Bello, vezmeš si mě?“

„Ano,“ šeptla jsem po chvíli, když mi to došlo. Navíc na mě Edward upíral takový pohled, že nešlo odmítnout. Ale já věděla, že bych neodmítla. Nikdy!

„V tom případě…“ Začal Charlie a stoupnul si vedle nás. „…jestli to, Bello, myslíš opravdu vážně, vám přeju hodně štěstí.“ Nejprve objal mě, pak Edwarda a poplácal ho po rameni. „Ta lahev se bude dnes ještě hodit.“

„Tati.“ Zasmála jsem se.

„No co?  Takových událostí najednou. A vsadím se, že moje první vnouče ještě taky nikdo pořádně nezapil.“ V tom měl táta pravdu. Samozřejmě jsem nemohla říct, že jeho vnouče nemělo málem ani tátu. To muselo zůstat tajemství, protože by Edward opravdu nepřežil.

„Tak pojď, popovídáme si v kuchyni.“ Navedla mě máma a já na ní viděla, jak netrpělivě očekává nějaké vysvětlení. Ale beztak jsem čekala, až se narovinu zeptá.

„Proč jsi neřekla dřív, že jsi těhotná?“ A bylo to tu.

„Ehm… měla jsem trochu komplikace. Nechtěli jsme nic říkat, dokaď jsme si nebyli úplně jistí, že je všechno v pořádku.“ Použila jsem Edwardovu větu.

„Doufám, že je všechno v pořádku, už.“

„Snad ano. Musím častěji na kontroly a nesmím se moc namáhat.“

„No to doufám, že jen odpočíváš.“ Mámy výchovný tón mi neunikl.

„To se nemusíš bát. Edward mě hlídá jako oko v hlavě.“ Jak pěkně jsem se v té lži najednou vyžívala. Měla bych se stydět a kápnout božskou, ale teď už bylo svým způsobem pozdě.

„A co Edwardova rodina? Vím, že jste spolu moc nevycházeli.“

„Ještě to nevědí.“

„Ani o té svatbě?“ Ptala se dál.

„Ne, myslím, že ne.“

„A jak to chcete vyřešit? Přeci jim nemůžeš zakázat, aby se stýkali s miminkem.“

„Já nevím, mami. Jen z toho mám strach, když na to pomyslím. Vůbec si to neumím představit.“

„Měli byste to vyřešit. Kvůli tomu malému.“ Kývla jsem hlavou, jako že ji beru na vědomí. Na víc jsem neměla sílu.

„A už víš, co to bude?“

„Chci se nechat překvapit.“ Usmála jsem se.

„Bellinko, já jsem tak šťastná. I za tebe.“ Objala mě pevně, a když prcek zrovna kopnul, věnovala pozornost jemu.

„Ahoj, prcku. Já jsem tvoje babička. Tvoji rodiče trochu zlobí, ale jsem si jistá, že jakmile se objevíš na světě, budeš je mít oba omotané kolem prstíku. A nás, samozřejmě, taky.“ Mluvila na něj a přitom se široce usmívala. Byla jsem si jistá, že prcek bude mít ty nejlepší prarodiče pod sluncem. Alespoň jedni ho budou milovat, kdyby ti druzí nechtěli. Ale nechtěla jsem předbíhat. Pořád jsem tak nějak doufala, že si oblíbí alespoň Edwardovo dítě, když ne mě. Ale to bylo asi zbytečné.

„Co Cullenovi?“ Máma se nemohla zeptat lépe. „A jej.“ Nejspíš jí stačilo, jak jsem se zatvářila.

„Dlouho jsem je neviděla a nic nevědí, jestli se ptáš na tohle.“

„A jak to, prosím tě, plánujete dál?“

„Já nevím. Absolutně netuším, jak to Edward plánuje.“

„A neměli byste si to ujasnit?“

„Díky za cennou radu, mami.“ Prohodila jsem ironicky. Ale máma mi otevřela oči. Bylo mi jasné, že mi nám nezbude nic jiného, než si o tom opravdu promluvit. A brzy. Třeba hned dnes večer. Jestli se s tátou zase neopijí.

Mrkla jsem do obýváku a vypadalo to, že se Edward s tátou baví jako při naší první návštěvě tady. Jen jsem doufala, že to pro Edwarda nedopadne tak bledě, jako posledně. I když to bylo vtipné, to jsem mu musela nechat. Jen škoda, že tohle téma tak vtipné nebude.

Pomohla jsme mámě s večeří a potom jsme se šli chvilku projít. Bylo to tak příjemné. Vypadnout z města, být jen s lidmi, které jsem měla ráda. Se spokojeným prckem v bříšku a s přítulným Edwardem. I na procházce si mě pěkně hlídal. Bylo to milé, vědět, že mu na nás opravdu záleží. Byla jsem v sedmém nebi.

„Edwarde?“ Začala jsem opatrně, když už jsme leželi večer u mě v posteli.

„Ano?“

„Už nic.“ Nenašla jsem odvahu.

„Co se děje? Něco s prckem?“

„Vlastně taky.“ Třeba mu bude stačit jen naznačení.

„Co?“ Vyděsil se. „Je v pořádku? Jsi ty v pořádku?“

„Po zdravotní stránce ano.“

„Tak kde je problém?“ Byl akorát tak zmatený.

„Vlastně by mě zajímalo…“ Začala jsem opatrně. „Jestli bude mít prcek jen jedny prarodiče.“

„Aha.“

„Nech to být. Jako bych se neptala.“ Když jsem viděla, jak se tváří, okamžitě jsem couvla.

„Bellinko, kdyby to záleželo jen na mně, vzal bych si tě klidně okamžitě. Třeba v tomhle tvém roztomilém pyžamu. Ale nechci na tebe chvátat. Za mou rodinou bychom měli zajet, to ano, anebo jim jen pošleme pozvánku na svatbu. Nechci, aby tě teď rozrušovali.“

„To by nebylo fér. Měli by být připraveni na miminko. Nechci, aby prcek přišel o babičku s dědou jen proto, že mě nemají moc v lásce.“

„Je to tvoje volba, Bello. Ty se musíš rozhodnout.“

„Dobře. Pak chci, aby se tvoje rodina podílela na svatebních přípravách. Tedy pokud o to budou stát.“ To byla druhá věc. Já jsem jen doufala, že pokud kývnou, tak se nepovraždíme.

„Jsem rád, že ses takhle rozhodla.“ Edward mě vděčně objal a odměnil mě polibkem. „Nemůžu se dočkat, až tě uvidím v nádherných bílých šatech, se závojem, kyticí. Budeš tak nádherná, že mi tě budou všichni závidět. Více, než obvykle.“

„Až tak? Myslela jsem, že uděláme jen malou svatbu.“

„Nechceš pozvat své přátele?“ Divil se.

„Vlastně… moc přátel, které bych tam chtěla mít, není. Betty, možná Matta a Adama.“ Cítila jsem, jak se pode mnou napjal. To jsem nevydržela a rozesmála se.

„Hm, vtipné.“ Zamručel.

„Ale no tak.“ Šťouchla jsem ho ramene. „Navíc si myslím, že Matt by s radostí dorazil. U Adama si tak jistá nejsem.“

„Nenávidí mě, protože jsem lepší.“

„No jo, to byste nebyli vy, kdybyste si neměřili pindíky, co?“

„A kdo vyhrál? Jsi jediná, kdo to může posoudit.“

„No dovol?“

„No co? Ne snad.“

„Ne!“ Stála jsem si na svém. „Než to stačilo zajít s Adamem tak daleko, skočila jsem do postele tobě.“

„Ale že ti to trvalo.“ Zasmál se.

„Jo, jenže si mě musel opít.“ Tahle hra na vzpomínání mě začínala bavit. Nechtěla jsem nechat Edwarda a v žádném případě vyhrát.

„Neříkej, že se ti to nelíbilo.“

„Nevím, nepamatuju si to.“

„Lež jako věž.“

„No jo, dobře. Bylo to dobré.“

„Dobré? Byla jsi v sedmém nebi a já taky. To nezapírám.“

„Tak proč debata, kdo je lepší? Jsem jasný vítěz.“

„No to nejsi. Pokaď jsem si stačil všimnout, můj výsledek je jasně viditelný.“ Pohladil mě po břiše, abych pochopila, co myslí.

„Jasně, ty inseminátore.“ Vyprskla jsem smíchy a Edward se opatrně přetočil nade mě.

„Ty jsi nějaká chytrá.“

„Nejchytřejší. Já vím.“ Přikyvovala jsem pobaveně.

„A taky nejkrásnější a nejmilovanější.“

„Nešplhej.“

„Jen už se nemůžu dočkat, až budeš znovu moje a až se prcek narodí. Právě jsem ten nejšťastnější chlap pod slunce.“
„Miluju tě.“ Pevně jsem se k němu přivinula. Ještě jsem si zívla a brzy na to jsem usnula.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 42: