Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chytit lovce - 2. kapitola

lastmanga


Chytit lovce - 2. kapitola

Bellina minulost, upíři a... lovci :)

Pěkné čtení přeje Kaath.


> Lovci <

 

A tady je na začátku trailer:


 


„Ty nic nechápeš! Budou mě hledat! Můj otec mě najde a tebe zabije. A vrátí to zpátky. Tohle… Tohle to šílenství,“ ukázala jsem na sebe.

„Buď zticha,“ přerušil mě. „Smiř se s tím. Nikdo tě hledat nepůjde. I kdyby tvůj dokonalý otec zorganizoval třeba sousedskou hlídku…“ ušklíbl se.

„On žádnou nepotřebuje,“ skočila jsem mu vztekle do řeči. „Ale zmobilizuje všechny lovce a mě najde. Jmenuji se Isabella Swan a můj otec, Charlie Swan, je lovec."

 

Sotva mi to vyklouzlo z úst, zarazila jsem se. Antoi… Ehm, Anton se na mě překvapeně podíval. V jeho obličeji jsem snad poprvé zahlédla strach.

Ve vteřině se na mě vrhnul a dřív než jsem stihla zareagovat, mě povalil na lopatky na zem. Jedním kolenem mi klečel na břiše a druhé zaklínil na mém krku. Lapala jsem po dechu, začínala jsem se dusit a byla jsem dezorientovaná. Můj mozek odmítal přijmout rychlost, se kterou se to stalo.

Upír se sklonil téměř na úroveň mého obličeje. V jeho očích se zračila čirá nenávist a stejně jako tehdy večer mě napadlo, že umřu. Jenomže tehdy jsem u sebe měla zbraň. Tvrzený kůl z trnkového dřeva, který kdysi patřil mému otci.

Ale teď… Teď jsem neměla volné ani ty ruce, protože mě popadl za zápěstí a držel mi je nad hlavou.

Zoufale jsem se zmítala pod jeho tělem, ale mozek mi začínal vypovídat službu. Matné vzpomínky se mísily se skutečností.

Když mě napadl předtím, věděla jsem, co dělám. Pamatovala jsem si, že v kabelce několik palců od mé pravé ruky jsem měla schovaný kůl. Vzpomínala jsem, jak se po pádu na zem taška rozsypala, ale mně se i přesto podařilo kůl nahmatat. Všechno, co následovalo potom, je jako záběr ze špatně natočeného filmu. Ztemnělé a téměř černobílé. Jen útržky něčeho, co nejde poskládat dohromady.

Jen ta chvíle, kdy jsem pevně omotala prsty okolo kovové rukojeti kůlu, byla jediná ostrá část z celého předešlého večera. A dál byl jen zmatek. Matně jsem si vybavovala neuvěřitelnou bolest, když se mi jeho zuby zabořily do krku. Vím i to, že ta bolest přestala, jen co jsem v křeči zarazila trnkový kůl do jeho zad. Ten kousek klacku působil tak křehce v porovnání s ním, ale přesto prošel jeho kůží skoro jako nůž máslem. Hned potom, co jedno utrpení skončilo, ale následovalo další, mnohem horší a téměř připomínající agónii. Přeměna.

Hlavou mi prolétla znovu ta bodavá bolest, jak se moje vzpomínky zaběhly příliš do minulosti. Částečně mě to vrátilo do reality, ale myšlenky se mi čím dál víc ztrácely a propadaly se do tmy.

„Pro…sím…“ snažila jsem se ze sebe vydolovat dřív, než úplně ztratím vědomí. „Prosím.“

 

Tlak na krku polevil. Nevěděla jsem, kolik času uběhlo od mého posledního prosím, protože jsem úplně ztratila pojem o svém okolí. Mohlo to být pár sekund, ale možná taky několik minut nebo hodina. Roztržitě jsem zamrkala a snažila jsem se prohlédnout skrz slzy, které mi ještě neoschly.

Vzhlédla jsem k siluetě nade mnou. V bledém obličeji upíra se mísila nenávist s opovržením.

Něco, možná strach, mi nedovolovalo se pohnout. Chtěla jsem uhnout očima, ale nedokázala jsem od něj odtrhnout pohled. Zasekla jsem se v jeho očích, které byly černé a neuvěřitelně hluboké. Ztrácela jsem se v nich a strach pomalu odplouval.

„Další upíří vlastnost,“ zašeptal, když si všiml změny v mém obličeji. „Dívej se oběti do očí a ještě za tebou půjde, místo aby se snažila utéct… Náš pohled uklidňuje.“

I on se uklidnil. Pustil mě a jeho tvář se vyhladila, až byla opět bez výrazu. Jako by ani neměl žádné emoce, na rozdíl ode mě. Připadala jsem si jako časovaná bomba.

„Jsi lovec?“ zeptal se po chvíli tiše. Zavrtěla jsem hlavou, ale on pokračoval, spíš sám k sobě, než že by čekal na moji odezvu.

„Nevoníš jako oni a rozhodně v tobě není tolik nadpřirozena, ale… obyčejný člověk taky nejsi. Takže mi vysvětlíš, co se tu děje a já tě možná nechám naživu.“ Zabodl do mě pohled a já mu ho vzdorovitě oplácela.

„Nejsem lovec,“ odsekla jsem.

„Ale tvůj otec ano.“

„Ano,“ odmlčela jsem se. Přes tvář se mu mihl stín nervozity. Alespoň pro jednou jsem totiž věděla něco, co on ne.

„Je lovec,“ přikývla jsem, „ale takhle to nefunguje. Mám v sobě jeho geny a jsem napůl jako on, jenomže… Charlie nikdy nechtěl, abych se stala… lovcem. Chtěl mi dopřát normální život bez toho šílenství všude kolem. I za cenu toho, že se mi vyhýbal. Věděl, že ve mně jeho přítomnost zanechává stopy.“

Pevně jsem přitiskla rty k sobě, aby se mi netřásl hlas. Měla jsem Charliemu za zlé, že mě od sebe odstřihl, a nerozuměla jsem tomu. Kdyby mi to došlo dřív, nepřišla bych o něj úplně.

„Jak moc jsi jako on?“ zeptal se Anton.

„To… to nevím. Jak to myslíš?“

„Co umíš?“ Zamyslela jsem se.

Co umím? Nevěděla jsem, jestli o tom chci vůbec mluvit. Koneckonců, on byl stále ještě cizí, i když mě k němu něco přitahovalo. Jakési neviditelné pouto, které se mi ale vůbec nelíbilo. Já jsem ho nechtěla mít ráda.

„Já…“ začala jsem váhavě. „Myslím, že… něco umím. Teda, já nevím, že to umím. Vždycky se to tak nějak stane. Samo,“ gestikulovala jsem.

„Nejblbější výmluva malého dítěte,“ zamumlal. „Co se stane?“ dodal potom.

„Když jsem… v nebezpečí, něco se mi… sepne v hlavě. Jako když jsem se tě v noci pokusila zneškodnit. To, co jsem… Nevěděla jsem, že to umím. Jako bych to nebyla já.“

„Chceš to uhrát na rozdvojenou osobnost?“ zeptal se nedůvěřivě.

Potřásla jsem hlavou. „Já nevím, jak rozdvojená osobnost funguje. Ale pořád jsem byla… při smyslech. Prostě se to ale stalo, jako automatická reakce. Jednou, ještě na základce, jsem v sebeobraně vrazila spolužákovi nůžky do břicha. A pořád jsem byla… přítomná. Žádné okno. Pamatuju si to.“

Otřásla jsem se při té vzpomínce. Anton byl hned po mém otci a policii první, komu jsem o tom řekla.

Ten kluk, myslím, že se jmenoval George, ale klidně to mohl být i Gregory nebo Gus, na to byly moje vzpomínky až příliš mlhavé a nedokonalé. Nemohlo mi tehdy být víc než deset. Stál u mé lavice a neustále do mě rýpal. Tahal mě za vlasy a něčemu se smál. Seděla jsem na té židli jako pecka a zatínala drobné pěstičky, jak jsem potlačovala vztek. Před očima jsem viděla, jak do mě strčil. Příliš silně a já jsem spadla na zem a narazila jsem si ruku.

V té chvíli jsem přestala přemýšlet a něco se mi v hlavě sepnulo, jako když vypneš žárovku. Skočila jsem po něm.

Když mě učitelka zvedla, viděla jsem jen ty zelené nůžky v jeho břiše a všude spoustu krve, která mi tehdy ještě nevoněla. Naopak. Z té vůně se mi dělalo zle a tu směsici pachu rzi a soli jsem si ještě teď dokázala vybavit.

