Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 22. kapitola

11.09.2010 (11:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5046×

„Emmette, tohle nemůžeš myslet vážně!“ vyhrkla jsem a užasle hleděla na jeho dokonalý dáreček pro Lilly, který se právě nacházel asi tak metr ode mě. No – on to vlastně nebyl dáreček, ale čtyři dárečky, se kterými si ještě určitě užiju…

„Neboj se, konzultovali jsme s Esme a bylo nám povoleno si dvě nechat u nás, takže to nebudeš mít zas tak hrozné,“ ozval se vedle mě Edward nervózně. Nejspíš se bál mojí krapánek přemrštěné reakce, která by klidně mohla každou chvíli nastat.

Takže dvě. Hm… to jsem si moc nepomohla, ale aspoň něco.

„Tohle je Carlisle,“ řekl Emmett pyšně a vytáhl z krabice první, celé bílé bez jediného flíčku. „Tady to Edward.“ Tentokrát vytáhl uhlově černého s blyštivě zelenýma očkama. „Jasper.“ Hnědo zlatavá kulička na mě vykulila černá kukadla, až mě trochu zamrazilo. „No a poslední…“ Emmett se vesele zazubil. Mně už samozřejmě pomalu docházelo, jakže se to bude jmenovat, ale rozhodla jsem se ho nechat být, aby si to mohl náležitě vychutnat. „Ten nejhezčí, samozřejmě, Emmett.“ Mourovatý kocourek něco zamňoukal, když si ho Emmett přitiskl k obličeji a začal se s ním cukrovat.

Hlasitě jsem polkla a raději odvrátila zrak jinam. Další tři droboučká koťátka si to nejistými krůčky šinula po zemi směrem ke mně. Chuděrky malé, od maminky je odtrhli a ještě je pojmenovali takhle… Koutkem oka jsem zaregistrovala Carlislea, jak s pozvednutým levým obočím hledí na svého jmenovce, a musela jsem zadržet chichotání, protože i když se to zdálo nemožné, podobnost mezi těma dvěma se nedala zapřít. Ne až tak obličejem, ale tím výrazem v něm… Znovu jsem musela potlačit smích a raději jsem se podívala jinam.

Koťátko Jasper právě vypadalo, že si hledá místo, kde by mohlo udělat bobek. Zadívala jsem se na něj a i tady jsem se musela v duchu zachichotat podobným rysů… Teda hlavně očím. Ta jiskra v nich! No… úplný Jazz!

No a nakonec jsem si nechala Edwarda. Toho mourovatého chudáčka, který se nedobrovolně mazlil s Emmettem, jsem se pro vlastní dobro rozhodla ignorovat.

Ale ať jsem to kotě zkoumala, jak jsem chtěla, nic, co by mi mého Edwarda mohlo připomínat, jsem nenašla. Spíš bych řekla, že to byl jeho pravý opak.

Ale co, nejspíš jim zbylo jméno.

„Jak jsou vlastně staří?“ zeptala jsem se, když jsem se dívala na jejich droboučká tělíčka. Nezdálo se mi, že by byli dost velcí na to, aby už je normálně odtrhovali od matky a jejího mléka.

„No.“ Emmett očividně zaváhal. „Já vlastně přesně nevím,“ zamumlal nervózně a stočil pohled jinam.

Vytřeštila jsem oči a další stovka otázek mi v hlavě naskočila v jediné vteřině. „Že tys je někde sebral?!“ vyhrkla jsem zděšeně. No jasně. To mě mohlo napadnout, že je ten šílenec někomu vezme, aniž by se ptal na svolení.

„Ale prosím tě… Jasně že ne. Ale starej Newton by je jinak utopil. Chtěl se jich prostě zbavit co nejdřív, chápeš? No, a to mi přihrálo do karet… Vyšlo to přesně na Lillyiny narozeniny.“

Zdvihla jsem oči v sloup. „Ale když jsou tak malé, jak můžeš s jistotou vědět, že to jsou kocouři? Vždyť to ještě nemůžeš poznat.“

Emmett se na mě zahleděl svým přezíravým pohledem. „Věř mi, že upířím okem spatříš víc, než lidským.“ Sladce zamrkal a mi se najednou udělalo nevolno.

Nechtěla jsem si domýšlet, jak to asi myslel, a raději jsem svou pozornost zaměřila zpět na tři chundelaté kuličky na zemi. Sledovala jsem malého Carlislea, jak opatrně packou šťourá do zeleného míčku, který ležel na podlaze vedle něj. Jasper seděl se srandovně roztaženýma nohama kousek od něho a černýma očima vzrušeně pozoroval každý jeho pohyb. Zatímco Edward si to nejistě štrádoval přes půlku pokoje směrem k nám, každých pár kroků se přikrčil a na něco zavrčel, potom vyskočil po mouše, která zrovna letěla kolem, až se nakonec svalil na záda, oči zvědavě vykulené upíral směrem vzhůru, a packama máchal ve vzduchu po něčem, co já jsem neviděla.

„Emmette! Tak tohle jsme si nedomluvili!“ vykřikl najednou Emmett – ten větší – a já jsem rychle střelila pohledem k němu. A vzápětí už jsem smích skutečně neudržela.

Mrňous Emmík totiž právě pouštěl do Emmettova obličeje pod sebou spršku smíšených tekutin, které se nahromadily v jeho močovém měchýři.

Velký Emmett ho rychle dostal z dosahu své pleti, natáhl ruce od těla, jak nejvíc to šlo, a tím pádem teď nechápavý Emmík čůral do vzduchu, že to vypadalo, jakoby snad byl malá fontánka…

„Hernajs! No co tak čučíte? Doneste mi někdo ten jejich záchod!“ nadával Emmett.

Carlisle se uchichtl. „Ehm, synu, máš ho za sebou.“

Emmett se ve vteřině otočil, když spatřil malou nádobku vysypanou speciálními granulemi, rychle tam toho mrňouse strčil, jenomže to už se malý Emmík stihl ehm… vytentovat, a v granulích se jen zmateně rozhlížel kolem, protože jaksi nechápal, co se po něm chce.

A to už jsme se smáli úplně všichni. A na Emmetta, který ráznou chůzí vykročil pryč z pokoje, cestou si pod vousy mumlajíc něco o neschopnosti dnešních savců s vylučovací soustavou, jsme ani nepohlédli.

Zmizel za dveřmi, ve kterých se vzápětí objevila Rosalie s Lilly po boku. Jakmile její dětská očka zaznamenala první pohyb na zemi, roztáhla se v úžasu, a v další vteřině už se rozbíhala k těm rozkošným zázrakům, které se jí ovšem nejspíš lekly a vyděšeně se začaly schovávat za krabici.

„Mami, ty jsou Emmettovy?“ ptala se svým vysokým sopránkem a nelítostně tahala Jaspera, který se však statečně bránil tím, že zasekával drápky do koberce, zpoza bedny a chytala jej do rukou.

„Ehm…“ začala jsem.

„Ne, ty jsou tvoje!“ To se ten vůl stihl umýt tak rychle? No, nejspíš nasadil své upíří turbo perdy. Každopádně teď stál ve dveřích v čisté košili, s širokým úsměvem na tváři a rychle se šinul k Lilly, která jen nevěřícně valila oči a ve strachu, že bych to snad popřela, skákala pohledem ze mě na Edwarda, Jaspera v rukou, Emmetta a pořád takhle dokola.

„No…“ Nejdříve jsem chtěla namítat. Ale její zbožný pohled, kterým na chudáka Jaspera, který se zuby drápy snažil dostat ven z jejího sevření, koukala, mi sebral slova z jazyku a já si jen rezignovaně povzdechla. „Jo, ty jsou… naše.“ Zoufale jsem se podívala, jak se Edward zezadu vrhal na nic nečekajícího Carlislea, který zrovna prováděl každohodinovou očistu, a který se vzápětí pod jeho náletem vybulil do strany. „Ale jenom dvě!“ dodala jsem rychle.

A raději jsem si nepředstavovala, co mi na to poví Charlie. Aah, hergot! Proč musím být tak snadno přesvědčitelná?

Koutkem oka jsem zahlédla, že Jasper už opustil spáry mé dcerky a rychle si to hnal někam pryč.

V tu samou chvíli mi v kapse zavibroval mobil. Rychle jsem ho našmátrala, na displeji byla Charlieho usměvavá fotka a pod ní text, že mi od něj přišla SMS.

Stručně se ptal, kdy přijdeme domů, a v tučném P. S. žádal nutně o pomoc, protože se obával, že z tetky dostane přinejmenším infarkt.

No a přiznejme si to – nebyl zrovna nejmladší, a když vezmu v potaz jeho staré a zatížené srdíčko ve společnosti toho hurikánu… Bylo rozhodnuto.

„Lilly, musíme domů,“ řekla jsem a zvedla jsem hlavu právě včas, abych viděla, jak se jí Emmett na klíně uvelebuje k odpolednímu dýchánku. Trochu jsem se zašklebila a v duchu si slíbila, že já si je tak blízko k sobě pustit nenechám. No ještě aby se mnou chtěly spát v posteli.

Edward zabrzdil před naším domem, Lilly popadla spícího Emmetta, kterého si prosadila, že chce domů jako prvního – což velkého Emmetta rozhodně potěšilo – a už se hnala k domovním dveřím, aby se pochlubila ostatním.

Já jsem si povzdechla, podívala jsem se na malého Edwarda, který se nervózně rozhlížel na zadním sedadle, a potom jsem se pro něj jednou rukou natáhla. Když jsem ho neohrabaně chytila pod břichem, hlasitě vymňoukl, ale potom už dál neprotestoval. No ještě aby taky jo...

Můj Edward se mezitím tiše zasmál. Střelila jsem pohledem po něm. V očích si mu hrály pobavené jiskřičky a jeho rty byly vytaženy do něžného úsměvu.

„Co je?“ vyhrkla jsem nechápavě.

„Nic,“ řekl klidně, ale jeho výraz se ani trošičku nezměnil.

Zaslechla jsem, jak za sebou Lilly vchodové dveře zabouchla a pomyslela jsem si, že už bychom taky měli pomalu jít. Volnou rukou jsem se natáhla ke klice, ale dřív, než jsem ji stihla uchopit, studená dlaň mi objala zápěstí a donutila mě se otočit celým tělem k jejímu vlastniteli.

Jiskřičky v jeho očích se ještě znásobily. „Jsi hrozně roztomilá, víš to?“ zašeptal tiše. Cítila jsem, jak se červenám, a jeho úsměv to ještě roztáhlo. „Pojď sem, ty moje stydlivko,“ zasmál se a přitáhl si můj obličej k sobě.

Studené a přesto tak pálivé rty jsem nejprve ucítila na čele, potom přejely přes linii nosu, až mě konečně políbily na správné místo.

Líbali jsme se něžně, ale přesto v tom polibku byla překypující láska, až jsem se divila, že je tak velké množství vůbec zdravé. Šťastně mi vydechl do úst a já jsem se celá zachvěla.

Naposledy mě políbil a potom se odtáhl. „Měli bychom jít,“ vydechl a zamračil se.

„Děje se něco?“

„Ne, jen… tvoje teta se diví, kde jsi.“

Protočila jsem oči v sloup. Že ona umí zkazit úplně všechno!

Omluvně jsem se na Edwarda podívala a potom jsem vystoupila ven. Počkala jsem chviličku, než mě došel. V jedné ruce držel tašku se všemi věcmi pro koťata a tou druhou mě objal kolem pasu, celou půlkou těla jsem se o něj opřela. Víc to nešlo, protože ten prcek se mi v rukách pořád neklidně ošíval, takže jsem si musela dávat pozor, aby nevyskočil a neutekl někam, kde bych ho už nikdy nenašla.

„Charliemu o tom dnešním... setkání raději neříkej,“ zašeptal mi Edward do ucha. Trochu jsem se zachvěla při vzpomínce. Celé odpoledne jsem se na to snažila nemyslet a teď to bylo zpátky. Nic ti nehrozí, nic ti nehrozí, opakovala jsem si v duchu. Pomyšlení na přesilu upírů, jejich schopnosti a sílu mě sice trochu uklidnilo, ale přesto se mi srdce neklidně rozběhlo na výlet.

Přitiskla jsem se k Edwardovi ještě pevněji a on mě políbil do vlasů. „Promiň,“ zamumlal.

Tetička se po nás vyšla podívat zrovna ve chvíli, kdy jsme zdolávali poslední schod. Otevřela dveře, a když nás spatřila v tomto objetí, zamračila se.

„No to je dost. To necháváš svou vlastní dceru pobíhat samotnou, Isabello?“ sjela mě přísným pohledem. Edwarda se neráčila ani pozdravit. Po prvním okouknutí už jí nestál ani za pohled.

„Vždyť je to sem od auta sotva deset metrů,“ zabručela jsem otráveně a rychle jsem se i s Edwardem, který ji zdvořile popřál hezký večer, ačkoliv si to nezasloužila, vydala dovnitř.

Hned na to jsem z kuchyně zaslechla veselý smích Charlieho a Lilly, a samovolně jsem se pousmála.

S Edwardem jsme si sundali bundy, vyzuli boty, teta mezitím kolem nás nakvašeně prošla a nejspíš zamířila do svého pokoje, a potom jsme se i s malým Edwardem vydali do vedlejší místnosti.

Charlie seděl s Lilly na zemi, Emmett nervózně pochodoval od jednoho k druhému, a oba dva se hlasitě smáli jeho nejistým nožkám.

„No tak ukaž toho druhého krasavce,“ řekl Charlie zvesela, když nás zpozoroval ve dveřích. Pustila jsem škubajícího se Edwarda na zem a on se okamžitě rozběhl za svým černým bráškou.

Nakonec se moje obavy Charlieho křiku, jekotu a výčitek nevyplnily. Naopak. Zdálo se, že Charlie si koťata oblíbil úplně stejně jako Lilly, ne-li ještě víc. Zato teta se od nich držela na hony daleko, a když už na některé z nich náhodou narazila, nechala se slyšet, že je to odporná, malá havěť, která by na tomhle světě vůbec neměla existovat. A i když jsem ani já nebyla zrovna dvakrát nadšená z toho, že mám v domě dvě malá koťata, která budou ničit nábytek, čůrat, kde se jim zachce, a nejspíš dělat i pěkný nepořádek, její slova mě nehorázně vytočila.

Už  byl pozdní večer. Lilly spala, Emmett vedle ní, Charlie s tetou už to taky zabalili, ale já jsem dosud seděla na  posteli a snažila se ignorovat to kňourání za dveřmi.

Ne, já jsem si řekla, že ho tady prostě nepustím. Ale s každým dalším zoufalý zvukem mě to odhodlání opouštělo.

Asi po půl hodině jsem si povzdechla. Dobře! Ale bude spát na židli.

Odhodila jsem peřinu stranou, vstala jsem, a rychle jsem přešla ke dveřím.

Jakmile jsem je otevřela, černá šmouha kolem mě prolítla skoro až nadlidskou rychlostí a v dalším okamžiku už se mi uvelebovala na posteli.

„Takhle by to nešlo, Edwarde,“ zamručela jsem naštvaně, zavřela dveře do pokoje a došla k němu. Zrovna prováděl večerní očistu, když jsem ho chňapla – vlezl se mi přímo do dlaní, jak byl maličký – a odnesla jsem ho na opačný konec pokoje na židli. Ublíženě vykulil očička, že mu bylo skoro až nemožné odolat. „A nedívej se tak na mě!“ procedila jsem skrz zuby.

Ještě jsem chvíli počkala, dokud se nedobrovolně stočil do klubíčka, a potom jsem se s povznášejícím pocitem vítězství vrátila pod vyhřátou peřinu. Zhasla jsem lampičku a zavřela jsem oči.

Už jsem skoro spala, když se mi najednou u ucha ozvalo spokojené vrnění. No ti si snad ze mě dělá srandu! Znovu jsem rozsvítila. Edward  se zavrtával do polštáře a jeho očička už se pomaloučku zavírala.

Povzdechla jsem si. Všechna moje předsevzetí se rázem rozplynula. Ach jo…

Poraženě jsem znovu zhasla, otočila jsem se na záda a pokusila se znovu usnout. Ale vzápětí jsem Edwardovy tlapky ucítila na břiše, šel výš a výš, až se nakonec spokojeně uvelebil v důlku mezi mým krkem a ramenem. No… tohle bude dlouhá noc.

Až teď mi opožděně došlo, že jsme překonali dvacítku! :) Tak mě napadlo, co takhle udělat takový malý součet čtenářů? Prostě, kdo tuhle povídku čte, byla bych ráda, kdyby se tady podepsal nebo tak něco. Jen ze zvědavosti. :)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 22. kapitola: