Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 5. kapitola

09.04.2010 (09:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5079×

Edward

Alice nám volala, že u nás dnes přespí Lilly. Uslyšeli jsme na lesní cestě její auto. Za chvíli se ozvalo prásknutí dveří. Vešla do předsíně a ruku měla uvězněnou v Lillyiném sevření.

„Ahoj Lilly!“ řekl jsem vesele a šel jsem k ní.

„Ahoj Edwarde!“ zavolala a její dokonalý obličejík se roztáhl do šťastného úsměvu. To už k nám došli i ostatní a já jsem si uvědomil, že je vlastně ještě nezná.

I když jsme se s Lilly viděli teprve párkrát, vytvořilo se mezi námi silné přátelské pouto. Bez váhání jsem si ji přehodil přes rameno a domem se rozlehl veselý dětský smích.

„Lilly tohle je moje rodina. Tamten vysoký černovlasý je Emmett, ten vedle něj je Jasper. Támhle je Rosalie a tohle je moje maminka,“ ukázal jsem postupně na všechny. Esme se na ni mateřsky usmála a přešla k nám.

„Říkej mi Esme drahoušku,“ pohladila ji po tváři. „Nemáš hlad?“

Lilly přikývla, a tak Esme odešla do kuchyně, aby jí připravila něco k jídlu.

„Já si potřebuju něco zařídit, ale do hodinky jsem zpátky,“ zavolala Alice a vypařila se ze dveří. Přesunul jsem se do obýváku na gauč a posadil jsem si Lilly na klín. Emmett s Rose se posadili vedle nás a Jasper odešel za Esme do kuchyně.

„Nechceš se dívat na Toma a  Jerryho?“ zeptal se Emmett a Lilly nadšeně přikývla.

„Konečně máš výmluvu na to, aby ses mohl dívat co?“ rýpnul jsem si do něj se smíchem.

Chvíli se snažil udržet vzpouzející masku, ale potom to vzdal a poraženě přikývl.

Chvíli jsme se dívali, jak se myš s kocourem navzájem snaží zabít a potom Esme zavolala Lilly k večeři.

Donesl jsem ji do kuchyně a posedil jsem ji na židli. Esme zazvonil telefon a tak odešla do ložnice, aby si ho mohla v klidu vyřídit.

„Edwarde, ty jíst nebudeš?“ zeptala se Lilly překvapeně, když si všimla, že vedle ní sedím s prázdnýma rukama.

„Já už jsem jedl,“ řekl jsem a vlastně jsem ani nelhal. Z lovu jsem se vrátil před hodinou. Lilly pokrčila rameny a pustila se opět do jídla.

Esme byla šťastná, že se může zase o někoho starat, Emmett byl šťastný, že má konečně výmluvu, proč se chová jako malé dítě, Rosalie byla šťastná, že má nablízku jakékoliv dítě, Alice byla šťastná, že bude mít oblékací panenku, Jasper s Carlislem byli šťastní, protože byly šťastné jejich polovičky. A já? Já jsem byl šťastný už ze samotné její blízkosti.

Jednodušeji řečeno, byli jsme šťastní všichni a to díky malé holčičce, které stačí malý okamžik a má všechny omotané kolem prstu.

Emmett svými hry Lilly dokonale unavil, takže teď zívala na každém kroku. Zrovna dorazila Alice a tak ji šla spolu s Rosalie okoupat. Alice ji mezitím ve městě nakoupila hromadu oblečení. Když jí navlékla do nového pyžama, ujal jsem se jí já a uložil jsem ji v mé posteli. Pořádně jsem ji zachumlal do peřin a pohladil jsem ji po tváři.

„Edwarde?“ zeptala se, když jsem se zvedal k odchodu.

„Ano?“

„Povíš mi pohádku?“ prosebně na mě upřela svá kukadla, kterým prostě nešlo odolat.

Pomalu jsem si lehl vedle ní na postel a ona se mi přitulila do náručí.

„A jakou pohádku by jsi chtěla slyšet?“

„Hm…“ její myslí začaly poletovat různé obrázky pohádkových knížek, ale žádná se jí pro dnešek nelíbila. „Nějakou si vymysli,“ řekla nakonec a já jsem si povzdychl.

Někdo zaťukal na dveře. „Můžu dál?“ nakoukl dovnitř Emmett a po Lillyiném přikývnutí skočil na postel vedle nás, až se pod jeho váhou prohnula.

„Tak… Kde bych začal… Žil byl kdysi jeden princ a ten se jmenoval – jak by se měl jmenovat?“ zeptal jsem se Lilly.

„Hm… Princ bude Edward, princezna Bella… A Emmett bude královský šašek!“

„Héj!“ ozval se Emmett rozhořčeně, ale Lilly na něj pouze vyplázla jazyk. Tomu jsem se musel zasmát.

„A jak se bude jmenovat král?“ zeptal jsem se na další důležitou postavu.

„Nevím. Co myslíš, šašku?“ otočila se na rozhořčeného Emmetta.

„Tak král se bude jmenovat Aro!“ prohlásil rozhodně a já jsem ho probodnul vražedným pohledem.

„Kdo je Aro?“ ptala se Lilly zvědavě.

„No… Král z naší pohádky?“ snažil se to hned zamluvit.

„Tak dobře,“ souhlasila nakonec.

„Takže,“ začal jsem vyprávět. „Žil byl kdysi jeden princ, který se jmenoval Edward. Jeho otec Aro mu chtěl za každou cenu co nejdříve uspořádat svatbu. Ale Edward se tomu bránil.Chtěl se oženit teprve tehdy, až najde princeznu, kterou by miloval. Nechtěl se ženit pouze z povinnosti. Princezny se kterými se doteď setkával, nosily všechny nosánek pěkně nahoru a myslely jen a jen na sebe. A princové to samé. Jediným jeho opravdovým přítelem byl královský šašek. Vždycky mu dokázal zvednout náladu, ale také se mu Edward mohl kdykoliv svěřit. Jediný Emmett s ním soucítil...

Jednoho dne už to ale Aro nevydržel. Uspořádal veliký ples, na kterém si Edward musel vybrat svou nevěstu…“

Teď jsem nevěděl, jak bych měl pokračovat. To mám já vykládat, jak jsem se do Belly zamiloval? To by znělo blbě... Ale z mého rozjímání mě vytrhl Emmett, který se rozhodl vzít pohádku do svých rukou... Přesněji řečeno do svých úst...

„Nejprve Edward plánoval útěk, ale Aro to zjistil a nařídil strážím, aby jej hlídali ve dne v noci a pokaždé, když chtěl Edward prchnout oknem, tak ho zadrželi. A takhle to chodilo každou noc až do osudného plesu.

Když nastal ten velký večer, začaly se sjíždět princezny z celého světa. Byla tam korejská princezna, japonská, africká… Bylo jich mnoho a Edward se děsil toho, že si bude muset jednu z nich vybrat.

Když v tom na královském dvoře zastavil kočár. Na první pohled bylo jasné, že uvnitř sedí někdo mimořádný. Sluha otevřel dveře a ven vystoupil král Západní Země. Řekněme, že se jmenoval Caius.“

Upírskou rychlostí jsem ho kopnul. Teď už chybí jenom Marcus a rovnou může říct Lilly, že jsme všichni upíři a oni jsou naši vládci. On se prostě zbláznil! Ještě na nic takového není připravená! On můj kopanec ignoroval a věnoval se pohádce.

„Caius byl zlý. Měl hodnou, ale paličatou dceru, která se jmenovala Bella. Stejně jako Edward se vdávat nechtěla. Na tento ples přijela z donucení. Caius ji vytáhl z kočáru a pevně ji uchopil za ruku. Dotáhl ji až do velkého sálu, který už překypoval lidmi.

Aro se zrovna hádal s Edwardem, kterou princeznu by si měl vybrat. A proto Edward prohlásil, že si vezme tu, která ho cestou cvrnke do nosu.

Aro protočil panenky nad tímto prohlášením, ale potom zahlédl svého  dávného přítele Caie a rozběhl se k němu, aby ho objal.

Caius to postřehl. Pustil Bellu a nastavil náruč, do ketré Aro radostně skočil. Oba byl šťastní jako děti, které vidí Santu. Edward s Bellou nechápavě sledovali své ztřeštěné otce.

Když v tom Edward spatřil Bellu. Zíral na ni s otevřenou pusou. Bella si ho ale zatím nevšimla. A proto se rozhodl zakročit Emmett. Šaškovskou chůzí doskákal až k Belle-,“

„Přičemž rolničky na jeho hlavě vesele cinkaly.“ Já si do něj prostě musel rýpnout.

„Ha – ha – ha!“ pronesl ironicky. „Takže doskákal až k Belle, popadl ji za ruku a táhnul ji k princi. To by ale nebyla Bella, kdyby nezakopla o vlastní nohy. Naštěstí už stál blízko Edward a chytil ji dřív, než-li mohla spadnout na zem.

Bella se podívala do jeho překrásných očí, které byly plné lásky. Okamžitě se do něj zamilovala. Edward do ní samozřejmě také. A když se to tak vezme, ona ho doopravdy cestou cvrnkla do nosu. Jejich šťastní otcové uspořádali velikou svatbu. Edward s Bellou si řekli své ‚ano‘ a o rok později se jim narodila malá, blonďatá dceruška Lilly. Všichni byli šťastní a budou tam šťastní po zbytek věčnosti,“ zakončil vesele své vyprávění.

Lilly už sotva držela víčka otevřená.

„Dobrou noc Lilly!“ řekl Emmett a vstal. U dveří se ještě zastavil a podíval se na mě. „A ty se taky dobře vyspi Edwarde!“ dodal a na chodbě se začal smát.

Lilly ležela přitulená u mě a majetnicky svírala v pěstičce moje tričko. Pousmál jsem se, ale neměl jsem tu vůli, abych od ní odešel. A tak jsem celou noc zůstal u ní a sledoval jsem její dětské a dobrodružné sny…

Carlisle

Celá nemocnice byla v pozoru. Fanoušků bylo hodně, ale doktorů málo. Navíc, když se tady potkali fanoušci dvou různých týmů, neváhali a rvačku strhli znova. Musel jsem se hodně přemáhat, abych je od sebe dostával pouze lidskou silou. Někdy bylo tak frustrující vědět, že můžu pomoct, ale zároveň nesmím…

Na ambulanci dovezli muže ve středních letech. Měl rozsáhlé poranění břicha. Jeho kdysi bílé tričko bylo celé prosáklé krví a na první pohled na tom muži bylo vidět, jak trpí bolestmi.

„Jack Alter, čtyřicet dva let. Pobodali ho nožem. Ošetřili jsme to, ale potřebuje to zašít,“ hlásil mi sanitní asistent a hned nato odešel, aby mohli dojet pro další zraněné.

Vzal jsem jehlu a opatrně jsem mu začal rány zašívat. Jack pod mými dotyky sykal bolestí, ale nechal se…

A takhle to chodilo celou noc. Ale k ránu už byly všechny pokoje na mužském oddělení plné a my jsme neměli na výběr a museli jsme je muset vozit do dámského.

Naše nemocnice byla malá a fanoušků byly tisíce. Zítra je budeme postupně vozit do jiných nemocnicí, ale teď na to nebyl čas.

„Michael Stern, třicet šest let. Hluboká rána na levém předloktí, vypadá to na několik zlomených žeber a nejspíš i levou nohu.“

Opatrně jsem jej ošetřil. Pokoje už byly všechny plné. Poslední místo bylo na tom Belliném. Nechával jsem ho schválně až jako poslední možnost...

S povzdychem jsem dal sestře svolení, aby jej tam odvezla...

Tak! A teď, abychom dávali ostatní na chodbu!

Ale když do dveří vpadla další várka, uvědomil jsem si, že už nám doopravdy nic jiného nezbyde.

Bella

Probudilo mě vrzání dveří a tak jsem nedobrovolně otevřela oči. Sestřička sem vezla někoho na lehátku. Nejspíš postřehla, že jsem vzhůru.

„Omlouvám se slečno Swanová, ale celá nemocnice už je narvaná k prasknutí. Na pokojích není místo, musíme ho dát k vám,“ začala to vysvětlovat.

„Nic se neděje,“ řekla jsem, Můj hlas zněl stále ještě ochraptěle od spánku. Sestřička toho muže opatrně přesunula na postel a přikryla ho peřinou.

„Kdyby sebou začal bolestně cukat, tak na mne prosím zazvoňte. Přikývla jsem a ona odešla.

Venku už začalo svítat. Asi za hodinu jsem slyšela nějaké zvuky. Podívala jsem se k posteli toho pacienta. Už byl vzhůru.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho. Otočil se ke mně a upřel na mě své oči.

A přesně v tu chvíli jsem strnula hrůzou. Ten obličej jsem otiž moc dobře znala!

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 5. kapitola: