Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 1. kapitola

Další šance - 1. kapitolaNová povídka je na světě! Nevypráví pouze o Belle a Edwardovi. Tady hraje také jednu z hlavních rolí Bellina dcera Lilly, kterou Bella porodila v pouhých třinácti letech! Tehdy ji totiž záhadný muž unesl a poté znásilnil. Policie Bellu vypátrala až po čtyřech měsících a na potrat už bylo pozdě. Bella si tedy dítě nechá a před lidmi předstírají, že je to její sestra. O necelé čtyři roky později se stěhují do Forks. Zde se Bella ve škole seznámí s Cullenovými. Jakmile je pozná i malá Lilly, okamžitě si je zamiluje. Zvlášť Edwarda. Připadá jí jako otec, kterého nikdy neměla. Ačkoli neví, kdo Cullenovi jsou, chce s nimi strávit zbytek věčnosti! Je malá, žije v pohádkách, ale vůbec netuší, jak blízko pravdě zrovna tahle pohádka je...

„Mami, doopravdy ti musím říkat Bello?“ zeptala se mě moje tříletá holčička. Neměla jsem radost z toho, že to tak je, ale byla to nutnost. Dřepla jsem si, abych se podívala do jejích překrásně zelených očí a věnovala jsem jí smutný úsměv.

„Lilly, víš, že tě mám moc ráda, že ano?“ zeptala jsem se jí a ona smutně přikývla. „Zlatíčko, miluji tě a ty to víš. Ale musíš taky myslet na naše okolí. Kdyby zjistili, že jsem tvá matka, nedopadlo by to nejlépe. Prosím, slib mi, že před ostatními budeme sestry. Věř mi, že z toho nemám radost, ale je to nutné.“

V Lillyiných očích se zaleskly slzy, ale potom se na mě pokusila usmát a skočila mi kolem krku.

Milovala jsem ji. Milovala jsem ji víc, než svůj život. Nechtěla jsem, aby to tak bylo. Ale kdyby lidi zjistili, že já – sedmnáctiletá školačka – jsem její matka, mysleli by si o nás bůhvíco. Nejspíš to zní divně. Mně je sedmnáct a mé dceři tři. Ale je to tak. Porodila jsem ji, když mi bylo třináct let. Přesně si pamatuji na ten večer, kdy se to stalo. Kdy jsem Lilly počala… I když nedobrovolně…

Byla tma. Vracela jsem se od kamarádky a chtěla jsem si zkrátit cestu přes úzkou uličku mezi paneláky. Bylo tam mrtvo, nikde ani živáčka, tedy to jsem si alespoň myslela. Najednou mě však někdo zezadu popadl kolem krku a přitiskl mi před obličej nějakou smradlavou látku. Když jsem vdechovala ty chemikálie, které na ní byly nastříkané, upadla jsem do bezvědomí.

Když jsem se probudila, ležela jsem v nějaké tmavé místnosti. Kolem mě byly kamenné stěny a mně připadalo, že ležím v něčem mokrém. Vyděšeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Nic jsem nepoznávala. Začala jsem propadávat panice, když v tom se vedle mě ozval sípavý smích a já jsem ztuhla. Uvědomovala jsem si bolest v klíně a když jsem se zhluboka nadechla, cítila jsem krev. V tu chvíli ten původce sípavého smíchu rozsvítil nějakou malou lampičku a já jsem zjistila, že na sobě nemám kalhoty a ležím v louži krve. Mojí krve! Upřela jsem své oči plné slz na toho, co za to může. Byl to nějaký muž, kterému mohlo být maximálně třicet, vypadal totiž mladě. Na jeho tváři se rozprostíral slastný a uspokojivý úsměv.

Slzy se začaly kutálet po tvářích v rekordním množství. Pomalu jsem si totiž uvědomovala, co se doopravdy stalo.

On mě přepadl, odnesl sem a potom mě sprostě znásilnil. Mohla jsem být vděčná pouze za to, že jsem v tu chvíli byla v bezvědomí, protože kdybych ho přitom musela ještě sledovat, nevím jak bych dopadla.

„Kd-kde t-to jsem?“ koktala jsem mezi vzlyky.

Ten slizoun pouze roztáhl úsměv ještě víc a stále ještě vzrušeně zašeptal. „Vítej v pekle, holčičko! No já osobně vlastně ani nevím proč. Pouze mě najal nějakej chlap. Dokonce mi zdůrazňoval, že prý mě ani nemá napadnout, abych ti nějak ublížil nebo si s tebou užil… Ale čert vem rozkazy. Von se to nikdy nedozví a navíc to stálo za to!“ mlsně se olíznul a mně z něj bylo v tu chvíli šíleně špatně.

„A proč jsem tady?“ ptala jsem se zoufale. On jen pokrčil rameny a dál ně mě zíral. Byl z něj cítit alkohol a cigarety.

„Za chvíli přijde sám, se ho můžeš zeptat,“ řekl lhostejně a hodil po mě mým oblečením. Vděčně jsem si ho oblékla a zachumlala jsem se do mé bundy. Byla tady zima.

O chvíli později tomu chlápkovi zapípal mobil. „Bude tady asi za pět minut. A já tě varuju,“ hrozivě se na mě podíval. „Jestli cekneš, tak si to s tebou osobně vyřídím!“

Byla jsem vyděšená a tak jsem přikývla. Ještě odněkud vzal vlhký hadr a tu krev uklidil, aby zahladil stopy.

Já jsem do té doby čekala na můj rozsudek. Zajímalo by mě, proč si toho chlápka někdo najal, aby mě unesl, ale zároveň mu bránil, aby mi jakkoliv ublížil… Byla to zvláštní situace. Když už někdo někoho chce unést, většinou mu chce nějak ublížit...

V tom se otevřely dveře a v nich stál vysoký muž, kterému bylo něco kolem padesáti. Šťastně se na mě usmál a tomu oplzlovi hodil nějaký balíček. On do něj jen nakoukl, potom vstal a odkráčel pryč. Pryč z této temnoty.

Ve strachu jsem se dívala na původce toho všeho. Co udělá teď? Zabije mě? Nebo mě znásilní ještě jednou? Zakázal to tomu prvnímu jen proto, aby si užil on sám?

Ale on se na mě pouze usmíval. A toho úsměvu jsem se bála.

„Ahoj, Isabello!“ řekl a já jsem se ještě více rozklepala. Všiml si toho a z tašky vytáhl nějaké teplé deky a hodil mi je. Tak teď už jsem nechápala vůbec nic.

„Víš, to že si tady si nesmíš brát osobně,“ usmíval se jak měsíček na hnoji. „Pouze si potřebuji vyřešit nějaké zapomenuté účty s tvým otcem…“

Cože? Proč do toho plete mého otce? On byl slušný člověk, populární doktor, který zvládl i ty nejobtížnější operace!

„Je to přesně deset let…“ zavzpomínal se. „Má žena tehdy trpěla silným poškozením páteře. Chodila od doktora k doktorovi, ale nikdo jí nedával žádné naděje… Potom jsem ale našli tvého otce,“ podíval se mi při těch slovech do očí. „On jí dal šanci. Ale musela podstoupit těžkou operaci. On si na ni troufal, už ji prý několikrát prováděl… Jenomže když mu na sále ležela moje Andrea tak… Prostě nějak vypověděl službu. Andrea zemřela a já mu slíbil pomstu. A tu právě teď vykonávám!“ po obličeji se mu rozlil zlověstný úsměv, ze kterého šel strach. Srdce se mi rozbušilo šílenou rychlostí. Měla jsem pocit, že každou chvíli musí vyskočit z hrudi…

Takhle mě tam nechal přesně čtyři měsíce. Sice mi nosil jídlo a pití a občas mi dal dokonce na chvíli k telefonu mého vystrašeného otce. Nevěděla jsem, kde jsem, ani přesně kdo mě držel. A když jsem mu chtěla vysvětlit, že je to manžel jeho zemřelé pacientky, tak mi můj únosce hned po prvním slově telefon vzal a vypnul hovor. Potom mi dlouho nedovolil s ním promluvit…

Za tu dobu jsem několikrát cítila křeče v břiše. Později jsem začala pravidelně zvracet. A potom mě policie konečně našla a potvrdilo se to, čeho jsem se nejvíce obávala. Byla jsem těhotná…

Na interrupci už bylo pozdě. Musela jsem si to dítě nechat, ačkoliv jsem ho nechtěla přivést do rodiny bez otce a vlastně i bez pořádné matky. Mně bylo třináct. Nemohla jsem tomu dítěti poskytnout skoro nic. Vždyť jsem neměla dokončenou ani základní školu! Otec mě také nechtěl vystavovat nebezpečí porodu. Jenomže už nebylo na výběr. Odstěhovali jsme se na nějakou dobu pryč. Někam, kde nás nikdo nezná. Skoro nikdy jsem nevycházela ven, aby to lidi nepoznali. Ze školy jsem byla uvolněna. Otec dal řediteli zprávu o mém stavu a ten podepsal smlouvu, že se o tom nebude nikde zmiňovat a že mým spolužákům řekne, že jsem vážně nemocná. Tou dobou jsme se s otcem domluvili, že to dítě dáme k adopci.

Jenomže za těch dalších několik měsíců, kdy jsem ji v sobě nosila, mi strašně přirostla k srdci. Potom nastal obtížný porod. Nikdy jsem takovou bolest nezažila. V tu chvíli jsem chtěla umřít, nepřála jsem si nic jiného. Ale když mi ji potom dali do náruče, už jsem se jí nikdy nechtěla vzdát.

Otec mi ani moc neodporoval. Vše si totiž dával za vinu a jen chtěl, abych byla šťastná…

Přestěhovali jsme se opět jinam. Já jsem nastoupila do posledního ročníku základní školy. Lilly jsme všude představovali jako mou sestru. Já i táta jsme si ji oblíbili. Ona věděla pravdu, ale také věděla, že to nesmí nikomu říct. Ani své chůvě, kterou jsme jí najali. O peníze jsme totiž nikdy neměli nouzi. Táta jich vydělával dost…

Na tom místě jsme žili necelé čtyři roky. A teď jsme se přestěhovali sem. Do malinkého deštivého městečka jménem Forks. Lilly bude poprvé chodit do školky. Najde si nové kamarády a o to těžší pro ni bude ukrývat naše tajemství. Já jsem před týdnem oslavila své sedmnácté narozeniny a měla jsem nastoupit do třetího ročníku na zdejší střední škole…

Vymanila jsem se z Lillyina objetí a posadila jsem ji na židli, abych jí mohla obout boty. Potom jsem se na ni ještě jednou povzbudivě usmála a na její dlouhé, vlnité, světle blonďaté vlásky jsem nasadila čepici, aby nenastydla, Oblékla jsem ji do teplé bundy a mohly jsme vyrazit.

„Ahoj, dědo!“ zavolala svým sladkým, dětským hláskem směrem do kuchyně a já jsem se na ni trošičku káravě podívala. Nasadila smutný kukuč. „No jo. Promiň, tati!“ zavolala znovu a z kuchyně se ozval Charlieho smích.

„Ahoj, zlatíčka moje. Užijte si váš první den v novém prostředí!“ políbil nás na čelo, jako by i mně byly čtyři roky a potom nás vyprovodil na verandu. Věděla jsem, že za chvíli bude muset odjet do své nové práce ve zdejší nemocnici. Dostal místo primáře neurologického oddělení…

Posadila jsem Lilly na sedačku na zadním sedadle a pořádně jsem ji připoutala. Potom jsem si sedla za volant a mohli jsme vyrazit vstříc novému začátku…

Nejprve jsem zastavila před budovou, která měla okna ozdobená různými sluníčky, beruškami a kytičkami. Nad velkými barevnými dveřmi byl nápis ‚Mateřská škola‘. Pomohla jsem Lilly vystoupit z auta a odvedla jsem ji do šatny. Včera už tady byl Charlie a s ředitelku vše vyřídil. Když měla Lilly obuté své papučky a v rukou svírala svého plyšového koníčka pro štěstí, tak jsem ji dala pusu na čelo a odvedla jsem ji k mladé, usmívající se učitelce. Ta si ji převzala a Lilly mi naposledy vesele zamávala. Dívala jsem se za ní a nemohla jsem uvěřit tomu, že je to právě moje dcera. Ta krásná holčička, která teď statečně kráčí do školky mezi naprosto cizí lidi.

Vrátila jsem se zpět k mému modernímu autu a dojela jsem do školy. Parkoviště bylo z větší části už zabrané, takže jsem zaparkovala na místě daleko od budov. Došla jsem do přijímací kanceláře, kde mi milá paní sekretářka poskytla rozvrh, mapku školy a vše potřebné informace. Poděkovala jsem jí a vešla jsem mezi ty davy lidí, kteří se hemžili téměř všude. Všichni se za mnou otáčeli a se zájmem mě pozorovali. V tuhle chvíli jsem si přála být v Lillyině kůži. Mít tu kuráž a radost z toho všeho jako ona.

Zmateně jsem bloumala dlouhými chodbami a zaboha jsem nemohla najít učebnu angličtiny. V tom mi ale někdo zaklepal na rameno. Otočila jsem se a spatřila jsem naprosto dokonalou dívku. Její krátké, černé vlasy měla rozčepýřené všemi možnými směry, ale slušelo jí to. V jejím bledém obličeji sídlily zlatavé oči, malý dokonalý nos a plné rty, které se rozpínaly do přátelského úsměvu.

„Ahoj, já jsem Alice,“ pozdravila vesele a já jsem žasla, jaký úžasný zvonivý hlásek má. „Ty musíš být Bella, je to tak?“

S úsměvem jsem přikývla. Ani to nešlo jinak. Jakoby ta Alice kolem sebe nosila okruh dobré nálady, do kterého se každý na koho promluví, okamžitě chytí.

„Všimla jsem si, že do té mapky zíráš trošku zmateně,“ usmála se soucitně. „Nechceš pomoct najít nějakou učebnu?“

„To by bylo milé,“ roztáhla jsem obličej do vděčného úsměvu. „Nevíš, kde je učebna angličtiny?“

Zasmála se zvonivým smíchem. „Vím. Mám tam totiž právě namířeno. Pojď,“ zatáhla mě za ruku a já jsem v první chvíli byla překvapená její ledovou kůží, ale později jsem si toho přestala všímat. Došly jsme až do třídy, která byla vymalována do ošklivé barvy, která byla kdysi nejspíš bílá, ale teď připomínala spíš hnědo-žlutou. Alice mě zatáhla až k zadní lavici a doslova mě zatlačila na židli.

„Jaké máš další hodiny?“ ptala se se zájmem. Ukázala jsem jí rozvrh a ona radostně zavýskla.

„Jé, ještě spolu máme trigonometrii, dějepis a matematiku. Chemii s občankou budeš mít s mým bratrem Emmettem, tělocvik s biologií s mým druhým bratrem Edwardem – ten bude nadšený. No a zeměpis máš s mou sestrou Rosalii. Té se budeš líbit,“ usmívala se a já jsem zírala na to, kdo všechno na téhle škole jsou její sourozenci. Jako by mi snad četla myšlenky a věděla, na co se jí chci zeptat, začala mi vše vysvětlovat.

„Víš, dohromady nás je pět sourozenců. Ale mí opravdoví bratři jsou pouze Emmett s Edwardem. Rosalie a můj další bratr Jasper jsou dvojčata. Ale všem nám umřeli rodiče a adoptoval nás doktor Cullen s jeho ženou Esme. Ale jsou to ti nejlepší rodiče, jaké si může kdokoliv přát,“ zasnila se s úsměvem.

V tu chvíli zazvonilo a do třídy vešel postarší učitel. Mohlo mu být maximálně čtyřicet a zdál se být milý.

Učivo bylo jednoduché. Vlastně jsem ho už uměla.

I když jsem na základní škole promeškala skoro jeden celý rok, tak jsem se učila velice dobře a neměla jsem s ničím problémy. Měla jsem takové to štěstí, že mi stačí si jednou přečíst zápis a už jsem ho uměla nazpaměť.

Když hodina skončila a všichni se tlačili ve dveřích, tak jsem postřehla, že Alice sedí, jakoby byla v transu. Zírala nepřítomně před sebe a ústa měla lehce pootevřená.

„Alice, děje se něco?“ zeptala jsem se opatrně a ona najednou na židli poskočila a úplně se probudila.

„Ne nic. Jen jsem se nad  něčím zamyslela,“ usmála se a už kráčela ke dveřím, za nimiž jsem spatřila vysokého, svaly nabušeného kluka se stejně bledou pletí, zlatýma očima a černými vlasy jako Alice. On měl sice vlasy lehce kudrnaté, ale barvu měly naprosto stejnou. Jako černý uhel.

Přátelsky se na nás usmíval.

„Nazdar, Emmette,“ pozdravila ho Alice.

„Tě pic, skrčku!“ zasmál se na ni a Alice ho vrazila do ramene. Výš totiž, chudák, nedosáhla. Byla oproti němu strašně drobná. Emmett se zahihňal a tázavě se otočil na mě.

„Tohle je Bella Swanová. Budete mít spolu občanku a chemii. Tak se o ni postarej a ať se jí nic nestane!“ pokárala ho s úsměvem.

„Pche… Jako by jí snad se mnou hrozilo nějaké nebezpečí!“ prohlásil vážně. Stála jsem od něj necelý metr. On natáhl svou dlouhou paži a přátelsky si mě k sobě přitáhl, přičemž jsem zakopla o vlastní nohu a nebýt jeho pohotového zachycení, zcela jistě bych skončila na zemi.

Alice protočila oči v sloup.

„No… Přiznávám, že nejlehčí to zrovna nebude,“ řekl Emmett vážně. „Ale já se o ní postarám!“ zazubil se na ni a s jednou rukou přes mé rameno – prý pro mou bezpečnost - mě odváděl na opačný konec školy k učebně chemie…


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 1. kapitola:

 1
04.10.2011 [16:04]

Veubellazačíná to rozhodně zajímavě, jdu číst dál Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!