Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 13. kapitola

17.04.2010 (13:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6305×

13. kapitola

 Pomalu jsem našlapovala otáčejíc se za každým sebemenším zvukem. Měla jsem kolem sebe štít, který nedovolil rozšířit mému pachu do okolí a zároveň jsem hlídala cokoliv, co by se přiblížilo. Ucítila bych jeho energii mnohem dříve, než by mě měl šanci vůbec zahlídnout, ale přesto jsem byla nervózní.

Mé pudy na mě doslova křičely, že tu nemám co dělat. Tohle bylo jejich území. Nevěřila jsem, že by mi Jacob ublížil, ostatními ze smečky jsem si tak jistá už nebyla. Nezbývalo mi než se spoléhat na své schopnosti a Jacobovi zvyky.

Bylo úterý a to jezdíval do Forks do obchodu a lékárny pro Billyho léky, takže bych měla šanci ho zastihnout samotného. Jako správný záškodník jsem došla až k cestě a vyvrátila jeden ze vzrostlých stromů, aby ji zatarasil. Dub z hlasitou ránou dopadl na zem a do vzduchu se vznesla sprška hlíny z kořenů.

Téměř jsem si ohlodávala nehty nervozitou. Nakonec se však v dálce ozval rachot staršího motoru. Brzy začala mezi stromy probleskovat modrá karoserie. Jel jako šílenec. Jak taky jinak. Pousmála jsem se. Teprve až kousek od zátarasu dupl na brzdu a kola mu začala nebezpečně na mokré hlíně podkluzovat. Zastavil až pár metrů od kmenu.

Přes rachocení motoru jsem zaslechla hluboký výdech. Samotné se mi docela ulevilo. Už jsem se bála, že to nezvládne. Jacob však vypnul motor a vyskočil z auta. Nevěřícně se zahleděl na strom. Zmateně se díval okolo, jako by se snažil najít odpověď, jak zdravý strom jen tak může spadnout, a zrovna tak blbě.

Nechápavě se škrábal za uchem a obcházel překážku. Náhle mu ruka poklesla. Při pohledu na zdravé kořeny mu došla odpověď. Nijak. Sám od sebe spadnout nemohl. Okamžitě se začal rozhlížet kolem.

Odstranila jsem svůj štít a můj pach ho okamžitě uhodil do nosu. Nebylo těžké to uhodnout, protože se celý napjal a na těle mu naběhli šlachy. Zadíval se směrem, odkud upíří pach šel. S vrčením se přikrčil, připravený okamžitě se přeměnit a vrhnout na nezvanou návštěvu.

Raději jsem vyšla z poza stromu.

Jacob ztuhnul na místě.

„Bello.”

Nevěřícně na mě pár minut zíral, než udělal jeden vrávoravý krok ke mně. Jeho smysly mu však stále neodbytněji ukazovaly, že je něco špatně, dokud to nevzal na vědomí. Přejel mě celou pohledem a z jeho výrazu nešlo nic přečíst. Zračilo se v něm tolik pocitů, že jsem nemohla určit, který převládá. Šok, radost, odpor, smutek či odevzdanost?

„Ty jsi...”

Přikývla jsem.

V tváři se mu objevilo opovržení.

„A jsi teď alespoň šťastná?” zeptal se mě, avšak z jeho hlasu zazníval odpor. „Konečně můžeš být s těmi svými pijavicemi.”

Uhnula jsem pohledem stranou a zavrtěla stranou.

„Není to to co sis tak přála?” zaryl se do mě znovu jeho hlas, tentokrát však už ne tak vztekle.

„Nejsem s Culleny, nestihla jsem to včas.”

Pohlédla jsem na něj a viděla, jak jej má odpověď zmátla. Jeho opovržení nade mnou trochu polevilo a já uviděla jak mu ve tváři prolétla starost. Stále ve mě alespoň částečně viděl Bellu, tu kterou měl rád, na které mu záleželo.

„Co se stalo?” zeptal se tiše napjatým hlasem.

„Přišla jsem pozdě a jedinou možností jak jeho i ostatní zachránit byla výměna. Můj život za jeho. Jinak to nešlo.”

Jacob na mě chvíli hleděl a jeho tvář nabírala nebezpečně rudý odstín.

„Nešlo?! Mohla ses vrátit. Nechat ty pijavice dostat to o co si řekly. Cokoliv by snad bylo lepší než tohle!” zařval a mávl rukou ke mně.

Co jsem mu na tohle mohla říct. Nikdy by nedokázal pochopit to, co jsem k nim cítila. Pro něj to byla jen vraždící monstra. Ať se živili čím chtěli, ať bych říkala co jsem chtěla. Jeho názor na ně by se nezměnil. S tím jsem byla smířená, ale ať prosím neodsuzuje i mě. Byl to jediný přítel, který mi zbyl.

„Proč jsi se vlastně vrátila?”

„Potřebovala jsem vás vidět. Ty a Charlie jste pořád má rodina.”

Jacob na mě zůstal vyděšeně civět.

„Charlie?” zasýpal. „Ty jsi byla za Charliem?”

Sledovala jsem, jak na mě nevěřícně zírá a pak se okamžitě otočil a vyrazil k autu. Nastartoval a sjel z cesty, aby objel spadlý strom. Bez jediného pohledu dupl na plyn a prohnal se okolo mě směrem k Forks.

Svezla jsem se na zem vedle stromu. Až moc dobře jsem si uvědomovala, co si myslí. Položila jsem si čelo na kolena. Vlastně nevím, co jsem od něj čekala. Tohle však bolelo. Jeho slova mi doznívala v mé otupělé mysli.

Zvedla jsem se a rozběhla jsem se pryč. Aro měl pravdu. Návrat byl příliš riskantní, ale z jiného důvodu než jsem si já nebo on mysleli. Kdybych zůstala ve Volteře, mohla bych alespoň doufat, uchovávat si v sobě alespoň to co jsem dříve měla. Nyní jsem však zničila přátelství mezi mnou a Jacobem a Charlieho zmučená tvář mě bude pronásledovat navěky.

Došla jsem až k místu, kde to všechno začalo. Kde jsem jedinou hloupostí zničila nás všechny. Stála jsem kousek od okraje srázu a hleděla na bouřící moře. Kdybych tenkrát neskočila, Edward by neodjel do Volterry. Nejela bych ho zachránit a zůstala tady, s Charliem a Jacobem.

Jediná hloupost převrátila všechny naše životy naruby.

Zavřela jsem oči a vnímala hukot moře. Vítr se do mě opíral a rozevlával mi vlasy. Příroda tu byla silná stejně jako lidé, kteří zde žili. Bude se mi po nich stýskat, ale už mě tu nic nedrželo.

Náhle jsem ucítila nepříjemný západ a za zády mi zapraskala větvička. Prudce jsem se otočila. Mé tělo bylo napnuté, připravené se okamžitě bránit. Zadívala jsem se do čokoládových očí, ale ani v nich, ani v Jacobově tváři jsem neviděla ohrožení. Uvolnila jsem postoj a obrátila se znovu k moři.

„Bello, já myslel...”

„Že jsem ho zabila?” sklopila jsem hlavu a zavrtěla jí. „Vždyť je to můj táta, Jacobe. Nikdy bych se nevracela, kdybych se nedokázala ovládnout. Nemohla bych mu ublížit. Možná jsem monstrum, ale stále dokážu cítit.”

Zlomeně rozhodil pažemi.

„Nejsem jako ty. Nedokážu vnímat jen osoby, ignorovat to čím ty, já nebo oni jsou. Upíři jsou pro mě zrůdy, které se můžou tvářit sebevíc nevinněji, ale stále jsou to jen krvelačná monstra.”

V jeho hlase jsem slyšela bolest. Obrátila jsem se k němu.

„Ve mě to také vidíš?”

Sledovala jsem ten jeho pohled. Stále však mlčel. Hleděl mi do tváře a němě otevřel ústa, než je opět zavřel. Byla jsem pro něj stejná jako ostatní. Ani sebesilnější přátelství někdy nemá šanci proti něčemu, co máte v krvi, co vás již od mala učí.

„Ne,” hlesl Jacobův hlas, že jsem nejprve váhala, zda jsem jej opravdu zaslechla. „Stále jsi Bella. Nedokážu v tobě vidět to co v nich.”

Nevěřícně jsem na něj pohlédla a on se na mě smutně pousmál.

„Jaku,” zašeptala a překonala tu vzdálenost pár kroků, co byla mezi námi. Zastavila jsem se až před ním. Nejprve se lekl rychlosti, na kterou u mě nebyl zvyklý, ale v momentě natáhl paži a přitáhl si mě ještě blíž. Uvěznil mě ve svých pažích a já si opřela čelo o jeho hruď.

„Bello, neuraž se, ale hrozně smrdíš.”

Vzhlédla jsem ho jeho odporem nakrčené tváře.

„Nápodobně,” zašklebila jsem se na něj.

Zbytek dne jsme proseděli na útesu a jen si povídali. Nutila jsem ho vyprávět mi vše, co se tu za ty měsíce stalo a on na oplátku vyzvídal zas o mě. Některé věci jsem raději vynechávala. Nechtěla jsem pokoušet jeho shovívavost k našemu způsobu života.

Nechtělo se nám loučit. Nedokázala jsem mu říct, kdy se zase budu moci ukázat, ale když už nám putoval měsíc nad hlavami, bylo mi jasné, že je čas. S úsměvem na tváři jsem ho sledovala, jak mizí v porostu a o chvíli později se lesem rozeřvala motorka. Lačně jsem se rozhlížela na tu krásu okolo, dokud hluk motoru zcela neutichl v dálce. Teprve pak jsem se zvedla a vydala nazpět.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 13. kapitola: