Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co s nocí prázdnou, když ty jsi pryč... - 2. kapitola

Co s nocí prázdnou, když ty jsi pryč... - 2. kapitolaNemocnice, krev, smrt...

Ležela jsem na zemi a kolem mě byly kaluže krve.

Rudá barva, rozléhající po zemi kolem mého nehybného těla, se zdála jasnější než Edwardův konejšivý hlas nebo prudká bolest v mém břiše. Byla jsem dezorientovaná, nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem a co se stalo, dokonce i ten překrásný obličej naklánějící se nade mnou mi zmizel v temné mlze a já se ponořila do světa bdění…

Viděla jsem své nehybné tělo potřísněné krví a svá ústa doširoka otevřená, věděla jsem, co ta ústa chtěla říci jako poslední, jaké jméno chtěla vyřknout jako své poslední činy. Edward, to jméno jsem měla na jazyku, tlačilo mě v hrudi, ale srdce nemělo dostatek síly, aby to jméno vyječelo do světa.

Věděla jsem, co se se mnou děje. Edward se nade mnou skláněl, ale já neviděla jeho tvář, tak jak bych měla vidět, viděla jsem jeho záda. Byla jsem duch…

Šokovalo mne to, nikdy jsem nevěřila na posmrtný život, a teď jsem se skláněla nad svým mrtvým tělem a… necítila nic. Letmo jsem se dotkla Edwardovy paže, nic. Začalo pršet, viděla jsem, jak kapičky dopadají do té kaluže krve, ale já nic necítila. A když začal Edward bolestně křičet, nepociťovala jsem žádnou úzkost.

„Bello?“ ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se. „Panebože.“
Přede mnou stála dívka se zlatými vlasy a s modrýma očima. Její dlouhé černé šaty jí dopadávaly až k nohám. Neměla křídla, ale já poznala, že je to anděl.
„Vím, že jsi vyděšená,“ začala. „Ale… zemřela jsi.“ Jo, to vím taky! „A mé poslání je postarat se o tebe. Jistě, chtěla by ses vrátit zpět, ale s tím ti já nemohu pomoci.“
„Prosím!“ zašeptala jsem a snažila se udržet slzy.
„Andělé nepláčou,“ prohodila dívka a zkoumala můj obličej. Za normálních okolností bych zrudla jako pivoňka, ale teď jsem nemohla, nešlo to, emoce se ve mně naprosto ztratily.
„Ty jsi chtěla plakat?“ zeptala se mne. Nepřítomně jsem přikývla, co je na tom divného? Nesmí se snad v nebi brečet? Je to moc sobecké?
„Dobrý Bože!“ zařvala dívka tak hlasitě, že přeřvala i houkání zrovna přijíždějící sanitky. Otočila jsem se, abych na ni viděla, a spatřila jsem, jak pokládají mé mrtvé tělo na nosítka, Edward zdrceně stál a působil dojmem, že vypustil duši. Ne, ale on není žádná guma, u které můžeš vypustit dušičku. Zatracené myšlenky! Nemůžou mi dát chvilku pokoj?
„Co se stalo?“ optala jsem se.
„Musím tě vrátit zpátky do tvého těla.“ Už mě tlačila k sanitce, ve které ležela nějaká mrtvola – já.
Neptala jsem se, proč to udělala, na to jsem byla až moc spokojená. Ovšem když jsem spatřila tu ležící mrtvolu, úsměv na rtech mi ztvrdnul.

Mé jindy kaštanové vlasy byly zalepené a rudé. Můj obličej byl zdrcený, nos nakřivo a otevřené oči… Na to se nedalo dívat, kam zmizela moje hnědá kukadla? Teď tam bylo jen bělmo. Po zádech mi přeběhl mráz. To nemůžu přežít…

***

Píp…

Píp…

Bolela mě hlava. Víčka jsem měla moc těžká na to, abych je mohla od sebe odlepit. Tělo jsem měla podivně vláčené, kdybych se jen pohnula, rozhodně by mi křuply všechny kosti v těle. Cítila jsem se jak hadrová panenka.

Píp… Zatraceně, co to je za protivný zvuk? Bolí mě z něj hlava!

Dotyk něčeho studeného na mé dlani. Dokáži vnímat… Takže nejsem mrtvá? Nejspíše ne, kdybych byla mrtvá, tak bych nemohla pociťovat takový hlad, žízeň a touhu něco dělat, opravdu jsem se nudila.

Zřetelně jsem cítila, jak se mi velice pomalým tempem zvedá hrudník a jak mi nosem proudí čerstvý vzduch do plic. Dodávalo mi to jakousi energii, víčko na mém pravém oku se křečovitě zavřelo. To bylo dobré znamení, měla jsem nadvládu nad vlastním tělem. Pokusila jsem se otevřít obě oči, ale viděla jsem jimi jen malou skulinku, a v té bylo samé bílo. Znovu jsem je zavřela a pak zase otevřela.

Píp, píp, píp… Ach jo, ať toho ten přístroj nechá!

Rozlepila jsem od sebe těžká víčka a zahleděla se do těch úžasných zlatavých očí, sklánějících se nade mnou. Zalapala jsem po dechu – což bych si možná ani neuvědomila, kdyby další z přístrojů nezaškobrtl v pískání. A pak se zlaté oči rozplynuly, byly pryč. Musela jsem několikrát zamrkat, abych si uvědomila, že jsem si to vlastně celé namlouvala. Podívala jsem se na ruku, kterou měla původně držet jeho chladná dlaň, a spatřila jsem svoji dlaň položenou ve studené vodě… To bylo ono…

„Ach, Bello! Ty ses probudila!“ Kdo to tady tak křičí? Byla jsem naprosto dezorientovaná… Nemohla jsem se vyznat ve vlastním těle, natož v okolí. Pomalu jsem posouvala hlavu směrem k tomu hlasu a rozpoznala ženu středního věku…

„Abych se ti představila,“ řekla žena a natáhla ke mně ruku, byla mi nějak povědomá. „Jmenuji se Stephanie Meyerová…“ Meyerová? „… živím se jako spisovatelka a napsala jsem několik bestsellerů.“ Hrdě vypnula hruď a našpulila své plné rty namalované křiklavě červenou rtěnkou.

„Ano, jistě,“ přitakala jsem rozpačitě. Naprosto jsem nevěděla, jak se mám zachovat.

Meyerová mi něco říkalo, ale jen chabě… Na chvíli se mi před očima objevil nápis – bílý na černém – Stephanie Meyerová… Nedokázala jsem si vzpomenout, kde jsem to mohla vidět.

Vyzvídala další a další otázky, ale moje hlava jako by nedokázala vymyslet formální odpověď. Stephanie vypadala zklamaně, a když na přikázání sestry odcházela z pokoje, hodila po mně ještě několik zničených pohledů. Když jí sestřička uhýbala ve dveřích, spokojeně se usmívala. Nemohla jsem si nepovšimnout, že jí podstrkává bloček s propiskou a Stephanie se jí podepisuje. Pak odešla a se sestrou jsme zůstaly samy. Ona se chovala naprosto přirozeně; autogram si položila na noční stolek a začala kontrolovat všechny mé databáze. Na tváři jí stále pohrával ten dětinský úsměv, roztomile se culila, a když mi načechrávala polštář, pošeptala:

„Tak na co se vás ptala?“

Otevřela jsem pusu a chtěla jí odpovědět, ovšem nevydala jsem ani hlásku, v hlavě jsem měla – opět – naprosto vymeteno, nebyla jsem schopna rozpomenout si ani na jedinou otázku, to jsem opravdu nevnímala?

„Zřejmě si to nepamatujete,“ povzdechla si sestřička.

„Proč bych si to neměla pamatovat?“ Před očima jsem znovu viděla své zkroucené tělo špinavé od krve, co se mi stalo? Uzdravím se?

„Měla jste opravdu těžký otřes mozku, stále ho nemáte natolik aktivní, aby byl schopen rozpomenout si na vše…“ na chvíli se odmlčela. „To není vše…“ Vytřeštila jsem oči a čekala, co mi poví. „Máte naštípnutou holenní kost, vyvrtlé koleno, potlučené orgány…“ pokračovala ve svém výkladu dál, ale já nebyla schopna vnímat, netušila jsem, že mé úrazy jsou až tak vážné.

„A bude to mít nějaké trvalé následky?“ optala jsem se otázky, která mě nejvíce tížila. Chvíli vládlo v místnosti ticho, až pak se sestřička zhluboka nadechl a…

Ozvalo se zaklepání a dveře se malinko pootevřely. „Můžu dál?“

Sestřička, která doposud seděla na kraji mé postele, vylítla jako střela a snažila se uhladit moji peřinu. „Jistěže,“ odpověděla a odešla.

Na krátkou vteřinu jsem tu byla sama, než se do místnosti přiřítil Edward, mé srdíčko nadšeně poskakovalo, když se nakláněl, aby mi podal překrásně zbarvenou kytici plnou těch nejrůznějších vůní. Zarděla jsem se, když jsem si prohlížela tu nálož květin a uvědomila si, že mi je natrhal z lásky.

Políbil mě letmo na čelo, cítila jsem, jak tuhne, když se jeho rty dotkly mé pokožky, možná byl nervózní, ale snažil se to nedávat najevo.

Pak nastalo ticho, možná že bych Edwarda políbila, kdyby mě k posteli nepřivazovaly ty dotěrné hadičky.
„Ahoj,“ řekl a usmál se tím nejokouzlivějším úsměvem, naprosto jsem roztála, měla jsem dojem, že se blahem tetelím.

„Ahoj,“ odpověděla jsem formálně.

Pak se ke mně znovu naklonil, cítila jsem na tváři jeho dech a otřásla se, když jsem si vzpomněla, že přesně toto udělat tehdy v knihovně… Připadalo mi to tak dávno…

Jeho rty se narychlo dotkly těch mých, skoro by se to ani nemuselo považovat za dotyk, když tu se napřímil a koukal z okna do krajiny.

„Co je?“ byla jsem upřímně zvědavá.

„Nic,“ zalhal, bylo to na něm poznat, ale nechtěla jsem ho hubovat.

„Jo, a děkuji, žes zavolal tu sanitku,“ řekla jsem jen tak, aby řeč nestála.

Všimla jsem si, jak Edward znovu ztuhnul, jako by se tentokrát proměnil v naprostý kus ledu… „Bello, vždyť já u toho vůbec nebyl…“

To není možné. Ozval se hlásek v mé hlavě, vždyť jsem ho viděla! Jak se nade mnou naklání a tvář má zkřivenou bolestí… Byl blázen, snažil se mi lhát, protože věděl, jak těžký otřes jsem utrpěla…

Ale viděla jsem ho z posmrtného života, což také nedává smysl… Teď jsem nevěděla, jestli je blázen on nebo já…

Lže on, já, oba, nebo nikdo?


 

Přiznám, že tato kapča byla nudná… Takže se máte na co těšit… Jinak, ráda to celý zamotávám, takže teď udělám pořádný uzel a pak to rozmotám…  A další kapča bude opravdu brzo.

Věnování patří TeenStar a domcamerci za podporu, děkuji holky!

Prosím o komenty, ty nejvíce pomůžou. :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Co s nocí prázdnou, když ty jsi pryč... - 2. kapitola:

2. Niki
29.06.2011 [17:00]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.06.2011 [16:02]

RoDiLiCh Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!