Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 20. kapitola


Další šance - 20. kapitolaAno, ano, ano! Dopracovala jsem se dál! Venku napadl první sníh, a to znamená nový objev pro Swanovy, kteří ještě nikdy nic takového naživo neviděli. Ale co když se při radovánkách z přicházející zimy najednou něco zásadního zvrtne?

Pohladil mě po tváři. „Je to nebezpečné.“
„Ale podle tebe je nebezpečné i to, že mám přejít přes ulici bez doprovodu,“ zaškaredila jsem se.
Pousmál se. „Ve tvém případě určitě, ale teď jde tady o mě.“
„O tebe?“ Nechápala jsem to. Vůbec nic mi nedávalo smysl. Myslela jsem, že právě on to chtěl. A já jsem byla ta, kdo se tomu bránil.
Posadil se na postel a mě si přidržel na klíně. „O mě, Bells. A nevím, jestli ti to dokážu vysvětlit…“
„Zkus to,“ pobídla jsem ho napjatě. V mém těle ještě stále odeznívalo velké vzrušení a já jsem měla co dělat, abych alespoň hlas udržela bez třepání.
Povzdechl si a opřel si hlavu o mojí. V tuhle chvíli vypadal hrozně zmučeně, unaveně. Až mi ho bylo z bůhvíjakého důvodu líto.
Přejela jsem mu prstem přes zamyšlením zkřivenou tvář a on se pod mým dotykem pousmál. Trochu mě to uklidnilo, ale ne natolik, abych se dokázala úplně uvolnit.
„Takže...“ začal váhavě a já jsem nastražila uši, aby mi nic neuniklo. Bylo na něm vidět, jak pečlivě přemýšlí, jaká slova by měl zvolit. Nakonec si povzdychl. „Oproti tobě jsem zkrátka o mnoho silnější.“
Zvedla jsem obočí, napůl podrážděně, napůl nechápavě. „A to je problém, protože...?“
Zasmál se mému výrazu, ale vzápětí opět zvážněl. „Protože bych tě mohl zabít.“ Řekl to s takovou dávkou nechuti a rozhořčení a strachu, že i kdybych o těch slovech nejspíš nejraději pochybovala, nešlo to. Jeho tón byl nekompromisní.
„Ale já přece vím, že jsi silnější, než já. Věděla jsem to od té doby, co jsi mi o sobě pověděl pravdu. A ještě nikdy jsi mi nic neudělal,“ řekla jsem s nuceným klidem. Popravdě mě jeho slova dost zaskočila a možná i drobounce vyděsila.
„Ano, doteď,“ potvrdil hořce a jeho oči jakoby by v té tmě ještě ztmavly. „Ale to jen proto, že jsem ještě nikdy neztratil kontrolu. A kdybychom...“ Na chvíli se odmlčel a oba dva jsme cítili tu trapnost situace ve vzduchu. „Prostě je hodně těžké uvědomovat si, co jsem, když jsem s tebou. Stačí, když mě políbíš, a moje mysl je v tu ránu naprosto zatemněná.“
Zamračila jsem se. „A to je špatně?“ Nevěděla jsem, jestli bych se měla urazit, nebo to brát jako lichotku.
Hořce se zasmál. „Ano i ne. Ale myslím si,“ opět zvážněl, „že v případě, který teď řešíme, by nebylo zrovna nejlepší, kdybych ztratil sebeovládaní a nedej Bože tě..." Zoufale si povzdechl. „Bells, já – nejsem proti. Připouštím, že občas jsem se skutečně nechával unést, ale potřebuju ještě čas, abych si na tv-“ Najednou se zatvářil soustředěně a hned nato se trochu zamračil. „Tvoje tetička sem jde,“ oznámil suše a očima hypnotizoval dveře.
„Cože?“ vypískla jsem hlasem o oktávu výš. „Nééé...“ Jak zoufalé toto tiché zaúpění bylo.
Než jsem se nadála, ležela jsem v posteli, po bradu v přikrývce, Edward byl nejspíš ve skříni, a dveře do pokoje se s vrzáním otevíraly dokořán.
Doslova jsem cítila, jak mě propaluje pohledem. Zajímalo by mě, co ji sem přivedlo. Náměsíčná asi nebude. Že by mě šla jen tak z nudy zkontrolovat, to se mi taky nezdá. Takže odtud zaslechla hlasy? 
Hups...
V tu chvíli jsem se modlila, aby se Edward v té skříni zaštrachal úplně do rohu, a tam na sebe naházel všechno, co mu přijde pod ruku, jen aby ho tetka nespatřila. Protože ta by byla schopna si zahrát na tajného agenta, který se rozhodl zjistit naprosto vše; no a kdyby Edwarda u mě v pokoji viděla... to bych asi nepřežila bez ujmy na zdraví.
Dveře se zase pomaloučku zavřely, slyšela jsem klapnout kliku, ale oči jsem nechávala dál zavřené. Co kdyby ta šílená baba náhodou zůstala u mě v pokoji?
Ale vzápětí mě Edward pohladil po vlasech a já jsem si oddychla. Uff... Asi byla ospalá a nechtělo se jí nic řešit. Nedokázala jsem si totiž představit, že by ona za střízliva vypadla tak rychle.
Rozlepila jsem oční víčka a spod řas na něj vykoukla. Tvářil se dost pobaveně. „Je tady něco vtipného?“ vypálila jsem šeptem.
„Ano... Ty,“ potvrdil a tichounce se zahihňal. Zamračila jsem se a jízlivě si pomyslela, jak skvěle se předchozí téma rychle změnilo na jiné. „Měla ses vidět, jak křečovitě jsi držela oči zavřené. Máš štěstí, že ti neviděla do obličeje, jinak by tě poctila svou společností a poklábosila si s tebou o tvých vztazích.“ 
To mi připomnělo mé odpolední plány. „Můžu se tě na něco zeptat?“ vyhrkla jsem, aniž bych nějak zareagovala na jeho slova. Že je moje teta blázen, to přece vím i bez něj.
Vytáhla jsem se do sedu a sledovala jeho napůl klidný, napůl napjatý obličej. Nejspíš se obával, že se chci vrátit zpět k našemu rozhovoru. Ehm... Velice trapnému rozhovoru.
„Samozřejmě.“ Chytil mě za ruku a nervózně si začal pohrávat s mými prsty. Chtělo se mi usmát, když jsem ho viděla, jak je takhle nesvůj. Připadal mi docela roztomilý.
„Proč na tebe teta vrhá vražedné pohledy?“
Na chvíli se zarazil. Tuhle otázku zjevně nečekal. „No...“ vyhrkl nakonec. „Zkrátka si vedle tebe představuj někoho jiného.“
„Ježíííš...“ zaúpěla jsem. „Že to není ten právník?“
„Jak o něm víš? Ty ho znáš?“ Slyšela jsem v jeho hlase strach. Jasnou obavu, že bych snad znala ještě někoho, kdo by mohl být můj potenciální partner. Jak směšné.
Ale já jsem pokrčila rameny. „Tetička se zmínila. Mimochodem – asi bud potřebovat dobré alibi, jinak si mě odveze s sebou do Kalifornie a já budu muset absolvovat večeři s úlisným blbečkem v kvádru a s nudnými kecy o politice na jazyku.“
Ještě vteřinu na mě vyděšeně koukal, ale potom se téměř nehlučně zasmál. „Takže alibi, hmm?“
„Jo, a nejlépe nějaké, které mi bude věřit i bez toho, aniž bych jí musela ukázat všechny podklady o případně konané akci, letáček nějakého zájezdu, či letenku na opačnou stranu zeměkoule.“
Zasmál se hlasitěji, než předtím, ale stejně ne tak, aby ho někdo mohl slyšet. „Neboj, Alice na něco určitě přijde.“
Do okna začaly zvenku bubnovat velké kapky deště v čím dál kratších intervalech. Muselo tam pěkně lít.
„Už bys měla spát. Je pozdě a zítra vstáváš do školy,“ řekl Edward a jeho autoritativní tón nedovoloval protesty.
Zalehla jsem teda zátky do peřin a čekala, jestli si Edward lehne vedle mě. Bylo vidět, že váhal, ale nakonec si opatrně přisedl na kraj a opřel se o pelest. Snažil se být ode mě co nejdál. Trochu mě to zamrzelo, ale věděla jsem, že po naší ehmm... rozmluvě se bude snažit být opatrný, aby už k ničemu podobnému nedošlo. 
A ani za mák se mi to nelíbilo. I když jsem z toho všeho byla stejně nervózní jako on. Přišoupla jsem se k němu a hlavu mu zabořila do břicha, protože výš jsem díky jeho poloze nedosáhla.
Asi po vteřině jsem na zádech ucítila jeho ruku a v duchu se spokojeně usmála. 
„Ale Edwarde?“ vydechla jsem po chvíli ospale.
„Hmm?“
„Pokud chceš slyšet kladnou odpověď, o ruku mě požádaj tak minimálně za rok.“
V tom tichu se rozlehl jeho tichounký smích a já jsem si oddychla. Teď už můžu v klidu usnout.
***
Bylo pondělí krátce po poledni a my jsme s Edwardem seděli u nich doma v obýváku. Dnes jsme se ze školy vypakovali asi minutu po tom, co jsme tam přijeli. V noci se tam někdo vloupal, rozbil snad polovinu oken, rozlámal hlavní dveře, rozbortil několik specializovaných učeben a odnesl si čtyři nejnovější počítače.
Policie to tam dnes celé prohledává, takže studenty posílají domů hned na vjezdu k parkovišti.
Ale nějaký pobuda mě v tuhle chvíli vůbec nezajímal. S očima vzrušeně rozšířenýma jsem hleděla ven skrz obrovské okno a kochala se tou nádherou. K ránu se déšť změnil v hustý sníh, který padal bez ustání ještě doteď, a pomalu tvořil venku bílou pokrývku, která by mi nyní sahala zhruba ke kotníkům.
Podle Alice má během dneška a zítřka napadnou asi tak půl metru, což si nedokážu živě představit.
Je to poprvé, co jsem viděla sníh, a už ho má být tolik? A co silnice? Vždyť budou celé zasypané! Doteď jsme tohle nikdy nemuseli řešit. Vždy jsme s Charliem vybírali hlavně slunná místa, většinou někde u moře, ale nikdy jsme nebyli někde, kde by se Vánoce pohybovaly u minusové stupnice teploměru, a kde by za okny nepražilo horké slunce.
Když jsem ten poprašek ráno z okna viděla, zůstala jsem s pusou dokořán. až se mi Edward smál. A když pro nás potom oficiálně přijel a uviděl Lilly, jak její nedočkavá očka těkají po všem kolem sebe, jen kroutil hlavou, nechápajíc, že je to skutečně poprvé, co tohle všechno vidí. Ale jemu se to mluvilo, když v takových podmínkách žije posledních sto let...
Když jsme ji potom vysadili u školky, tvářila se doslova uraženě, že nemůže zůstat venku a radovat se. 
Proto jsme se s Edwardem před chvílí rozhodli, že pro ni odpoledne nepojedeme autem, ale projdeme se s ní parkem v centru města, kde nás potom Alice vyzvedne.
Přiznám se, že jsem se těšila snad ještě víc, než Lilly. Ty nadýchané volánky neposkvrněného sněhu mě tak lákaly. Kdyby mě Edward nedržel za ruku, nejspíš bych se okamžitě rozběhla ven a skočila do něj, nehledíc na to, že je ještě mnohem studenější než Edwardova kůže.
Každých pár vteřin jsem netrpělivě pohlédla na hodiny, nedočkavost ze mě sršela snad na desítky metrů. Už jen hodina, půl, patnáct minut...
Nedočkavě jsem vyskočila na nohy a Edward jen vesele kroutil hlavou. „No tak už pojď, jinak na tom okně samou netrpělivostí vypálíš očima díru.“
Za toto bych se normálně urazila, ale tentokrát měl nejspíš v něčem pravdu. Skoro spiklenecky jsem se zazubila a už jsem ho za ruku táhla ke dveřím, vstříc zimním radovánkám. 
***
Lilly do ruky nabrala hrst sněhu, chvíli si ho převalovala tam a zpátky v tlustých rukavicích, zamyleně zkoumala jeho neznámý povrch, a potom ho najednou zničehonic hodila po Edwardovi. Bílý prášek se mu rozprskl po černé bundě, a on se vesele zasmál. Nabral si do rukou svou dávku a útok opětoval. I když musel ubírat hodně své síly, aby Lilly nijak neublížil, zdálo se, že ho to upřímně baví.
Lilly sníh utkvěl na čepici a část jí spadla i na ramena. Zasmála se zvonivým smíchem, když jí padající vločka přistála přímo na nose.
A potom nastalo opravdové veselí. Házeli jsme po sobě sníh všichni a ani jsme se nesnažili ho zpracovávat do kuliček. Prostě jsme nabrali hrst a mrskli ji po někom, kdo stál nejblíže. Chechtali jsme se tak hlasitě, že se po nás náhodní kolemjdoucí otáčeli s otazníky v očích, ale my jsme si jich nevšímali. V tuhle chvíli jsme se s Edwardem vrátili do dětských let a oba dva nás to náramně bavilo.
Po chvíli se ale Lilly začaly klížit oči. Přesunuli jsme se k lavičce. Lilly se vyšplhala k Edwardovi na klín a unaveně se mu opřela o rameno. Ještě jsme měli asi tak dvacet minut, než se pro nás Alice staví, a tak jsem se modlila, aby to uběhlo co nejrychleji. Nechtěla jsem, aby Lilly nastydla.
Opřela jsem se o Edwarda z druhé strany a usmála jsem se, když si mě k sobě volnou rukou za pas přivinul. 
Nechtěla jsem ani pomyslet na to, jak asi pro někoho cizího budeme působit. Vsadila bych se o cokoliv, že půlka si pomyslí, že jsme prostě puberťáci, kteří se před pár lety nechali unést a vyšlo z toho to škvrně, které se krčí u toho chlapce.
V duchu jsem se uchichtla. Ano, jasně že si to pomyslí. Já bych si nejspíš vyvodila stejný závěr, kdybych nás někde potkala takhle.
Edward mě políbil na čelo. „Nezklamal sníh tvé očekávání?“ zeptal se lišácky.
Vesele jsem se zazubila. „Kdepak, ale ten, kdo mi pořád tvrdil, že o nic nejde, jaksi zklamal.“
„Nepovídej,“ zašeptal mi do ouška a potom mi něžně políbil lalůček. „A čímpak zradil, smím-li se to dozvědět?“
„Hm… řekla bych, že jeho nadšení skončilo až příliš brzy.“ V břiše už se mi zase třepetali ti motýlci. Bylo to nádherné, ale zároveň šílené. Najednou jsem si nemohla vzpomenout, jak se myslí.
„Však já ti ještě svoje nadšení ukážu,“ zamumlal ještě tišeji než předtím a otočil mi hlavu tak, aby dosáhl na moje rty.
Ochotně jsem se do polibku položila. Bylo sice trapné toto provádět, když Edwardovi na klíně sedí Lilly, ale já a zřejmě ani on jsme si nemohli pomoct. Vychutnávala jsem si tu něžnou souhru. To, jak jeho rty přesně zapadají do těch mých, jakoby snad pro sebe byly stvořeny. I když každé v jiném století…
A pak najednou Edward ztuhl, chvíli setrval v té stejné poloze,  potom se rychle odtáhl a s vytřeštěnýma očima otočil hlavu na druhou stranu a na něco se vyděšeně zadíval…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 20. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!