Zamrkala jsem.

Tahle vzpomínka nebolela. Doslova. Necítila jsem tu podivnou tříštící se bolest, která by se mi rozlézala do kůry mozkové. Bylo ticho. A to mě překvapilo. Taky to, že mi došlo, že celá ta vzpomínka mi hlavou proběhla sotva před sekundou. Jako bych se jen odmlčela. Obyčejnému člověku by to připadalo jako pauza mezi nádechy.

Fascinovaně jsem se podívala na Anto… Antona, který mi můj pohled dost netrpělivě oplácel.

„Nebolí to,“ oznámila jsem mu nevěřícně. „Ty vzpomínky.“

„Úžasné,“ okomentoval to. „Vzpomněla sis, jak jsi někomu zarazila nůžky do břicha? Tak to je fajn. Na zarážení ostrých předmětů do ostatních jsi evidentně expert. Chceš medaili?“ zasyčel sarkasticky. Ten mi asi ještě pořád neodpustil, že jsem mu provedla to samé. 

„Náhodou vím, že to přežil… Nezajímá tě, co se stalo?“ zašeptala jsem dotčeně.

„Dovedu si to dost dobře představit,“ zkřivil tvář a zašklebil se. Neuměle jsem se mu pokusila úsměv oplatit. Byla jsem ještě příliš otřesená ze všech těch událostí a toho, co jsem viděla.

„Nechtěla ses nikdy stát lovcem?“ zeptal se potom.

„Ne. Měla jsem strach sama ze sebe a nechtěla jsem, aby se opakovalo to, co se stalo. I Charlie se mě bál. Teda… ne přímo mě, ale toho, co ze mě bude. Potom, co jsem udělala, se sice postaral o to, aby se to ututlalo a změnila jsem školu a tak, ale… Pořád to potom bylo v jeho očích. Bál se, že budu jako on, že se ze mě stane vrah.“

Doufám, že si oddechne, když je teď ze mě upír.

„Co z něj v sobě ještě máš? Kromě vražedných instinktů?“

„Nejsou to vražedné instinkty,“ ohradila jsem se. „A já to nevím, co ještě umím. Možná… Možná že bych přestala stárnout, po nějaké době… Tátovi je skoro padesát, ale vypadá sotva na pětatřicet. Když mě s mámou měl, byl už lovec. Něco… něco z něj se na mě přeneslo. Geny,“ dodala jsem. Anton zachmuřeně přikyvoval.

„To ale na věcech dost mění,“ řekl nakonec a vstal. Zmateně jsem na něj pohlédla a couvla.

„Chceš mě zabít?“ zašeptala jsem.

„Zabít tě?“ opáčil a nakonec nevěřícně zakroutil hlavou. „To nikdy. Ty jsi anomálie. Budeš dokonalá. Nikdo ještě nikdy neproměnil lovce, ani částečného.“

Necítila jsem se jako něco jedinečného. Bylo mi špatně od žaludku a teď, když jsem se dlouho nehýbala, mě opět začínalo brnět celé tělo, jak pokračovala proměna. Snažila jsem se na to nemyslet, protože jed v mém těle jsem vnímala jako parazita a příliš se mi nelíbila představa, že se mi bude rozlézat žilami ještě měsíc, až mě nakonec kompletně změní.

„Když mě nezabiješ ty, jak si můžeš být tak jistý, že to neudělám já?“ zamumlala jsem. „Nebo že tě neprodám lovcům? Nechají mě být, když jim předám tebe. Můj otec se za mě postaví. Třeba… třeba najde nějaký lék.“ Krátce a tlumeně se zasmál. Znělo to trochu jako štěkání psa.

„I kdybys mě – což je naprosto nemožné – přeprala a odevzdala lovcům… Na nesmrtelnost neexistuje lék. Proč si myslíš, že se lovci podobají víc tomu, co loví, než lidem? Protože každý styk s nadpřirozenem v tobě zanechá stopu,“ odpověděl si sám. „Pokud teda náhodou přežiješ,“ dodal. „Nemusí tě zrovna proměnit upír, aby tě to postupně měnilo. Nedá se to léčit, protože to není nemoc,“ zdůraznil.

„Tak budu… Já nevím, co budu. Ale vím určitě, že tam mám větší šanci než s tebou.“ Zle se na mě usmál, evidentně si užíval, že teď má navrch.

„Pokud tě z úcty k tvému původu nezabijí, jen co se objevíš ve městě, vážně věříš, že nechají žít upíra mezi sebou? To je tak absurdní,“ zašeptal posměšně. „Dokonce bych se vsadil, že tvůj vlastní otec do tebe zarazí kůl, aby se zbavil té hanby.“ Teď už se smál a ani se to nesnažil zakrýt.

Vztekle jsem na něj zírala, jak bezohledně ničí každou moji naději. Pěkně jednu po druhé rozšlape, zadupe do země a ještě na ni plivne. Hajzl.

„Takže co bude?“ zasyčela jsem nenávistně.

„Jak jsem ti řekl před chvílí, než jsi mě zase přerušila, tohle na věcech dost mění. Byl jsem při krmení opatrný, ale ne dost. Policie by nic nenašla, ale lovci jsou něco jiného. Pokud tě tvůj dokonalý papá vážně tolik miluje, už dávno zmobilizoval všechny jednotky v okolí. Nemůžu se ani vrátit do města, abych zametl stopy.“

„Takže co?“ zopakovala jsem, protože jsem netušila, kam tím míří.

„Odcházíme. Jedeme do hor.“

Nevím, jestli mu to už někdo oznámil, ale nejbližší hory jsou odsud asi dvě stě kilometrů, protože Seattle leží v nížině.

 

 

 

Pohled nikoho

 

Venku pršelo. Carlisle Cullen rozrazil vstupní dveře stanice a rychle setřepával dešťové kapky z rukávů. Zamával do tmy, aby světelný senzor zaregistroval jeho pohyb.

Chodba v přízemí se rozzářila ostrým světlem a Carlisle přimhouřil oči, aby ho neoslepila.

Neměl to tady nijak zvlášť v lásce. Stěny byly strohé a bíle vymalované. Všechno tady, dokonce i jeho kancelář v nejvyšším patře, působilo sterilním a neosobním dojmem.

V celé budově panovalo hrobové ticho, přerušované jen kapáním kohoutku kdesi ve třetím patře a tichým vrněním žárovek. Carlisle to všechno slyšel. Dlouhá léta tréninku a neustálý kontakt s nadpřirozenem z něj udělalo cosi mimořádného s neuvěřitelnými schopnostmi. Stala se z něj zbraň.

Carlisle zahnal pochmurné myšlenky a rychle přešel k výtahu. Stisknul nejvyšší patro a otočil se právě včas, aby uviděl zoufalý obličej svého podřízeného, který dorazil sotva minutu po něm.

„Zastav,“ přecedil James Douglas skrz zuby. Pokusil se ještě zachytit výtahové dveře, ty se ale s tichým zasyčením zavřely.

Carlisle se na něj stačil usmát.

„Jsi mladší, projdeš se,“ odtušil zlomyslně směrem k zavřeným dveřím a několikrát podrážděně poklepal na dotykovou klávesnici s čísly. Chod výtahu to ale nijak neurychlilo.

Unaveně se otočil k protější stěně výtahu a zahleděl se na svůj odraz v zrcadle. Zkusmo si prohrábnul světlé vlasy, které mu trčely všemi směry. Pod očima měl temné kruhy, jako by nespal už několik dní v kuse. Skutečně si tak i připadal, rád ale předstíral, že je neunavitelný.

Pohledem se zastavil na digitálních hodinách vzadu na stěně. Bylo teprve půl čtvrté ráno. Když Carlisle vycházel z domu, všude ještě panovala hluboká tma.

Asi kolem třetí hodiny všichni lovci obdrželi rozkaz, že se mají neprodleně dostavit na stanici lovců.

Neměl tušení, co se děje, a to ho znervózňovalo. Byl zvyklý, že příkazy vydává on, a jen málokdy přišel rozkaz z vyšších míst.

Carlisle byl lovec. Vedoucí svého oddělení a šéf skupiny vycvičených zabijáků, kteří se začínali vymykat přírodním zákonům. Carlisleovi bylo už něco přes osmdesát let, ale vypadal sotva na čtyřicet. Svou silou by se bez problémů vyrovnal kterémukoli zápasníkovi světa, ale přesto to bylo málo.

Protože při boji s něčím nevysvětlitelným a nadpřirozeným je potřeba víc než neuvěřitelná síla. Carlisle absolvoval roky a roky výcviku, než to dokázal.

Postupem času se vypracoval až na velitele seattleských lovců. Zvykl si řídit svůj život po svém a většinu příkazů ignoroval. Věděl, že ať už udělá cokoli, Vedení si ho ponechá. Státy totiž nemohly člověka jako on ztratit.

 

Výtah konečně zastavil a Carlisle rychle vyrazil.

Pokračoval známou cestou ke své kanceláři. Za dveřmi, kolem kterých procházel, bylo všude ticho a klid. Jen z oddělení kamerového systému k němu doléhal tichý tlukot dvou srdcí a rovnoměrné tiché oddechování. Dotyční zjevně spali.

Carlisle chvíli odolával nutkání otevřít dveře a připravit jim nepříjemné probuzení. Nakonec se ale přinutil otočit a pokračovat dál.

Přemýšlel, co tady na stanici vlastně dělá.

Jeho dnešní budíček nebyl rozkaz. Bylo to volání o pomoc, které mohl použít kterýkoliv z lovců v zoufalé situaci. A vzhledem k tomu, že se všichni měli dostavit na stanici místo do terénu, neměl se ani čeho chytit.

Podobné situace neměl rád a nijak se s tím netajil. Chvíle, kdy byl odkázaný na rady a pomoc ostatních, ve skrytu duše nenáviděl.

Carlisle udělal ještě několik kroků k proskleným dveřím, na kterých stálo jeho jméno, a s prásknutím je otevřel. Za nimi se nacházela ještě jedna chodba. Carlisle pokračoval až nakonec a vešel do zasedačky.

Všichni už seděli na svých místech. Koutkem oka zaregistroval, že i Douglas stihl dorazit.

„Jdeš pozdě,“ oznámil Carlisleovi tiše Edward, který seděl přímo naproti němu. Oči měl opuchlé od spánku, ale jinak na rozdíl od ostatních nevypadal nijak unaveně.

„Jsem šéf, nemůžu přijít pozdě. Všichni ostatní prostě přišli dřív,“ odtušil Carlisle jeho směrem.

„Rose,“ obrátil se na svou dceru, která seděla asi tři místa od Edwarda. „Zaběhni ke kamerám a probuď ty idioty, kteří spí, když mají mít směnu. Nesnaž se být jemná,“ dodal.

Carlisle přešel do čela zasedačky a pohledem přelétl po židlích volně rozestavěných po celé místnosti.

V místnosti bylo kromě něj už jen devět lidí. Zadíval se na svou ženu, která mu pohled opětovala a trochu se usmála. I když vstala sotva před půl hodinou, stihla se už nalíčit i učesat a nejspíš i vypít několik hrnků kávy. Přesto ale působila ztrhaně.

Zatímco ji Carlisle sledoval, její prsty neuvěřitelnou rychlostí běhaly po klávesnici notebooku, který měla položený na klíně. Esme byla odborník přes počítače. Carlisle ji podezříval, že se dokázala nabourat i do tajných vládních složek a v případě potřeby většinu z nich vymazat. Byl si jistý, že nebýt jí, už by na něj byl dávno vydán zatykač.

Ještě jednou se na ni usmál a obrátil se čelem k ostatním.

„Doufám, že jste měli dost pádný důvod k tomu, abyste ztropili takový poplach a nahnali celé oddělení o půl čtvrté do kanceláře. Takže sem s tím,“ oslovil je všechny najednou, protože pořád neměl tušení, kdo spustil SOS.

Pohledem vyhledal Alici s Emmettem. Seděli vedle sebe, oba zamračení a s tichým odhodláním ve tvářích. Kdykoliv byl nějaký problém, byli to vždycky oni dva, kdo se ho chtěl ujmout jako první. Carlisleovi připadalo, že jsou u všeho a všude. Ale i oni se teď tvářili nechápavě.

Za nimi se o zeď opíral Jasper, jednu ruku volně položenou na Alicině rameni. V obličeji měl lehce otrávený výraz, ale jinak se nijak zvlášť nevzrušoval, stejně jako Edward sedící o několik míst před ním. Jenomže ten se nevzrušoval nikdy.

Kromě Carlisleovy rodiny tady byli v Seattlu už jen další tři lovci. James Douglas, Nettie Maloryová a Charlie Swan.

Carlisle se pohledem zastavil na něm.

„Charlie?“ oslovil ho tiše. Nemusel promluvit nahlas, aby se oči všech přítomných okamžitě upřely na něj.

Charlie vzhlédl a jeho oči se střetly s Carlisleovými. Ruce zatínal v pěst, až mu na pažích naběhly žíly, a na čele se mu perlil pot.

„To já jsem spustil SOS,“ řekl konečně. „A věřte mi, že bych to neudělal, kdybych si nemyslel, že už nemám na výběr.“

„Co se stalo?“ zeptala se Rose ode dveří a Carlisle se na ni překvapeně podíval. Byl natolik zabraný ve svých myšlenkách, že si ani nevšiml, kdy přišla.

„Moje dcera,“ odpověděl jí Charlie zničeně.

V místnosti to tiše zašumělo. O Isabelle před nimi Charlie nemluvil. On nikdy nechtěl připustit, aby se z ní stal lovec, i když k tomu měla výborné předpoklady.

Dělal všechno pro to, aby ji udržel co nejdál od jakéhokoli styku s nadpřirozenem, sebe nevyjímaje. Charlie zastával – podle Carlislea směšnou – teorii o tom, že to lovci jsou ti špatní, ačkoliv byl sám jedním z nich. Z úcty k příteli ale Carlisle nikdy nic neřekl. Respektoval Charlieho rozhodnutí, nejspíš založené i na tom, že lidé v téhle profesi často umírali až příliš mladí.

„Co se jí stalo?“ Carlisle ho kývnutím hlavy pobídl, aby pokračoval. Charlieho Swana měl rád a byl už dopředu odhodlaný mu pomoci.

Byl to jeden z mála lidí, jejichž názor byl ochotný vyslechnout. Carlisle ho znal ještě z dob, kdy sám začínal. Potom, co ho z Phoenixu přeřadili do Seattlu, v něm získal Carlisle silného spojence.

„Zmizela,“ odpověděl Charlie. „Prohledal jsem už celý Seattle. Prolezl jsem všechny parky, zazvonil snad na tisíc dveří a vyslechl všechny zasrané feťáky v okolí, jestli něco neviděli. Nikde po ní není ani stopy.“

„Má u sebe telefon? Esme, zadej ho do GPSky,“ otočil se na ni Carlisle.

„To už jsem zkoušel,“ odsekl mu Charlie unaveně. „Zkusil jsem snad všechno. Jsem úplně zoufalý, jinak bych to zkurvené červené SOS tlačítko nikdy nezmáčkl. Já ji chtěl od toho šílenství držet dál. Chtěl jsem, aby žila normální život.“

„Teď budeš rád, pokud bude žít vůbec nějaký,“ ozval se James Douglas.

Carlisle ho probodl nevěřícným pohledem. Věděl, že James nedokáže vést normální konverzaci, aniž by se do někoho nenavážel, ale ve skrytu duše doufal, že alespoň teď by mohl držet ústa zavřená. Zvlášť když on sám nedávno přišel o dceru.

„Charlie, kdy jsi ji viděl naposledy?“ zeptal se rychle Edward.

Charlie se neochotně odvrátil od Douglase, stále připravený se po něm vrhnout.

„Viděl jsem ji asi kolem půlnoci. Já…“ odmlčel se a nervózně přejel pohledem po ostatních. „Pohádali jsme se. Bella… Utekla z domu. Nebylo by to poprvé, myslel jsem, že si posedí deset minut na verandě a vrátí se, až ji to přejde… Ale nevrátila se. Když jsem zjistil, že je pryč, okamžitě jsem ji šel hledat. Obešel jsem všechny její kamarádky. Volala Angele, ale nedorazila k ní –“

„Počkej,“ přerušil ho Carlisle. „Říkals, že takhle neutekla poprvé?“

„Soustavně porušovala zákonem nařízenou večerku a ty jsi ji nenahlásil?“ zasyčel Douglas.

„Drž hubu, Jamesi,“ vmísil se do rozhovoru Edward. „Teď nejde o nějakou zasranou večerku, kterou ty sám nedodržuješ.“

Carlisle neodolal ušklíbnutí, když Douglas naprázdno otevřel pusu a nakonec skutečně zmlknul. Byl rád, že to Edward řekl, protože on sám ve svém postavení nemohl, i když si to nesčetněkrát přál.

Vážně neměl Douglase rád. Jenomže byl stejně jako všichni ostatní příliš dobrý na to, aby ho mohli postrádat.

„Klid,“ požádal nakonec Carlisle netrpělivě. „Shrneme si to, dělejte si poznámky.“

„Vlastně bych byl rád, kdyby to bylo mimo záznam,“ zamumlal Charlie. „Prostě ji jen musíme najít. Prosím.“

„Jsem zvědavý, jestli bys to samé udělal i pro Charlottu. Té ses ani nenamáhal pomoct. Když jsme ji našli, ještě dýchala,“ na konci už Jamesovi přeskakoval hlas. Prudce vstal a jeho židle se posunula o několik čísel dozadu.

„Jamesi, teď není čas na nějakou osobní pomstu.“ Carlisleův hlas byl chladný, i když uvnitř něj to vřelo. James totiž ťal do živého.

Douglas nebýval vždycky takový. Podle ostatních to býval správný chlap, ale ztráta dcery z něj udělala jiného člověka.

Když lovci našli Charlottu napůl roztrhanou v doupěti vlkodlaků, ještě dýchala.

Té mise se účastnil je Carlisle, Alice a malá Nettie. Ten měsíc bylo neuvěřitelné množství případů, a i když Carlisle dělal, co mohl, nemohl Douglasovi na pomoc půjčit víc než tři lidi.

James byl přesvědčený, že Charlottě mohli pomoct. Carlisle to ale neudělal. James ho vinil, že ji nechal zemřít jen pro to, že by nestrpěl, aby se z jeho dcery stalo… to.

„Charlie, pokusil ses Isabellu vystopovat?“ přerušila Rose nepříjemné ticho. Hlas se jí trochu třásl, ale přesto zněla rozhodně.

„Chtěl jsem. Vážně jsem se snažil. Ale její pach… Mizel. Stopoval jsem ji. Šla přes Thomas Street a její pach na rohu zmizel. Jakoby se vypařil. Jenomže já jsem necítil nikoho jiného, kdo by jí to mohl udělat.“

„Zmizela?“ ozvala se Nettie Maloryová tiše. „To ale není možné. Třeba… Třeba jsi měl nějaký výpadek…“ navrhovala.

Nettie k lovcům přidělili sotva před měsícem. Neměla ani pořádný výcvik a převážně pomáhala Jasperovi s analýzou v laboratoři nebo Esme v IT oddělení. O tom, jak lovci fungují, měla představu jen díky učebnicím, které se dost lišily od skutečnosti.

„Chvíli jsem ji cítil a potom najednou nic,“ odpověděl jí Charlie. „Asi o padesát metrů dál jsem ji ucítil znovu. Sledoval jsem její pach, ale ztrácel se snad každých dvacet metrů. A potom jsem to ucítil,“ odmlčel se a jeho obličej byl jako z kamene. V hlase neměl žádné emoce.

„Byl tam upír. Tu sladkou vůni bych poznal úplně všude. Musel být neuvěřitelně starý, protože z toho přeslazeného aroma se mi dělalo zle. Mladí voní jinak… čerstvěji.“

 

 


 

 

 

Tak, a je tu konec druhé kapitoly, která je věnována myfate za její korekci. Musím říct, že mi to dalo docela dost práce, hlavně s rozhodováním, jak dvojku napsat. :)

Původně to měl být pohled Carlislea, ale nakonec jsem si řekla, že bude srozumitelnější tahle verze.

Snad se líbila. ;)

 

Vaše Kaath

 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Chytit lovce - 2. kapitola:

 1
27.05.2013 [14:16]

jaaajaaaÚžasný Emoticon
Tohle už sem ti říkala sice několikrát, ale na to, že je to tvoje první povídka je to naprosto dokonalý Emoticon
prostě sem ti to musela zopakovat Emoticon
těším se, co bude dál Emoticon Emoticon

5. Swan
27.05.2013 [12:02]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Moc pěkné :D Emoticon Emoticon Emoticon Těším se na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Ace
27.05.2013 [10:25]

Emoticon Emoticon Emoticon

3. matony
26.05.2013 [17:33]

super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26.05.2013 [12:13]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. myska98
25.05.2013 [19:05]

Super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Už se těšim na další díl Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!