Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 20. kapitola

Placka


Díky za každý den - 20. kapitolaV minulé kapitole se Elinor zdál vcelku zajímavý sen, co říkáte? Jaký dopad to na ni bude mít? Bude si ho všímat nebo se zařídí podle Bellina přání a přestane pátrat?
Edward nám toho taky dost v minulé kapitole odhalil - nemůže přece číst Valeriiny myšlenky, bohužel netuší, jak je to možné, odhaduje nějaký štít, ale jestli je to pravda, to vám zatím neprozradím. Ani to však Edwarda neodradí od další pomoci, kterou Belle slíbil.

20. kapitola

Pohled Elinor:

Když jsem se pak ráno probudila, a tím myslím opravdu probudila, ve své manželské posteli v Dublinu, hlava se mi od bolesti mohla rozskočit. S námahou jsem se otočila na pravý bok a zjistila, že do chvíle, než se mi má rozezvonit budík, zbývá posledních pět minut. Okamžitě jsem ho tedy zaklapla, protože moje nebohá hlava by jeho tón nemusela snášet zrovna nejlíp a znovu se obrátila na záda.

Zírala jsem do stropu a snažila se ignorovat tu tepající bolest na spáncích a v týlu. Jenže to dalo hodně zabrat. V noci jsem si moc neodpočinula. Matně jsem si uvědomovala ten podivný sen odehrávající se ve Swords, kde byla i Bella s Edwardem. Snídala jsem lívance, které mi sestra připravila, bylo mi zase osmnáct… A Bella měla zlaté oči! Ani ve snu jsem ale nedokázala přijít na kloudnou odpověď, co za tím může stát.

S tichým zaklením a černými mžitkami před očima jsem se posadila na posteli, přehodila nohy přes pelest a bosými chodidly se tak dotkla příjemně vyhřáté podlahy – výhoda podlahového topení byla nepopiratelná, ale ani tak jsem to dneska nedokázala ocenit, protože bolest hlavy se s tou trochou pohybu moc sloučit nedala a hlavou mi otřásaly údery drobných kladívek, jako bych měla v hlavě kamenolom. To mám za to, že se ve spaní snažím rozluštit záhadu století, místo toho abych mozku dopřála tolik potřebný odpočinek!

V koupelně jsem potom ze skříňky u zrcadla vylovila aspirin, zapila ho vodou z kohoutku a rozhodla se ještě pro rychlou sprchu, která mi obvykle na podobné stavy zabírá vcelku dobře. Pomalu jsem si připadala jako po nějaké pořádné akci, jenom jsem neměla šílenou pachuť v puse a nechtělo se mi zvracet.

Umyla jsem si hlavu, vydrbala tělo oblíbeným limetovým sprchovým gelem, jehož vůně mě vždy nabudila, a jenom v osušce a s turbanem na hlavě jsem se vrátila do ložnice. Peter už byl taky vzhůru a z vedlejšího pokoje jsem zaslechla protestujícího Johna – nechtělo se mu vstávat, ale neměl moc na výběr, já nebo Peter jsme ho, spolu s Matteem, museli odvézt do školky. Ještě jednou před víkendem.

„Vstávat nebo přijdeme pozdě a paní učitelky se budou zlobit,“ houkla jsem do pokoje, když už jsem byla oblečená do černých společenských kalhot a halenky. Vlasy jsem měla ještě vlhké, ale ty mohly chvíli počkat, než těm třem připravím snídani. Matteo se poslušně oblékal, ale John stále protestoval. Alespoň do chvíle, než mu Peter zabavil deku, pod kterou se neustále přikrýval.

Naštěstí jsme po klasických pětačtyřiceti minutách mohli vyrazit všichni za svými povinnostmi a kluci za zábavou – školka se jako povinnost brát rozhodně nedá. Vysadila jsem kluky před školkou, kam jsem je ještě dovedla, a už jsem seděla znovu v autě, poslouchala tklivou písničku od Adele a vcelku plynulým tempem, až na dva záseky někde u Airfield Garden a sjezdu na R117, jsem pokračovala do práce. Hlava konečně povolila, a tak jsem se nemusela obávat o své pracovní nasazení. Přesto jsem stále přemítala nad tím podivným snem. Co to vlastně říkal Edward?

„Oba máte zlaté oči. Jak je to možné?“

„Protože jsme stejní.“

Tyhle dvě věty mi prostě nešly z hlavy. Musela jsem na ně pořád myslet a nemohla si pomoct. V čem jsou stejní? Co se u Belly tak změnilo, že se změnily i její oči? Je to nějaká genetická mutace? Znamená to, že se změní oči i mně? Ne, to je blbost, jinak bych už měla jinou barvu. Navíc měla oči stejné jako Edward a on do rodiny nepatřil, stejně jako jeho rodina.

S myšlenkami zaobírajícími se stále tím podivným snem jsem projela kolem proskleného vstupu do hotelu a rovnou zajela do podzemních garáží, kde jsem zaparkovala na místě, které tam pro mě vyhradili, na cedulce bylo moje jméno a poznávací číslo mého auta. Když jsem to viděla poprvé, zahřálo mě to u srdce, protože to jasně znamenalo, že patřím k tomuhle perfektnímu hotelu.

Výtahem jsem zamířila do přízemí, kde jsem vystoupila v prostorné hale, kde zatím jedna z pokojských luxovala koberec a recepční procházela databázi hotelu kvůli nějaké rezervaci – časový posun se tady rozhodně neřešil. Z haly jsem samozřejmě viděla i do restaurace, kde číšníci a servírky chystali čisté šálky, sklenice a talířky k právě připravované snídani. Hotel se pomalu probouzel, takže jsem jenom všechny přítomné pozdravila a zamířila si to rovnou do své kanceláře. Pověsila jsem si kabát na věšák a hned nato usedla do pohodlného koženého křesla. Dneska bych už měla vybavit tu rezervaci kvůli připravované svatbě, hotel by se sice nepoložil, kdyby se svatba nekonala u nás, ale proč neudělat snoubencům radost, pokud si to tak přejí. Náš hotel byl opravdu výjimečný a perfektně se hodil na podobné události. V interiéru tu dominovalo především tmavé dřevo a leštěný béžový mramor. Společně s velkými prosklenými plochami v přízemí to zanechávalo neopakovatelný dojem, hlavně tedy večer, když se rozsvítila bodová světla instalovaná v podhledu.

Zapnula jsem počítat a opřela se do opěrky křesla, zatímco jsem čekala, až se načte. Hrála jsem si se značkovým perem, které jsem dostala jako dárek k mému nástupu, a přemýšlela, co bude potřeba ještě dneska zařídit. Měla bych si projít všechny podklady ohledně chodu hotelu, abych je začala pomalu třídit a vyhodnocovat do nějaké jednotné správy, kterou jsem musela na konci měsíce odeslat vedení. Jenže ty texty byly tak nudné…

Texty!

O čem se to ta Bella s Edwardem v tom snu ještě bavili? Tohle slovo tam určitě bylo. Mluvili o nějakých textech, které souvisely s Victorem a potom zřejmě i s Lilly. Jenže co mohli mít na mysli? Usilovně jsem přemýšlela a nakonec z velké hloubky své paměti vydolovala vzpomínku na chvíli, kdy jsme s Bellou vyklízely babiččin domek, když se stěhovala k nám.

 

„Podívej se na tohle,“ vzala Bella první knihu, která ležela v truhle. Na svém hřbetu měla uměleckým písmem, které dříve muselo být pozlaceno, napsán nějaký text, který bych tipovala na francouzštinu.

„To je francouzsky?“ zeptala jsem se, když jsem si ji pořádně prohlédla.

„Nevím, ale každopádně je to hodně staré,“ odpověděla a odložila knihu na malý stolek, který byl vedle truhly, potom si vzala jinou z knih. Všechny byly zašlé stářím, Bella se jich dotýkala opatrně, aby je náhodou nepoškodila – babičce by to mohlo přijít líto. Druhá kniha byla zřejmě psána starou angličtinou, jelikož mi některá slova byla povědomá, když jsem tak Belle nahlížela přes rameno. Když už však knihu odkládala, vypadl z ní na podlahu malý svazek papírů.

„Co to může být?“ sklonila se pro to Bella. Vzala ten malý svazek papírů převázaný tenkou šňůrkou do ruky a zvědavé ho v ní převrátila.

„Co to máš?“ zeptala jsem se a přestala zkoumat ostatní knihy.

„Nevím,“ odpověděla, ale rozhodla se to prozkoumat. Jemně zatahala za jeden konec tkaničky a mašlička, která tam byla, povolila. Oddělala šňůrku a prohlížela si papíry.

 

Já se potom vrátila k uklízení a nechala jsem Bellu, aby to prozkoumala trochu víc. Nechtělo se mi bojovat s naší lehkou alergií na prach, ale Belle to v tu chvíli asi moc nevadilo, přestože jsem si jistojistě pamatovala, jak tehdy na půdě kýchala, když tam vylezla, aby zjistila, co tam babička skrývá za poklady.

Hned nato se mi v mysli vynořila další vzpomínka. Časově se to odehrávalo jenom o něco později než předešlá. Obě jsme douklízely, co šlo a chystaly jsme se domů, když jsem se Belly ptala na ty papíry. Zmiňovala něco o Brianě, tehdy tou ženou byla naprosto posedlá kvůli nějaké sponě, měl tam být napsaný celý ten příběh a mně se najednou vynořila ta slova před očima, jako bych to sama v té staré angličtině četla:

 

Dívka mohoucí za smrt Briany zůstala nepotrestána a mladík, který za její smrt nemohl, se musí potloukat dodnes světem jako nesmrtelný a doufat, že jednou nalezne Brianina potomka, který by z něj mohl sejmou kletbu, která na něj byla uvalena.

 

 

Pohled Belly:

Damonovi se Edwardovo zasahování do jednání vůbec nelíbilo. Obával se prozrazení, které by mohlo u upírů z Rumunska vyvolat hodně špatnou reakci – byli bychom přece v přesile. Navíc už teď vlastně víme, že Valerii chrání jistý druh štítu. Může být silnější, než je ten můj? Trochu jsem se obávala kladné odpovědi, ale ani tak jsem nedokázala úplně utišit škodolibost mé dušičky, která se konečně něco dozvěděla. Ani Thomas s Valerií nejsou tak nedotknutelní, jak jsem se prve obávala.

O Thomasovi jsme toho však stále nevěděli dost, abychom si mohli vytvořit nějaký ten obrázek, takže jsem se natáhla k nočnímu stolku pro přívěsek. Dneska to chtělo pořádný výstřih, aby ten šperk mohl vyniknout a přitáhnout tak Thomasovu pozornost i jeho myšlenky – tedy především jeho myšlenky. Vybrala jsem si svetr s pořádným výstřihem do písmena V v mé oblíbené barvě, kterou samozřejmě byla modrá, k tomu béžové kalhoty s širokým páskem a hnědé kožené boty na jehlovém podpatku.

„Nelíbí se mi to,“ zamumlal Damon a já se na něj podívala. Vlasy měl ještě trochu vlhké po společné sprše, černou košili napůl rozepnutou, červené oči nabíraly temnější odstín a obočí měl stáhnuté do přísné linky.

„Mám si obléct něco jiného?“ zajímala jsem se a protočila se před ním dokola.

„Víš, že nemyslím tvoje oblečení. Vypadá úchvatně jako vždy. Mně se nelíbí ta situace,“ namítl a já se rovněž zamračila. Od včerejšího odpoledne nemohl Edwardovi kvůli našemu společnému komplotu přijít na jméno, a tak jsem raději o jeho bratrovi moc nemluvila. Ale ani tak nemohl zapomenout na naši domluvu. Zvlášť s upíří pamětí a mým přívěskem, který jsem měla kolem krku.

„Možná bychom měli vyrazit, ať to máme co nejdřív za sebou,“ pobídla jsem ho a došla k němu, abych mu pomohla zapnout košili. Prsty jsem mu však nejdřív zabloudila pod ni a dotýkala se jeho vypracovaného těla, které společné se jménem Damon přijal po své proměně v nesmrtelné stvoření.

„Takhle nevyrazíme dřív jak zítra,“ zamumlal a než jsem se nadála, svíral mi v prstech bradu a tiskl své hladové rty k těm mým. Vášnivě jsem mu polibky oplácela a na okamžik mi bylo jedno, že by na nás Valerie s Thomasem měli čekat. Jenže potom jsem si uvědomila, co jsme s Edwardem naplánovali, a tak jsem jenom vyndala ruce z pod košile a poslepu, jelikož mě Damon nehodlal jenom tak pustit, jsem mu zapnula zbývající knoflíčky.

„Hmm, mělas je rozepnout…“ zamumlal mezi polibky a jakkoliv to bylo příjemné, donutila jsem se odtáhnout.

„Teď ne, nejdřív musíme vyřešit náš malý problém, potom…“ navrhla jsem neurčitě, ale věděla jsem, že mi z očí září příslib dnešního odpoledne a hlavně noci.

 

 

Stejně jako už posledních několik týdnů jsem seděla v mém křesle v malém hotelovém salónku a poslouchala další odmítnutí ze strany Rumunů. Stefan s Vladimirem nehodlali přistoupit na žádnou možnost společného vládnutí. U nich platilo snad jediné heslo – Všechno nebo nic. A oni rozhodně chtěli všechno, dlouhá staletí neměli nic, ale ještě hodně dlouhou dobu předtím věděli, jak to všechno chutná. Teď to chtěli zpátky.

Sledovala jsem Valerii a snažila se prokouknout přes její pečlivě udržovanou mimiku tváře. Ani nevím, v co jsem doufala. Její štít ve mně vyvolával jisté starosti, stejně tak jako ten všetečný úšklebek na její tváři. A dnes byl o to větší, když si všimla přívěsku na mém krku. Thomasovi samozřejmě taky neušel a Damon se musel tedy hodně držet, aby po něm nevystartoval.

„…Vzhledem k tomu, co se děje ve světě kolem vás, je podle mě nezbytné, aby se Volturiovi zřekli vlády a se zbytkem sebeúcty, která jim ještě zůstává, předali vládu Stefanovi a Vladimirovi. Útoky na lidskou populaci, které přivolávají takový rozruch – v tuhle chvíli myslím v Americe – nejsou pro vládce zrovna dobrou vizitkou. Zvlášť pokud za těmi útoky stojí nesmrtelní, což podle všech příznaků stojí,“ udeřila hřebíček na hlavičku Valerie a já po ní opět střelila pohledem. Že by konečně směřovala k tomu, proč je tady?

I Damona svými slovy trochu zaskočila. Asi jsme oba očekávali, že se o tom zmiňovat nebude, když už víme o Iliovi a oni musejí vědět, že to víme.

„S problémy v Americe si rumunští bratři starosti dělat nemusí. Není to poprvé, co se něco podobného děje –“

„A právě proto,“ skočila mu neurvale do řeči Valerie, až Damon zavrčel. Ta mu však jeho reakci oplatila úsměvem. „Není to poprvé, italská vláda není schopna postarat se o problémy už v jejich zárodku a jenom tak přivolávají pozornost, které se chtějí tak moc vyvarovat,“ trvala si na svém.

„Stejně jako v minulosti. Avšak tehdy se jim podobné excesy podařily zamaskovat lidskými válkami. Čím teď chtějí maskovat ty útoky v náhodných městech? Snad si nechtějí vymyslet nějakou teroristickou buňku? Je mi jasné, že byste toho schopni byli, ale není to už příliš?“ připojil se do rozhovoru rozvážným hlasem Thomas.

Překvapeně jsem si ho přeměřila. Nečekala jsem nějakou odezvu na rozhovor probíhající převážně mezi Damonem a Valerií. Občas jsem sebe a Thomase považovala jenom za kulisy nebo někoho, kdo je v pokoji jenom do počtu, ale svou náhlou reakcí… mě šokoval.

„Žádné teroristické útoky si vymýšlet nemusíme. My pouze uklidíme to, co vy jste si nadrobili. Od Ilie máme již jistou představu, kdo za všemi útoky stojí, a musím vám říct, že to na naše vyjednávání a hlavně na vaši stranu nevrhá zrovna dobré světlo,“ usmála jsem se na Thomase a významně pokývala na Valerii.

„Teď házíte vinu na nás?“ podivila se Valerie překvapeně. Skvělá herečka, to jsem musela uznat.

„Neházíme, pouze vás informujeme o nám známých skutečnostech,“ přisadil si Damon.

„Proč by podle vás stáli Stefan s Vladimirem za něčím podobným, když máme vyjednávat o míru a především o předání vlády?“ zajímal se Thomas a já se na něj zamračila. Jeho argumenty byly sice moudré a dalo by se s nimi lehce souhlasit, ale víc se mi líbilo, když jenom tak nečinně seděl a věnoval se jenom svým myšlenkám, ať už byly jakékoliv.

„Jedním z důvodů může být to, co zrovna před chvílí řekla Valerie. Snažíte se poukázat na trhliny ve vládě, které však neexistují. Skupina novorozených řádící ve Státech bude v brzké době zajištěna a zničena, lidé na nic nepřijdou a po chvíli se na všechno zapomene, tak jako snad vždy,“ odpověděl mu Damon.

„Na některé činy ale zapomenout nejde,“ odsekl mu okamžitě Thomas, až na sebe přivolal i pozornost Valerie. Ta však mezi sevřenými zuby drtila zavrčení. Co se tady, sakra, děje?!

Než jsem se na to stačila ale zeptat, přilákal můj dokonalý sluch rozruch mimo náš salónek. Něco se dělo v hotelové hale. Lidská srdce bila o něco rychleji než normálně, trhavé nádechy se střídaly se vzdechy a následně i šepotem, který však přitahoval můj sluch daleko víc než klasický rozhovor. Ve chvíli, kdy se potom otevřely dveře do salónku, jsem si všimla, jak zbývajícím upírům ztvrdly tváře v kámen.

„Na druhou stranu však nemusí lhát pouze italští bratři,“ pronesl Edward ve chvíli, kdy vešel a i já na něj přimhouřila nebezpečně oči. Neměl sem přece chodit! Co ho to napadlo! „Mimochodem, omlouvám se, že ruším tohle jednání,“ dodal, usmál se svým polovičním úsměvem a hned za sebou zavřel i dveře a lehce tím ztlumil reakce žen v hale na svou přítomnost. Všechny teď mohly začít normálně fungovat, když se tenhle dokonalý upír připojil k nám a nechal lidský svět lidem.

 

 

Pohled Lilly:

Natolik jsem si zvykla na to, pracovat až do noci a velmi krátký spánek, že jsem se někdy kolem druhé ráno probudila a nemohla znovu usnout. Chvíli jsem se převalovala na posteli z jedné strany na druhou, sledovala červená digitální čísla na budíku, která se jenom plíživým krokem měnila, a došlo mi, že pokud s tím převalováním okamžitě nepřestanu, docílím jenom toho, že probudím Victora, který se však vyspat potřeboval. Z restaurace dorazil až někdy po půlnoci a do postele se jenom došoural.

Ztráta nesmrtelnosti a tíha stárnutí se na něm podepisovala. Zatím to však snášel velmi dobře – vlastně se s faktem, že konečně zestárne a zemře, smířil až moc rychle. Žádná deprese, žádný pláč… nic. Poděkoval mi, políbil mě a potom už jsme o tom nemluvili.

Teď jsem ale raději vyklouzla zpod přikrývky a setmělým pokojem došla ke dveřím. Vyšla jsem na chodbu a potichu za sebou zavřela dveře. Po schodech jsem sešla do přízemí a zamířila si to do kuchyně pro skleničku džusu, třeba mám jenom žízeň, a jakmile se napiju, mohla bych usnout… Ha, tak to jsem si jenom marně myslela. Džus mě snad ještě víc probudil. Došourala jsem se tedy do obýváku a zapnula si televizi, ztlumila jsem zvuk na sotva slyšitelnou hranici a uvelebila se na sedačce. Přetáhla jsem přes sebe deku a dala se do zkoumání programu – neočekávala jsem nic zajímavého.

Přeskočila jsem pár teleshoppingů, které nabízely stále dokola ty samé věci. Na několika stanicích běžely filmy, které se však podle času blížily ke konci, takže nemělo cenu, abych se na ně dodívávala, když jsem stejně nevěděla, o co tam jde.

Ve chvíli, kdy jsem to chtěla vzdát a vrátit se do postele s tím, že možná nakonec usnu, jsem se nějakým zvláštním způsobem dostala až k americkým stanicím. Věděla jsem, že Victor některé z nich platí, ale jelikož jsem moc televizi nesledovala, nevěděla jsem kolik. Byla příjemná změna si místo rodné francouzštiny poslechnout i angličtinu. Podle časového údaje v dolní liště tam bylo teprve osm večer a zrovna uváděli zprávy – a hned začali s nejaktuálnějším tématem – sérií nevysvětlených brutálních vražd.

 

„Dobrý večer, milí televizní diváci, už je to přesně jeden den, kdy byla naposledy nalezena poslední oběť. V tuto chvíli se může jednat sotva o chabou naději, ale vzhledem k počtu mrtvých za poslední dny lze i jeden den, kdy nedojde k podobnému usmrcení člověka, brát jako možnost, že skupina, která měla tyto činy na starosti, se stáhla do ústraní.

Police stále pracuje na vypátrání těchto zločinců, kterým hrozí doživotí vzhledem ke zrušení trestu smrti.

Teorie, kdo stojí za těmito činy, se však liší snad člověk od člověka. Pojďte si tedy se mnou poslechnout některé názory lidí, kterých jsme se na tuto nešťastnou situaci zeptali přímo na ulici,“ pobízel reportér a následoval sestřih názorů. Jak už jsem sama někde četla, názory byly hodně ovlivněny už tiskem i ostatními médii. Takže jsem se dovídala stále to samé – psychopati, náboženská sekta, uctívači ďábla… upíři!

Vážně to tam řekli! Překvapeně jsem to sledovala a nestačila se divit. Ten člověk, se kterým reportér mluvil, však nebyl sám, co si to myslel. Byla to skupina lidí, dokonce vcelku mladých, kteří byli přesvědčení, že za tím, co se těm lidem stalo, nestál tak úplně… člověk.

Od kdy ale národní kabelová televize vysílá podobné nepodložené názory?

Od tématu upírů a podobných vražd, které už mnozí označili za práci těchto neexistujících stvoření, se potom reportéři dostali k ekonomické krize a jiným problémům. U poklesu ceny zlata a možném pádu burzy jsem cítila, jak mi začínají těžknout víčka, národní hospodářství mě dokonale uspávalo už na střední, takže jsem raději vypnula televizi a už s napůl zavřenýma očima jsem se vrátila do postele. Na hodinách svítila třetí ráno, já se zachumlala pod deku, spící Victor si mě tak nějak automaticky přesunul do náruče a já mohla usnout.

 

Další den ráno jsem u snídaně Victorovi vyprávěla o tom, jak jsem v noci sledovala americké zprávy a jak už tam začali teoretizovat i o upírech. Na chvíli bych mohla i přísahat, že přitom ztuhl, ale byl to opravdu jenom zlomek sekundy, než se zasmál a prohlásil, jaký že je to holý nesmysl. Přesto – opravdu ztuhnul! Chtěla jsem se ho dokonce z legrace zeptat, jestli tomu náhodou taky nevěří, ale jeho zvonící telefon mě zarazil.

Vrátila jsem se tedy ke snídani a až do odchodu do práce jsme na ten rozhovor neměli ani jeden čas. Opět jsem si vychutnávala snídani tak dlouho, že jsem potom lítala po bytě jako splašená, jenom abych byla včas oblečená, namalovaná, učesaná a nachystaná se všemi potřebnými papíry k dnešnímu soudu, k odjezdu do kanceláře. Šéf mi sice nekontroluje pozdní příchody, ale i tak bych si připadala hloupě.

Victorovi, který se od toho telefonátu nepřestával mračit, jsem ve dveřích jenom lípla pusu a s tím, že večer uvařím, pokud přijde z práce včas, jsem za sebou zabouchla dveře a dala se do zdolávání schodů, které do našeho čtvrtého patra vedly. Některé staré domy v Paříži prostě stále postrádaly moderní vymoženost v podobě výtahu. S Victorem jsme však nepatřili k lidem, kterým by to vadilo, jinak bychom si ten byt nepořizovali, a navíc já jsem tenhle pohyb naprosto vítala – zpevňoval mi zadeček a spalovala jsem tak kalorie! Co víc bych si vlastně mohla přát? Rychle jsem tedy sešla až do přízemí a rovnou vyšla do zmrzlých pařížských ulic, kde jsem nasedla do auta a vyrazila do kanceláře.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 20. kapitola:

 1
2. monika
25.11.2013 [10:24]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon co víc dodat...super

23.11.2013 [20:03]

CatharineSarahAnnNo tak ted teda komentář, a nwm jestli bude zrovna pozitivně laděný, inu perfektní jako vždycky asi si to někde uložím a pak to budu ke každé kapitole jenom kopírovat, protože nečkám, že tobě napíšu něco jiného než, že to bylo perfektní a napínavé, ale ted jsi to usekla v nejnapínavějším bodě vůbec, než si přečtu jak to bude dál, tak to budou muka... :-[ :-[



Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!