Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 12. kapitola

25.11.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 876×

Bylo Díkůvzdání. Seděla jsem na posteli u sebe v pokoji a zírala do otevřené skříně s oblečením.

Od setkání s rodinou Cullenů uběhl týden. Týden jsem se neviděla ani s Edwardem. Nebyl ve škole. Ptala jsem se jeho sestry Alice, která byla jediná z rodiny sdílná, ale ani ta mi nebyla schopna říct, kde je. Myslela jsem, že hned druhý den přijde, vše mi vysvětlí a bude to jako dřív. Ale asi jsem se zmýlila. Jeho tajemství bylo víc než náš vztah, a to mě mrzelo.

Mamka dole připravovala hostinu. Slyšela jsem ji až do pokoje, jak si zpívá. Mamka se s panem Blackem párkrát viděla od jeho první návštěvy a já jsem si všimla, že je šťastnější než kdy dřív. Alespoň jedna z nás.

Crrr.

„Kate!“ volala na mě mamka. „Kate! Pojď otevřít! Musím zkontrolovat krocana!“

Povzdechla jsem si, upravila si vytahaný svetr a seběhla schody do haly. Za dveřmi už čekal pan Black.

„Dobrý den, Jacobe. Vítejte. Mamka je v kuchyni,“ oznámila jsem Jacobovi a poodstoupila od dveří, aby mohl projít.

„Děkuji,“ pousmál se na mě, položil dárkovou tašku na zem a odložil si kabát na věšák. „Dneska je tam teda pěkná zima. Vypadá to, že zima letos přijde trochu dřív,“ řekl a dýchl si do dlaní. Pak se natáhl pro taštičku a podal mi ji. Byla v ní láhev vína. Vypadala draze. „Pro mamku,“ upřesnil a nakoukl do kuchyně.

„Ahoj Jacobe,“ zajiskřila mamka, zavřela troubu a už kráčela přivítat pana Blacka. Bylo to jen jemné objetí, a přesto v něm bylo tolik lásky a něhy. Podala jsem mamce taštičku s vínem.

„Dárek,“ usmála jsem se.

„Ale to jsi nemusel,“ zasmála se mamka na Jacoba a vyndala láhev z tašky. „No páni, to je dobrý ročník. To si pak po večeři dáme,“ pousmála se a položila ji na kuchyňskou linku. „Tak si jdeme sednout do obýváku. Krocan bude za chvilku,“ zavelela a sama se rozešla. Následovala jsem obě hrdličky. Pořád se na sebe culili jak sluníčka. Bylo mi na druhou stranu líto, co se stalo mezi mnou a Edwardem. Schoulila jsem se do křesla a pozorovala mamku a Jacoba na sedačce.

„Tak jsem byl dneska uklidit Charliemu na hrob. Chodím tam teď častěji, aby to neměl tak obsypané listím,“ pousmál se Jacob.

„To je od tebe milé,“ pousmála se mamka. Pak na chvíli posmutněla. Věnovala jsem jí tázavý pohled, ale ihned se odvrátila zpět k Jacobovi. Oba si o něčem horlivě povídali a já je jen tiše pozorovala. Hlodalo mě to ze všech stran. Ta touha se zeptat. A přesto jsem musela.

„Bella prý s někým chodila, než zemřela. Vy o tom asi budete vědět hodně, když jste byl její přítel,“ přerušila jsem jejich rozhovor. Oba se na mě podívali. Mamka trochu naštvaně, že vyrušuji rozhovor dospělých, Jacob trochu šokovaně i zaraženě zároveň. Trvalo, než si srovnal myšlenky.

„Tak zaprvé mi klidně tykej,“ mrknul na mě. „A ano. Chodila s jedním mladíkem, co tu bydlel,“ pokrčil rameny. „Co chceš konkrétně vědět?“ zeptal se. V očích se mu objevila zvědavost. Mamka nás nechala a šla zkontrolovat krocana. Počkala jsem, až odejde do kuchyně.

„Chodila prý s jedním z Cullenů, co tu kdysi bydleli. Víte… teda víš o něm něco víc?“ upřeně jsem se na něj zadívala. Znejistěl.

„No, asi nic závažného. Obyčejný kluk. Ta smrt ho dost vzala. Ale my jsme nebyli kamarádi, jestli myslíš tohle,“ pousmál se na mě.

„Smrt? Však zmizela, ne? Neví se, jestli vůbec zemřela. Třeba ji někdo unesl a žije někde v cizině,“ přeměřila jsem si Jacoba. Polknul.

„No, my jsme to všichni tehdy nějak brali tak, že zemřela. Jen Charlie věřil tomu, že ji najde,“ povzdechl si. Asi to pro něj také nebyla lehká doba.

„Chápu. No, myslela jsem, že Carlisle Cullen by mohl být onen kluk. Ale jemu je maximálně čtyřicet. Takže mi to moc nevychází. Tobě je skoro sedmdesát, takže i tomu klukovi by teď muselo být tolik. Takže to mohl být třeba Carlisleův děda. To by dávalo větší smysl. Ale nikdo v tomhle věku tam s nimi nebydlí a…“

„Ty si byla u Cullenových? Oni jsou tady?“ skočil mi Jacob do řeči a vykulil na mě oči.

„No, byla. Chodím s jejich synem. Nebo jsem s ním před týdnem ještě chodila. Je to složité,“ zamračila jsem se.

„S kterým synem?“ vyzvídal Jacob. Očividně ho to velice zaujalo. Zároveň jsem si nemohla nevšimnout jeho plamínků v očích.

„No, s Edwardem. Proč se ptáš?“ nejistě jsem se na Jacoba zadívala. Jacob vstal prudce z pohovky zrovna, když se mamka vracela z kuchyně s informací, že budeme večeřet.

„Omlouvám se, musím jít. Uvědomil jsem si, že mám ještě neodkladnou práci. Moc se omlouvám, Kristine. Určitě by to byla výborná hostina,“ pohladil Kristine, když kolem ní procházel, a ještě jednou se na mě podíval.

„Není bezpečné se s tímto hochem vídat. Věř mi. Mějte hezký večer,“ řekl Jacob a s bouchnutím dveří zmizel v podzimní tmě. Nechápala jsem, co se právě stalo a mamka na tom byla podobně.

„Co se stalo? Co si mu řekla?“ Mamka se na mě naštvaně zadívala. Vstala jsem z křesla.

„Nevím. Jen jsme si povídali,“ zamrkala jsem zmateně. „On se ozve,“ prošla jsem kolem mamky.

„No, dobře,“ pokrčila mamka rameny a otočila se ke mně. „Večeře je hotová. Tak si dáme aspoň spolu?“ pousmála se na mě. Došla jsem ke schodišti a zadívala se na ní.

„Promiň, nějak se mi neudělalo dobře,“ omluvně jsem se na ni usmála a zmizela na schodišti. Ještě jsem za sebou zaslechla mamku.

„No super. A co budu dělat s tím krocanem? To je zas den.“

Zavřela jsem se v ložnici právě ve chvíli, kdy jsem pocítila vánek a otočila se k oknu. Stál tam. Po týdnu tam konečně stál.

„Jsi v pořádku,“ vydechl úlevně. Zamračila jsem se.

„Proč bych neměla být?“ rozhodila jsem rukama a přešla k posteli.

„Alice tě neviděla,“ Edward vypadal znepokojeně a mračil se. Dosedla jsem na postel.

„Alice mě neviděla?“ nechápala jsem.

„Bál jsem se o tebe,“ dodal.

„Aha, tak ty ses bál. Kde si byl celý týden?“ změnila jsem téma.

„Neodbíhej od tématu,“ povzdechl si Edward a sedl si vedle mě.

„Žádné téma jsme nezačali. Jsi celý týden pryč, a pak se zjevíš u mě v ložnici a bojíš se, že se mi něco stalo. Nechápu tě,“ rozhodila jsem rukama.

„Záleží mi na tobě,“ Edward ke mně natáhl ruku a už mě chtěl pohladit po tváři. Ucukla jsem a odvrátila pohled.

„Tak kde jsi byl celý týden a co měla znamenat ta scéna u vašich?“ začala jsem si hrát s náramkem.

„Nechci o tom…“ začal Edward.

„Jasně. Takže mi to neřekneš,“ skočila jsem mu do řeči a rychle vstala z postele. „Edwarde, takhle to nejde. Nechceš mi říct, co se děje. Pak mi řekneš, že se nemám vídat s Jacobem a Jacob mi dneska řekne, že se nemám vídat s tebou. Tvůj táta vypadá mladší, než kolik by mu mělo být. Nebo tu byl před padesáti lety tvůj děda? Jsem zmatená, nechápu, co se kolem mě děje. A ty mi na to odmítáš dát odpovědi. Unavuje mě to, Edwarde…“ spustila jsem na něj, že mě sotva stíhal. Pak se však postavil a zastavil mě.

„Po-počkej, co si to říkala? Jacob tu dneska byl? Co tu dělal?“ Edward už zas vypadal naštvaně. Zavrčela jsem.

„To je přesně to, o čem mluvím. Buď mi řekneš, o co tu jde nebo končím,“ založila jsem si ruce na hrudi.

„Nemůžu,“ zasténal Edward. Ukázala jsem na okno.

„Tak odejdi,“ zavřela jsem oči. Pak jsem jen ucítila chladný vánek a když jsem otevřela znovu oči, byla jsem v ložnici sama. Povzdechla jsem si. Muselo v tom být víc, když dával Edward tajemství větší váhu než našemu vztahu.

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 12. kapitola: