Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co kdyby - 2. díl

faxsk


Co kdyby - 2. dílCo kdyby… Dvě slova, která jsou pro člověka tak známá a vždy tak tajemná. ---***--- Edward a jeho překvapení.

„Koukej… to je ona! Moje maminka,“ pověděla někomu. Zatahala mě za rukáv, jako jsem to dělala jí, když byla malá a nechtěla někoho pozdravit. Konečně jsem zdvihla zrak k jejímu takzvanému novému kamarádovi.

„Edwarde?!“

---***---

Nemohla jsem dýchat. Držela jsem stále svou dcerku za ručku a nemohla se dívat jinam než na něj. Pozorně jsem se na něj dívala a kontrolovala každý kousek jeho těla. Je to opravdu on? Nezdá se mi to?? Zakousl se lehce do spodního rtu. Tvář měl pevnou, byl zaskočen, že mne tu vidí. Vlastně se na mě ani nepodíval, oči měl zavřené. Poté se zamračil a otočil se k nám zády. Něco zašeptal a vykročil jednou nohou pryč.

„Edwarde, počkej!“ zavolala jsem na něj zlehka. Stál jako opařený, jako by se nemohl pohnout z místa. Poté se jen k našemu směru lehce pootočil tělem a pohledem si mě změřil. V tuto chvíli jsem byla opařená a zmatená zase já. Pohledem přejel k Eleně a v tu samou chvíli se k nám otočil celým tělem.

„Eleno… pomalu jdi za mne,“ zašeptala jsem a snažila se dostat Elenku za mou osobu. Musela jsem jí pustit a oběma rukama jsem jí držela za sebou. Edward těkal očima z mé dcery na mě. Ty jeho oči. Nedokázala jsem ani dýchat. Copak by to mohl opravdu udělat? Nemohl být takový! Ovšem jeho oči byly důkazem. Poté se pořádně zaměřil na mě a o krok k nám přistoupil. Já s Elenou za zády zase udělala krok dozadu. Ty jeho oči vzplanuly. Z tmavě červené na rudou. To nemohla být pravda!

„Bello,“ promluvil konečně až skoro prosebně a udělal další krok směrem k nám. Já udělala to samé co předtím a ustoupila jsem o krok dozadu. Nevšimla jsem si ovšem, že stojíme blízko stromečku… a stalo se to. Stalo se to, co jsem v tuhle chvíli skutečně nepotřebovala. Cítila jsem, jak mi po ruce stéká malá kapka krve. Škrábla jsem se. Následujících pár sekund bylo natolik rozmazaných, že jsem nevěděla, co se děje.

„Bello, to je v pořádku. Pojď,“ konejšil mne hlas. Celá jsem se chvěla, Elena vedle mě popotáhla. To mě trochu z toho transu dostalo, podívala jsem se na svou dceru vedle mne. Nechápala co se děje a třásla se. Dívala se jen na mě. Jistě je vyděšená k smrti. Až po další sekundě jsem si uvědomila, že mě někdo drží za ruku. Edward?

„No tak Bello, pojď!“ řekla více nahlas Alice a táhle mě pryč. Pootočila jsem se zpět na místo, kde stál Edward a jen jsem viděla Emmetta s Jasperem, jak ho drží pevně za ruce a něco mu říkají. On se jim jen snažil vyrvat. Odvrátila jsem zrak zpět na mou dceru, kterou jsem opět držela za ruku. Nechala jsem se táhnout Alicí za mou druhou ruku od tohoto místa pryč. Slyšela jsem jen nadávky a rány, které patřili k boji.

Byla jsem stále jako v transu. Co se to sakra teď stalo!? Nějak jsem si ani neuvědomovala, že jsme šly stále s Alice. Ta nás dovedla k černému BMW, kam jsme s Elenou společně nastoupily a Alice nás odvezla. Ani nevím kam. Nezeptala jsem se. Nedokázala jsem nic dělat. Krom držení mé dcery za ruku - nespouštěla jsem z ní oči. Mé oči mě štípaly. Chtělo se mi plakat. Nebudu! Ne… už kvůli Eli! Zastavily jsme a Alice nám již otvírala zadní dveře. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem jí neskontrovala oči. Když může Edward pít lidskou krev proč ne zbytek rodiny. Po dlouhé době jsem se podívala jinam než na Elenu a uklidnila se. Alice měla bronzové oči, které zářili štěstím. Pustila jsem Elenu za ruku.

„Alice,“ vydechla jsem a skočila ji po krku. Nejdřív stála jako opařená, ale v následující vteřině mě také objala.

„Pojď, Esmé s Carlisle tě rádi uvidí!“ pověděla a znovu mě chytla za ruku a táhla pryč od auta. Konečně jsem se podívala kolem. Přijely jsme k honosnému bílému domu. Měl dvě patra, obrovskou terasu a byl uprostřed lesa. Jak typické. Kolem domu byly rozmístěné lucerny, po kterých rostl břečťan. Dále mě zaujaly květiny vystavěné v oknech, hrály všemi barvami.

„Počkej, Alice,“ řekla jsem a vytrhla jsem svou ruku z jejího sevření. Zatvářila se zmateně. „Já nevím, jestli chci po tom všem… Musím jí chránit. Chci, aby měla normální život,“ pověděla jsem jí a otočila se na Elenu, která stále stála u auta. Nehnula se ani o píď. Byla zmatená. Nechápala co se děje. To, co se stalo předtím, pro ni muselo být děsivé. Mé chování k tomu jistě také nepřidalo.

„No jo… vlastně,“ řekla Alice a přešla k Eleně. „Ahoj, já jsem Alice. Jsem mámina kamarádka.“ Alice se snažila být přátelská.

„Tak proč o vás maminka nikdy nemluvila?“ kuňkla s podezřením Elena a koukla se na mě. Pokusila jsem se o úsměv, ale nešlo to. Sama jsem byla zmatená. Sama jsem se snažila vstřebat všechny informace.

„Pravda, ale po kom myslíš, že máš své druhé jméno,“ zašeptala jí Alice a mrkla na ní.

„Ty víš, jak se jmenuje?“ řekla jsem zmateně. Alice se na mne otočila a usmála se svým typickým americkým úsměvem. Dala mi tím na obdiv její krásné bíle zuby…

„Co si myslíš, celou dobu jsem tě sledovala, ale dala jsi mi teda pěkně zabrat! Některá tvá rozhodnutí jsem prostě neviděla. Byla jsem strachy bez sebe. Nikdy se mi to nestalo, jen u osob, který již neměly budoucnost. Jednu chvíli jsem si myslela, že jsi zemřela… a pak najednou bum! Uviděla jsem miminko a rodný list. Elena Alice Black Swan,“ pověděla mi a smála se nad tím, jak jsem z toho všeho v šoku. Takže ona celou tu dobu sledovala mou budoucnost. „Jo a Bello,“ řekla a zatvářila se až zklamaně. „Vážně sis vzala vlka? A… a měla s ním dítě?!“ řekla snad až nechutně. To mě rozčílilo.

„Eleno, pojď ke mně,“ promluvila jsem konečně a Elenka s radostí a s poskokem přešla ke mně. Chytla mě zase za ruku. Byla zmatená a já se jí nemohu ani divit. „Alice, do mého života ti už nic není,“ řekla jsem studeně a rozhodla jsem se odejít. Co nejdřív jsem chtěla být v penzionu, popadnout věci a vypadnout. Alice se zatvářila smutně, poté se podívala směrem k domu, kde právě bouchly vchodové dveře. Já jsem se s Elenou rozešla po příjezdové cestě pryč. Bylo mi jedno, že nevím, kde jsem. Naštěstí je doba smarthphonů. Cestu si prostě najdu. Díky GPS!

„Ale snad neodcházíš… Že by konečně zbytek rodiny pochopil ten hlavní úkol být upírem? Cítím se jako mecenáš!“ řekl cizí hlas a zasmál se svému vlastnímu vtipu. Ani jsem se neohlédla, šla jsem dál. „Krásko, co jsi to sem přitáhla za sváču!“ řekl, to mě už donutilo se poohlédnout za sebe k místu, kde stála Alice. Vedle ní stál snad ten nejkrásnější člověk, kterého jsem kdy viděla… Teda druhý nejkrásnější – po Edwardovi. Na sobě měl tmavé džíny. Bílé upnuté triko, které dávalo světu jasnou zprávu, že majitel trika má vypracované tělo.  Kožená bunda mu dodávala rebelský vzhled. Pravou ruku měl zastrčenou v kapse od bundy. Bože, vypadal jako z filmu… Jak se jen jmenoval? Jo, už to mám – Pomáda! Měl černé, lehce delší vlasy, kůži světlou… a jeho oči? Modré. Blankytně modré, že se v nich snad každá žena utopila.

„Nech to být,“ zavrčela Alice. „NE!“ zakřičela, ale v tu chvíli jsem necítila nic než bolest v mém rameni. Pustila jsem automaticky Eleninu ruku.

Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Cizí ruka mne objala kolem ramen, abych se přestala cukat a aby si mě přidržela tak, jak cizinec potřebuje.

Cítila jsem, jak mi rameno hoří.

V momentě, kdy mé schopnosti vnímat opět naskočily, jsem uslyšela křik Eleny. Brek Eleny.

Poté mi to došlo… kousnul mne, krmil se ze mne… Poté jsem již zase nic nevnímala. Neslyšela jsem Elenu. Neměla jsem žádnou sílu bojovat.

Zavřela jsem oči.

Najednou jsem upadla. Cizinec mne nedržel. V duchu jsem viděla Elenu, ale ne jako nynější 10 letou Elenu, ale jako miminko. Miminko, kterému zpívám ukolébavku ve Forks. U Charlieho.

To je smrt?

Sbohem tati, sbohem mami, sbohem moje krásná a úžasná dcero. Sbohem Jakeu… Sbohem Edwarde.

---***---

Ahoj Všem čtenářům, kteří si našli čas na další díl a přečetli si jej. Mám radost, když můžu něco tvořit. Když mám alespoň chvíli času si sednout a propadnout fantasii. 

Budu velmi ráda, když mi tu zanecháte komentář k příběhu - jak negativní i pozitivní. Budu ráda za každou radu či stížnost co mi tu ponecháte.

Snad se vám tato povídka bude líbit.

Díky… pac a pusu a hlavně znovu "načtenou" Vaše BellinaTom


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Co kdyby - 2. díl:

 1
4. Zvedavka
14.11.2019 [20:42]

Teď jen upřímně doufám, že je napsáno víc kapitol, je to super:) Emoticon

3. Gabiiii
09.11.2019 [10:21]

Mega dobrý

2. vinnetou
19.08.2019 [20:14]

Ty jo, fakt dobrý.
Jen jsem nepochopila ten vtip. Ale snad neodcházíš...že by konečně zbytek rodiny pochopil ten hlavní úkol být upírem?Cítím se jako mecenáš.

1. BabčaS.
13.08.2019 [17:13]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!