Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 27

01.06.2013 (13:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3317×

„Paní Cullenová?“ objevili se v nemocnici dva muži v oblecích.

„Ano?“

„Policie, půjdete s námi.“ Ukázali mi své průkazy.

„Proč?“

„Je to ve vašem zájmu.“

„Jak to můžete vědět?“ Měla jsem z nich husí kůži.

„Paní Cullenová, nemáme čas. Vezměte si své věci a následujte nás.“

„Tak mi dejte chvilku.“ 

Rozklepanýma rukama jsem se sbalila a za jejich doprovodu vyšla z nemocnice. Alespoň, že neměli uniformy a venku policejní auto, jenom obyčejný černý sedan s tmavými skly. Na policii mě vedli rovnou k výslechu. Nelíbilo se mi to čím dál víc.

„Paní Cullenová, jsem Jason Fox a položím vám pár otázek. Před pár dny jste vstoupila do manželství s Edwardem Cullenem, je to pravda?“

„Ano,“ odpověděla jsem odměřeně.

„Takže spolu už delší dobu žijete?“

„Pochopitelně.“

„Řekněte mi, použil na vás někdy násilí?“

„Prosím?“ vytřeštila jsem hrůzou oči.

„Vyhrožoval vám?“

„Co si to dovolujete?“

„Odpovězte na moji otázku.“

„Samozřejmě, že nevyhrožoval. Bylo to moje svobodné rozhodnutí.“

„A jste si jistá, že vám nemohl dát něco do pití?“

„To už přestává všechno. Chci zavolat svému manželovi!“

„Nenaznačil vám manžel, z čeho plynou jeho finanční prostředky?“

„O práci se se mnou nebavil a nebudu se s váma bavit, dokud mu nezavolám!“

„Dobře, dáme si pauzu. Chcete kafe?“

„Chci svého manžela,“ křikla jsem za ním, když se zvedl a odcházel z výslechové místnosti. Naštvaně jsem v kabelce vytočila Edwardovo číslo a čekala.

„Bello? Co se děje? Už jsi měla být dávno doma.“

„Jsem na policii.“

„Proč?“

„Já nevím. Pořád se ptají na tebe, vědí, že jsem Cullenová, že jsme se vzali. Vědí všechno.“

„Šmejdi!“ zasyčel vytočeně. „Dej mi deset minut. Snaž se odpovídat tak, aby se vlk najedl a koza zůstala celá.“

„Nemůžu odpovídat, nic nevím.“

„Dobře, dobře. Buď v klidu, už jedu.“

„Takže, paní Cullenová,“ vrátil se Fox a nesl nějaké fotografie. „Viděla jste někdy tohoto muže?“ Byla to fotka toho chudáka, co na něj Edward včera tak křičel.

„Ano,“ odpověděla jsem tiše. „Viděla jsem ho poprvé, když byl u nás. Nevím, co chtěl, neznám ani jeho jméno.“

„A tohohle?“

„Ne, toho muže jsem nikdy neviděla. Říkala jsem vám, že se mnou Edward svoji práci neřeší. A vůbec mě neseznamuje s lidmi, co pro něj dělají.“

„Takže pro něj dělají? Oba?“

„Nevím.“

„Ale teď jste řekla…“

„Neznám ho, rozumíte? Myslím si, že pro něj dělá. Ani netuším, co po mně vlastně chcete.“ Byla jsem bezmocná a zoufalá.

„Pane Cullene, tam nemůžete!“ ozýval se naštvaný křik.

„Moje manželka je tu neprávem, tak mi neříkejte, co můžu a co ne!“ Ten hlas mě tak uklidnil. Už jsem se neměla čeho bát. Foxovi ztvrdnul výraz a já už se zvedala k odchodu.

„Bello,“ vydechl Edward úlevně, když mě našel. „Jsi v pořádku?“

„Vezmi mě domů, prosím.“

„Jistě.“ Objal mě. „A za vámi pošlu svého právníka, to se spolehněte.“

S tvrdým výrazem si mě vedl ven. Všechny ignoroval a nějak jsem tušila, že se mu v hlavě rodí opravdu ošklivé plány, jak milého pana Foxe trochu vydusit. Ne, že by to nepotřeboval, i já bych mu klidně trochu zavařila, ale tohle mohlo být vážné. Proč by šli pro mě a ne rovnou pro něho?

„Opravdu jsi v pořádku? Neudělali ti ti zmrdi nic?“ ujišťoval se, když jsme seděli v autě s Alexeiem.

„Jsem jen v šoku. A jsem ráda, že jsem pryč.“

„Omlouvám se ti za to. Šťourají a stejně nevědí, co hledat. Amatéři.“

„Takže hledají oprávněně?“ vyděsila jsem se.

„Nic nenajdou. Přísahám.“

„Edwarde?“

„Tohle není tvoje starost.“

„Dobře. V tom případě se nemáme o čem bavit.“ Naštěstí už jsme byli doma, tak jsem mohla vystoupit z auta a jít do domu. Úplně spontánně jsem v šatně vzala první tašku a začala do ní bez ladu a skladu házet oblečení. Jen abych toho měla co nejvíc.

„Bello?“ oslovil mě vyděšeně. „Co to děláš?“

„Stěhuju se.“

„Kam?“

„Nevím. Do hotelu? K Betty? Možná pojedu k rodičům. Hlavně někam, kde nebudeš ty, tvoje ochranka, problémy a hlavně policajti.“ Začínala jsem mít hysterický záchvat.

„Neblázni,“ snažil se mě zastavit.

„Edwarde…“ povzdechla jsem si zoufale. „Tohle nezvládám. Nejsem na to stavěná. Skousla jsem zájem médií, tvoji rodinu, která mě nesnáší, ale policajti a tvoje lhaní… Edwarde, na tohle nemám, takže mě nech, prosím, jít.“ Už jsem měla v očích slzy a stálo mě všechny síly, abych se mu tu nezhroutila.

„Bellinko.“ Přiskočil ke mně zoufale, aby mě mohl pevně obejmout. „Přeci nemůžeš jen tak odejít.“

„Já už nemůžu,“ rozvzlykala jsem se mu do košile. „Co když si pro mě přijdou i zítra? Ty to nechápeš. Pořád jsi říkal, že jsem se dostala do špinavý hry, a já pořád nevím, co si pod tím mám představit. Věděla jsem, že nejsi jen nějaký podnikatel, ale tohle je vážně moc.“ Na zem jsem pustila tričko, které jsem držela, abych se ho mohla pevně chytit. Měla jsem pocit, že mě nohy brzo zradí.

„Ale no tak,“ chlácholil mě. „Všechno zvládneme, uvidíš. Hlavně nikam neodcházej.“

„Možná by to bylo lepší.“

„Pro koho? Jen bys pro ty bastardy byla snadnější cíl, a to přeci nechceme ani jeden, že ne?“

„Ne,“ ujistila jsem ho tiše.

„No tak vidíš.“ Vzal si mě do náruče a pomalu mě nesl do ložnice, kde mě položil na postel.

„Nechceš něco k jídlu? K pití? Nechceš se svléknout?“ staral se. Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Jak to na mě všechno tak padlo, začala jsem být i šíleně unavená.

„Jen tu, prosím, zůstaň se mnou.“

„Dobře.“ Šoupnul mě doprostřed postele a vlezl si za mnou. Sundal sako a uvěznil mě ve svém pevném objetí. Snad vteřinu nato jsem se vyčerpaná propadla do říše snů.

„Seš si jistá, že jsi v pořádku a v práci to zvládneš?“ Edward si mě pochybně měřil, když jsem měla druhý den ráno nakročeno do nemocnice.

„Nemusíš se bát.“

„Dobře. Tak ahoj.“ Rozloučil se se mnou hlubokým polibkem a sledoval, když jsem najížděla na silnici. Zamávala jsem mu a na plný plyn jsem se rozjela směrem do nemocnice.

„Doktorko Swanová,“ zastavila mě hned na recepci sestra.

„Ano?“

„Máte se ihned dostavit za panem ředitelem. Je to prý naléhavé.“

„Děkuji.“ Zalezla jsem tedy znovu do výtahu a jela o patro výš.

Nechala jsem se ohlásit u jeho sekretářky a čekala, až si na mě udělá čas. Chvíli to sice trvalo, ale po tom, co jsem vstoupila a viděla jeho naštvaný výraz, jsem si přála, abych čekala klidně ještě několik hodin.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně a přijala místo, které mi nabídl.

„Doktorko Swanová. Skousl jsem, že je vaše jméno v médiích, ale tohle už opravdu přestává všechno.“

„Promiňte, ale nerozumím vám.“

„Včera vás odsud odvedla policie. Tady je vaše výpověď. Prosím, sbalte si své věci a opusťte naši nemocnici.“

„Cože?“

„Tady jste skončila. Je mi to líto, protože jste opravdu schopná, ale od té doby, co jste s Cullenem, to s vámi jde jenom z kopce. A to nemluvím o tom vašem stálém volnu.“

„Promiňte, ale mám pocit, že jste Edwarda přivedl vy.“

„Nepředpokládal jsem, že vaši spolupráci vezmete tak vážně a doslova,“ odbyl mě. „Už jsem vás varoval jednou a vy jste neposlechla.“

„Dejte to sem.“ Už jsem jeho řeči nechtěla poslouchat. Rychle jsem se podepsala a s tichým sbohem jsem opustila kancelář.

Sjela jsem zpátky do svého patra. Vlastně už nebylo moje. Bylo to takové divné. Na lékařském pokoji jsem si sbalila pár svých věcí, co jsem tu měla.

„Ježíš, Bello!“ zděsila se Betty.

„Končím. Mám padáka.“

„Děláš si srandu?“

„Ne.“

„Co tady bez tebe asi tak budeme dělat?“

„Máte Matta. Zvládnete to v pohodě. A kdyby něco, určitě vám najdou ještě někoho.“

„Budeš mi tu chybět, Bello.“

„Zajdeme někdy na skleničku, jo?“ Usmála jsem se povzbudivě.

„Jasně.“ Krátce jsme se objaly a s posledním úsměvem jsem odešla.

„Jsi doma nějak brzy?“ přivítal mě Edward překvapeně.

„Dostala jsem výpověď.“

„Co?“

„Že prý dělám špatné jméno nemocnici.“

„Jak si to…“

„Nech to být, Edwarde. Možná je to tak lepší. Jen se teď asi budu muset nechat chvíli živit.“

„Věř mi, že to je to poslední, co by mi vadilo.“

„Teď bych konečně mohla vyrazit na návštěvu k rodičům. A vlastně, ty bys mohl jet se mnou, ať to máme z krku.“

„Takže včerejší splín je za námi?“ zeptal se opatrně.

„Snad ano, ale ještě pořád by sis měl dávat bacha.“

„To je dobře.“ Objal mě. „A co se týče návštěvy tvých rodičů, bude stačit, když odjedeme zítra?“

„Zítra? Dobře. Zavolám mámě a pak se ještě domluvíme.“

„Nechám ti soukromí a půjdu ještě pracovat.“ Otočil se na patě a odešel.

Z kabelky jsem vyndala telefon a vytočila mámu. Těšila jsem se, až ji uslyším. Už to přeci bylo tak dávno, co jsem si s ní mohla popovídat, a vlastně jsem se nemohla dočkat, až ji i tátu uvidím. Hlavně teď, když to bylo tak náročné. Potřebovala jsem si trochu odpočinout a udělat si i trochu času pro sebe.

„Bello,“ vyhrkla nadšeně máma.

„Ahoj.“

„Tak ráda tě slyším.“

„Mám skvělou zprávu,“ začala jsem. „Co bys řekla návštěvě?“

„Přijedeš?“

„Jestli máte čas, tak klidně už zítra a můžu klidně pár dní zůstat.“ Musela jsem se smát. Mámin hlas byl jako balzám na duši.

„Na tebe máme čas vždycky. Moc jsi mě potěšila a táta bude určitě taky rád.“

„A mami, nepřijedu sama.“

„Přijede s tebou on?“

„Ano,“ odpověděla jsem tiše.

„Dobře. Díky, že jsi mi to řekla.“ Byla zaražená, ale přesto souhlasila.

„Tak se uvidíme zítra. Pravděpodobně přijedeme až odpoledne.“

„Přijeďte na oběd. Moc se na tebe s tátou těšíme.“

„Já taky. Ahoj.“ Ukončila jsem hovor a ještě chvíli sledovala telefon. Potom jsem se sebrala a šla jsem za Edwardem, abych mu zvěstovala, jak to tedy dopadlo.

Všechny vás zdravím a děkuju za komentáře :)

Nevím, kdy tu bude další kapitola, protože ústní dělám 28.5. a pořád jsem se tak nějak pořádně nezačala učit. :D

Pak bych hned měla nastoupit na brigádu, kde budu pravděpodobně dělat 3 směny, a pak jedu na vodu a hledáme byt na VŠ a je toho prostě moc, takže se předem moc omlouvám.

Doufám, že brigáda nebude tak náročná a že si najdu nějaký čas tuhle povídku v co nejbližší době ukončit. :)

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 27: