Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 36

29.12.2013 (16:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2912×

Jihoafrická republika byla úžasná. I přes tu chudobu měla tahle země něco do sebe. Edward mi ukázal každý její kousek, věnoval se mi jako snad nikdy. Každý den jsme relaxovali ve vlastní výřivce, usínali v objetí, ale přesto jsem si to nedokázala naplno užívat.

„Kdy se vrátíme domů?“ zeptala jsem se opatrně potom, co už jsem to nemohla vydržet. Dva týdny jsme si užívali téhle pohody a zatím jsem nedostala kloudnou odpověď ani na jednu svou otázku. Jenže Edward mlčel.

„Edwarde?“ okřikla jsem ho s panikou v hlase. Nebyla jsem si jistá, co jeho mlčení znamená.

„Mrzí mě to.“

„Co tím myslíš?“

„Nemůžeme se vrátit. Ne v dohledné době.“

„Ty ses zbláznil? Nechala jsem tam všechno. Co moji rodiče? Neozvala jsem se jim od toho večírku.“

„Nemůžeme se tam vrátit.“

„Já letím zpátky a ty si tu dělej, co chceš.“ Sebrala jsem kabelku a už byla na odchodu.

„Ani nápad! Zbláznila ses?“ Čapnul mě za zápěstí.

„Nezbláznila. Jen chci vidět mámu s tátou. Rozloučit se s nima. Ujistit je, že jsem a budu v pořádku.“

„Dobře. Letíme. Řekneš jim, že budeme cestovat. Můžeš si vymyslet historku o doktorech bez hranic. Afrika, Asie. Cokoliv chceš, hlavně, ať nemají podezření.“

„Vážně? Děkuju, děkuju.“ Najednou jsem byla jako malé dítě. Skočila jsem mu s nadšením kolem krku. Tolik to pro mě znamenalo.

„Ale jen pár dní. Pak se zase budeme muset vypařit.“

„Beru.“ Byla jsem tak nadšená naším návratem domů, že mi nedošly následky tohoto slibu. „A že ty jsi tak vstřícný ke mně, co kdybychom udělali radost i tobě?“ Nahodila jsem svůdnou pózu a čekala, že se chytne.

„Tak to beru zase já.“ Usmál se a v momentě jsem ležela pod ním.

Musela jsem se smát, ale když si mě jeho rty začaly dobírat, úsměv mě přešel. Jenže protože jsem měla pořád sádru, nemohla jsem se mu věnovat na plno. A to už jsem měla prsty zase v celku. Jen tak mimochodem mě napadlo, že si musím sádru nechat sundat dřív, než mě uvidí rodiče. A to byla poslední racionální myšlenka, která se mi v hlavě objevila. Pak už mě Edward myslet nenechal.

Druhý den jsme nasedli na letadlo a museli znovu vydržet pětadvacetihodinový let do států. Ale pořád to bylo veselejší, než let sem. První bod programu zas tak veselý nebyl, protože Edwardovu rodinu jsem zrovna vidět nemusela, ale sádru už jsem chtěla mít z ruky.

I když, alespoň k něčemu náš společně strávený čas byl. Edward byl mnohem pozornější než kdy dřív. Až mě napadlo, jestli tu zlou tvář jen nepředstíral, kvůli těm „zlým“. To bylo to nejlepší a nepravděpodobnější řešení. Najednou mi ho začalo být líto.

Co to se mnou sakra je? Zhrozila jsem se. Tohle se mi ještě nikdy nestalo a dostávalo mě to trochu do rozpaků. Radši jsem se uvelebila Edwardovi v objetí a zavřela oči. Alespoň bude cesta o něco kratší.

„Bellinko,“ budil mě Edward. „Už jsme tu. Jsme doma.“

„Jsem vzhůru,“ zamumlala jsem a otevřela oči. Koukla jsem z okýnka a zalil mě blažený pocit. Vítalo nás počasí, na jaké jsem byla zvyklá. Už jsem se nemohla dočkat, až se nadechnu čerstvého vzduchu. A byl to nepopsatelný pocit. Jenže Edward mě nenechal dýchat moc dlouho. Hned mě natlačil do černého auta, kde už na nás čekal Grigory a Alexei. Beze slova nás vyvezli z letiště a mířili k Edwardovým rodičům. Tu cestu už jsem poznala.

„Sundáme sádru a pojedeme k vašim,“ uklidnil mě Edward, když jsem se neklidně zavrtěla.

„Musím mámě zavolat.“

„Alexei už to vyřídil. Nemůžu riskovat, že někdo sleduje naše telefony.“

„Děkuju.“ Znovu jsem byla z jeho chování na měkko.

„Pojď ke mně.“ Stáhnul si mě na klín a povzbudivě mě pohladil po zádech. „Vydrž to. A za dvě hodinky jsme u vás. Slibuju.“

„Budu to stopovat.“ Pousmála jsem se. Body k dobru za to, že se mi snažil zvednout náladu.

„Hlavu vzhůru, Sněhurko. Za chvíli jsme venku.“ Políbil mě, když jsme zastavili před tím velkým domem.

„Jdeme.“ Poslechla jsem ho a s hlavou vzpřímenou jsem vystoupila z auta. Byla jsem rozhodnutá nenechat si nic líbit.

„Edwarde!“

Jakmile jsme otevřeli dveře, matka už mu visela kolem krku. Jak kdyby ho neviděla deset let a ne dva týdny. Přivítání mé osoby bylo chladné, ale na to už jsem si stačila zvyknout.

„Isabello, ráda vás vidím. Doufám, že už je vše v pořádku.“

„Snad ano, díky.“

„Carlisle už na vás čeká nahoře. A já zatím připravím oběd. Doufám, že máte hlad,“ zašveholila nadšeně a odběhla do kuchyně. Hodila jsem po Edwardovi zmatený pohled, ale ten jen zakroutil hlavou a postrčil mě ke schodům. No tak fajn, tak se se mnou nikdo nebavte!

„Edwarde, Isabello. Pojďte dál.“ Tady mě přivítal i úsměv. „Tak mi to ukažte.“ Vztáhl ruce po mojí zasádrované. Čekala jsem, kdy vytáhne pilu na sádru, ale on si ji jen přidržel a pak trochu přitlačil. Sádra pod jeho dotekem praskla, jako kdyby byla z umělé hmoty. Upíří síla.

Sádru odložil, z ruky mi smetl bílý prachy a jemně uchopil mé prsty. Opatrně s nimi zahýbal a s úlevou jsem necítila žádnou bolest. Jen ztuhlost.

„Vypadá to dobře. Nebolí?“ Znovu mi je procvičil.

„Ne.“

„Dobře. Pořád buďte opatrná, šetřete je. Bude ještě chvilku trvat, než budou zase normálně fungovat, ale z nejhoršího jsou venku.“

„Děkuju.“ Znovu jsem prsty protáhla a pak znovu a znovu. Nemohla jsem se toho volného pohybu nabažit.

„Tak půjdeme dolů, ať nemusí čekat moc dlouho. Esme se vás nemohla dočkat.“

„Ale tati…“ Edward se pokusil něco namítnout, Carlisle ho však jednoduchým gestem umlčel. „Dobře, jednou,“ odpověděl na nevyslovenou otázku. Pak se otočil na mě a ústy tiše naznačil: „Vydrž to, prosím.“ Jenom jsem zmateně kývla hlavou. Tahle rodina byla asi nad mé chápání.

Ruku v ruce a s Carlislem za zády sešli do kuchyně. Stůl byl prostřený jako v pětihvězdičkové restauraci a to mi připomnělo náš první, katastrofální oběd tady. Jen jsem doufala, že to nedopadne jako posledně.

„Posaďte se.“ Esme div nenadskakovala nadšením. A už to bylo divné. „Udělala jsem lososa, šťouchané brambory a zeleninový salát. Doufám, že vám to bude vyhovovat?“

„Samozřejmě,“ vydolovala jsem ze sebe jednu slušnou frázi, na kterou jsem si vzpomněla.

Edward mi podržel židli a posadil se vedle mě. Chvíli to vypadalo, že budeme jít jen my čtyři, ale za chvíli už se do kuchyně trousil i zbytek, až jsme byli úplně všichni. Esme nandala na talíře a pak už bylo slyšet jen cvakání příborů o talíře. Žádný rozhovor. Nic.

„Takže Edwarde,“ promluvil konečně Carlisle. „Co máte teď v plánu?“

„Návštěvu Belliných rodičů a pak uvidíme. Asi budu muset něco vyřídit ve firmě. Nejspíš se tu zdržíme.“

„To je dobře. Měli bychom být teď více spolu,“ přidala se i Esme. „Jako rodina. Začít znovu. Mohli bychom se přestěhovat. Co třeba Anglie? Dlouho jsme tam nebyli.“

„Jasně. Cambridge už čeká na úžasného Emmetta Cullena,“ zapěl Emmett a všichni se zasmáli.

„Dobrý nápad,“ zhodnotil Edward a všichni přikyvovali. Najednou jsem byla v rozpacích. Nevěděla jsem totiž, jestli to platí i pro mě. Až pak se na mě Edward otočil.

„V Anglii se ti bude líbit. Můžeš pracovat na nějaké skvělé klinice.“

„Nemyslím si, že…“

„Ale ano, to je skvělý nápad,“ souhlasila Esme. Zase jsem měla v hlavě pěknej zmatek.

„Probereme to v soukromí,“ slíbil Edward a ukončil tak diskuzi.

„Doufám, že se rozhodnete správně,“ usmál se na mě Carlisle. Úsměv jsem mu musela nejistě opětovat. Nemohla jsem se dočkat, až tahle prokletá návštěva skončí.

„Přidáte si, Isabello?“

„Ne, děkuji, paní Cullenová. Ale bylo to skvělé,“ vysekla jsem jí poklonu a doufala, že už mi dá pokoj.

„To mě těší, ale doufám, že jste si nechala místo na dezert. Udělala jsem panna cottu.“

Měla jsem sto chutí se zahrabat pod zem nebo zabořit hlavu do písku jako pštros a vzít sebou i všechno zmatené pocity. Před nedávnem bychom se nenávistí sežrali a teď to bylo samý úsměv! To by se z toho musel jeden zbláznit. Snažila jsem se však na sobě nedat nic znát a s úsměvem jsem přikývla. I přes všechny konflikty, Esme byla úžasná kuchařka. To jsem musela chtě nechtě přiznat.

Od Cullenů jsme odjížděli až za dvě hodiny a opravdu se mi ulevilo. Až v autě jsem si uvědomila, že jsem byla neustále napjatá a ve střehu, abych neudělala něco, za co by mě kritizovali nebo snad se urazili. Prostě jsem v jejich blízkosti neuměla být v pohodě.

„Zvládli jsme to, vidíš.“ Edward se na mě usmál a já mu to křečovitě vrátila. Nastartoval a vyjeli jsme k našim.

„Proč všichni jedli, i když nemusí?“ Až teď mi došlo, že společné obědy jsou úplně zbytečné.

„Esme na tom trvala. Chtěla nás chvilku udržet po hromadě.“

„Ale to přeci…“

„Věř mi, že jim to neuškodí.“ Usmál se na mě a vyjel na hlavní silnici. Pokrčila jsem rameny, odhodlaná se více touhle situací nevzrušovat. Už jsem se těšila domů.

Nakonec jsme se ještě stavili v Edwardově domě. Nabalila jsem si věci, které mi chyběli a bez kterých jsem nemohla vydržet. Hlavně pár fotek. Bylo mi jasné, že sem už se jen tak nevrátíme. Ale pak už nám nic nestálo v cestě a velkým černým Escalade jsme vyrazili do Forks.

Následovalo ticho. Edward se soustředil na řízení a já musela přemýšlet o stěhování do Londýna, na které přišla řeč při obědě.

„Edwarde,“ začala jsem opatrně. „Já si nemyslím, že by ten Londýn byl dobrý nápad.“

„Proč?“

„Myslím, že vztahy s tvou rodinnou jsou dost očividné.“

„Vidíš, tak byste mohli najít společnou řeč, kdybychom bydleli všichni spolu.“ Švihnul po mně zářivým úsměvem a moje pochybnosti naprosto ignoroval.

„Mluvím vážně!“

„Já to nezpochybňuju. Dej tomu čas, promluvíme si o tom později.“

„Jasně,“ vzdala jsem to.

„Teď si užívej s rodiči, ano?“

„Jak dlouho tu můžeme zůstat.“

„Zatím to vypadá dobře. Jasper skvěle odvedl pozornost a pomalu to posílá ke dnu. Počítám alespoň dva týdny, ale pořád musíme být ve střehu.“

„Znamená to, že jako zkrachuješ?“

„Zkrachuju opravdu. Tím za sebou zametu stopy a budu mít čas jenom na tebe. Můžeme cestovat, nebo se někde usadit. Koupíme si dům na pláži. Co třeba v Austrálii? Nebo pojedeme s našima do Londýna. Začneš na nějaké perspektivní klinice. Budeme mít normální život,“ plánoval si to. Moc hezky se to poslouchalo, ale nějak jsem podvědomě tušila, že to dopadne úplně jinak.

Naši byli samozřejmě úplně nadšení, že nás vidí. A já vypustila z hlavy všechny starosti. Zakázala jsem si myslet na to, co bude, až budeme muset zase odjet. Chtěla jsem si ty dva týdny co nejvíce užít a vychutnat. S těmi nejmilovanějšími lidmi po boku.

Edwardovi jsem ukázala ta nejkrásnější zákoutí forkských lesů, což byla procházka téměř na celý den. Mámě jsem pomáhala vařit a táta vytáhl Edwarda na ryby. Bylo to skvělé. Tahle pohoda měla vliv i na můj psychický stav. Takhle dobře jsem se už dlouho necítila.

Jenže nic nemůže trvat věčně. A hlavně to dobré.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 36: