Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 2. kapitola

29.03.2010 (21:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5362×

Opět jsme se usadili do jedné ze zadních lavic. Emmett celou hodinu vesele vtipkoval. Občas jsem musela dokonce předstírat kašel, abych zakryla záchvat smíchu.

Učiteli to nejspíš nepřišlo normální. „Měla by jste říct otci, aby vás prohlédl. Váš kašel se mi ani trochu nelíbí. Nespíš to bude zánět patrových mandlí…“ řekl naprosto s vážnou tváří. A to vyvolalo Emmettův nový záchvat. Smál se ještě na chodbě. Svíral se v křečích smíchu, ale v tom se vedle něj objevil nějaký chlapec.

„Ježíš Emmette, už se po tobě zase otáčí celá škola…“ vrtěl ten nově příchozí nechápavě hlavou, ale koutky mu lehce cukaly. Potom své zlaté oči plné něhy upřel na mě.

EDWARD

Zrovna mi skončila hodina zeměpisu. Teď následovala biologie. Už jen malý okamžik a konečně tu dívku spatřím na vlastní oči…

Já už ji totiž viděl. Před čtyřmi lety měla Alice vizi. Viděla neznámou třináctiletou dívku, kterou právě podlý mladík znásilnil. Potom následovala vize, jak ta překrásná dívka rodí. Za měsíc se vyplnila první předzvěst a ta druhá nastala o devět měsíců později.

Už když jsem ji viděl tehdy, když jí bylo při porodu pouhých čtrnáct let, tak jsem věděl, že nás dva bude něco spojovat…

V den jejího porodu měla Alici další vidění. Spatřila dvě dívky, které předstírají, že jsou sestry. Jednu tříletou s blonďatými vlásky a zelenýma očima. Přesně takovýma, jaké jsem míval, když jsem byl ještě člověk. A druhou dívku jménem Bella. Jejíž čokoládové oči mají důvěřivý pohled, jejíž dokonalé rty umí vykouzlit úsměv, ze kterého se i upírovi podlamují kolena. Dívku s hnědými vlasy lehce se vlnících do poloviny zad a postavou, kterou by jí záviděla kdejaká modelka.

Zamiloval jsem se do ní už tehdy…

Poslední vize, kterou o nich Alice měla, přišla před týdnem, když se sem nastěhovali… Belliny hnědé oči vystřídaly oči zlaté barvy. Její bledou pleť vystřídala ještě bledší a tvrdší. Viděla ji běžet po lese nadpřirozenou rychlostí…

Tahle vize mi dělala starosti. Nechtěl jsem, aby musela žít takovýhle život… Ale hned potom nastala nová vize. Vize, jak je šťastná s novým životem. Jak se na mě usmívá a oči jí překypují láskou. Jak stojíme společně před oltářem a navzájem si říkáme ‚Ano‘. A to byl přesně ten zlom, který jsem potřeboval. Věděl jsem, že bude šťastná. A to znamenalo, že stejně se budu cítit i já!

Jenomže Alice neměla vizi pouze o ní. Taky o její dceři. Lillyina kůže měla stejnou barvu i tvrdost, jako ta naše. Běhala stejně rychle a i silou se nám rovnala. Lidské věci ji zůstaly pouze dvě. Oči a její apetit.

Došel jsem k chodbě, která vedla k učebně chemie. Tam jsem ji měl potkat. Slyšel jsem Emmettův hlasitý smích a tak jsem mu nahlédl do mysli, abych zjistil jeho příčinu. V hlavě se mu ozývala pořád ta samá věta.

„Měla by jste říct otci, aby vás prohlédl. Váš kašel se mi ani trochu nelíbí. Nespíš to bude zánět patrových mandlí…“ řekl učitel Belle, která se celou hodinu snažila zakrývat smích kašlem.

Uchichtl jsem se, zhluboka jsem se nadechl a vykročil jsem vstříc mé obrovské lásce… Nejprve jsem se však musel zastavit u mého retardovaného bratra.

„Ježíš Emmette, už se po tobě zase otáčí celá škola…“ vrtěl jsem nevěřícně hlavou, ale koutky mi stále cukaly, když jsem si vzpomněl na toho učitele.

Potom jsem se jí konečně podíval do překvapených, čokoládových očí. Dívala se na mě trochu ohromeně. A stejně jsem se musel dívat i já. Byla mnohem hezčí, než v Aliciných vizích. Když jsem ji spatřil živou, v plné kráse, měl jsem pocit, jakoby mé mrtvé srdce zase tlouklo. Jako by prolomilo ten kámen a zpívalo mi v hrudi...

I když jsem věděl, že její mysl pro mne bude ukrytá, tak to bylo velice frustrující.

Emmett se konečně uklidnil. „Tohle je Bella,“ ukázal na ní. Já už to sice věděl, ale před ní jsme zatím museli předstírat pravý opak. „A Bello, tohle je můj brácha Edward…“ představil mě zdvořile.

„Těší mě,“ usmála se a mi se málem podlomila kolena. Ten její úsměv… A  ten hlas… Edwarde, seš v tom až po uši!

„Budete mít spolu bižuli a tělák. Jo a mimochodem, ona je pěkný nemehlo, takže buď ve střehu a jakmile zakopne o své neviditelné překážky, tak ji radši chyť… Alice by tě jinak nejspíš zabila!“ řekl Emmett a se smíchem odcházel.

Bella na něj upírala naštvaný pohled.

„Půjdeme?“ zeptal jsem se mile. Podívala se na mě a její obličej se rozlil do nádherného úsměvu. Poslouchal jsem její srdce. I když bilo úplně stejně, jako všechny ostatní, pro mě to byla úplně jiná melodie. Jako by to srdce bilo jen a jen pro mě.

Za veselého hovoru jsme došli až k učebně biologie. Jako správný gentleman jsem jí dal ve dveřích přednost a dovedl jsem ji až k našemu stolu. V tu chvíli se ozval nepříjemný drnčící zvonek, který oznamoval začátek hodiny. Do třídy vešel pan Banner a táhl s sebou promítací zařízení. Vysvětlil nám, že se budeme dívat na život ledních medvědů… To by nejspíš zajímalo Emmetta, ale ten má radši medvědy grizzly. Učitel zhasl světlo a v tu chvíli se něco stalo…

Ta tma způsobila zvláštní jiskření mezi námi. Doslova jsem cítil, jako by mě k ní něco táhlo!

Ale já jsem nemohl nic udělat. Nemohl jsem ji obejmou, políbit, chytit za ruku… Zaprvé, nevěděl jsem, jestli zrovna v tuhle chvíli cítí stejně. A zadruhé jsem byl zatím pro ni naprosto cizí…

Celou hodinu jsem se přemáhal, abych se jí nemusel ani dotknout. I když všichni v téhle místnosti viděli tmu, tak já jsem viděl naprosto stejně jako za světla. Viděl jsem každý detail Bellina kouzelného obličeje. Každou křivku její dokonalé postavy. Nedokázal jsem od ní můj pohled odpoutat. Bylo to jako droga. Jednou jsem ji zahlédl a teď se na ni musím dívat pořád…

Po hodině, která mi připadala mi při koukání na Bellu uběhla strašně rychle, pan Banner rozsvítil, načež zazvonilo a všichni se hrnuli pryč ze dveří. Bella zdá se nikam nepospíchala. Počkala až všichni odejdou a pak po mém boku vyšla na chodbu.

„Tak jak se ti tady zatím líbí?“ zeptal jsem se, aby řeč jen tak nestála. Váhavě se na mě usmála.

„Je to tady naprosto něco jiného, než chodit do školy ve velkoměstě, do které chodí několik tisíc studentů. Tady je to víc pohodové!“ řekla upřímně. V tomhle jsem s ní musel souhlasit. Už jsme několikrát s mými sourozenci studovali na velkých školách a nikdy se mi tam moc nelíbilo.

Dovedl jsem Bellu na její další hodinu. Zeměpis, který měla mít s Rosalie. Ta, když slyšela poprvé o tom, že nám bude nablízku člověk, tak dost vyváděla. Ale když později přišly vize i o její dceři, tak jako by někdo mávl kouzelným proutkem, se na Bellu a Lilly začala těšit. Čekala před třídou a z dálky na nás mávala.

„To je Rosalie, má sestra.“ Ukázal jsem směrem k ní. „Alice už ti určitě řekla, že spolu budete mít společně zeměpis, viď?“

„Ano, něco takového zmínila,“ řekla a omámeně na Rose koukala. No, ani se není čemu divit. Rosalie byla velice krásná… Ale podle mě byla Bella tisíckrát hezčí!

Rose k nám ladně doběhla.

„Ahoj Bello, já jsem Rosalie, ale to už nejspíš víš. Alice mi říkala, že spolu budeme mít pár společných hodin. Bude to zábava, pojď!“ Popadla Bellu za ruku a zatáhla ji do třídy. Ani jsem se s ní nijak nerozloučil… Alespoň, že s ní mám ještě tělocvik…

Pomalu jsem došel na trigonometrii, kterou jsem měl s Emmettem. Už čekal u mě v lavici, jakmile mě spatřil, hned jeho mysl přeskočila na Bellu.

‚Tak co na ni říkáš? Líbí se ti nebo jsi zklamaný? No já osobně ti povím, že kdybych neměl Rose, nejspíš bych se neudržel… Ta její postava a ty prsa…‘

Mezitím jsem došel až k němu a výhružně jsem na něj zavrčel. Tak tohle ne! Jeho nenechám na Bellu ani sáhnout!

Po zvonění vešel učitel do třídy a začal vykládat mi velice známé učivo. Pro nás totiž bylo známé všechno. Jelikož jsme na střední už byli nejméně po dvacáté a navíc si ještě musíme všechno pamatovat… Ach ta upíří paměť…

Na chvíli jsem se začal soustředit na ty hlasy v mé hlavě, které se neustále překřikovaly, až jsem našel ten, který jsem hledal.

Rosalie se právě Belly vyptávala na její ‚sestru‘ Lilly. Mohlo mě to napadnout. Vždyť Rosalie má Bellu ráda jen kvůli ní…

Za chvíli Rosalie převedla řeč na módu a tak jsem se rychle začal soustředit na někoho jiného. Našel jsem Alice, ale ta myslela na to, že Gucci bude mít novou kolekci kabelek… Přeladil jsem vlnu na Jaspera. Ten se právě snažil ignorovat dívku, která se ho už snad dva měsíce snažila sbalit. Schválně si odepínala knoflíčky na své halence a odhalovala tak svá – plasticky vytvořená – ňadra. No, popravdě řečeno. Ty prsa nebyly jediné, co jí musel uměle vytvořit doktor… Také má zmenšený nos a několikrát už byla na liposukci…

Najednou mě ale upoutaly naprosto cizí myšlenky. Josh Albrey, který měl právě hodinu s Bellou si představoval, jak ji vyláká na nějaké skryté místečko a tam jí…

Zatnul jsem ruce v pěst a z propisky, kterou jsem držel byl v tu ráno jen prach. Emmett na mě překvapeně vykuli oči.

‚Ty troubo! Zbláznil ses? Všichni na tebe čumí!‘ křičel na mě v myšlenkách a já jsem si právě uvědomil, co jsem udělal. Okamžitě jsem se snažil uklidnit, ale nešlo to… Joshovy myšlenky na mě přímo křičely! Kéž bych dokázal svůj dar nějak vypnout! Ale to jsem právě nemohl...

Postupně na mě všichni přestali zírat a věnovali se opět učivu. Naštěstí zatím nemají žádné podezření...

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 2. kapitola: