Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 13. kapitola

30.11.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 818×

Z mého pokoje se ozývalo tříštění nábytku a skla. Až když dveřmi proletělo kanape a zůstalo zaklíněné v zábradlí schodiště, vběhl do ložnice Carlisle.

„Tak dost, Edwarde!“ chytl mě za ruku a zastavil mě. Pohlédl jsem na něj. Tu bolest v mých očích museli cítit všichni. Ačkoliv jsem věděl, že nejvíc trpí Jasper.

„Ede, tímhle nic nevyřešíš,“ uklidňovala mě z povzdálí Alice. Vymanil jsem se s Carlisleova sevření a sedl si na převrácenou skříň.

„Už nemůžu, Carlisle. Myslel jsem, že jsem dost silný, ale tohle nedávám. Vždycky to pro někoho dopadne špatně. Buď pro mě, nebo pro Jacoba. V horším případě pro Kate,“ chytl jsem si kořen nosu.

„Jacob není vlkodlak a vzhledem k jeho věku už je malá pravděpodobnost, že se ještě promění. A nevypadá to, že by byla kvůli němu Kate v nebezpečí,“ ujišťoval mě Carlisle. „Navíc jsme zjistili, že v okolí žádný jiný vlčí klan není. Nic se nemůže stát,“ dodal. Rosalie si vzadu odfrkla.

„Proč to pro jednou nenecháš být, Edwarde? Ženeš se do záhuby,“ protočila oči a odešla z chodby.

„Jo, chlape. Svým chováním neubližuješ jen sobě,“ prohodil Emmett a zadíval se na Jaspera. Ten se viditelně snažil ovlivnit prostředí kolem nás, protože mi začalo být trochu líp.

„Díky, Jaspere. A promiň. Vím, že to schytáváš nejvíc. Mrzí mě to,“ omlouval jsem se Jasperovi. Ten jen přikývl.

„Zlatíčko, chceme ti pomoct, ale hledáš problém tam, kde není,“ pousmála se na mě Esmé. Asi měla pravdu. Styděl jsem se za sebe. Rozhlédl jsem se kolem.

„Omlouvám se. Je toho teď tolik. Nedokážu ten stres ovládnout,“ povzdechl jsem si. Esmé mě pohladila po rameni.

„Věř v lepší zítřky,“ pousmála se a poodešla ke dveřím. „A Edwarde? Ukliď to tu,“ ušklíbla se a zmizela v hale. Podíval jsem se kolem sebe na tu spoušť.

„Esmé má vždycky pravdu,“ pousmál se Carlisle a vykročil z pokoje. Alice se na mě podívala.

„Edwarde, ta budoucnost se pořád nezměnila. Vidím ji tam. Ještě tomu dej šanci,“ usmála se na mě sestra a už chtěla vyjít z pokoje. Já se však napřímil a zastavil ji.

„Počkej!“ vyhrknul jsem a zaposlouchal se. Slyšel jsem myšlenky, které nepatřily nikomu z rodiny, a přesto jsem je tak dobře znal. Tak dobře, až mě z toho píchlo u srdce. Viděl jsem v nich všechno. A cítil jsem tu zlobu, kterou jsem necítil už padesát let.

„Je tu,“ podíval jsem se na Alice právě ve chvíli, kdy se ozval zvonek. Myšlenky celé rodiny se spojily v jednu celistvou myšlenku a každý se pro jistotu rozešel do své ložnice. Každý, kromě Carlislea. Ten sešel dolů schody a otevřel dveře.

„To jsou k nám hosti. Vítej, Jacobe. Vypadáš dobře. Co tě sem přivádí?“ začal Carlisle. Byl jsem s Alice v mé ložnici a poslouchal jsem je.

„Proč jste se sem vraceli?“ zavrčel Jacob.

„Je tu náš domov. Nikoho neohrožujeme. Nikdo nás tu už nezná,“ uklidňoval jej Carlisle.

„Slíbili jste tenkrát, že už vás nikdy neuvidím. Porušili jste dohodu.“

„Neměli jsme se vracet, dokud tu bude někdo, kdo nás zná. Tuto dohodu jsme dodrželi, Jacobe.“

„Příbuzní Charlieho Swana tu jsou pořád,“ ohradil se Jacob.

„Ujišťuji tě, že rodina Dwyerových je v bezpečí.“

„To sotva, když se její dcera pachtí s tím monstrem, co se zbaběle schovává nahoře,“ odfrkl si Jacob.

Podíval jsem se na Alice a pak sešel klidným krokem dolů do haly.

„Léta ti sluší, Jacobe,“ ušklíbnul jsem se.

„Obdivuji, že po tom všem se tu ještě dokážeš ukázat,“ zamračil se Jacob.

„Jacobe, já s tím žiji celých padesát let a…“

„Já taky, Edwarde, sakra. Taky s tím žiju padesát let,“ skočil mi Jacob do řeči. „Těší mě jen to, že já za pár let umřu, ale ty s tím budeš žít dalších sto let. Tohle je spravedlnost,“ dodal.

„Já ji miloval, Jacobe. Zemřel bych pro ni. Kdybych mohl vrátit čas a udělat to jinak, věř, že bych to udělal. Ona si smrt nezasloužila,“ posmutněl jsem.

„A teď to zkoušíš na Kate? Edwarde, já ji viděl. Ta podoba je neskutečná a její matka je…“ Jacob se odmlčel. Cítil jsem, jak se přede mnou snaží zahalit myšlenky. Byly v jednu chvíli tak zmatečné, že jsem je nedokázal přečíst. Něco skrýval.

„Jacobe?“ zamračil jsem se.

„Já jsem se své myšlenky za ta léta už dokázal naučit skrývat. Ze mě, Edwarde, nic nedostaneš. Ale od Kate se budeš držet dál. Není v bezpečí.“ Jacob vydechl chladný obláček.

„Já Kate ochráním. To, co se stalo Belle, byla velká chyba. Nepředvídatelná. To se Kate nikdy nestane,“ ujistil jsem ho.

„Lidé si povídají, Edwarde. O rodině Cullenových ve Forks stále kolují povídačky. Kate není hloupá. Dojde jí to. Ptala se mě, jestli jsem znal toho kluka, co chodil s Bellou. Ona se to jednou dozví,“ řekl Jacob.

„Ale potrvá to. A až se to dozví, tak se sama rozhodne, zda se mnou bude chtít být nebo ne. Dám jí sám na výběr. Když ji teď opustím, raním její city,“ posmutněl jsem. Jacob se zasmál.

„Nevěřím ti. Já budu Kate chránit. I když nejsem tak silný jako ty, tak mi věř, že jestli jí někdy něco uděláš, zabiju tě,“ zavrčel Jacob. Pak propuklo ticho. Jacobovi se hlavou prohnala myšlenka: Kde je vlastně Bella celou dobu?

„Chceš ji vidět?“ podíval jsem se na Jacoba. Ztuhnul a nervózně se na mě podíval.

„Je tady?“ vydechl.

„Jo,“ přikývl jsem a vyšel ven před dům.

„Edwarde, vážně chceš…?“ zastavil mě Carlisle.

„Má právo to vědět,“ pohlédl jsem na Carlislea, a pak se vydal za dům k hrobu Belly. Jacob mi byl v patách. Viděl jsem mu na očích, že byl chvíli zmatený. V místě, kam jsem ho přivedl, totiž nebylo nic zřetelného.

„Je tady,“ dřepl jsem si k místu a položil dlaň na plochu, která nyní byla zasypaná listím. Jacob vydechl a dřepl si vedle mě.

„Vy jste ji tu pohřbili?“ podíval se na mě.

„Vím, že jsem tím jen přiživoval Charlieho naději, že ji jednou najde, ale nemohl jsem. Chtěl jsem, aby byla důstojně pohřbená, ale zároveň to nemohlo být veřejné. Bylo to složité. Asi jsem nepřemýšlel jasně. Možná jsem tím chtěl tenkrát ochránit naši rodinu.“

„Jistě. Rodina na prvním místě,“ odfrknul si Jacob a odhrnul trochu listí z místa. „Co se tam tenkrát přesně stalo? Říkali jste, že ji zabil stopař. A pak jste zmizeli. Nejhorší bylo, že jsem věděl, že Bella neutekla a musel jsem dělat, že si to taky myslím,“ povzdechl si. „Charlie strašně trpěl.“

„Mrzí mě to,“ odmlčel jsem se. „Ano, byl to James. Když jsme tam přišli, Bella už byla…“ zavřel jsem oči. „Prostě už jí nešlo pomoct, ani přeměnit. Bylo pozdě. A Jamese jsme nikdy nechytili.“

„Počkej? Chceš říct, že ten stopař je pořád naživu?“ vykulil na mě Jacob oči.

„Splnil svoji práci a už jsou i s ostatními pryč. Vždyť už je to padesát let. A Alice sledovala jejich rozhodnutí a nikdy neměli v plánu se k nám vrátit. Naposledy, když zahlédla jejich rozhodnutí, byli někde v Evropě. Ty už jsou minulost. Tenkrát by nám ani nijak neublížili. Ale Bella byla pro Jamese zajímavá,“ povzdechl jsem si. „Kéž bych to mohl vrátit. Byl jsem hloupý.“

„Jo, tos byl.“

Seděli jsme tam docela dlouho. Už ani nevím. Bylo mezi námi ticho. Jacob se opravdu za ta léta naučil kamuflovat své myšlenky. Ale Bellu v nich měl pořád stejně pevně jako já. Věděl jsem, že mi Kate nemůže vzít. Mohl by být její děda. Ale taky jsem věděl, že ji bude chránit kvůli mně.

„Už půjdu,“ řekl najednou Jacob a zvedl se. Trochu mu to trvalo. No, už to byl starý pán. Také jsem se zvedl a zadíval se na něj.

„Kdyby byla s tebou, tak by teď byla stará paní se spoustou vnoučat kolem sebe,“ pousmál jsem se své myšlence. „Chci, aby toto zažila i Kate. Věř mi,“ pohlédl jsem na Jacoba.

„Doufám, že svému slibu dostojíš,“ dodal a rozešel se zpátky na příjezdovou cestu.

„Ty si byl pěšky?“ podivil jsem se na chvíli. Jacob se pousmál.

„No jo, staré kosti potřebujou občas protáhnout procházkou,“ mrknul na mě a zmizel na lesní cestičce směrem k rezervaci. Chvíli jsem se za ním díval, a když zmizel v houští lesa, vrátil jsem se do domu. Něco mi tají. Ale co?

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 13. kapitola: