Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 21. kapitola

05.09.2010 (11:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4264×

Podívala jsem se tím směrem, kam se díval i on. Asi patnáct metrů od nás si hrála skupinka školáků, kolem nich se procházel postarší pár. Vlevo od nich šla rychlým krokem nějaká dívka na vysokých podpatcích, u ucha držela telefon a vypadala, že má naspěch.

Bylo tam hodně lidí, ale nedokázala jsem mezi nimi identifikovat nic podezřelého. Jeden malý klučina zrovna trucoval u maminky, protože měl čepici plnou sněhu. Napravo od nich se procházel nějaký mladík se psem, který se znuděně sunul kupředu s čumákem přilepeným k zemi.

Napadlo mě, jestli třeba v malém hloučků starších paní nezahlédl tetičku – a i mně se z té představy na okamžik orosilo čelo -, ale její zářivě červenou bundu jsem nikde neviděla. Naštěstí.

Už jsem si chtěla úlevně oddychnout a zeptat se Edwarda, co se děje, když v tom jsem to uviděla. Vynořil se zpoza stromu… Srdce mi vynechalo jeden úder, ale hned na to se rozběhlo desetkrát rychleji. Chtělo utéct, schovat se do bezpečí. Ale já jsem strnule seděla na místě. Celá jsem se třásla, ale zimou to nebylo.

Edward mi pevně stiskl ruku, ale pohled od toho muže neodtrhoval.

„Měli bychom jít,“ zašeptal tiše. Nemohla jsem nic namítat. O setkání s tím tyranem jsem rozhodně nestála. Ani v nejmenším. Ale to nebylo všechno, co mě při pohledu na něj trápilo…

„Ano, měli,“ potvrdila jsem zalknutým hlasem.

Edward se na mě otočil, v očích omluvný výraz. Rychle mě líbnul na čelo a potom se i s Lilly postavil na nohy. Mou ruku stále nepouštěl, a potom se na mě s útrpným výrazem podíval.

„Musíme projít kolem něj. Východ na opačné straně je uzavřený,“ zašeptal a potom se sklonil těsně ke mně. „Moc mě to mrzí,“ vydechl tak tichounce a tak zdrceným hlasem… Natáhla jsem se na špičky, abych mu mohla dát pusu. Alespoň to mě mohlo malinko povzbudit.

„Za nic nemůžeš,“ zalkla jsem se. Potom jsem jeho ruku stiskla ještě pevněji, zhluboka jsem se nadechla a nasměrovala ho tak, abychom toho… abychom jej obešli co největším obloukem, i když stísněné podmínky parku nám to moc neusnadňovaly.

Každým krokem jsme k němu byli blíž a blíž a každým krokem můj strach narůstal. Nedokázala jsem se na něj dlouho dívat, ale letmým pohledům, abych se přesvědčila, že si nás nevšímá, jsem se stejně neubránila.

Když jsme se zrovna nacházeli v bodu, kdy nás od něj dělilo sotva sedm metrů, a já jsem zvedla oči znovu, v tu samou chvíli se podíval on na mě.

Strach prořízl mé tělo tak mělce, jako když dešťové kapky protínají vzduch. Zíral na mě s obrovským překvapením, se strachem vepsaným ve tváři, ale přitom mě ještě stíhal rentgenovat očima, které nechtěly uvěřit tomu, co vidí. Už zase.

A potom se stalo to, čeho jsem se nejvíce obávala. Jeho pohled sklouzl na Lilly, která měla tvář natočenou směrem k němu. Netušila jsem, jestli má zavřené oči. Ale jestli ne… nemuselo by to dopadnout dobře.

Modlila jsem se ke všem svatým, abychom byli co nejrychleji pryč.

„Mami, ty toho pána, co na nás kouká, znáš?“ vyhrkla najednou Lilly nevinně a já jsem přestala dýchat.

Nestál od nás tak daleko, aby mu ta slova unikla. On to slyšel. Slyšel to a zíral střídavě na mě, na ni a pořád dokola. Přímo jsem slyšela, jak kolečka v jeho hlavě pracují na plné obrátky a dávají si všechno dohromady.

Zelené oči, blonďaté copánky, čtyřletá podoba… A pak jsem najednou poznala, že pochopil.

Byla jsem si tím jistá hned z několika důvodů. Edward tiše zavrčel a přidal do kroku právě v tom okamžiku, kdy se mužův pohled změnil na neuvěřitelný a zapíchl se do mě.

Se vším sebezapřením a ohromnou úlevou zároveň jsem od něj odtrhla oči a nechala se Edwardem odtáhnout velkou, zdobenou bránou ven na ulici, kde se mi do očí natlačily slzy.

Proč se to muselo stát? Zrovna teď, když jsem se cítila tak šťastná? Proč osud zkomplikoval tolik věcí a zavedl Lillyina otce zrovna na místo, kde jsme byli, a nechal nás projít kolem něj v době, kdy mě Lilly označila za svou matku? Proč, proč, proč?!

Edward postavil Lilly na zem a mě si pevně přitiskl na prsa.

„On to ví,“ vzlykla jsem a jen čekala na to, až mi to Edward potvrdí.

„Ano…,“ vydechl zničeně.

„Co chce dělat?“

„Sám zatím neví…“ Edward si povzdychl.

Ucítila jsem kolem nohou další dotyk. Odtáhla jsem se od Edwarda a trochu se usmála, když jsem viděla Lilly, jak mi objímá stehna, protože výš nedosáhla.

Vymanila jsem se z jejích drobných ruček a vyzvedla si ji do rukou. Tvářila se smutně. Hrozně sklíčeně a já jsem ji pohladila po tváři.

„Zlobíš se na mě?“ zeptala se tichounce a obličej zkřivila do ještě žalostnější grimasy.

„Proč bych se měla zlobit?“ nechápala jsem. Ona přece neudělala nic. Ona nemůže za to, že jsme ho tam potkali.

„Řekla jsem ti mami a ty teď pláčeš.“ I v jejích očích se objevily slzičky a já jsem jen zalapala po dechu. Objala jsem ji pevněji.

„Já nepláču, jen mi něco spadlo do oka,“ zalhala jsem. Vím, že se to neslušelo, ale nemohla jsem jí říct pravdu. Ne teď, ne tady.

„Takže jsem nic neprovedla?“ ujišťovala se.

Zasmála jsem se jejímu tónu. „To víš že ne.“

„A Edward se na mě taky nezlobí?“

I on se tiše zachichotal. „Copak se jde zlobit na tebe?“ Pohladil ji rukou po tvářičce a ona vytáhla rtíky do smělého úsměvu.

„Už jdeme domů?“ Rozhlédla se kolem sebe a v tu samou chvíli před námi smykem zabrzdilo Edwardovo stříbrné Volvo. Oceňovala jsem Alici, že nás vyzvedla dřív, a v duchu děkovala Bohu alespoň za to, že jí poslal vizi.

Najednou se Edward ohlédl směrem k parku a tiše zavrčel. Potom mě i Lilly rychle dotlačil k autu, kde otevřel zadní dveře a i s námi zapadl dovnitř. Alice nám věnovala jen rychlé „Ahoj!“, šlápla na plyn a aniž by čekala, až se připoutáme, rozjela se nejvyšší povolenou rychlostí pryč.

„Co se děje?“ sykla jsem směrem k Edwardovi a snažila se přitom Lilly usadit do sedačky vedle mě.

„Chtěl jít za námi a ujistit se, že ho oči předtím nešálily,“ zamumlal podrážděně a nahnul se přese mě, aby moje roztřesené ruce dal pryč a sám Lilly pomohl zapnout všechny ty bezpečnostní popruhy.

Když už v klidu seděla a koukala se z okna, sundal jí čepici a rukavice, rozepnul bundu a ten samý proces opakoval i se mnou, protože já nebyla schopna se ani pohnout.

Na jazyku mě pálily další a další otázky, ale před Lilly jsem se rozhodla už o ničem nemluvit. Otočila jsem se na Alici.

„Jak bylo na nákupech?“ zeptala jsem se, snažíc se trochu odlehčit situaci. Ale sama jsem slyšela tu napjatost ve svém hlase.

„Raději to ani nechtěj vědět,“ zaúpěl Jasper ze sedadla spolujezdce a já jsem až teď postřehla, že je tady taky.

„Stalo se něco?“

„Ne. Jen tady Jasperovi trochu vadí obchody s dámským oblečením,“ pronesla Alice, ale její hlas postrádal tu obvyklou veselost. Ani se po nás neohlédla. Pohled neodpoutávala od silnice. Na mrhavý okamžik mě napadlo, proč nenechala řídit Jaspera.

Ale po chvíli jsem to pustila z hlavy, protože jsme právě minuli odbočku k našemu domu a dál jsme pokračovali po hlavní cestě. „Alice,“ začala jsem, ale nestihla jsem větu dokončit.

„Bello, promiň, ale teď na tvou tetu skutečně nemám náladu,“ přerušila mě Alice napjatě. Navzdory této situaci jsem se musela ušklíbnout. No jo... Teta dokáže otrávit skutečně každého…

Za pět minut, protože Alice jela jako šílenec, už jsme vystupovali před Edwardovým domem, a v tu samou chvíli se ve dveřích objevila Rosalie.

Z jejího výrazu jsem usoudila, že o všem už nějakým způsobem ví. Nasadila falešný úsměv a s veselými pobídkami odvedla Lilly dovnitř.

Edward mě objal kolem pasu. Cítila jsem, jak mi zabořil obličej do vlasů, a směřoval mě ke dveřím. Na schodech mě musel extrémně přidržovat, protože v tomhle stavu se nejspíš bál, že bych byla schopná čehokoliv. Rozbité hlavy a polámaných rukou nevyjímaje.

V obýváku už čekali Carlisle s Esme, ke kterým se brzy připojili i Jasper s Alicí a Emmett.

„Kde je Lilly?“ zeptala jsem se. Nechtěla jsem ji pustit ani na okamžik z očí, i když jsem věděla, že je absurdní, aby přišel až sem. Zaprvé proto, že nevěděl, že tu jsme, a za druhé proto, že i kdyby to nějakým způsobem zjistil, sedm upírů by ho cítilo na stovky metrů daleko.

Carlisle seděl v křesle a tvářil se hrozně provinile. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Věděl snad něco víc než my?

Edward se svalil na pohovku a mě si stáhnul na klín.

Několik dlouhých vteřin všude vládlo nepříjemné ticho, ale potom si Carlisle zhluboka povzdechl a tiše promluvil. „Je to moje vina, Bells. Neměl jsem ho pouštět z nemocnice tak brzy…“

„Ty za to nemůžeš,“ vyhrkla jsem honem. Došlo mi, že se měl Edward nejspíš od koho naučit tu jeho schopnost svádět všechno na sebe. Carlisle se pousmál, ale oči měl pořád strhané.

„Co budeme dělat?“ ozval se Emmett jakoby nic. Podívala jsem se směrem k němu. Opíral se ramenem o stěnu a tvářil se lhostejně. Jako vždy...

„Zatím se o nic nepokusí.“ Byla to Alice, kdo se ozval.

„Zatím?“ zopakovala jsem po ní napjatě. „To znamená, že časem něco dělat bude?“

„Hlavně klid, Bello. Nemá na ni žádný nárok,“ promluvil Jasper a najednou se ve mně rozlil povznášející klid. „Otcovství nepřizná. Musí vědět, že kdyby to dotáhl dál, přišlo by se na to, že to byl on, kdo tě tehdy… znásilnil.“

Trochu jsem sebou při tom slově škubla, a v ten samý okamžik mě Edwardovy paže objaly pevněji.

Jasper se trochu stáhl, takže jsem usoudila, že po něm Edward vrhl jeden ze svých skoro vražedných pohledů.

„Ale co když jí něco udělá?“ Nedokázala jsem tuto myšlenku držet v sobě. Hrozně mě tížila a já jsem se toho obávala ze všeho nejvíc.

„Je to jeho dcera, co by jí mohl udělat?“ namítla Esme.

„Takovému grázlovi by to bylo úplně jedno,“ řekl Carlisle podrážděně a jeho výraz se ještě víc zachmuřil.

„Nechte toho!“ vybuchl najednou Emmett hlasitě a všichni jsme jako na povel stočili pohledy na něj. Tvářil se nevěřícně a jednoho po druhém si nás tímto pohledem měřil. „Co se to s vámi, hergot, stalo? Vy jste se snad úplně pomátli?“ Nikdo mu neodpovídal, a tak pokračoval. „Copak jste všichni tak nějak zapomněli na jeden nepodstatný detail, že on je jen jeden malý prďola, oproti kterému tady je sedm upírů? Mezi kterými je mimochodem jedno škvrně, které uvidí každé jeho rozhodnutí? To vám nedochází, že pokud bude s Bellou a Lilly i pouze jeden z nás, nebude mít šanci se k nim přiblížit?“

Měl pravdu. Trochu mě to uklidnilo, ale ne natolik, abych si mohla oddechnout a všechno hodit za hlavu.

„To je sice fakt, Emmette, ale co když se kolem nich bude pořád motat a Lilly nějak zjistí, že je to její otec?“ namítl Edward odměřeně a mně zatrnulo. Na toto jsem ani nepomyslela. Bylo to snad horší, než kdyby jí něco skutečně udělal.

Lilly svého tatínka nikdy nepoznala, nevěděla ani, kdo to je. A kdyby se najednou objevil v jejím životě a řekl jí to, nechtěla by s ním logicky trávit nějaký čas? Kdybych jí to zakázala, nenáviděla by mě…

„Jak jsem říkal, to si nedovolí,“ ozval se Jasper.

Carlisle si povzdechl. „Ještě je tady jedna možnost.“ Všechny pohledy se opět najednou stočily na něj. Edward se zachmuřil.

„To není dobrý nápad,“ řekl.

„Ale potom už by byl klid,“ namítl Carlisle a zadíval se na mě. „Nechci tě do ničeho nutit, Bello, jen chci, abys znala všechny možnosti.“

„O co jde?“ vyhrkla jsem, toužíc po tom se dozvědět cokoliv, co by mi ulehčilo pocit tíže.

Esme si s Carlislem vyměnila krátký pohled, a potom Carlisle pokračoval. „Můžeme na něj dodatečně podat trestní oznámení.“

„Skutečně to není dobrý nápad!“ zopakoval Edward. Otočila jsem hlavu k němu.

„A proč?“ zeptala jsem se nechápavě. Proč se mu tahle myšlenka nezdá? Kdyby ho zavřeli, měli bychom od něj klid. Minimálně na pár let.

V očích se mu zle zablesklo. „Protože by Lilly musela podstoupit testy otcovství? Protože by se to zbytečně táhlo hrozně dlouho? Protože by sis zbytečně musela připomínat tu dobu, kdy…“ Zhluboka se nadechl. „Čekalo by tě hodně výslechů. A policisté by chtěli znát vše do podrobných detailů.“

Sklopila jsem oči k zemi a na čele mi vyrazil studený pot. Jasně že měl pravdu. Proč mi to nedošlo taky?

„Takže…,“ začal, ale Emmett ho přerušil.

„Takže se na to všechno vykašleme, dokud se něco nebude dít doopravdy, ne? Copak jsou tyhle zbytečné nervy zapotřebí? A co Lilly? To před ní chcete předstírat, že se nic neděje? Není lepší si myslet, že se nic neděje?“

Povzdechla jsem si. Nemýlil se, bylo by to lepší. Ale já jsem se stejně nemohla těch obav zbavit.

„Asi máš pravdu,“ potvrdil Carlisle a ostatní se k němu časem všichni přidali. I já jsem nakonec přikývla.

„No tak a teď mi dovolte, abych Lilly dal ještě opožděný dárek k narozeninám,“ zazubil se Emmett a odlepil se od stěny.

„Opožděný dárek?“ zopakovala jsem nechápavě. „Vždyť ty už jsi ji dárek dal.“

„Jo, ale řekněme, že tady tohle bylo k mání až dnes, a navíc bych to stejně asi nepředával před tvou tetičkou.“

„Ale ona je ještě pořád tady,“ namítla jsem a zamračila se. Nevěděla jsem, co bych si měla myslet. Pokud to je něco, co teta nesměla vidět, a navíc v podání Emmetta, tak bych se asi měla bát.

„Neboj se. Je to naprosto neškodné.“ Hlasitě se zasmál. Podívala jsem se s obavami na Edwarda, ale on jen protáčel oči v sloup. Trochu mě to uklidilo, protože kdyby to přeci jen bylo něco nebezpečného, zasáhl by.

„No tak pojďte, mám to v pokoji,“ zavelel a my jsme se všichni poslušně rozešli za ním po schodech nahoru.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 21. kapitola: