Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 14. kapitola

19.04.2010 (11:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6155×

14. kapitola

Cesta nazpět byla mnohem kratší. Nevnímala jsem příliš krajinu, jíž jsem běžela. Musela jsem stále myslet na Charlieho, Jacoba a ostatní. K pobřeží jsem doběhla a měla jsem ještě dostatek času z mé týdenní lhůty, tak jsem se proplížila na jednu z nákladních lodí směřující do Evropy. V podpalubí mezi nákladními bednami jsem mohla nerušeně zavřít oči a znovu si vybavit svůj domov.

Nesmírně mě bolelo jak se Charlie trápí. Jacob mlčel o tom co se po mém skoku stalo. Věděla to jen smečka a Billy. Všichni ostatní, včetně mého táty, mě pohřešovali. O pár dní později našli moji mikinu vyplavenou na pláži a můj náklaďáček poblíž útesu. Charlie si to prý nechtěl připustit, ale ostatní věřili, že jsem se utopila. Dlouho jsem přemýšlela, jestli bych neměla dát Charliemu alespoň vědět, ale tohle nemělo smysl. Mohla jsem jen požádat Jacoba, ať na něj dává pozor.

Než jsem se nadála, dorazili jsme k břehům Francie a pak už to netrvalo dlouho a přede mnou se již objevily zdobené věže Volterry. Protáhla jsem se jedněmi z vedlejších dveří do paláce. Stráže se za mnou zvědavě otočily, ale neřekly ani slovo.

Cítila jsem se zvláštně. Jako bych se vracela domů, ale tohle nebyl domov. Jen jsem se vracela ke svým, k takovým jako já. Zde jsem nebyla jiná, tedy alespoň ne tolik, zapadala jsem sem.

Bez zaváhání jsem se vydala k Arově pracovně. Novinky se zde sice šíří neskutečně rychle, přesto jsem se mu chtěla ohlásit osobně. Váhavě jsem zaklepala na dveře, ale bez odpovědi. Zevnitř se neozýval sebemenší zvuk. Neodvažovala jsem se sice otevřít a podívat na vlastní oči, ale tady určitě nebyl.

Zamířila jsem k hlavnímu sálu. Možná právě musela královská rodina něco řešit. Stačilo by mi se jen ukázat a kývnout, že jsem se již vrátila. Ale ani zde jsem Ara nenašla. V sálu byl Caius, Jane s některými dalšími členy gardy a pár dalších upírů. Ani jeden z nich se netvářili právě nadšeně. Caius dokonce vztekle přecházel po sále.

Můj příchod jej vyrušil. Zastavil se a zahleděl mým směrem. Jeho oči jako by se chvíli vracely do přítomnosti, než na mě zaostřil.

„Takže jsi se přece jen vrátila,” zamumlal si pro sebe.

Neměla jsem jinak, než mu na to pouze přikývnout.

„Hledala jsem Ara, ale ve své pracovně zřejmě není.”

„Je někde se Sulpicií,” zamumlal a naznačil rukou ostatním, „můžete zatím jít.”

Ostatní za to byli evidentně vděční. V tichosti se vypařili. Sama jsem se cítila v Caiusově přítomnosti nesvá, když měl takovou to ponurou náladu.

„Jak sleduji, tak výlet domů se ti zřejmě vydařil,” zkonstatoval při pohledu na moji ještě stále zářící tvář. „Zvláštní, pro nás takovéto návraty nejsou právě nejpříjemnější. Doufám, že jsi nedělala žádné hlouposti.”

Nemusel mi ani říkat, co těmi hloupostmi má na myslí.

„Nikomu jsem nevyzradila naši existenci,” zavrtěla jsem okamžitě hlavou. Byla to pravda. Jacob už o nás přece věděl. Caius si mě zkoumavě prohlížel a přišel blíže. Snažil se zjistit, zda mluvím pravdu. Byl ode mě však sotva čtyři kroky, když znechuceně nakrčil nos. Ustoupil a zděšeně se na mě zadíval.

„Co to...”

Jacob! Musel cítit Jacoba. Sakra. Nechtělo se mi mu to vysvětlovat. Roztěkaně jsem mávla rukou směrem kudy jsme přišla.

„Nazpátek jsem jela nákladní lodí, docela to tam...”

Ani jsem nezaznamenala pohyb a prudká rána mě odhodila stranou. Bolestivě jsem dopadla na podlahu, která při nárazu pukla. To už byl však Caius opět u mě a jeho ruka mi drtivě sevřela krk. Zády jsem narazila do zdi a skrz jeho stisk mi hrdlem sotva proudil vzduch. Nohy mi vysely ve vzduchu a ruce jsem měla bezmocně svěšené. Bylo mi jasné, že oproti němu nemám šanci a také, jak bych si mohla dovolit vztáhnout ruku na člena královské rodiny? To bylo holá sebevražda.

Zmohla jsem se pouze na vyděšené zasýpání. Pevně mě držel na úrovni svých očí. Hleděla jsem do těch úzkých škvírek, za nimiž byly vzteklé rudé oči.

„Nepokoušej své štěstí Bello,” zaskřípal sálem jeho tichý melodický hlas. „Jsi sice velmi nadaná, ale ne nenahraditelná. Oběma je nám jasné co je to za smrad.”

Pozoroval strach, který mě prostupoval. Znechuceně mě pustil a odstoupil. Svezla jsem se podél zdi až na zem. V kleku, podepřená rukama, jsem začala kašlat, abych opět zprůchodnila své hrdlo.

Caius ke mně stál zády.

„Kde jsi je potkala.”

Sledovala jsem podlahu před sebou a mlčela.

Slyšela jsem, jak jeho boty zavrzaly, když se obrátil zpět ke mně.

„Kde - jsi - je - potkala,” zavrčel ztěžka zadržujíc svůj vztek a zdůrazňoval každé slovo.

Sevřela jsem pevně víčka a zavrtěla hlavou. Nemohla jsem mu to říct. Nedalo by mu sice moc práce je najít sám, ale nikdy bych mu nedovolila jim ublížit.

„Jane!” rozlehl se místností Caiusův hlas. Netrvalo to ani tři vteřiny a do místnosti vcupitala Jane. Překvapeně mě sjela pohledem beze stopy lítosti, zračila se v nich jen zvědavost, co se bude dít. Moc dobře jsem věděla, co se o mě po Volteře povídá. Nejnovější hračka. Dokud Ara neomrzím, byla jsem v bezpečím před kýmkoliv. Aro ani Marcus tady však nyní nebyli.

Janiny boty pravidelně klapaly o podlahu až docupitala k Caiusovi. Byla mu sotva po prsa a tak mu vzhlédla do tváře.

„Možná je ta pravá chvíli vyzkoušet jak silný tvůj štít je, Jane.”

Vyděšeně jsem pohlédla z Caiuse zpět na Jane. Okamžitě, spíše podvědomě z pocitu ohrožení jsem ucítila, jak se okolo mě rozprostřel můj štít. Cítila jsem jeho energii. Ten pocit dokázal mírně zahnat ten strach, ale přesto jsem stále cítila, jak se mi paže chvějí.

Jane se na mě upřeně zahleděla a do mého štítu se něco prudce zařízlo. Skrz se však nedostala. Možná by byla i naštvaná, ale to jsem již nestihla zjistit. Caius ji odstrčil a popadl mě za paži. Zvedl mě a zasyčel do tváře.

„Jsou to jen vražedný zrůdy! Měla by sis se mnou přestat hrát.”

Pach, který ze mě šel stále cítit způsobil, že mě zhnuseně odmrštil kus od sebe. Opět jsem bolestivě dopadla.

„Nejsou to zrůdy,” zašeptala jsem. Ano zabíjely nás, ale měli k tomu důvod. „Jen se snaží ochránit sebe a své rodiny.”

Nevěřícně se na mě podíval a já viděla, jak ztrácí i poslední zbytky zábran. Vztek ho začal celého ovládat.

„Pane? Ostatní už čekají,”zaslechla jsem Janin třesoucí hlas.

Caiuse to trochu probralo a odtrhl ode mě pohled. Vděčně jsem se podívala na Jane. Nedělala jsem si však iluze. Nezadržela jej k vůli mě, ale k vůli tomu, co by následovalo. Spory uvnitř královské vládnoucí rodiny nevěstily nic dobrého. Pokud by mě Caius zabil, Aro a Marcus by něbyli moc nadšení.

„Ano,” potřásl hlavou, jako by si ji potřeboval vyčistit. „Měli bychom už jít.”

Úlevou mi téměř poklesly ruce o níž jsem se opírala. V tu chvíli jsem byla rozhodnutá se Caiusovi zdaleka vyhýbat. Obzvlášť, když nebude nikdo jiný z královské rodiny v dohledu. Sledovala jsem, jak vykročil ke dveřím ze sálu. Teprve až u dveří se zastavil a promluvil na někoho na chodbě.

„Tesire, chyť ji, půjde s námi.”

Nezmohla jsem se na nic jiného, než na zděšený pohled, když se ke mně Tesir blížil. Tvář mu brázdil krutý úsměv. Vytáhl mě nepříliš jemně na nohy a vlekl za sebou.

„Přece bychom tě o tento výlet nemohli připravit, když máš ty zrůdy tak ráda,” zapředl mi Caius do tváře až mi po zádech přeběhl mráz.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 14. kapitola: