Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co kdyby - 1. díl

09.08.2019 (20:00) • BellinaTom • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1816×

Co kdyby… Dvě slova, která jsou pro člověka tak známá a vždy tak tajemná. Co kdyby se stalo tohle anebo ono. Co kdybych neodjela od mojí maminky a zůstala s ní a Philem. Co kdybych byla na jiné škole a Edwarda nepoznala. Co kdyby…

 ---***---

Koukám se na hodiny a zjišťuji, že mám pouze 10 minut. Pecka! Za chvíli tu bude. Podívám se rychle do kabelky a ujišťuji se, že v ní mám vše, co potřebuji. Přejdu k zrcadlu a pozorně se na sebe podívám. Uhladím si temně červené upnuté šaty ke kolenům. Stále se rozmýšlím, jestli si mám nechat na sobě ty černé lodičky. Nebudou ty béžové baleríny lepší? Ano, sice v nich budu jistější a neupadnu, ale nebude mi to tak slušet. Oddechnu si, že jsem připravená. Alice by na mne byla pyšná, že jsem se takhle vymódila. Znovu si uhladím šaty a sednu si na postel, ale tu samou chvíli uslyším auto. Je tady! Konečně… Sejdu dolů do haly a uvidím Charlieho, jak drží foťák. Vysmátý od ucha k uchu. Na tuhle chvíli čekal velmi dlouho.

„Ale no tak, tati!“ řeknu mu a díky jeho náladě se usměji taky. Můj doprovod zaklepe na dveře a oba se směrem k nim podíváme. Táta jde otevřít a příchozího s pozdravem obejme. Nikdy jsem si nemyslela, že tohle zažiji.

„Charlie, ale no tak,“ odpoví mu mezi dveřmi a podívá se na mne. Zastaví se mu dech. To poznám i já… a to je co říct.

„Ahoj, Jakeu,“ vydám ze sebe a lehce se pousměji. Přejdu k němu a dám mu pusu na tvář. Nebudu se přeci líbat se svým klukem před tátou.

„Ahoj, lásko.“  Stiskne mi ruku. Podívá se na Charlieho a na jeho foťák v jeho ruce. „Okay, Charlie… Tak ať to máme rychle za sebou,“ řekne a zasměje se svým hrdelním smíchem, který tak miluji.

„Tak hezky k sobě děti a „SÝR“!“ řekne můj táta a stále se směje. Uděláme asi 5 fotek a Jacob vysvětlí tátovi, že rezervace je od slova rezervovat, tedy zamluvit a že na nás podnik prostě nepočká, až my se uráčíme přijít. Táta se jeho vtípkům zasměje jako vždy. Mně jen napadne, jak by asi reagoval na takovéto vtípky od Edwarda. Asi nijak. Jen by byl mrzutý… Ach Edwarde, kdybys tu tak byl.

 ---***---

„Bello, vydrž, ano? Už jsem zavolala záchranku. Budou tu každou chvíli ano…,“ uklidňovala mě Leah. Ano, díky tomu že jsem s Jakem, jsme se s Leah staly tak nějak kamarádky. Nikdy ne tak jako já s Alice. Ovšem i Leah byla pro mě velkou oporou a důvěrnicí, které jsem mohla říci nakonec vše, co jsem potřebovala.

„Leah, já to nevydržím. Už jsi volala Jakeovi?“ zeptala jsem se jí a pozorovala hodiny, které byly nad jídelním stolem. Bolelo to jako čert. Nikdy jsem si to takhle nepředstavovala. Každý se tomuto pocitu směje, než to zažije na vlastní kůži. Leah seděla vedle mě a držela mě za ruku, kterou jsem silně mačkala. Tu bolest nevydržím.

„Ano zavolala jsem mu na mobil a pro kontrolu jsem mu to zavolala po vlkodlavsku.“ Leah se snažila odlehčit situaci. „Bude tu brzy, neboj. Všechno ví. Není blbý, no ne?!“ řekla mi a lehce se ušklíbla. Obě jsme věděly, že občas je.

Přijela záchranka. Vše jsem měla nějak zmatené. Něco řešili s Leah a já jsem upadala do bezvědomí.

„Nebojte, slečno. My se o vás postaráme,“ řekl mi záchranář, když mě nabírali do sanitky. Dál jsem jen slyšela, jak povídá něco o: Je na konci osmého měsíce těhotenství, takže máme předčasný porod. Jo, začíná být v bezvědomí, to vypadá na císaře co?

 ---***---

„Eleno…,“ zašeptala jsem na svou dcerku, která ležela vedle mne v inkubátoru. Co jsem tak mezi spánkem a lehkým prozřením uslyšela, tak raději dali Elenku do inkubátoru. „Kdyby náhodou, je to sice už velké miminko a vše je v pořádku, ale prostě ať máme jistotu.“ Dívala jsem se na svou dcerku a cítila jsem, jak mi po tváři teče slza. Kdyby tu tak byl. Přála jsem si, aby tu byl. I když jsem Jacoba milovala, bylo to velmi jinak než jeho… na něj jsem nikdy nezapomněla. Ach, Edwarde. Sice žiji dál, ale nikdy na tebe nezapomenu.

 ---***---

„To nemyslíš vážně!“ řvala jsem do telefonu a snažila se uklidnit sebe i svou tří letou dceru. Bouchla jiné dítě na hřišti, takže jsem jí musela dát malou facku přes ručku a vysvětlit jí, že tohle se nedělá. Ovšem ona má svou hlavu, ovšem že.

„Promiň.“ Jediné, co mi řekl, než mi zavěsil hovor. Díky teda…  Na tebe se teda můžu spolehnout.

 ---***---

„Isabella Swan.“

Zavolali mé jméno a já si šla pro červený magisterský diplom z anglického jazyka se zaměřením na folklór. Jupí! - pomyslela jsem si. Kéž by tu byl. Vlastně oba… Kéž by tu byli oba! Edward i Jacob. Dnes jsem oficiálně M.A. Isabella Swan*) a jsou tu mí rodiče a má neposlušná dcera. Každý se na mě dívá jako na lehkou holku jen proto, že mám v šestadvaceti skoro sedmiletou dceru.

 ---***---

Mamííí…!!!“ křičí Elena cestou z svého pokoje do mé ložnice. Pomalu se probouzím a lituji, že jsem nešla spát dřív. Ovšem článek o mystické kultuře jižní Ameriky nepočkal. Přestože na něj mám dost času, abych dokázala posbírat dostatek informací. Dokonce mi i můj šéf nabídl, že mi zaplatí pracovní cestu do Brazílie, abych se tomu podívala na zoubek. Možná. Ještě si to přeci jen musím rozmyslet.

 Jsem matkou skoro desetileté holky, která mi právě skočila do postele. Má právě letní prázdniny a já, i když mám nějakou práci, mám více méně také dovolenou a slíbila jsem jí výlet.

„Klídek, holka,“ zašeptala jsem, když jsem se snažila rozlepit unavené oči. „Přece vím, co jsem slíbila! Nejdřív, ale musíme sbalit pár věcí, no ne?!“ řekla jsem jí a usmála jsem se. Ona mi úsměv oplatila a s jekotem vyskočila a běžela do svého pokoje. Slyšela jsem, jak odhodila svůj kufřík, rychle ho otevřela a začala do něj házet oblečení. „Eleno! Prosím, hezky se sbal… ano?!“ zavolala jsem na ní a smála jsem se, jak je nedočkavá.

 ---***---

Je to tři hodiny, co jsme se ubytovaly v Pensionu u Velkého orla v Minnesotě. Cesta trvala několik hodin, jsem unavená a ty dvě děti ve vedlejším domečku ne a ne přestat plakat. Štěstí, že tohle Eleně nevadí. Jak já jí jen závidím.

Pension je krásný. Má jednu velkou budovu, kde mají recepci, restauraci a několik pokojů. Poté mají pár domečků v zahradě, které mají pojmenované po určitých ptácích. Orel, Sojka apod. My máme domek s názvem Volavka. Tyhle domky jsou v nabídce vedeny jako apartmány. Na to, že si připlatíte za apartmán a nakonec nemůžete usnout kvůli sousedům, je smutné. Spíš žalostné.

Po víc jak hodině se děti vedle uklidnily a já je přestala poslouchat. Konečně jsem mohla usnout.

 ---***---

Vzbudila jsem se dřív než Elena a tak jsem napsala Jakeovi SMS, že jsme v pořádku. Je jasné, že o mě se už tolik nezajímá, ale o svou dceru se stará stále. Nebudu nijak zlá, abych mu nedala vědět, že je v pořádku, že se nám… jí cestou sem nic nestalo. Sice je s jinou ženou, ale nemám mu to za zlé. Přeci jen… já mám srdce taky přislíbené jinému.

Připravila jsem oblečení a zavolala na recepci pro jídlo na pokoj. Objednala jsem starou dobrou klasiku. Míchané vajíčka se slaninou, džusem pro Eli a kávou pro mne. Elena se mezitím probudila plná energie. Najedly jsme se, vysprchovaly a připravily na nadcházející výlet do místního národního parku Voyageurs. Obě jsme se těšily, jako malé holky. Teda alespoň jedna z nás to splňovala. I Když jí bylo již 10 a malá už úplně nebyla, pro mě vždy bude malá Elí, které jsem na verandě u Charlieho zpívala ukolébavky.

 ---***---

„Už budeme u toho jezera?“ zajímala se znuděně Elena. „Ten chlap, jak má bundu jako děda Charlie říkal, že tam budeme za chvíli!“ zamumlala a kopla do kamínku. Přicházely jsme k piknikovému místečku. Bylo tu několik dřevěných stolů s lavičkami a gril, co sliboval šerif Benks. Taky tu byla vystavěná toaleta.

Byly jsme přesně v půlce cesty k jezeru, když jsem zaslechla zapraskat větvičky. Cítila jsem se divně. Cítila jsem se, jako kdyby nás někdo sledoval. Ach ano, za to můžou ty vztahy s upírem a vlkodlakem. Stále si myslíte, že vás někdo sleduje. Přitom ty větvičky praskají pod Eli.

„To byl šerif Benks, proto má tu bundu jako děda. Budeme tam zanedlouho, neboj. Dáme si tady svačinu, odpočineme si a půjdeme dál.“ řekla jsem jí a už jsem vybalovala věci z batohu.

„Fajn...,“ řekla lehce naštvaně Eli. Že by puberta? Tak brzy?! To snad ne! Na to nejsem připravená, aby moje malá holčička měla tohle období.

„No tak… Bude sranda!“ řekla jsem jí a spiklenecky jsem na ní mrkla.

„Chybí mi tu táta!“ zašeptala a lehce popotáhla. To mi ještě scházelo. Jsem rozvedená 4 roky, z toho nejsem s Jakem spolu už skoro 7 let… ale Eli to furt nechápala. Nechtěla to chápat nebo to přijmout. Při rozchodu byla tak malinká. Nemohla si z té doby nic pamatovat. I tak jí chybí normální fungující rodina. V její situaci jsem přeci byla taky, ale naši se k sobě chovali přeci jen jinak, nebavili se spolu. Já se s Jakem furt vídám, máme se rádi, vycházíme spolu, bavíme se tak jako kdysi… furt stejně. Jen našel jinou ženu, která mu dala to, co já ne. I když je to k pobavení. Já mu dala naši dceru!

„Víš, zlato, táta s námi nemohl… Příště až budeme ve Forks, tak budeš mít zase výlet s tátou a tetou Julií,“ řekla jsem jí a snažila jsem se nadále vtipkovat jako její tatínek. Ona se jen smála, jak mi to nejde. Velmi často mi i říkala - ´Mami, takhle to ale táta nedělá!´.

Zatím co se smála a dělala skopičiny, jsem na grilu opékala nějaké klobásky a brambory. Stále jsem jí slyšela se řehtat. Přesně tak jak to dělá Jacob. Je mu tak podobná ale vlastně i mně. Mně je podobná vzhledově, až na odstín pleti. Ten zdědila po Jakeovi. Poté je humorista po něm a po mně nebojácná. Z obou z nás má to nejlepší.

Tak jsem si přemýšlela, jak je moje dcera dokonalá a úžasná. Pekla jsem nám svačinku nebo spíš oběd. Nehlídala jsem jí. Otočila jsem se ke stolu, kde byl batoh s věcmi a talíři pro nadcházející jídlo a další drobnůstky… a ona… ona byla pryč.

„Eleno?!!!“ zakřičela jsem automaticky. Nic. Nikde nic. Slyšela jsem jen zpívat ptáky a najednou utichly. „ELENO ALICE BLACK SWAN! Kde jsi?!!!“ křičela jsem, když jsem vyskočila na dřevěný stůl, abych viděla lépe do okolí.

„Mami?!“ zavolala jakoby nic. „Tady jsem.“ Snažila jsem se pomocí sluchu najít místo, odkud volala. Nenašla jsem ho, ale slyšela jsem, jak někomu říká: Vy tu krmíte zvířátka? My tu jsme s mojí maminkou na výletě, víte. Já vám ji ukážu, ano? Počkejte tady!

V tom se ukázala u stolu, na kterém jsem stále stála. Koukala na mě s pobavením. Jen kdyby věděla. S Jacobem jsme se shodli, že jí nic o nadpřirozenu neřekneme. Upíři, vlkodlaci, a jestli i něco dalšího existovalo, jsme doma a hlavně před ní neřešili!

„Eli! Tohle mi nemůžeš dělat!“ Seskočila jsem ze stolu a ihned jsem jí velmi objala. „Kde jsi byla?“ zašeptala jsem jí a ona mne hned začala tahat za rukáv mikiny.

„Pojď mami, musím ti představit svého nového kamaráda!“ pověděla a stále mě tahala za rukáv mikiny, jako by si myslela, že mne tím urychlí. Zvedla jsem se a šla za ní a nespouštěla jsem z ní zrak.

„Koukej… to je ona! Moje maminka,“ pověděla někomu. Zatahala mě za rukáv, jako jsem to dělala jí, když byla malá a nechtěla někoho pozdravit. Konečně jsem zdvihla zrak k jejímu takzvanému novému kamarádovi.

„Edwarde?!“

 ---***---

*) M.A. Isabella Swan – jedná se o anglickou verzi našeho titulu Mgr. V tomto případě je titulem M.A. jasně specifikováno, že jeho nositel má něco dočinění s humanitními obory – což jazyk a folklor dozajisté jsou. Obecně by také mohla získat titul M.Sc. – který již však nespecifikuje zaměření svého nositele.

Ahoj všem! Díky, že jste si našli čas na to kouknout na tuhle povídku. Je to jen tak pro zábavu, jako všechno okolo - no ne? :) Budu ráda za jakýkoliv komentář a vyjádření - ať pozitivní tak negativní.

A brzo zase "načtenou" :D

Díky, Vaše BellinaTom

Autor: BellinaTom, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co kdyby - 1. díl: