Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka, která (ne)přežila 5. kapitola


Dívka, která (ne)přežila 5. kapitolaDalší zmizení...

Dívka, která (ne)přežila

5. kapitola

 

Nevím, jak se to stalo, jak se to vůbec mohlo stát, ale za mnou se něco mihlo.

Nezávratnou rychlostí.

Byl zázrak, že jsem si toho stačila všimnout. Jsem si naprosto jistá, že tam něco bylo a že utíkalo směrem z lesa.

„Sebastiane? Něco jsem viděla.“


 

Sebastian se na mě nevěřícně podíval. Opravdu jsem něco viděla? Nebyl to jen přelud, nebo další výplod mojí fantazie? Sakra, co mám dělat?!

Začínám si uvědomovat, že sama sobě přestávám věřit. Co když v lese Jessica vůbec nekřičela, co když jsme teď podstoupili naprosto zbytečnou a únavnou výpravu, která k ničemu a k nikomu nevede? Co když jsem si vsugerovala, že je něco špatně a teď to vypouštím na povrch?

Bello, prober se!

Velmi pomalým krokem se Sebastian začal přibližovat ke mně a přitom se rozhlížel po okolí. Jako kdyby hledal to, co já možná viděla.

„Bello? Co jsi viděla? Co to bylo?“

„Já, já, já nevím. Nejsem si vůbec jistá. Něco se za mnou mihlo a bylo to velmi rychlé,“ odpovídala jsem a přitom se mi zadrhával hlas.

Byla jsem v šoku.

Vše se seběhlo tak rychle, že jsem si opravdu nebyla jistá ničím.

Ani svou odpovědí.

Nebyla jsem si jistá sama sebou.

Chytl mou ruku a rychlým krokem se spolu se mnou hnal cestou pryč z lesa. Bál se?

„Sebastiane, co budeme dělat?“ stačila jsem se ho zeptat, když mě táhl pryč z místa, kde se to odehrálo.

„Já nevím, ani nevím, co bych měl říct Mikovi.“ Na to jsem neodpověděla, nevěděla jsem totiž jak.

Nechtěla bych být v roli Seba ani Mika, jenomže já bych nechtěla být ani v roli Belly Swanové, smůla.

Zbytek cesty jsem se stále otáčela a hledala nějakou stopu, nějaký spouštěč toho, co se odehrálo, ale neviděla a neslyšela jsem nic. Třeba jsem se opravdu spletla, alespoň jsem v to doufala.

Les šuměl tak, jak by měl. Kolem se párkrát mihla nějaká lesní zvěř, která se hnala za svou kořistí. To bylo tak všechno. Nic míň a nic víc.

Najednou Sebastian mou ruku pustil a já si všimla, že naše cesta je takřka u konce. Rozhlédla jsem se kolem a viděla jen samou louku a několik kilometrů od nás rozlehlé zasněžené pláně.

Žádný les.

Trvalo jen malou chvíli a my ho doslova prošli celý. Sebastian vzal do ruky vysílačku a snažil se najít stanici, na které by měl být Mike. Snažil se najít i stanici Naomi a Marka, ale ani to se nepovedlo. Erika a Angelu pro jistotu ani nezkoušel. Poraženě svěsil ramena podél těla a vysílačku pohodil do blízkého zasněženého keříku.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se, dnes už po druhé. Rozhlédl se kolem sebe a po chvíli usoudil, že by bylo lepší se vrátit zpátky.

Byli jsme už moc daleko od chaty a hlavně daleko od ostatních. Moje očekávání bylo už od začátku jasné. Nenarazili jsme na žádnou stopu, snad jen na zvláštní věc, kterou bych raději dál nerozváděla. I když jsem moc dobře věděla, že Sebastian se svěří ostatním a tím vyvolá další nával otázek na mou osobu.


„Mám strach,“ prolomila jsem ticho, které mezi námi panovalo. Sebastian celou dobu držel v ruce mapku lesa a já zase držela baterku, abychom lépe viděli na cestu.

Byla hrozná tma a bylo vážně děsivé se nacházet uprostřed lesa. A ještě horší pomyšlení bylo, že se v něm možná nacházelo něco, co by nám mohlo ublížit.

„Neboj se. Nic se nestane,“ všimla jsem si, jak se lehce pousmál, snad aby mi dodal trochu té odvahy, kterou jsem si nejspíš zapomněla u sebe v pokoji. V pokoji v San Franciscu.

„Tebe to neděsí?“ zeptala jsem se. On se jen zasmál a neodpověděl. Usoudila jsem, že tohle by mi jako odpověď stačit mohlo.


Pokračovali jsme v cestě nejméně hodinu, než jsme dorazili na místo. V chatce bylo zhasnuto. Podívala jsem se na Sebastiana s otázkou, kde jsou ostatní a hlavně mi přišlo divné, že by Naomi s Markem spali. I když...

Sebastian na nic nečekal a rozešel se k chatě, já ho poslušně následovala.

Chatka vyzařovala jisté napětí a strach, který mě celý den, za nic na světě, nechtěl opustit. Co by se mohlo ještě stát? Pomalým tahem otevřel vchodové dveře, které byly mimochodem odemčené. Copak se ti dva nepoučili?

„Blázni,“ uniklo mi z úst, čehož si Sebastian hned všiml.

„Promiň,“ omluvila jsem se.

„V pořádku, znám svou sestru a kupodivu i Marka.“

Nic jsem nenamítala a následovala ho. Jediné světlo, které ještě k tomu svítilo tak, jako by vůbec nesvítilo, bylo v kuchyni.

Napětí ze mě trochu opadlo, byla jsem ráda za každé mlhavé světýlko, které mi bylo na blízku.

Neváhala jsem ani minutu a šla rozsvítit i do obývací místnosti a následně i do chodby. Aby si ostatní příchozí nemysleli bůhvíco, anebo ještě hůř.

Sebastian šel velmi tiše nahoru po schodech, nejspíš k pokoji, kde byla zabydlená Naomi.

„Pojď sem,“ uslyšela jsem nad sebou. Natahoval ke mně ruku. Řekla jsem si, proč ne a natáhla k němu tu svou.

Připadala jsem si jako nějaký lupič, který se chystá vykrást celou chatu a nenechat za sebou žádnou stopu. Ještě nám chyběla pálka do ruky a náš záměr by byl dokonalý.

Mohla jsem to čekat. V Naomině pokoji se přímě svítilo a vycházely z něho dva hlasy. A také smích. Velmi tiše spolu o něčem diskutovaly a v některých chvílích to vypadalo, že dělají i něco jiného. Zatáhla jsem Sebastiana z chodby, aby to nevypadalo, že je šmírujeme.

Už tak to bylo víc než trapné a směšné.

Neprotestoval.

Z ničeho nic jsme zaslechli, jak se otevírají vchodové dveře a někdo do nich vchází. Trvalo jen pár vteřin, než jsme se objevili před Mikem s očekáváním. V jeho výrazu se dalo vyčíst jediné.

Nic neobjevil. A dalo se to čekat, já to věděla celou dobu. Tohle pátrání na vlastní pěst k ničemu nevede.

Schoulil se v křesle přímo u krbu a nechal se ohřívat. Já jsem se rozhodla zpříjemnit atmosféru, proto jsem zalezla do kuchyně uvařit nějaký dobrý a hlavně horký čaj, který by se nám náramně hodil.

Sebastian se posadil do křesla naproti Mikovi a začali spolu o něčem mluvit. Necítila jsem potřebu je poslouchat, akorát by mě to více rozhodilo. Zvlášť, kdyby se Sebastian pochlubil s mým ojedinělým zážitkem z lesa. O to jsem vážně nestála.


„Ahoj ve spolek,“ ozvalo se z vedlejší místnosti. Okamžitě jsem poznala, komu onen hlas patří. Protočila jsem oči a dál se věnovala přípravě čaje.

„Jak jste dopadli?“ zeptala se hned na to Naomi.

„Nijak,“ odsekl Mike. Bylo mi ho líto. Tohle si nezasloužil. Dál konverzaci nikdo nerozpitvával, za což jsem byla více než ráda. Když už jsem měla skoro hotovo, v kapse se mi rozvibroval telefon.

Táta.

„Ahoj, tati,“ začala jsem zvesela.

„Ahoj, Bello. Tak jak to tam jde?“

„Skvěle,“ zalhala jsem. Sama jsem nevěděla, zda by bylo lepší lhát anebo mu vyklopit ošklivou pravdu. Ale po rozhovoru s Mikem jsem se rozhodla to nehrotit.

„To rád slyším. Takže se nic neděje?“ ptal se starostlivě. Ach, tati, kdybys tak mohl přijet a všechno dát do pořádku. Sami na to nejspíš nestačíme.

„Samozřejmě, nedělej si obavy,“ nahodila jsem falešný úsměv a snažila se mluvit co nejpohodověji.

„Zase se ti ozvu, pa.“

„Ahoj,“ položila jsem telefon a opřela se o linku.

Cítila jsem se na zhroucení. Po dlouhé minutě plné oddechování a vzpamatovávání se, jsem uchopila dva hrnky a odešla s nimi do obýváku. Kluci se po něm hbitě natáhli.

„Máme problém,“ ozvalo se ode dveří. Rychlostí blesku se v nich objevil Erik, celý uřícený a vyděšený.

„Co se děje?“ zeptal se Sebastian.

„Angela. Ona... ona je pryč,“ padl k zemi a hluboce oddechoval. Nikoho z nás to nenechalo chladným.

Mike, Sebastian a i já jsme se rychle zvedli z místa a dívali se na Erika s očekáváním.

„Šli jsme k horám. Všechno bylo v pohodě, hledali jsme. A najednou... něco se kolem nás mihlo. Angela byla pryč. V dálce jsem uslyšel, jak na mě volá. Nemohl jsem nic dělat, všechno se seběhlo rychle. Neváhal jsem ani minutu a utíkal sem. Nemohl jsem tam zůstat, nešlo to,“ rozpovídal se. Hrůza mu koukala z očí.

Sebastian se otočil na mě a já hned poznala, že to, co se stalo v lese, se opravdu stalo.

„Něco tam je, něco je uneslo.“

Mikovo tělo bezvládně padlo do křesla. Já nebyla schopná říct jediné slovo a ostatní? Nevěřícně se po sobě dívali.

Pokračování příště

Shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dívka, která (ne)přežila 5. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!