Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 37

15.02.2014 (07:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3012×

„Musíme odjet.“ Nečekala jsem, že s touhle větou přijde tak brzy po našem příjezdu. Vydržel to jen šest dní.

„Ale říkal jsi, že…“ Nebyla jsem připravená odjet.

„Je mi to líto. Takhle jsem to nechtěl. Opravdu jsem myslel, že tu zůstaneme trochu dýl.“ Ten jeho lítostivý výraz mě vytáčel víc než to, co mi říkal.

„Nenávidím tě,“ zařvala jsem a třískla s dveřmi od domu. Potřebovala jsem být chvíli sama a přemýšlet. Co mám říct rodičům, že zase odjíždím? Ale co to Edward říkal o těch Doktorech bez hranic? No jasně!

„Matte? Ahoj. Prosím tě, potřebuju poradit.“

„Bello, ty taky žiješ?“ Zasmál se. „Rád tě slyším.“

„Říkal jsi, že jsi jezdil do Afriky, že jo?“

„No jasně. Byl jsem asi třikrát.“

„A nemohl bys mi něco dohodit? Co nejdřív.“

„Voláš právě včas. Zítra jsou v letadle další místa. Info ti právě posílám mailem, aby ses mohla rozhodnout? Ale musíš dát vědět co nejdřív, jo?“

„Beru to v každém případě.“

„Děje se něco, Bello?“

„Ne, všechno je v pořádku. Jen potřebuju na chvilku vypadnout,“ ujistila jsem ho.

„Nejsem si jistej, jestli je tohle ten nejlepší způsob. Je to náročný, Bello. Hodně náročný.“

„Já to zvládnu.“

„Tak hodně štěstí. A kdybys potřebovala pomoct nebo poradit, tak se samozřejmě ozvi.“

„Děkuju, Matte. Za všechno." Rozloučila jsem se a hovor ukončila. Teď jsem si musela rychle sbalit věci, přečíst instrukce a musela jsem to udělat hlavně nenápadně. Nechtěla jsem, aby o tom Edward cokoliv věděl. A protože sám vymyslel Doktory bez hranic, nebude mít žádné podezření, když uslyší, jak se o tom s mámou a tátou bavím. Perfektní plán!

Vrátila jsem se domů. Edward byl dole s tátou a něco kutili v obýváku. Chtěla jsem toho tedy využít a přečíst e-mail od Matta.

Jak mi řekl, měla jsem čas do zítra. Vlastně už mi to letělo o půl druhé ráno a rovnou do Súdánu. Bylo mi jedno, kam mě dají, hlavně pryč. Všechny informace jsme zhltla a napsala Mattovi, že to beru. Jako chirurg.

Měla jsem necelých dvanáct hodin na to, abych se sbalila. Ani jsem si nemusela dávat takový pozor. Edward chtěl odjet a našim jsem vlastně říkala pravdu o tom, kam se chystám. To na tom bude asi nejtěžší.

„Můžu s vámi o něčem důležitém mluvit, prosím?“ začala jsem opatrně po večeři. Vůbec se mi do toho nechtělo.

„Vy odjíždíte, že ano?“ Máma uhodila hřebíček na hlavičku. „Ale Bello, slíbila jsi mi, že zůstanete dýl.“

„Já vím, mami. Ale dostala jsem nabídku spolupracovat s Doktory bez hranic, a to nemůžu odmítnout.“

„To přeci nemůžeš myslet vážně, že ne? Co když se ti tam něco stane? Ty nejsi tenhle typ. Nikdy si nebyla na tyhle adrenalinový akce.“

„Nemůže se nic stát,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Jen si to chci vyzkoušet.“

„Bellinko, prosím tě. Rozmysli si to. Je to hodně náročný a taky… nemusíš se vůbec vrátit domů.“

„Maminko.“ Objala jsem ji prudce, protože začínala mít slzy v očích. „Slibuju, že se vrátím. Brzy!“

„Kdy ti to letí?“

„Zítra večer.“ Lež!

„Holčičko.“ Teď se k našemu objetí přidal i táta. Byla jsem uprostřed nich úplně malinká. Musela jsem od nich ustoupit, protože bych začala brečet taky. A to jsem přesně neměla v úmyslu.

„Musím se jít ještě dobalit.“ Vykroutila jsem se a zbaběle utekla nahoru.

„Až usneš, skočím si na lov a ráno odjedeme spolu, ano?“ přidal se ke mně Edward. Zasekla jsem se v půlce pohybu a otočila se k němu.

„Vlastně, Edwarde. Volala mi Betty, jestli nechci zajít na skleničku. Tak co kdybych jela dneska napřed a ty se ke mně zítra přidáš?“

„Ani nápad.“

„Ale no tak, chci mít chvilku pro sebe. S Betty.“

„A proč nemůžu být doma a čekat na tebe tam?“

„Chceme se sejít v Port Angeles. Sám si říkal, že to v Seattlu není bezpečné.“

„Nelíbí se mi to.“

„Ale prosím tě, neměj strach. Ráno se sejdeme v Port a poletíme, kam se ti to bude líbit. Slibuju.“ Udělala jsem na něj oči a doufala, že to zabere.

„Dobře,“ povzdechl si smířlivě.

„Tak jo. Já si dobalím těch pár věcí a dojdu se rozloučit.“‘   

Rodiče mě nechtěli pustit, ale nakonec jim nic jiného nezbylo. Nasedla jsem do auta a jela směr Port Angeles, jak jsem slíbila. Vlastně jsem nelhala. V Port jsem se zastavila na kafe a pak uháněla dál do Seattlu. Potřebovala jsem si zařídit alibi a Betty byla ten nejlepší člověk.

Zastavila jsem před nemocnicí v deset hodin večer. V tolik měla Betty dneska skončit. Počkala jsem na ni v autě a pak jsme vyrazily směr nejrušnější bar.

„Tak co se děje?“ uhodila na mě, když jsme se usadily a já pořád mlčela.

„Mělo by se něco dít? Chtěla jsem si popovídat se svojí kamarádkou.“

„Ale Bello, na to ti přeci neskočím,“ zasmála se nervózně.

„Dobře. Zítra večer odjíždím do Indie, hrát si na hrdinku.“

„Zbláznila ses?“ Oči jí div nevypadly z důlků. „Řekni, že jo. Víš, jak je to náročný?“

„Jsem si toho plně vědoma, Betty. Ale já to zvládnu. Když jsem si omotala kolem prstu samotnýho Cullena, tohle musí být hračka.“ Snažila jsem se to otočit v žert, ale Betty nějak nespolupracovala.

„Zaskočila jsi mě. Ale znám tě natolik, aby mi bylo jasný, že ti to nerozmluvím.“

„Ne, to nerozmluvíš. Takže, co to trochu zapít.“

„Dávej to sem,“ přikývla a čekala na prvního panáka.

Nakonec jsme se rozpovídaly a probraly snad úplně všechna možná i nemožná témata. Uteklo to jako voda, ale já se musela před půl nocí sebrat a jet na letiště. Letěla jsem normálním linkovým letem se třemi přestupy a za zhruba třicet hodin jsem měla dosednout na letišti Al Khartoum v Súdánu. To už Edward bude nejspíš šedivý vzteky a já budu půl kontinentu od něho. Paráda.

Možná to vypadalo jako zbabělý útěk od všeho, ale já už opravdu dál nemohla. Mohla jsem strávit další měsíce v Londýně, pod dohledem celé Edwardovy rodiny nebo s ním bezhlavě bloumat bůh ví jak dlouho po světě. Ani jedna možnost se mi nelíbila. Teď si od sebe odpočineme a já se navíc vrátím k něčemu, co mi dělá radost. K léčení a operování. To by se mi v Edwardově přítomnosti nestalo.

Přistála jsem na letišti a hledala někoho, kdo mě tu měl vyzvednout. Pak jsem si všimla mladého muže, co držel cedulku s logem organizace. Vzala jsem si svůj kufr a šla k němu.

„Dobrý den, Isabella Swanová,“ představila jsem se svým starým příjmením.

„Jsem John. Vítejte.“ Usmál se na mě a natáhl se pro moje tašky. „Doufám, že let byl v pohodě. Pojďte, vezmu vás do tábora.“

„Díky.“

Usadili jsme se v Jeepu, který byl zaparkovaný u letiště, a jeli někam do pouště. Nekoukala jsem se na žádné fotky, proto jsem nevěděla, do čeho přesně jdu. Ale tohle bylo strašné. Šílené podmínky, spousta zraněných a krvácejících a z dálky sem byly slyšet výstřely. John zastavil před modrým stanem a vystoupil. Následovala jsem ho dovnitř, kam nesl moje tašky.

„Tady budete bydlet. Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí se někoho zeptat nebo přijít za mnou. Nechávám chvilku na rozkoukanou.“

„Díky.“ Pousmála jsem se a prohlížela si vybavení stanu. Pár postelí, skříň, kbelíky na vodu… žádný přepych. Chtěla jsem si akorát vybalit pár věcí, když k nám do stanu přiběhla blondýnka a volala si Johna na pomoc.

„Křest ohněm. Jdeme,“ pobídl mě a nasměroval pravým směrem od našeho stanu. S očima navrch hlavy jsem ho následovala do jediné zděné budovy tady.

Hodil po mně chirurgický úbor a hned se začal převlékat do svého.

„Doufám, že máte silný žaludek,“ zkonstatoval, než jsme šli oba na improvizovaný sál. Přikývla jsem a pomalu jsem se připravovala na nejhorší.

Na operačním stole leželo dítě s prostřeleným břichem a kolem něj už pobíhal personál. Stoupla jsem si tak, abych měla lepší úhel a mohla si udělat výstižnější obrázek. Bylo to šílené. Kulka prošla skoro skrz. A tomu dítěti nemohlo být víc, jak deset let.

„Tohle je doktorka Swanová, bude mi asistovat,“ představil mě John personálu a určil mi tak, kde bude mé místo.

Ihned jsem zaujala své postavení a čekala, až dá anesteziolog pokyn, že můžeme začít. Pak už jsem vytěsnila z hlavy všechny myšlenky a soustředila se na operaci.

„Dobrá práce, doktorko,“ pochválil mě John, když jsme vylezli ze sálu.

„Jsem Bella.“ Nabídla jsem mu ruku na tykání.

„John.“ Přijal ji a krátce se na mě usmál. „Pojď, představím tě ostatním. Doufám, že se ti tu bude líbit.“

„Taky doufám.“

Za týden už jsem se slušně orientovala v celém táboře. Mou nejčastější prací bylo zmenšovat následky po nášlapných minách a střelách. Už jsem si stačila zvyknout na ta zranění, ale stále jsem nemohla překousnout, že většina zraněných jsou děti. Také jsem spoustu času trávila ve stanech se svými pacienty. Pohádky ode mě byly jedny z nejoblíbenějších a moc mě to těšilo. Přišla jsem úplně na jiné myšlenky, ale kdybych řekla, že jsem po Edwardovi ani nevzdechla, to bych lhala. Chyběl mi, i když byl hezký pocit nestrachovat se, kdy pro mě zase přijde policie nebo někdo, koho naštval. Kdy budeme muset odjet a na jak dlouho. Prostě chvíli vydržím a pak už to bude lepší a lepší.

Možná jsem v koutku duše doufala, že bude všechno zase dobré, ale věděla jsem, že ta šance je minimální. Nejspíš by bylo nejlepší, kdyby to všechno skončilo. I když mě pomyšlení na tohle bolelo, rozum a hlavně pud sebezáchovy, který se u mě najednou objevil, teď převažoval. Pozdě, ale přece. Navíc jsem nevěděla, jak z tohohle konce světa poslat žádost o rozvod. 

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 37: