Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 19. kapitola

02.11.2013 (22:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1344×

19. kapitola

Pohled Belly:

Vůbec se mi nelíbilo, jak jsem s Elinor mluvila, ale nakonec to byla asi ta nejlepší věc, jakou jsem mohla udělat. Pokud by dál vyzvídala, mohla by vzbudit pozornost Volturiových, což jsem nemohla dopustit. Edward s rodinou naštěstí už měli dlouhá léta praxe v ukrývání se, takže tím Elinor komplikovali jakékoliv snažení, ale ani to mě moc neuklidňovalo. Jediná dobrá zpráva toho dne byla od Edwarda. Tím, že se nám pokusí pomoct s Rumuny, mi zvedl náladu z bodu mrazu aspoň na přijatelnou teplotu. Společný výlet s oběma bratry jsem ale už neplánovala – jeden mi bohatě stačil a teď jsem navíc nepotřebovala Damona jakkoliv provokovat, připomínal mi totiž časovanou bombu.

Půl hodiny před dalším setkáním s Valerií a Thomasem jsem stála před šatní skříní a uvažovala, co si vzít na sebe. Původně jsem neočekávala, že se tu zdržím tak dlouho a oblečení mi postupně docházelo – nechtěla jsem před Valerii předstoupit v jednom a tom samém víc než jednou. Což znamenalo, že se budu muset chtě nechtě vypravit na nákupy, abych doplnila šatník. Už teď mi bylo jasné, že to Damonovi nebude zrovna dvakrát po chuti, ale bude to muset skousnout. Na Valerii jsem jedny šaty taky dvakrát neviděla.

Nakonec jsem si vybrala bílé kalhoty a k tomu tyrkysovou hedvábnou halenku bez rukávů s vysokým nákrčníkem. K tomu už jenom lodičky ve stejné barvě s alespoň dvanácticentimetrovým podpatkem a mohlo se vyrazit. Damon si mě samozřejmě před odchodem musel prohlédnout od hlavy až k patě, abych se náhodou neoblékla velmi provokativně. Ale nemusel se vůbec obávat, provokování jsem neplánovala. Z chodby jsem se ale nakonec ještě musela vrátit pro telefon a Damon se ještě ujistil, že inkriminovaný přívěsek je stále na nočním stolku, kam jsem ho předevčírem odložila.

Společně jsme potom sjeli do přízemí toho luxusního hotelu a stejně sebejistě, jako jsme vypadali, jsme zamířili do salónku, který jsme měli na celou dobu našeho pobytu rezervovaný. S napětím, které však při jednáních panovalo, jsem se divila, že na sobě ten pokoj nenese žádné známky toho, kdo se v tom pokoji nachází. Zatím jsme nic nerozbili ani nezničili. V hotelu jsme se chovali všichni až přehnaně kultivovaně, mohla jsem se tedy jenom dohadovat, jak se ta dvojice, se kterou se máme setkat, chová v soukromí – respektive ve chvílích, kdy loví. Budapeští se zatím nenesly zvěsti o nějakém násilném vrahu, který by své oběti trhal tak, jak to dovedou převážně jenom upíři.

Stejně jako posledních pár dnů jsem se okamžitě posadila do jednoho z dvojice pohodlných křesel nedaleko okna a Damon zaujal svou pozici u baru na opačné straně pokoje. Valerie dorazila s Thomasem jenom asi o minutu napřed a teď už zaujímala svou pozici u okna, ruce založené na hrudi a se škodolibým úsměvem na tváři, který jí kazil tak dokonalý vzhled. Musela jsem totiž uznat, že ty tmavomodré pouzdrové šaty jí nehorázně sluší. Stejně jako já měla rozpuštěné vlasy a rudou barvu jejich očí vystřídala fialová díky modrým čočkám, které si před tímto setkáním nasadila. Thomas seděl na pohovce, ležérně rozvalený s rukama na opěradle, jako by se tady nejednalo o příměří mezi dvěma válčícími klany. Každopádně ani přes tu jeho pózu mi neunikl jeho rychlý pohled, který na mě vrhl a přesněji na můj krk, kde hledal přívěsek.

„Co za ústupek nabízejí Volturiovi tentokrát?“ zeptala se trochu znuděně Valerie a pohlédla na Damona, jelikož očekávala, že s požadavky přijde on. Jenže se mýlila.

„Žádný ústupek,“ namítla jsem, „stále platí to, že italští bratři nehodlají postoupit svou moc těm rumunským. Mají pro ně ale jistou nabídku. Jednalo by se o něco jako výměnný pobyt. Jeden váš upír a jeden náš na dvoře toho druhého. Jistá kontrola nad činy druhých bratrů,“ přednesla jsem jednu z variant společného míru, kterou nám už před odjezdem do Budapeště přednesli bratři. Těch variant bylo několik a tohle byla jedna z posledních, kterou byli bratři ochotni tolerovat, takže nám nezbývalo už moc společných dní v tomto městě.

„Takže na náš dvůr chcete poslat špicla?“ zeptala se Valerie a v tom dotazu se ozývalo všechno to pohrdání, které k nám cítila.

Než jsem však stačila uvést na pravou míru to s tím špiclem, v ruce mi zavibroval telefon a na displeji se objevila obálka. Rychle jsem střelila pohledem po okolních upírech, kteří čekali, co udělám, a potom se podívala na Damona a naznačila mu, aby se ujal slova. Hned nato jsem zprávu otevřela.

Poslouchám. Jak jsem slíbil.

Byla v ní jenom tahle krátká zpráva, ale docela mě uklidnilo, že nám Edward takto kryje záda. Od včerejška jsem ho neviděla. Jistě si v Damonových myšlenkách přečetl, jak je jeho bratr málo nadšený z jeho přítomnosti, takže se raději držel v ústraní. Teď ale kontroloval myšlenky našich nepřátel, zatímco my se s nimi snažili konverzovat na jisté společenské úrovni.

Jak se dalo předpokládat už při vstupu do salónku, ani teď jsme se nedostali o krok dál než včera, předevčírem i ten úplně první den našeho setkání. Ještě pomalu hodinu jsme se hašteřili o slovíčku „špicl“. Valerie se nás snažila vyprovokovat k nějaké akci, a to jsem na ní jasně poznala i bez čtení myšlenek. A musím se přiznat, že jsem měla po té hodině stejné problémy se sebeovládáním jako Damon. Na rozdíl od něj jsem však věděla, že po této dnešní konfrontaci s touto dvojicí se dozvíme víc, než co nám řekli. Spoléhala jsem totiž na to, že nám Edward řekne nějaké důležité informace, které budeme moct následně využít nebo alespoň předestřít před vládci.

Někdy kolem dvanácté jsme to vzdali, aby Valerie s Thomasem mohli informovat svoje vládce o naší nabídce a následně jim nechali čas si to promyslet. Všechno tohle promýšlení vlastně jenom prodlužovalo náš pobyt. Díky absenci spánku a vzájemné snaze se domluvit bychom tenhle mír mohli uzavřít hned ten první den, nanejvýš druhý, ale takhle se to jenom protahovalo do dlouhých dní, které postupně ubíhaly.

Při odchodu ze salónku jsem jenom stěží potlačovala vrčení, chvělo se mi od něj celé tělo, ruce jsem zatínala do pěstí a nemohla se dočkat toho, až se nadechnu čerstvého vzduchu bez toho nasládlého aroma, které kolem sebe šířila Valerie. Voněla jako učiněná květinová zahrada, na čichové ústrojí mi neustále působila vůně orchidejí, tulipánů a pivoněk. Neříkám, že ty květiny nemám ráda, ale v kombinaci s Valerií se mi z té vůně obracel žaludek.

Nebylo tedy divu, že jsme ze salonku vypadli největší možnou rychlostí. V pokoji jsem potom popadla svou i Damonovu bundu, samozřejmě jenom kvůli začlenění mezi ostatní lidi, a už jsem ho táhla z hotelu ven.

„Kam tak spěcháš?“ zajímal se, ale ani tak se nebránil, když jsem ho za sebou pomalu vlekla.

„Potřebuju pryč z tohohle hotelu!“ zavrčela jsem ve dveřích tak, že se po mně i portýr otočil. Tak to mi teď ještě scházelo – budit pozornost lidí svým divným chováním! Naštěstí měl ten hotelový zaměstnanec dostatek rozumu na to, aby se nevyptával, co mi na hotelu vadí, a nechal nás spěšně projít.

„Je mi jasné, že nám oběma Valerie vadí, ale takovouhle reakci jsem od tebe nečekal,“ připustil, když už jsem tím zběsilým tempem došla až k řece a konečně se zastavila. Rozhlédla jsem se kolem a hledala Edwarda. Nikde jsem ho ale neviděla, a tak jsem vytáhla z kapsy telefon a chystala se mu napsat zprávu, kam má za námi dorazit.

„Tu zprávu psát nemusíš,“ ozval se najednou vedle mě jeho hlas.

„Co ten tu, sakra, dělá?“ zavrčel na bratra Damon a já po něm střelila naštvaný pohled.

„Ten někdo je tvůj bratr, Damone. A je tu proto, že jsem ho o to požádala,“ obořila jsem se na něj a popustila tak uzdu svým napnutým nervům. Rychlá chůze mi ani zdaleka nepomohla a já jsem potřebovala někoho praštit. Každopádně jsem měla smůlu.

„Správně, požádala mě, abych neodjížděl, přestože ty si to velmi přeješ. Zapomínáš však na to, že můj dar vám přece jenom může ulehčit tu vaši nelehkou a nevděčnou práci pro bratry,“ odpověděl a na tváři se mu objevil takový ten jeho pokřivený úsměv. Bavil se tím, že může Damona štvát.

Damon si po jeho poznámce jenom odfrkl a já se snažila uklidnit aspoň hlubokým dýcháním čerstvého vzduchu promíchaného s pachy města a lidskými osobitými vůněmi. Potřebovala jsem dostat z plic a zbytku dýchacích cest tu sladkou vůni, kterou kolem sebe šířila Valerie.

„Fajn! Předpokládám tedy, že ses dneska potajmu účastnil našeho jednání a teď díky tvé pomoci všechno ukončíme už zítra a budeme moct domů, že?“ obořil se na něj Damon. Bratra opravdu nemusel a choval se k němu hrozně, dokonce jsem měla chuť zakřičet, abych je opět srovnala do latě, ale to bych na svou maličkost přivolala až nechtěné množství pozornosti.

„Nenech se jím vyprovokovat, prosím,“ žádala jsem Edwarda v myšlenkách, když jsem trochu uvolnila svůj štít obepínající můj mozek.

Edward se tedy otočil k Damonovi bokem a zaměřil svou pozornost na mě. Vyčkávavě jsem se na něj dívala a čekala, kdy konečně spustí. „To, cos chtěla vědět, jsem nezjistil, Thomasovy myšlenky se tvou maličkostí zabývaly jenom ve chvíli, kdy jste přišli a on si všiml, že nemáš přívěsek. Možná by to chtělo, aby sis ho zítra vzala na krk a tak ho donutila se na něj trochu víc soustředit, abych mohl odpovědět na všechny tvoje dotazy,“ prohodil a já si povzdechla.

„Tak to ani nápad. Bella nechá ten prokletý řetízek pěkně v pokoji minimálně do doby, než se budeme vracet do Itálie,“ upozornil ho naštvaně Damon.

„Damone, tohle je ale jediná šance, jak se dozvědět, co Thomase na tom přívěsku tak upoutalo. Třeba tě skutečně zná a bude lépe, když to budeme vědět,“ mírnila jsem jeho výbuch a v mysli pobízela Edwarda k tomu, aby pokračoval.

„O plánech Rumunů jsem se toho taky zrovna moc nedozvěděl. K velkému překvapení jsem nemohl Valerii přečíst myšlenky. Bylo to však úplně jiné než u tebe. Nevím… Cítil jsem je, ale nemohl je uchopit, něco mi v tom bránilo. Takže má podle všeho nějaký dar, možná jinou formu štítu,“ probíral se tím, co se dozvěděl a já konečně shledávala nějaké informace za užitečné. „Co se týče Thomase, tak cestu do Budapeště si u Stefana a Vladimira div nevykřičel. Považuje je za spojence kvůli pomstě, která se s ním táhne už od minulosti, ale to je tak všechno – on o jejich plánech nic neví. Informovanější bude jistě Valerie,“ shrnul všechno, co se během těch tři hodin dozvěděl.

Pohled Elinor:

Do konce pracovní směny, dokonce i doma a i další den jsem byla docela vykolejená z toho, co mi Bella řekla. Já se jí chtěla přiblížit a s každým krokem se mi ona ještě víc vzdalovala. Teď mi dokonce začala skoro vyhrožovat, že pokud udělám ještě jeden pomyslný krok k přiblížení k vlastní sestře, zpřetrhá se mnou všechny vazby, a tentokrát to bude už napořád.

Byla jsem natolik mimo, že si toho samozřejmě všiml i Peter a začal se vyptávat.

„Je všechno v práci v pořádku?“ zajímal se, když jsme se chystali do postele. Blížila se desátá večer, kluci už nějakou chvíli spali a my mohli konečně dokoukat jednu detektivku, kterou jsme si pouštěli snad už potřetí – nikdy jsme ji ale neviděli celou, až dneska.

„V práci je to super, proč?“ zeptala jsem se zmateně, když jsem lezla pod deku unavená jako malé kotě, ale s mozkem stále v provozu. Nemohla jsem přestat myslet na to, co mi včera Bella řekla. Jak by taky ano, vždyť nechci opět přijít o sestru. Ačkoliv teď bych věděla, že žije a je… někde. Dokonce jsem nemohla říct ani kde nebo s kým žije. Jestli je šťastná se svým životem, jestli ji naplňuje to, co dělá. Jestli jí náhodou nechybí její bývalá rodina.

„Vypadáš ustaraně. Od včerejšího dne jsi úplně mimo. Posloucháš mě většinu doby jedním uchem tam a druhým ven. Navíc si jsem skoro stoprocentně jistý, že ani nevíš, kdo byl nakonec vrah,“ prohlásil a lehl si vedle mě, avšak na bok, aby se na mě mohl pořád dívat a skenovat tak výraz mojí tváře.

„Není pravda, že tě neposlouchám, to bych se s tebou totiž jinak vůbec nebavila. Co se týče vraha, tak máš pravdu, konec toho filmu jsem fakt nevnímala a to jenom proto, že jsem si vzpomněla, že jsem v kanceláři zapomněla vyřídit jednu důležitou věc, která trochu spěchá,“ zamumlala jsem ospale a má odpověď Peterovi nakonec stačila, takže zhasl lampičku a mohli jsme jít spát.

Probudila jsem se do jasného rána. Do pokoje svítilo slunce jako už dlouho ne, lenivě jsem se protáhla a otevřela oči, když vtom jsem si uvědomila, že nejsem doma v Dublinu, ale ve svém starém pokoji ve Swords. Postel na druhé straně pokoje měla rozházené deky, a když jsem se vyhrabala z postele a otevřela dveře na chodbu, domem se linula příjemná vůně lívanců.

„Bello?“ zavolala jsem do nitra domu.

„Pojď dolů, ospalče, budeš mít studenou snídani,“ zaslechla jsem její hlas naplněný smíchem nad mým pozdním vstáváním. Rychle jsem mrkla na budík na nočním stolku a zjistila, že je půl desáté, což nebylo ale nic divného vzhledem k ostatním skutečnostem. Vyšla jsem na chodbu a cestou ke schodišti jsem míjela koupelnu, takže jsem do ní nakoukla a hned zamířila k zrcadlu, kde jsem zahlédla svou tvář, ale o jedenáct let mladší. Viděla jsem i Bellinu tvář, avšak se stále hnědýma očima. Okamžitě mi došlo, že je to sen, ale nevěděla jsem, proč si mi zdá o minulosti – přestože na tuhle situaci si rozhodně nevzpomínám.

Seběhla jsem tedy po schodech dolů a vpadla jako velká voda do kuchyně, kde se Bella otáčela u sporáku a vedle sebe vršila na připravený talíř jeden lívanec za druhým. Mlsně jsem se olízla, byly dozlatova usmažené a nádherně voněly. Na stole už stál můj hrnek s kávou a vedle ležel javorový sirup.

„Myslela jsem, že tě budu muset z té postele vykopat,“ zasmála se opět Bella a otočila se ke mně, aby mi mohla podat snídani. Rychle jsem na ni pohlédla, ale zarazila jsem se u jejich zlatých očí. Jak to, že jsou zlaté? Neměly by být hnědé jako ty moje? Vždyť já vypadám pořád na osmnáct a Bella ve svých osmnáctinách rozhodně hnědé oči měla!

„Bello?“ oslovila jsem ji a ona jenom v němé otázce nadzvedla obočí. „Tvoje oči…“

„Co s nimi je?“ zeptala se nechápavě.

„Jsou… zlaté,“ dodala jsem po chvíli, ale Bella nevypadala nijak překvapeně. Jako bych jí řekla, že venku svítí slunce a ono skutečně svítilo. Žádná novinka. Ale ty její oči – to prostě nebylo možné!

„Ale takové jsou už dlouho,“ pokrčila rameny a vrátila se k pánvičce a lívancům. Zamračeně jsem ji pozorovala u práce, dokud mě nepobídla k jídlu. Hned jsem se do té delikatesy pustila. U druhého lívance mě ale přerušil zvonek u dveří. Chtěla jsem se zvednout a jít otevřít, aby mohla Bella dál v klidu smažit, ale ta mě zarazila v půli pohybu. „To bude Edward, jdu otevřít,“ oznámila mi a odběhla z kuchyně.

Ani ne o minutu později se vrátila zpátky a Edward šel hned za ní. Bella se vrátila ke smažení a Edward si sedl naproti mně ke stolu. Zmateně jsem si ho prohlížela do chvíle, než jsem se zastavila na jeho očích.

„Oba máte zlaté oči. Jak je to možné?“ zamumlala jsem otázku a doufala v nějakou normální odpověď.

„Protože jsme stejní,“ odpověděl mi Edward a Bella se na něj usmála zářivým úsměvem.

„V čem jste stejní?“ zeptala jsem se už trochu zoufale. Nejenže jsem o barvě jejich očí musela myslet za plného vědomí, teď mě to pronásledovalo i ve snu. Kdybych ale aspoň v tom snu dokázala najít odpověď na všechny otázky, které mě trápily. Jenže ono ne.

A stejně jako jsem já nedokázala přijít na to, v čem jsou stejní, ani oni mi nehodlali dát odpověď. Začali se bavit mezi sebou a já se opět pustila do jídla, přesto jsem stále tak nějak odposlouchala ten rozhovor, který mezi nimi probíhal a který moje unavená mysl vyplodila.

„Jak se má vlastně Victor? Od toho rozhovoru s Lilly jsem ho neviděla?“ zajímala se Bella a já zbystřila smysly. Vždyť se bavili o někom, kdo mi měl pomoct kontaktovat Edwarda!

„Připadá si jako znovuzrozený. Díky těm textům od tebe a hlavně díky Lilly může začít konečně naplno žít,“ odpověděl a já se zamračila na talíř plný té skvělé pochoutky. O jakých textech to mluví? Co bylo s Victorem, že mu Lilly s Bellou tak moc pomohly? Neuvědomovala jsem si, že by mu v minulosti něco bylo. Jednu dobu chodil s Bellou, ale ta si potom začala s Edwardem. Victor chvíli nesl těžce jejich rozchod, ale potom se s tím vším srovnal a v tu chvíli se objevila Lilly. S Bellou jsme si tehdy hrály na dohazovačky tak dlouho, dokud se ti dva nedali dohromady. Za tu dobu se s ním přece nestalo nic tak výjimečného, nebo snad ano? 

Pohled Lilly:

Victorovi jsem slíbila, že se nebudu už dál zapojovat do vyšetřování těch podezřelých úmrtí, které se přesunuly do Států, ale bylo těžké ignorovat zprávy v novinách a na internetu. Těmi napadeními a následnými vraždami se zabývali snad všichni novináři na celém světě. Dokonce i neustále boje v Íránu, nepokoje v Egyptě a všechno to kolem přešlo do ústraní, když se jednalo o tyhle vraždy.

Dopoledne jsem si v malé kuchyňce vedle mé kanceláře připravovala už své druhé kafe, když se ke mně připojil i můj šéf. Stejně jako já si přinesl hrnek od právě dopité kávy.

„Dobré ráno, Lilly,“ pozdravil mě a volnou rukou si snažil dát do pořádku vlasy, které ho však moc neposlouchaly, a společně se zmačkanou košilí dávaly najevo, že dnešní noc strávil nad nějakým případem v kanceláři a spal na pohovce.

„Dobré ráno. Těžká noc?“ zajímala jsem se a čekala, dokud se káva v překapávači nedodělá.

„Bylo potřeba dodělat spoustu papírování k případům a taky jsem se musel vrhnout na účetnictví, byl v tom po těch dvou měsících docela nepořádek,“ odpověděl a unaveně se usmál.

„To účetnictví jste měl nechat na Adele, ona by byla za práci ráda a ty bys nemusel zanedbávat přítelkyni,“ namítla jsem. „Navíc pochybuju, že nocování na pohovce v kanceláři patří mezi pohodlné způsoby jak trávit noc,“ dodala jsem. Na to, že jsem mluvila se svým šéfem, jsem byla velmi uvolněná. Ne každý zaměstnanec by si k vlastnímu šéfovi dovolil to, co já k tomu svému.

„Je to milá holka, ale teď má zkoušky, pokud jsem dobře obeznámen s jejím školním harmonogramem, takže by nebylo fér ji tímhle zatěžovat. Oba moc dobře víme, jak jsou některé zkoušky na právech záludné,“ připomínal mi studentská léta, když vtom konečně zhaslo světýlko na kávovaru a já si mohla nalít ten životabudič do hrnku. Následně jsem přidala ještě dvě lžičky cukru a byla jsem připravená zdolávat další hromadu papírování. Dneska jsem nemusela totiž ani k soudu ani na polici – pokud se tedy nevyskytne něco akutního, a mohla jsem tedy dodělat všechny resty, které by za mě jinak dělala Adele, kdyby neměla ty zkoušky.

„Tak, myslím, že se vrátím k práci,“ ukázala jsem na dveře svojí kanceláře.

„Jasně, taky se musím k té svojí vrátit… Ale teď mě tak napadlo. Ráno jsem si nemohl nevšimnout článků o rituálních vraždách, nebo jak je nazývají ve Státech. Jsou prý vcelku obdobné jako ty, které páchal náš anonymní sériový vrah. Slyšela jste o tom?“

„Slyšela, všechny v Americe to docela znepokojuje. Avšak nevím, jestli se dá mluvit o rituálních vraždách. Ta potrhaná těla tomu moc nenapovídají,“ namítla jsem. Nastudovala jsem si toho dost ze všech těch článků a videí, které jsem zkoukla v archivu CNN.

„Je to náš sériový vrah, který jenom povýšil na vyšší úroveň, nebo je to jenom partička nudících se lidí, kteří se jenom jeho činy inspirovali?“ zajímal se o můj názor na celou tu věc.

„Řekla bych, že ten náš vrah se prozatím ukryl nějak do ústraní. Tohle je, v tom lepším případě, jeho činy jenom inspirováno. V tom horším to provádí partička s opravdu pokřiveným názorem na svět. Jako třetí možnost se mi ale nabízí i nějaká sekta. Skupina lidí uctívající satana nebo tak. Ale i u nich jsou zaznamenány daleko humánnější vraždy. Pokud se tedy vraždy dají nazvat humánní,“ zakončila jsem svůj proslov.

„Vražda není nikdy humánní. To vám všichni potvrdí. Stejně to nechápu,“ zavrtěl hlavou, nalil si kafe a vydal se ke své kanceláři. Náš rozhovor tím byl pokládán za uzavřený, takže jsem se i já vrátila ke své práci, ale stále si v duchu procházela, co jsem mu řekla. Uctívači satana. Jasně, byla to blbost, ale byl to názor jednoho z těch amerických novinářů, pokud se tedy ten chlápek dal tímto titulem označit. Když jsem si četla jeho článek, docela jsem pochybovala o jeho žurnalistickém vzdělání. Podle všeho to psal nějaký amatér, který se za novináře jenom vydával.

Pak tu ale byly dohady o zvířecích útocích. Ty se vyskytovaly v jenom o něco menší míře než názory o sektě. Každopádně ty mi přišly přece jenom o něco realističtější. V poslední řadě některé články poukazovaly na upíry – řádění proslulé uherské hraběnky Alžběty Báthory alias Čachtické paní, která byla pokládána za nejznámější masovou vražedkyni ve slovenských a maďarských dějinách. Ta taky zabíjela velmi brutálními způsoby a rovnou ze svých obětí prý jímala krev, aby se v ní mohla koupat a nikdy nezestárnout. Pěkná myšlenka, ale hodně špatně provedená. Mnoho mrtvých a účinek žádný. Jenom pověsti o jejích činech a možném upírství přetrvaly až dodnes. Společně s jejím neblahým osudem samozřejmě. Jenže o tom se dozvíte, jenom pokud jste Evropan. Nikoho v Americe, až na výjimky podle toho mála článků, nějaká uherská hraběnka nezajímá. A taky je to vlastně fajn.

Teď už to chce jenom uzavřít ten případ, pozavírat ty choré mozky, které to vymyslely, a bude klid. S tou myšlenkou jsem se napila kafe a pustila se do papírování.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 19. kapitola: