Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 4. kapitola

08.04.2010 (17:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5271×

„Mami, co jsi dělala?“ zeptala se svým zvonivým hláskem. „Ty vypadáš skoro jako upír!“ Charlie se začal smát a Lilly se k němu přidala. Normálně bych se zasmála s nimi, ale když řekla slovo upír, automaticky se mi vybavily postavy z mého dnešního snu…

Automaticky jsem ztuhla. Co když ti tři muži doopravdy byli upíři? A co když jsou i Cullenovi něco takového?

Dost! Zakázala jsem si podobné myšlenky. Vždyť nic takového neexistuje! Opravdu jsem se nejspíš zbláznila… Ale co když ne?

Zalila jsem si cereálie mlékem a sedla jsem si ke stolu. Pořád jsem nad tím dumala a snažila jsem si vybavit všechny detaily...

„Bello jsi v pořádku?“ zeptal se Charlie po chvíli.

„Co?“ vrátila jsem se zpět do reality.

„Ehm… Víš, ty cornflaky už jsi dávno dojedla…“

Uvědomila jsem si, že si nepřítomně pořád nabírám z prázdné misky a strkám si lžíci do pusy. Rychle jsem to položila na stůl.

„Nestalo se ti něco?“ ptal se Charlie starostlivě.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, jasně, že ne. Jen jsem se nad něčím zamyslela,“ odpověděla jsem popravdě.

Nevypadalo to, že by mi moc věřil. „A nejsi nemocná?“ No jasně… Doktor z povolání…

Nahnul se ke mně a sáhnul mi na čelo. Otočila jsem oči v sloup.

„Bello! Vždyť ty úplně hoříš!“ vykřikl zděšeně a vstal, aby mi našel teploměr. Nekompromisně mi ho strčil do ruky a já jsem si ho poraženě dala pod ruku. Náš digitální rychlík byl hned hotov a tak jsem si ho vytáhla. Ta malinká čísílka mi naprosto vyrazila dech. Vždyť takhle vysokou teplotu jsem ještě nikdy neměla! 39,2. Ale mi nebylo nijak špatně, ani nic podobného. Ano, trochu mě bolela hlava, ale to v poslední době pořád, takže jsem si na to zvykla...

Charlie mi teploměr vytrhl z ruky a překvapeně vykulil oči.

„Běž se obléct, dneska jedeš se mnou do nemocnice na pořádné vyšetření,“ řekl, vytáhl mobil a začal něco vyřizovat.

Došourala jsem se do svého pokoje. Ani jsem nevnímala co si oblékám. Za chvíli jsem sešla dolů. Už na mě začínala dopadat únava a tak jsem se posadila na botník.

„Mami, ty máš nějakého bacila?“ objevila se vedle mě zničehonic Lilly a tvářila se strašně smutně.

„Už to tak vypadá,“ pokusila jsem se o úsměv, ale Lilly začaly téct po tváři slzy.

„Copak se děje?“ přitiskla jsem si ji k sobě.

„Al-ale ne-neumřeš že ne?“ vzlykala mi na tričko. Musela jsem se zasmát.

„Lilly. Na takovéhle bacily se neumírá. Vždyť i ty jsi už měla spoustu bacilů, pamatuješ? A vždycky jsi se uzdravila. A já se taky uzdravím,“ konejšila jsem jí.

„Slibuješ?“

„Slibuju, ale teď se běž obléknout do školky.“ Dala jsem jí pusu na čelíčko a ona se na mě pousmála. Potom seskočila na zem a upalovala do svého pokoje. Charlie ji pro jistotu taky změřil teplotu, aby zjistil, že není nemocná. Když zjistil, že ne, tak ji ještě pro jistotu poslechl srdíčko a prohmatal ji uzliny. Dospěl k závěru, že je naprosto zdravá.

Za chvíli už jsme seděli všichni v autě. Charlie zastavil před školkou a odvedl ji dovnitř. Mi to zakázal, abych prý nemohla nakazit nějaké děti…

O pár minut později už parkoval na parkovacím místě, u kterého byla cedulka s nápisem dr. Charlie Swan.

„Odvedu tě za Carlislem na jeho oddělení, aby se na tebe podíval.“

„Tati, stejně si myslím, že zbytečně vyšiluješ…“ řekla jsem s povzdechem, ale Charlie si mě zlobně měřil.

„Já že vyšiluju? Vždyť kdyby ti ta horečka stoupla ještě o pár čísel, byla bys mrtvá!“

Už jsem se s ním nechtěla hádat a tak jsem se nechala odtáhnout až k nějaké pracovně. Zaklepal na dveře.

„Dále!“ ozval se za dveřmi příjemný hlas.

Vešli jsme dovnitř a já jsem zkoprněla. Ten muž, co seděl za stolem byl přesně ten Carlisle, o kterém se mi dnes zdálo…

Rychle jsem se snažila tvářit normálně, aby si ničeho nevšimli.

„Charlie!“ řekl radostně. „Rád tě vidím. A řekl bych, že tohle je Bella, že ano? Má naprosto stejné oči jako ty.“ Věnoval mi kouzelný úsměv. „Copak vás sem přivádí?“ otočil se zpět na Charlieho.

„Bella měla ráno vysokou teplotu, byl bych rád, kdybys ji prohlédl raději ty. Přece jenom je tohle tvůj obor,“ usmál se.

„Carlisle vstal a pomalu přešel ke mně. „Jak vysokou teplotu jsi měla Bello?“ zeptal se mě.

„39,2,“ odpověděl Charlie místo mě.

Carlisle se trochu zamračil.

„Neměla jsi v poslední době nějaké závratě nebo bolesti?“ ptal se odborně.

„Ne, jen mě trochu bolela hlava.“

„A nemáš zrovna menstruaci? U některých dívek teplotu občas způsobuje právě tohle,“ ptal se dál a já jsem při téhle otázce zrudla, ale zavrtěla jsem hlavou.

„Dobře. Lehni si,“ ukázal na lehátko. Poslechla jsem ho.

Vyhrnul mi tričko a začal mi prohmatávat břicho.

„Bolí?“

„Ne.“

Na chvíli se zamyslel, potom si vzal stetoskop a poslechl si mé srdce.

„Je to těžký zápal plic, Charlie,“ řekl po chvíli. „Jestli ti to nevadí, rád bych si ji tady chvíli nechal, abych ji měl na očích. Nemyslím si, že bys na ni nedal doma pozor, ale řekl bych, že bude lepší, když bude pod dozorem pořád. A taky by u vás mohla nakazit malou.“

„Máš pravdu. Bude to tak nejlepší,“ řekl Charlie.

Cože? Ne, já nechci zůstat v nemocnici! Ale mají pravdu. Nechci nakazit Lilly. Takže proti své vůli jsem se nakonec nechala odtáhnout na pokoj a znechuceně jsem si oblékla nemocniční pyžamo. Doufám, že mi Charlie co nejdřív přiveze moje.

Uvelebila jsem se v polštářích a za chvíli mě dostihla probdělá noc a já jsem usnula…

Cítila jsem na své kůži studenou ruku. Otevřela jsem oči a spatřila jsem Carlislea.

„Omlouvám se, Bello, nechtěl jsem tě vzbudit. Pouze jsem ti dával injekci na snížení teploty,“ začal se omlouvat.

„To je v pořádku,“ řekla jsem ochraptěle a znovu jsem zavřela oči a za chvíli se mi podařilo usnout znovu. To, co se mi zdálo, mi naprosto vyrazilo dech. Byl to naprosto stejný sen, jako včera. Ale dnes jsem se dozvěděla i jména těch dvou zbylých ‚králů‘. Tomu černovlasému říkali Marcus a toho blonďatého nazvali jménem Caius.

Byla jsem ze svých snů zmatená. Nechápala jsem, co se to děje. Proč mám sny o neexistujících mužích.

Ale co když doopravdy existují? Carlisle přece taky nakonec existoval. Ale proč by měli rudé oči? Jsou snad něčím jiným, než lidmi? Jsou to snad nějaké hororové bytosti? Ale proč se mi o nich zdá ve spojitosti s Cullenovými?

Ze svých myšlenek jsem byla zoufalá! Nedokázala jsem přijít na nic. Nerozuměla jsem ničemu. Nic mi nedávalo smysl. Cítila jsem se hrozně bezradná. Moje jediná šance byla doufat, že už se mi o nich zdát nebude…

Ale to se nevyplnilo.

V nemocnici už jsem byla čtyři dny. A zdálo se mi o nich pokaždé, když jsem usnula…

„Bello!“ vykřikla šťastně Lilly, která právě vpadla do pokoje s Charliem po boku.

„Lilly! Pojď sem!“ napřáhla jsem náruč a ona mi do ní radostně skočila.

„Opatrně Lilly!“ napomenul ji Charlie, ale já jsem se jen zasmála. Tolik si po tom mém andílkovi stýskalo.

Charliemu zapípal mobil. Podíval se na displej a povzdechl si. „Naléhavý případ. Musím jít. A ty Lilly moc nezlob! Jo a Bello,“ podíval se na mě. „Carlisle mi nabídl, že by ti jeho děti donesly učení, ať toho ve škole moc nepromeškáš!“

Při představě, že bych měla vidět Cullenovy se mi nálada ještě trochu zvedla. A při představě, že uvidím Edwarda mě příjemně zahřálo u srdce.

Charlie za sebou zavřel dveře a Lilly na mě začínala sypat novinky.

„A Mike mi začal nosit dárky a úplně si mě přivlastnil, už mě pěkně štve!“ stěžovala si na svůj problém a naštvaně našpulila pusu. Vypadala strašně roztomile a já jsem se opět musela zasmát.

„Proč se směješ?“ ptala se dotčeně. Okamžitě jsem přestala a pohladila jsem jí po vlasech.

„Tak si ho zkus nevšímat,“ poradila jsem jí. „Najdi si nějaké jiné kamarády a hraj si s nimi. A jak to doma s Charliem sami zvládáte?“

Lilly se zašklebila. „Včera se mě pokoušel učesat. Zamotal mi do vlasů sponku a potom se jí snažil vyndat nářadím, které našel ve sklepě!“ stěžovala si dál.

„A nezapomíná ti dávat večeři?“

„Ne, v šest hodin nám každý den vozí pizzu,“ olízla se mlsně a já jsem se na ni káravě podívala. Proti pizze jsem nic neměla, ale každý den by ji jíst neměla. Budu si muset s Charliem pořádně promluvit.

V tom se ozvalo tiché zaklepání na dveře.

„Dále!“ zavolala jsem.

Do dveří strčila hlavu Alice.

„Nazdárek Bello!“ zavolala a vesele přitančila k mojí posteli. Hned za ní se ve dveřích objevil Edward a moje srdce radostně poskočilo.

„Ahoj,“ usmál se na mě překrásným pokřiveným úsměvem a mi se zatajil dech.

„Ahoj,“ dostala jsem ze sebe po chvíli.

„Ty budeš Lilly viď,“ sehnula se Alice k mé dceři a pohladila ji po tváři. Lilly přikývla.

„Já jsem Alice a tohle je můj bratr Edward,“ ukázala na něj a on se jí věnoval další ze svých úsměvů. Lilly mu  ho hned oplatila.

„Neseme ti úkoly,“ otočila se Alice zpět ke mně. „Je jich docela dost, ale ty to zvládneš.“ Začala z tašky vyndávat sešity a já jsem pomalu kulila oči, jak se ta hromada zvětšovala. Edward se uchichtl a ještě na tu hromadu přidal pár dalších, které měl ve svém batohu.

Teď už jsem na tu hromadu zírala doopravdy s pootevřenou pusou. Tak jak tohle stihnu opsat, to doopravdy netuším!

„Bello?“ podívala se na mě nechápavě Lilly. Rychle jsem pusu sklapla.

Edward si začal povídat s Lilly. Ptal se jí na školku a na kamarády. Vylíčila mu svůj problém s chlapci. Viděla jsem, jak mu cukají koutky, ale on se na rozdíl ode mě nezasmál, ale soucítil s ní. Za toto odpoledne si on i Alice získali její důvěru a mě to nesmírně těšilo.

Všichni sourozenci Cullenovi se u mě každý den střídali. Jejich společnost na mě měla uklidňující účinky. Když jsem byla s nimi, nemyslela jsem na ty tři muže z mého snu. A později se i ten sen ztratil a já jsem měla opět klidné noci.

Byla sobota večer a u mě v pokoji zrovna seděla Lilly a Alice. Za chvíli už měly končit návštěvní hodiny, když v tom do dveří vtrhnul Charlie.

„Bello, na nádraží se poprali fotbaloví fanoušci. Všichni tady máme strašně naspěch. Obávám se, že tady Lilly bude muset zůstat přes noc. Nemám čas jí odvést a doma není nikdo, kdo by se o ni postaral.“

Nelíbila se mi představa, že by Lilly musela být tady. Na jednu stranu jsem ji chtěla mít u sebe, ale na stranu druhou, jestli tady do nemocnice vozili rozbouřené fanoušky, nechtěla jsem, aby se jí tady něco přihodilo. Od Charlieho jsem měla také strach, ale věděla jsem, že s tím nic nezmůžu. On je doktor…

„A co kdybych vzala Lilly k nám?“ navrhla Alice.

„Nevím, jestli se to hodí Alice,“ začal Charlie.

„Co by se to nehodilo? Esme bude nadšená a my ostatní taky. Nebojte se, s námi se jí nic nestane a pečlivě se o ni postaráme,“ přerušila ho.

„No, v tom případě si myslím, že to u vás bude bezpečnější, co myslíš Bello?“

„Jasně!“ souhlasila jsem vděčně.

„Lilly, co říkáš? Pojedeš se mnou?“ usmála se Alice na Lilly a ta zběsile kývala hlavou na souhlas.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 4. kapitola: