Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 18. kapitola


Díky za každý den - 18. kapitolaTakže, je tady osmnáctá kapitola a pro mě je tak trochu jedinečná - jubilejní. Je mi jasné, že osmnáctka se nedá považovat za nějaké velké jubielum, ale to byste se nejdřív museli podívat trochu do minulosti k úplnému začátku této série, jelikož je to ve skutečnosti 100. kapitola k celé sérii Stíny začínaje, Bratry pokračuje a touto povídkou konče.

18. kapitola

Pohled Lilly:

Případ pana Martina se pro nedostatek důkazů odložil k nevyřešeným, ale já přesně věděla, na co policie čeká. Tedy alespoň jsem si myslela, že to vím. Každým dnem očekávali další útok, který však nepřicházel. Vnímala jsem to napětí na policejní stanici, kdykoliv jsem tam za poslední dny vešla, a bylo mi jasné, co je jeho příčinou. Komisař čekal na čerstvou stopu, které by se mohl chytit, ale ta se neobjevovala, zatímco ta stará byla vychladlá a téměř k ničemu.

Sama jsem se pokusila zjistit, na kdy předpokládají další vraždu, a prošla jsem si data, kdy zemřely předchozí oběti. Na den přesně to bylo vždy deset dnů. A teď už to bylo od poslední vraždy čtrnáct dní! Vrah se musel opozdit anebo se muselo něco přihodit.

 

 

A to něco se skutečně přihodilo jenom o tři dny později. Tentokrát to ale nebylo na území Francie, jak všichni očekávali. Nenadálá krvavá úmrtí se objevila ve Spojených státech a jasně se na nich odrážel podpis našeho vraha. V tu chvíli byl i pan Martin zproštěn veškerých obvinění a jeho případ tak uzavřen.

Jenže to, co se dělo poté, už bylo opravdu zvláštní. Vraždy byly opět náhodné, oběti se neznaly a neměly spolu nikdy nic společného, stejně jako u předchozích zavražděných. Co se však změnilo, byly ty intervaly. Vrah změnil strategii nebo se ho jenom někdo pokoušel úspěšně napodobit. Těla byla podle amerických zpráv potrhána jakoby divokým zvířetem hlavně v oblasti krku a následně na nohou, na stehnech a v částech, kde byl jakoby jednodušší přístup k tepnám. Navíc k útokům docházelo stále častěji. Několikrát se dokonce stalo, že během jednoho dne našli i dvě mrtvoly v různých částech města.

„Napodobitel?“ zajímal se Victor, když mu neušlo, že na laptopu sleduju americké zprávy.

„To nevím. Ze začátku to vypadalo na jednoho a toho samého člověka, ale teď váhám… A nejenom já,“ připustila jsem a pustila si další informace z archivu CNN.

„Mohla by to být nějaká skupina, která se jenom inspirovala činy dotyčného sériového vraha, který vraždil na území Francie,“ nadhodil a já po krátkém zvážení musela souhlasit. Tolik vražd během tak krátké chvíle musela mít na starosti určitě nějaká skupina. Žádný člověk by tohle nedokázal sám.

„Sleduj – taky uvažují nad tím, že se jedná o skupinu,“ poukázala jsem na slova reportéra.

„Jistě, každopádně si myslím, že by sis s tím měla přestat lámat hlavu. Vypadá to, že se náš sériový vrah stáhl do ústraní a ty od něj máš klid. Vraždy, ke kterým došlo v Americe, se tě už nijak netýkají a nemusí tě tedy připravovat o klidný spánek,“ řekl a já odtrhla pohled od laptopu a podívala se na Victora.

„Asi máš pravdu. Jenom mě znepokojuje fakt, že pokud jsou tohle jenom napodobitelé, tak se náš skutečný vrah pohybuje pořád na svobodě,“ odpověděla jsem zachmuřeně.

„Uklidnit tě může fakt, že to nebyl tvůj klient. Podle intervalů se už dávno nepohybuje v Paříži a to, že se odklonil od svého desetidenního plánu, je jenom dobré znamení. Třeba ho to konečně omrzelo nebo pochopil, co za zrůdné činy dělá,“ pokrčil rameny a trochu ta moje ztuhlá promasíroval šikovnými prsty. Spokojeně jsem zaklonila hlavu a užívala si jeho dotyk, který mi uvolňoval to napětí na šijí, které se tam za poslední dobu nahromadilo.

„Už aby to bylo uzavřené. Tyhle případy jsou hrozné. Nechápu, jak toho nějaký člověk může být schopný,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ach… to je příjemné,“ zamumlala jsem, když z mých ramen přejel po páteři trochu níž a přitlačil. Vypnula jsem hruď, ale dál si užívala tu masáž.

„Měla bys to všechno hodit za hlavu. Nesvědčí ti, že se nad tím trápíš pomalu víc jak policie. I tvoje záda z toho stresu protestují,“ přihodil a na důkaz svých slov přitlačil na jedno místo pod pravou lopatkou, které se pod krouživými doteky uvolňovalo, a já neměla daleko k tomu, abych jako spokojené kotě začala příst.

„Dobře, teď už se budu věnovat jenom tomu, co mám a nebudu si brát žádnou práci navíc,“ zamumlala jsem a z úst mi hned nato unikl úlevný vzdech, když Victor zatlačil na to správné místo i pod levou lopatkou.

„To slyším moc rád. Za odměnu bych tě mohl pozvat někam na večeři, protože to jistě znamená, že už nebudeš v kanceláři vysedávat dlouho do noci,“ poznamenal a naklonil se nade mnou a ukradl mi letmý polibek, potom se už dál věnoval jenom masáži.

„Večer ve dvou zní fajn,“ přitakala jsem.

„Právě proto jsem to navrhl. Takže si zítra odpoledne a večer nic neplánuj, budeš totiž se mnou. V práci bude pro změnu konečně hlavní kuchař, takže si můžu vzít volno,“ informoval mě a já opět slastně vydechla. Jeho prsty uměly snad kouzlit. Lepší masáž bych nemohla dostat ani v tom nejlepším masérském salónu.

„Vyzvedneš mě v kanceláři?“ zajímala jsem se a Victor přikývl. Než jsem si potom stačila uvědomit, že jeho šikovné ruce přestaly s tou příjemnou masáží, octla jsem se v jeho náručí a on mě nesl po schodech do naší ložnice, kde mi pomohl z trička i podprsenky, aby mohl pokračovat v masáži, která však nabrala erotický podtón, ale ani tomu jsem se nebránila, jenom jsem se překulila na záda a přitáhla k sobě Victora, jak nejtěsněji to šlo.

 

 

Pohled Belly:

Edward se před Rumuny ukrýval vcelku bravurně, musela jsem zapojit všechny stopovací dovednosti, které jsem ve Volteře získala, abych ho našla. Většinu času se zdržoval mimo hotel a Budapešť byla vskutku velké město na to, abych ho našla během okamžiku.

Když jsem ho zahlédla, zrovna se procházel po jednom z menších náměstíček. Ještě zimní slunce se skrývalo pod hustým příkrovem šedých mraků, lidé se kolem pohybovali zachumlaní do tlustých kabátů a od úst jim unikaly obláčky páry, jak vydechovali. Edward se snažil zapadnout do jejich davu, ale i tak svou upíří krásou prostě nad všemi vyčníval. První, co jsem však zahlédla, byly jeho vlasy, ve kterých se i v tom nedostatečném slunečním světle odrážela bronzová barva. U ucha držel telefon a v prvním okamžiku si mě vůbec nevšiml, takže jsem pomalým krokem zamířila k němu. Ani na okamžik mě nenapadlo snažit se odposlouchávat, o čem nebo s kým se vlastně baví.

Z hotelu se mi podařilo utéct po dalším úmorném setkání s Valerií a Thomasem. Damon na něj šel stále nabručený kvůli incidentu z předchozího dne. Tentokrát jsem si však přívěsek nechala v pokoji na nočním stolku a tím jsem neprovokovala ani jednoho z přítomných upírů. Stále mě ale nepřestávala sžírat otázka, proč Thomas na ten přívěšek reagoval tak, jak reagoval. Naneštěstí jsem neměla možnost se ho na to zeptat, a abych ho vyhledala v soukromí… No, nejdřív by mi to Damon nedovolil, a kdybych náhodou utekla, tak to byl přece jenom pořád Rumun a já byla na zvířecí dietě, nemohla jsem se mu rovnat ani se svým výcvikem, ačkoliv tenhle handicap by se mohl srovnat mým darem… Ale nemělo cenu nad tím uvažovat. Teď jsem potřebovala mluvit s Edwardem a požádat ho o laskavost.

„Já vím, že je zvědavá, ale nemyslím si, že ti bude znovu volat. Jsem moc rád, že jsi nás neprozradil, ve hře toho je v tuhle chvíli moc,“ zaslechla jsem Edwardova slova, když jsem už byla moc blízko na to, aby se daly přeslechnout. Teď je musely slyšet i obyčejné lidské uši.

„Co bych pro přítele neudělal,“ zaslechla jsem odpověď a ten hlas mi byl velmi povědomý. Byl sice lehce zdeformovaný tím telefonním přenosem, ale já věděla, komu patří. Edward se zrovna musel bavit s Victorem, jinak jsem to neviděla.

Došla jsem tedy až k němu a tentokrát ani nepředstírala, že neposlouchám, co Victor říká – zajímalo mě to! Cokoliv co se jakkoliv týkalo mojí rodiny, nějak v tuhle chvíli souviselo i se mnou a já musela být v obraze, přestože jsem nepochybovala, že by mi to Edward hned i řekl.

„Ještě jednou díky. Už musím končit. Měj se,“ ukončil hovor a schoval telefon do kapsy od kabátu.

„Mluvil jsi s Victorem,“ poznamenala jsem, když mi věnoval plnou pozornost. Stoupla jsem si po jeho boku a automaticky jsme se zařadili do davu a dali se do chůze. Edward jenom přikývl a já si všimla, jak se mu stáhlo obočí do zamyšleného výrazu. „Stalo se něco?“ zajímala jsem se.

„Nic, s čím bychom si nemohli nijak poradit. Elinor jenom kontaktoval Victora kvůli tomu, že se mě snaží najít. Říkala mu taky o tvém přívěsku, že mi ho chce vrátit,“ odpověděl a neznatelně se ušklíbl. „Ten plán jsem zaznamenal i v Alicině mysli, než jsem vyrazil sem, ale nečekal jsem, že bude tvá sestra tak bezprostředně lhát,“ poznamenal a poukazoval tak na fakt, že zmiňovaný přívěsek není v mém dřívějším pokoji ve Swords, ale v tom hotelovém v Budapešti.

„Aspoň teď vidíš, že to máme v krvi,“ zazubila jsem se na něj pohotově, abych trochu odlehčila atmosféru. Ani jednomu se nám nelíbilo, že Elinor po Edwardovi pátrá. Navíc si vzpomněla na Victora, takže byla na správné stopě. Ještě že má Edward tak loajální přátele, kteří pro uchování tajemství dokážou lhát. Victor se vlastně lhaním mohl skoro živit. Lhal už od doby, kdy zjistil, že je nesmrtelný, ale v jiném slova smyslu, než jsem třeba já a Edward. Jeho nesmrtelnost byla dočasná, jak nám potom Lilly dokázala, když z něho sejmula kletbu, která ho udržovala v neměnné podobě už několik století.

„Samozřejmě, rodina se nezapře,“ oplatil mi úsměv. „Ale rozhodně mi není milé, že Victor musí lhát i tvé sestře. Teď je Elinor i jeho rodina a ty její otázky…“

„Já vím, měla bych si s ní zase promluvit. Jenže ona na mě nedá. Má spoustu otázek, na které prostě odpovědět nemůžu. Elinor prostě nestačí to, že jsme v kontaktu, ona chce víc a já začínám pomalu litovat, že jsem se jí o Vánocích ukázala,“ zamumlala jsem a připustila fakt, že by bylo asi jednodušší, kdyby o mně Elinor i nadále smýšlela jako o mrtvé.

„Udělala jsi to v dobré víře, nemůžeš za to, že tvoje sestra má tolik otázek, na které nemůžeš odpovědět,“ pokrčil rameny. „Vlastně se jenom přesvědčuju o správnosti přesvědčení držet se od žijící rodiny po přeměně co nejdál. U tebe je to ale jiné, máš velkou rodinu, na které ti záleží a která nesla tvou smrt těžko, takže...“

„Ani to mě ale neospravedlňuje. Kdyby Aro zjistil, že jsem se Elinor ukázala, tak by mu nic nezabránilo v tom ji zabít a mě bez zbytečných otázek poslat na pravou smrt, přestože jsem jí o nás nic neřekla,“ namítla jsem překotně, ale potom jsem se zarazila, neměla jsem totiž daleko k nějakému citovému výlevu a toho jsem chtěla Edwarda ušetřit. Potřebovala jsem se dostat k bezpečnějšímu tématu. „Každopádně dost o Elinor a mém přešlapu, ono jich za mou věčnost bude ještě nespočetně, jak se znám. Důvod, proč jsem tě ale vyhledala, je to, že si s tebou potřebuju promluvit o Thomasovi.“

„Thomasovi? To je přece ten upír, kterého poslali Stefan s Vladimirem, ne?“ ujišťoval se a já jenom přikývla. „Stalo se na dnešním setkání něco?“

„Na dnešním ne, ale mám jisté obavy o Damona. Thomas ho posledně docela slušně vytočil tím, jak se na mě díval. Respektive díval se na můj přívěsek, jenže jsem to Damonovi nedokázala vysvětlit a ten měl opravdu co dělat, aby se do Thomase nepustil,“ informovala jsem ho o Damonově výbušné povaze. Něco o ní věděl už z minulosti, kdy se sami párkrát dostali do vzájemné potyčky, když se jednalo o mou osobu, ale to bylo vedlejší.

„Jak se na tebe... ehm, přívěsek díval?“ zeptal se po chvíli, kdy jsme jenom tak němě šli vedle sebe a nechali kolem sebe chodit lidi spěchající za svými povinnostmi. Bylo brzké odpoledne, děti podle všeho byly stále ještě ve škole, jinak by jich byl plný park, jak by si užívaly zimních radovánek. Město totiž bylo stále pokryto asi pěticentimetrovou vrstvou sněhu.

„Jako by ho poznal,“ odpověděla jsem s těžkým srdcem a jenom doufala, že jsem se mýlila a Damon bude mít pravdu, když říká, že těch přívěšků je na tisíce po celém světě.

„Zvláštní, za celou dobu, co jsem upírem, jsem podobný přívěsek u nikoho neviděl, takže si myslím, že pokud jich je takových víc, nebude jich moc,“ namítl a tím splaskla i moje bublina s Damonovými slovy. Poslední špetka naděje. Thomas tedy přívěsek skutečně poznal!

Hlavou mi blesklo, že bych měla zavolat bratrům a informovat je o vývoji situace a pokusit se je přimět k nějaké rychlejší reakci. Třeba by nějak spojili Thomase, Damona a ten přívěsek do jedné rovnice, kterou já jsem sestavit nemohla, protože jsem neměla dostatečné množství konexí a informátorů, nebo přes koho vlastně získávají všechny potřebné informace.

„Aro říkal, že Thomas pochází někde z jihu Francie, tam jste přece žili taky – myslím jako lidé, ne?“

„To je pravda. Když potom přišla válka, Stefan-Damon odešel bojovat a tehdy dostal od mámy ten přívěsek, z boje se už nevrátil a všichni si mysleli, že tam padl. Tehdy někdy zemřela i máma na zlomené srdce, její nejstarší syn byl mrtvý a ona to nedokázala přenést přes srdce. Po její smrti mě otec nedokázal udržet doma, takže jsem se vydal rovněž do války a nakonec se ze mě stalo to, co vidíš před sebou,“ poukázal na svou maličkost, která byla víc než bezchybná.

„Asi bych toho po tobě chtěla hodně, kdybych tě požádala, aby sis zkusil vzpomenout, jestli jsi Thomase jako člověka neznal, že? Aro tvrdil, že je upírem kratší dobu než Damon, takže je možná i mladší než ty,“ žádala jsem ho o pomoc.

„Ačkoliv bych rád pomohl, nemůžu. Lidské vzpomínky jsou rok po roku stále matnější, takže těžko rozeznám byť jeden obličej,“ namítl a mně unikl jenom zklamaný povzdech. To já na tváře své rodiny nezapomenu nikdy, jelikož se vryly do upíří paměti, nikoli jenom do té lidské, která začne po čase stagnovat a přenechá všechen prostor té upíří, která nezapomíná.

„Škoda,“ zamumlala jsem.

„Ale – možná bych ti přece jenom mohl nějak pomoct, když už jsem v Budapešti. Vím, že nechcete, aby se Thomas a Valerie dozvěděli, že máte někoho na pomoc, ale tohle vypadá jako docela závažná situace, takže bych mohl zkusit nahlédnout do Thomasových myšlenek během vašeho zítřejšího jednání,“ nabídl se a já na něj překvapeně zírala.

„To bys vážně udělal?“

„Jasně. Pro tebe a Damona určitě. K čemu by mi taky byl můj dar, kdybych vám nemohl nějak pomoct,“ pohodil rameny a já se usmála. Nebyla jsem si sice jistá, jestli to dělá víc pro mě nebo pro Damona, ale bylo mi to jedno. Já ho přece opustila a s bratrem nevycházel dlouhá léta zrovna moc dobře, protože jsem se do něj zamilovala já a… prostě ty vztahy mezi námi byly komplikované a občas jsem měla pocit, že se pohybuju na tenkém ledu, ačkoliv jsme se bavili úplně normálně.

„V tom případě ti moc děkuju,“ odvětila jsem a po dlouhé době se mi na tváři usadil spokojený a bezstarostný úsměv, který se tam nacházel jenom po sexu s Damonem. V tu chvíli jsem se musela ušklíbnout a jenom děkovat tomu nahoře, že mi Edward není schopen díky štítu číst myšlenky. To, co by se jejich prostřednictvím dozvěděl, by se mu nemuselo vůbec líbit.

„Měla by ses vrátit do hotelu, než se po tobě Damon začne shánět. Já si potřebuju ještě něco zařídit a zítra při vašem jednání budu někde v hotelu dostatečně schovaný, aby mě hned neodhalili, ale zároveň dost blízko, abych se mohl zaměřit na Thomasovy myšlenky,“ slíbil a já přikývla. Úsměv stále na tváři. Dokonce mě napadlo, že měl Aro požádat o pomoc na téhle misi Edwarda. Možná měl poslat oba bratry, nebo mě a Edwarda. Nechtěla jsem shazovat Damonův dar měnit vzhled, i díky tomu mohl zjistit zajímavé informace, ale čtenář myšlenek byl prostě čtenář myšlenek a nedalo se s tím nic dělat. Už od prvního dne bychom měli jako na talíři to, co Stefan s Vladimirem plánují, a nemuseli bychom se tu trápit tak dlouho. Učinili bychom patřičné kroky a adié zpátky do Itálie.

 

 

Pohled Elinor:

Práce pro hotel mě hrozně bavila. Prvních pár dní jsem moc času v kanceláři nestrávila. Seznamovala jsem se s chodem hotelu za pochodu, takže jsem toho měla odpoledne opravdu plné kecky a nohy mě od bot na podpatku bolely, přesto jsem si je nezapomněla každé ráno opět obout k některému z perfektně padnoucích kostýmků, které jsem si do nové práce pořídila.

„Janny, zástupci té Britské společnosti mají dorazit ve tři hodiny, ujisti se, že jejich pokoje budou připravené k okamžitému ubytování,“ úkolovala jsem hlavní pokojskou, která měla na starosti práci ostatních pokojských. „Zároveň by bylo fajn, kdyby už odpoledne byl připravený jednací salónek, který si zamluvili,“ prohodila jsem a nahlédla do poznámek. Den sotva začínal a já už byla v jednom kole. Tohle znamená pracovat pro významný hotelový řetězec. Nikdy nemáte na něco dostatek času.

„Už jsi domluvila tu jazzovou kapelu, Elinor?“ zajímal se Connell. „Potřebuju to vědět kvůli přípravě pódia v restauraci,“ dodal.

„Samozřejmě. Včera odpoledne jsem mluvila s jejich manažerem, dorazí v pátek a budou tu celý týden. Což znamená, že by se pro ně už teď měly rezervovat pokoje. Je jich osm, z toho tři ženy,“ obrátila jsem se s tou informací opět na Janny, aby věděla jak rozdělit pokoje. Další půlhodinu jsme potom řešili další nezbytnosti ohledně chodu hotelu a já na sebe byla hrdá, jak to zvládám. Byla jsem si jistá, že pan O´Brien si nemůže na mé pracovní nasazení vůbec stěžovat.

V kanceláři jsem si potom sedla ke stolu a chystala jsem se telefonním hovorem reagovat na včerejší fax ohledně plánovaní jedné svatby. Měla se konat za dva měsíce a snoubenci by byli velmi rádi, kdyby ji mohli uskutečnit na začátku jara právě v našem hotelu a podle počasí i v zahradách. Při pohledu na telefon mi ale přišel na mysl úplně jiný člověk, kterému bych chtěla zatelefonovat.

Místo pevné linky jsem ze stolu zvedla mobil a vytočila okamžitě Bellino číslo. Už chvíli jsme spolu nemluvily a já to hodlala napravit. Nevěděla jsem sice, kde se zrovna nachází, jelikož jsem už stačila pochopit, že hodně cestuje – vždyť nedlouho potom, co jsem ji viděla, se už nacházela v Paříži a i tam už teď nebyla! Nemohla jsem tedy odhadovat ani možný časový posun a tím pádem jsem nevěděla, jestli zrovna pracuje, má volno nebo třeba spí.

Hovor byl však spojen už při druhém zazvonění, což mě trochu překvapilo, ale rozhodně mile.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila jsem ji a trochu si oddechla. Už jsem se obávala, že se jí zase nějakou dobu nedovolám. Zatím to totiž vypadalo tak, že jsem s ní mohla mluvit jenom tehdy, když to chtěla i ona. Samozřejmě je to jasné, že když mi hovor nevezme, tak se mnou nechce mluvit, zase tak blbá jsem nebyla, ale stále jsem měla pocit, že se mi velmi vyhýbá.

„Elinor, neměla bys být zrovna v práci?“ zajímala se a rozhodně si okamžitě spočítala ten časový rozdíl, ať už se nacházela kdekoliv.

„Neboj se, jsem v práci. Jenom jsem si říkala, že bych ti mohla zavolat, jelikož stejně nevím, kdy jindy ti volat, abych tě nevyrušovala,“ prohodila jsem.

„Kdybys vyrušovala, tak bych ti hovor nepřijala,“ namítla. „Vlastně jsem ráda, že voláš, stejně jsem s tebou chtěla mluvit, jenom nějak nevím, jak začít, abys to špatně nepochopila…“ začala a já se lekla, co se zase děje. Opět na jedenáct let zmizí? Nechce, abych jí vůbec volala?

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se a přitom vnímala, jak se mi stáhl žaludek v očekávání nějaké nepříjemnosti. Dokonce i v hlase se mi ta starost odrazila a já div nešeptala.

„Tak trochu… To, že ti o sobě neříkám úplně všechno, má své důvody a moc se mi nelíbí, že se snažíš na něco přijít sama. Je mi jasné, že to teď špatně pochopíš, ale mohlo by to být i nebezpečné, kdybys natrefila na něco, co bys vědět neměla,“ namítla zaobaleně a já se v pohodlném křesle napnula. Věděla jsem, že s Bellou a jejím novým životem není všechno v pořádku, ale aby byl nebezpečný i pro mě? Co to, sakra, dělá?!

„Jak… Jak víš, že jsem se snažila něco vypátrat?“ zamumlala jsem zmateně.

„Řekněme, že si tě hlídám, i přestože s tebou nejsem v osobním kontaktu. Takže dokonce vím, že ses přes Victora snažila kontaktovat Edwarda, se kterým jsem se už jedenáct let neviděla,“ trvala si na svých slovech, která mi řekla minule. Tentokrát zněla možná o trochu jistěji než minule, ale ani tak mě o jejich pravosti moc nepřesvědčila.

„Napíchla jsi mi telefon, nebo co?“ zasmála jsem se do telefonu, ale znělo to trochu hystericky.

„To nemám zapotřebí, ale jenom tě chci ještě jednou – naposledy – požádat, aby ses nevrtala v minulosti. To, co se před jedenácti lety stalo, nejde změnit a v tuhle chvíli to pro tebe není vůbec bezpečné, dokonce tím ohrožuješ i mě. Nechci tě sice nijak vydírat, ale pokud toho nenecháš, budu muset ukončit i tyhle naše hovory a už o mě neuslyšíš,“ řekla chladným hlasem a můj už tak stažený žaludek udělal kotrmelec. Opravdu bych měla opět přijít o Bellu?


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 18. kapitola:

 1
1. monika
13.10.2013 [10:14]

super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon těším na na další kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!