Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 3. kapitola

31.03.2010 (08:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5654×

BELLA

Za jediné dopoledne jsem se stihla seznámit se všemi sourozenci Cullenových. Všichni byli moc milí, zvlášť Edward… Už mě čekala pouze poslední hodina – tělocvik. Jindy bych se asi snažila vymyslet jakoukoliv výmluvu, jen proto, abych se jí vyhnula, ale dneska mi učitel povolil, že se můžu napoprvé jenom dívat. To mi naprosto vyhovovalo!

Všichni hráli badminton. Seděla jsem na lavičce a pozorovala jsem své spolužáky přímo v akci. No, musím říct, že jsem sledovala hlavně jednoho spolužáka…

Edward zrovna podával. Kluk stojící proti němu to obratně odpálil na opačný konec hřiště, než Edward stál.

Myslela jsem si, že to nemá šanci chytit, ale on mě překvapil. Běhá doopravdy rychle! Myslela bych si, že u normálního člověka to vůbec není normální… Lehce odpálil košík a Josh na druhé straně už to k němu nestihl.

Dál jsem pozorovala jejich rozjímání. Když zazvonilo na konec hodiny, skóre bylo jasné. 4:0 na sety pro Edwarda.

Podívala jsem se na hodinky. Už jsem měla nejvyšší čas, abych vyzvedla Lilly ze školky. Rozběhla jsem se na parkoviště, ale za dveřmi jsem omylem vrazila do Edwarda, přičemž jsem si nejspíš nalomila ruku. Byl tak tvrdý! Jako kámen. Vyděšeně se na mě otočil.

„Nestalo se ti nic?“ zeptal se. V jeho očích jsem viděla upřímnou starost a taky... hrůzu, strach? Bylo to vůbec možné?

„Ne, já.. jsem v pořádku,“ blekotala jsem.

„Doopravdy?“ Vypadalo to, že mi to příliš nevěřil.

„Ano... Ale už musím jít vyzvednout dce… sestru ze školky.“ Do háje! Málem jsem se prořekla! No to by Charlie ne byl moc rád…

„Tak ahoj,“ rozloučila jsem se rychle.

„Ahoj Bello!“ zavolal ještě za mnou, když jsem běžela k parkovišti.

Ach můj Bože! Já jsem naprostý blbec! Sedla jsem si za volant a rychle jsem startovala, aby Lilly nemusela dlouho čekat.

Zaparkovala jsem na prázdném parkovišti před školkou a doslova jsem vylítla ven.

Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala jsem na dřevěné dveře.

„Jé, dobrý den slečno Swanová. Jdete pro sestru?“ usmála se na mě ta milá paní učitelka z dnešního rána, která se za dveřmi objevila.

„A-ano,“ zakoktala jem se. Pořád jsem byla trochu mimo. Ale v tom se ke mně Lilly rozběhla se šťastným úsměvem na rtech a všechny moje problémy jako mávnutím kouzelného proutku zmizely.

Dřepla jsem si a Lilly mi vlítla do náruče.

„Bello,“ řekla a já jsem byla ráda, že alespoň ona se nepřeříkává.

„Nashledanou,“ rozloučila jsem se s učitelkou a odnesla jsem Lilly do šatny. Jakmile jsme se ocitly samy, její úsměv zmizel a vystřídal ho tuze zamračený výraz.

„Copak se ti stalo?“ zeptala jsem se a posadila jsem jí na lavičku, abych jí mohla přezout.

„Proč jsou ti kluci tak hloupí?“ zeptala se s našpulenou pusou. Tak to je gól… Moje dcera, která teprve za dva týdny oslaví své čtvrté narozeniny už řeší problémy s kluky.

„Co ti provedli?“ zeptala jsem se soucitně.

„Pořád mi některý z nich říká, že mě miluje. Jenom Mike mi to dneska řekl nejméně desetkrát a Chad mě na procházce pořád chtěl držet za ruku.“ Uraženě našpulila pusu a já jsem nemohla jinak, než se smát. Hodila po mě velice rozhořčený pohled. Na svůj věk byla tak roztomilá a taky chytrá!

„Promiň.“ Snažila jsem se přestat smát. „Tak co s tím provedeme?“

„No tak to fakt nevím,“ řekla a tvářila se velice zamyšleně. S úsměvem jsem jí oblékla bundu společně jsme došly k autu…

Charlie měl přijet až v osm večer, takže jsme ještě měly dům pro sebe. Lilly donesla na jídelní stůl velké papíry a barvy a začaly jsme malovat. Lilly to naprosto zbožňovala. A také jí to šlo. Děti v jejím věku většinou kreslí pouze spletice barev, ale na jejích výtvorech už se daly rozeznat i jednotlivé tvary a dokonce i zřetelné postavy.

Vydržely jsme tam takhle skoro dvě hodiny. Digitální hodiny na zdi už ukazovaly čtvrt na os m.

„Lilly pojď! Je nejvyšší čas se okoupat.“ Trochu se na mě zašklebila, ale věděla, že by jí protesty stejně nebyly nic platné a tak se nedobrovolně zvedla a odkráčela do koupelny.

Mezitím jsem zašla do jejího pokoje pro pyžamo a došla jsem za ní, abych jí pomohla.

Napustila jsem jí vlažnou vodu, nalila jsem tam dětskou pěnu a pomalu jsem do ní Lilly položila…

Po koupeli, jejíž následky ponese naše koupelna nejspíš hodně dlouho, protože i strop byl durch mokrý, jsem Lilly odnesla v pyžamu do postele a hledala jsem nějakou pohádku, kterou bych jí mohla přečíst. Nakonec jsem vzala knížku s ozdobným nápisem ‚Nejlepší pohádky od Hanse Christiana Andersena‘. Lilly měla nejraději pohádku o císaři, který chodil nahý, při které jsme se obě vždycky hodně nasmály.

Jako vždycky mi trvalo celou věčnost, než Lilly usnula. Podařilo se mi to až v půl deváté. Charlieho už jsem slyšela, jak něco kutí dole v kuchyni a tak jsem pomalu sešla za ním.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem ho a začala jsem uklízet barvy a papíry, které tu ještě zbyly.

„Ahoj Bello!“

„Tak jak ses měl v práci?“ zeptala jsem se.

„Naprosto skvěle. Všichni tam jsou strašně milí. Zvlášť doktor Cullen. To je tak hodný člověk. A taky strašně mladý! Je mu dvacet sedm a zkušeností má, jako kdyby měl nejméně padesátiletou praxi,“ zasmál se.

„Říkal jsi Cullen?“

„Ano. Carlisle Cullen.“

„A nemá náhodou adoptovaných pět dětí?“ zeptala jsem se s úsměvem. Charlie se na mě nechápavě podíval.

„Jak to víš?“

„Dneska jsem je potkala ve škole. Chovali se ke mně moc pěkně a přátelsky.“

Charlieho obličej se rozjasnil. „Taky mají po kom. Myslím, že Carlisle s jeho ženou si na jejich výchově dali záležet a jdou jim skvělým příkladem.“

...

Potichu jsem nakoukla do Lillyina pokoje. Klidně oddechovala a vypadala jako andílek. Aniž bych si to uvědomila, moje rty se roztáhly do potěšeného a pyšného úsměvu. Je mi jedno, co je její otec zač, Lilly sice měla jeho oči a vlasy, ale z jeho povahy neměla nic.

Opatrně, abych ji nevzbudila jsem zase zavřela dveře a šla jsem do mého pokoje, abych i já mohla propadnout sladké říši snů…

Ale tentokrát mé sny neměly žádný význam. V mém snu nebyl žádný děj, pouze spousta obličejů. Mí noví spolužáci, potom se tam objevili  tři neznámí muži. Oči měli zavřené. Vypadali, že jsou ve středních letech. Jeden měl vlasy černé, rovné a sahaly mu po ramena. Druhý měl vlasy stejné barvy, ale ty jeho byly vlnité a měl je o něco delší. A ten třetí a poslední měl vlasy taktéž dlouhé, ale na rozdíl od těch dvou je měl světlounce blonďaté. Pomalu jsem si začala všímat jejich starého oblečení. Připadali mi jako králové z nějaké pohádky. Chyběla jim pouze koruna, žezlo a zlaté jablko. Najednou však otevřeli své oči a já jsem ztuhla hrůzou… Byly krvavě rudé.

V tom se vedle nich objevili Cullenovi. Poznala jsem Alici, Jaspera, Emmetta, Rosalie a Edwarda. Potom tam byla ještě nějaká žena a muž s krátkými, blonďatými vlasy.  Nemohla jsem si nevšimnout té podoby mezi nimi a těmi třemi muži. Ačkoli měli jiné oči. Nějaký hlas mi našeptával, že nikdo z nich není normální…

„Carlisle, příteli!“ zvolal nadšeně ten s rovnými, černými vlasy.

„Zdravím tě Aro,“ řekl ten neznámý blonďatý mladík, který stál s Cullenovými. Nejspíš Carlisle. Ale na rozdíl od toho Ara byl jeho tón odtažitý, až nepřátelský...

V tu chvíli jsem se probudila. Co to bylo? A jak je možné, že se mi zdálo o Carlisleovi? Vždyť jsem ho ještě ani nikdy neviděla! A co byli zač ti tři muži? Proč měli rudé oči?

Začala jsem sama sebe uklidňovat tím, že ten Carlisle v mém snu nebyl opravdový Carlisle. Že jsem si jeho podobu prostě vytvořila má fantazie a ti tři muži určitě následky té pohádky o nahém králi… Vždyť mi připomínali krále…

Ale proč byli tři? A proč se jeden z nich jmenoval zrovna Aro?

I když jsem si to hrozně přála, nedokázala jsem si na tohle odpovědět…

...

Do rána už se mi nepodařilo usnout. Celou dobu jsem se jenom převalovala. Když jsem ráno spatřila v zrcadle můj odraz, málem jsem dostala infarkt. Pod očima se mi usadily hluboké, tmavé kruhy. Raději jsem strčila obličej pod ledovou vodu. Moc to nepomohlo. Spíš bych řekla, že to ty kruhy naopak ještě prohloubilo, jestli to ještě bylo možná. S povzdechem jsem si alespoň rozčesala vlasy a sešla jsem dolů do kuchyně.

Lilly s Charliem už snídali. Když mě Lilly spatřila, vykulila oči.

„Mami, co jsi dělala?“ zeptala se svým zvonivým hláskem. „Ty vypadáš jako upír!“ Charlie se začal smát a Lilly se k němu přidala. Normálně bych se zasmála s nimi, ale když řekla slovo upír, automaticky se mi vybavily postavy z mého dnešního snu…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 3. kapitola: