Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chytit lovce - 3. kapitola

07.06.2013 (20:00) • KaathCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1412×

„Chvíli jsem ji cítil a potom najednou nic,“ odpověděl jí Charlie. „Asi o padesát metrů dál jsem ji ucítil znovu. Sledoval jsem její pach, ale ztrácel se snad každých dvacet metrů. A potom jsem to ucítil,“ odmlčel se a jeho obličej byl jako z kamene. V hlase neměl žádné emoce.

„Byl tam upír. Tu sladkou vůni bych poznal úplně všude. Musel být neuvěřitelně starý, protože z toho přeslazeného aroma se mi dělalo zle. Mladí voní jinak… čerstvěji.“

Pohled nikoho:

Carlisle zaťal ruce v pěst.

„Tohle už je do záznamu,“ zavrčel. „Esme, sepiš zprávu. Ehm… Jeden z našich lovců zaregistroval ve městě… Kde přesně to bylo, Charlie?“

„Dvacátá ulice,“ odpověděl tiše. „Carlisle, jeho pach se zkřížil s jejím. Sledoval jsem ho sám, protože jsem byl zoufalý. Na konci Dvacáté ale jejich vůně zmizela. Definitivně. Prohledal jsem snad celou čtvrť, jestli ho ještě neucítím, ale jako by tam vůbec nebyl.“

V celé místnosti se rozhostilo ticho. Každý byl ponořený ve svých myšlenkách a úvahách. Carlisle ho přerušil.

„Vyrážíme.“ Zněl rozhodně. Veškerá jeho únava byla při zmínce o starém upírovi pryč. James Douglas ani Charlie totiž nebyli jediní, kdo kvůli nadpřirozenu přišel o rodinu.

Carlisle si ze svého předchozího života příliš nepamatoval. Všechny vzpomínky mu připadaly neuvěřitelně vzdálené a jakoby v mlze. Jedna se mu ale navždycky vryla do kůry mozkové a změnila mu od základů celý život.

Když se před padesáti lety vrátil domů, ale místo něj objevil jen trosky, uvnitř kterých našel svou první ženu a dosud nenarozenou dceru s roztrhaným hrdly a vysáté do poslední kapky.

Carlisle upíry nenáviděl. Víc než cokoli jiného.

„Carlisle, myslím, že to je ukvapené,“ přerušila ho Esme.

„Pokud chce Charlie ještě někdy vidět svou dceru, tak už před deseti minutami bylo pozdě.“

„Má pravdu,“ vmísil se do rozhovoru Edward, který do té chvíle neřekl ani slovo. „Esme, Nettie, běžte ke kamerám. Projděte všechny záznamy, které máme od půl jedenácté až do teď. Napíchněte se ke každé kameře ve městě a projděte i ty. Pokud nic nenajdete, jděte hloub.“

„Myslel jsem, že rozkazy tady dávám já,“ zabručel Carlisle, ale pokusil se o úsměv.

„Chceš ještě něco dodat?“ zeptal se Edward, který jen těžko skrýval úsměv. Jeho to bavilo. Carlislea občas napadlo, že možná právě proto patří jeho adoptivní syn k nejlepším. On si užíval ten pocit, když loví, na rozdíl od většiny ostatních, kteří v tom viděli spíš pomstu nebo povinnost.

„Alice, Jamesi, podejte hlášení a zažádejte si o všechny vojáky, které nám může Vedení poskytnout. Teď je hlavním bodem programu chytnout toho zmrda. Už měsíc jsme tu měli klid, tak je na čase začít znovu makat. Každý z vás si vezme na starost jednu z jednotek Vedení. Tak dělejte. Dokud se nedostaví vojáci, prohledejte čtvrť, ve které ho Charlie ucítil,“ odmlčel se a potom se zadíval na Charlieho. „Ty víš, že jestli se s ním Isabella střetla, tak není moc šancí, že –“

„Ona se o sebe umí postarat,“ odsekl Charlie, ale zlomil se mu hlas. Rychle se odvrátil, ale Carlisle ještě stihl zahlédnout v koutku jeho očí slzy.

Bella:

Seděla jsem pod smrkem, ke kterému mě Antoine ráno přinesl, a znuděně pozorovala okolí. Bavila jsem se tím, že jsem sledovala mikroskopická zrnka prachu a co chvíli vystřelila ruku a pokusila se je zachytit. Nutno dodat, že se mi to nepovedlo.

Ale vzpomínala jsem, že o něco podobného se se stejným úspěchem kdysi pokoušela naše kočka.

V tom byl další bod úspěchu. Dokázala jsem už celkem úspěšně používat můj nový super mozek a několikakomorovou mysl, i když jsem podle Antoi… Antona ještě nebyla plně vyvinutá.

Pátrala jsem v hlavě po vzpomínkách, které byly všechny jako špatně natočený černobílý film, a ještě k tomu v mlze. S každou uplynulou hodinou se viditelnost zhoršovala a vzpomínky se s postupující přeměnou propadaly čím dál víc do tmy. Anton říkal, že za dva týdny už kromě tmy neuvidím nic.

Proto jsem se taky snažila vrýt si do kůry mozkové co možná nejvíc za svého předchozího života.

Ano, z předchozího. Ještě stále jsem se sice nesmířila s tím, co jsem, ani s tím, že to nepůjde vrátit. Ale za těch deset hodin, co jsem tu seděla, jsem měla čas urovnat si to v hlavě.

Věděla jsem, že sama nikdy nemám šanci. Pokud mě náhodou neroztrhá divá zvěř, tak si mě najdou lovci. Ten šílený upír měl pravdu, když říkal, že mě zlikvidují, jen co mě spatří. Takoví jako oni neberou ohledy na to, čí jsem dcera.

Přitáhla jsem si kolena k bradě.

Byla mi zima a hlava mi neustálým namáháním třeštila. Cítila jsem se, jako by mě přejel tank, protože mě bolelo celé tělo.

Anton mě tady ráno zanechal se slovy, že jde vytvořit falešnou stopu. Teď už se stmívalo a korunami stromů probleskovalo už jen několik posledních slunečních paprsků, ale on se neobjevoval.

Několikrát jsem se pokusila vstát, ale neudržela jsem se na nohách. Připadala jsem si neuvěřitelně unavená. Teď už jsem tušila, proč se mě tu nebál nechat samotnou. Věděl, že bych nikam neutekla.

Připadalo mi, že čím víc přeměna pokračovala, tím jsem byla slabší. Některé části těla jsem měla těžké jako z olova a z prstů na nohách se mi vytratil cit. Jako by patřily k jinému tělu.

Ale přitom by to mělo být naopak. Neměla bych být čím dál tím víc silnější?

Slyšela jsem, jak někde v dálce za mnou zapraskala větvička.

Alespoň že smysly se mi zlepšily, když už tělo vypovídalo službu.

Lehký větřík ke mně přivál slabou vůni mého stvořitele a ještě něčeho. Nebo někoho.

Za několik vteřin se skutečně vynořil z houští a v náručí nesl drobnou tmavovlasou dívku, která mi byla neskutečně podobná. Nebo byla alespoň podobná té Belle, kterou jsem si pamatovala.

„Co je to?“ vyjekla jsem.

„Tvůj dvojník,“ odpověděl suše.

Holka, nebo spíš žena, kterou držel, měla roztrhaný krk a krev chyběla. Necítila jsem ji.

Nevesele jsem si uvědomila, že takhle jsem mohla dopadnout i já.

„Proč…? Co tady dělá?“ zamumlala jsem a do hlasu mi probublávala hysterie.

Oči jsem upírala do země, abych se na to nemusela dívat.

„Je to naše falešná stopa,“ řekl klidně.

V jeho hlase nebyly žádné emoce. Jako by držel jen nákupní tašku a ne mrtvolu člověka. Odolávala jsem nutkání zvracet.

„Vyměníš si s ní oblečení. Hodíme ji do moře, to je oblíbené místo pro zbavování těl. Za pár dní ji najdou a s trochou štěstí nebudou pochybovat o tom, že jsi to ty. Tahle je až z Nebrasky, nebudou ji hledat v okolí Seattlu, takže nehrozí, že by si vás spletli. Navíc v ní už není ani kapka krve, takže po pár dnech v moři bude její DNA neidentifikovatelná. Pokud tě budou považovat za mrtvou, budou hledat jen jednoho upíra a ne dva, takže výhoda bude na naší straně.“

„Děláš to často?“ zeptala jsem se znechuceně.

„Ne. Rád improvizuju.“

„Je to odporné,“ zašeptala jsem.

„Není. Je to jen jídlo, jsi moc přecitlivělá. Nikdy jsi nezabila třeba kuře?“

„Ne. Ve dvacátém prvním století totiž existuje něco jako supermarkety. A tohle navíc není to samé,“ odsekla jsem.

„Ale je. A teď zmlkni a převleč se.“

Uslyšela jsem tiché žuchnutí a v mém zorném poli se objevila mrtvolně bledá ruka. Rychle jsem uhnula pohledem.

„Nebudu na sobě mít oblečení mrtvé holky,“ třásl se mi hlas.

„Tak buď nahá, mně je to jedno,“ odpověděl.

Nejhorší na tom bylo, že jemu to vážně bylo jedno.

„Dej mi svoje oblečení,“ navrhla jsem.

„Vezmi si tohle,“ hodil mi k nohám sytě modré šaty na ramínka.

„Bude mi zima,“ protestovala jsem. „Kde jsi to vůbec vzal?“

„Je to její, ale vyhovuje to tvým požadavkům – neměla to na sobě mrtvola. Teď laskavě zmlkni a udělej, co ti říkám.“

Vztekle jsem si přes hlavu přetáhla tričko a rozepnula poklopec džínů, abych si sundala i ty. Cítila jsem se ponížená a zrazená a znechucená. Bylo mi zle.

„Spodní prádlo taky,“ odpověděl.

Nevěřícně jsem se na něj podívala.

„Lovci nejsou idioti. Tak pohni.“

Přitiskla jsem víčka k sobě a z koutku oka mi stekla slza. Sáhla jsem si na záda a nahmatala rozepínání podprsenky. Spadla mi do klína.

Rychle jsem přes sebe přetáhla šaty, i když mi připadalo, že už se nedokážu ani pohnout.

Z konečků prstů na rukách se mi taky pomalu začínal vytrácet cit.

Nakonec jsem si stáhla i kalhotky a stočila se do klubíčka. Z očí mi teď už nepřetržitě tekly slzy.

Třásla jsem se. Částečně zimou, protože i když mi šaty seděly, lehoučký satén mě zahřát nedokázal.

Z dálky jsem slyšela toho hajzla. Doléhalo ke mně šustění látky, jak nejspíš převlékal tu holku, a nakonec tiše zaklel.

„Vybral jsem si nejhorší možné období přeměny. Teď nemůžeš ani běžet, protože část tvého těla už má upíří podstatu, kdežto ta druhá je téměř lidská. Jsi nekompatibilní. Nejvíc upírů zemřelo právě v období měsíční přeměny, protože se o sebe nedokázali postarat.“

„A co jejich stvořitelé?“ zeptala jsem se, i když mě to nezajímalo. Jen jsem se potřebovala něčím zaměstnat.

„Kdysi nás byly tisíce. Nechávali jsme novorozené svému osudu, pokud jsme s nimi nechtěli mít už víc společného. Starat se o takové jako ty je jen trend dnešní doby, protože nás je na celé planetě sotva pár desítek.“

„Takže asi před sto lety bys mě tu nechal?“ vyjela jsem.

„Samozřejmě. A když si budeš pořád stěžovat, nechám tě tu i tak. Teď vstávej. Ponesu tě, i tak mi budeš užitečná.“

„Jak asi?“ odsekla jsem a konečně k němu vzhlédla.

Držel v ruce cosi podobného spreji nebo rozprašovači.

„Co je to?“

„Tekutý chlór, oxid uhličitý a uhelnatý. Nedávno jeden úžasný upír přišel na to, že tahle směska částečně anuluje náš pach. Prostě jako bys tam vůbec nebyla.“

„Takže o tom jsi mluvil, když jsi říkal, že jsi po sobě uklidil stopy, ale ne dost?“ zeptala jsem se.

„Ano. Mám ho už málo a je dost těžké ho vytvořit a ještě těžší sehnat. Jen málo upírů nebo lidí dokáže odhadnout správný poměr látek. Navíc se většina z nich dost těžko shání, protože musí být surové.“

„Tomu nerozumím.“ Na základce jsem měla z chemie čtyřky. Byla jsem ráda, že vím, k čemu je kyslík.

„Ani nemusíš. Stačí, když se postavíš, a já se postarám o zbytek.“

„Jak dlouho to na mně vydrží?“ zeptala jsem se, když jsem se zvedla.

Přešel ke mně a začal kolem mě rozprašovat mikroskopické kapky bez vůně. Za chvíli jsem přestala cítit sama sebe.

Ne v tom fyzickém slova smyslu, ale necítila jsem svůj pach, na který jsem si po těch několika hodinách zvykla.

Anton mě položil na zem na holé ostré skály. Byla tma, protože slunce už dávno zapadlo. Přesto jsem ale svým zlepšeným viděním dokázala rozeznat jednotlivé kameny a průrvy ve skalách.

Stáhnul si ze zad pytel, ve kterém bylo tělo mojí dvojnice. Snažila jsem se na to nemyslet, protože jsem nechtěla znovu zvracet.

Před tím než jsme vyrazili, jí znetvořil obličej. Prý to při krmení bývá u nezkušených upírů běžné, a lovci ji tak nebudou moct identifikovat.

Bylo mi z toho zle. Tak moc, že jsem to nevydržela a vyvrátila mu obsah celého svého žaludku k nohám.

Jediné, co mě hřálo u srdce celou cestu až sem, bylo to, že musí šlapat v pozvracených botách, protože je nemohl u své předchozí skrýše nechat. Zvratky totiž budí pozornost a on předpokládal, že lovci jeho předchozí úkryt najdou.

Anton se sklonil k pytli a vytáhl z něj tu dívku. Upřela jsem pohled na ztemnělé mraky na obloze, abych se na něj nemusela dívat.

Černé mračno se kupilo vzadu na obzoru a téměř se dotýkalo rozbouřeného moře.

„Blíží se bouřka?“ zeptala jsem se.

„Ano. Částečně to smyje naši stopu, kterou jsme po sobě zanechali, ale to nevadí. Lovci jsou vycvičení, ucítí ji.“

„Tak nás najdou,“ namítla jsem, protože jeho plán mi pořád nebyl jasný.

Byla jsem nastříkaná tou jeho zvláštní sloučeninou a viděla jsem, jak smazal všechny stopy po mně. Chtěl, aby si mysleli, že je sám. Ale to bylo tak všechno, co jsem stačila pobrat…

Jenomže tím, že Anton smyl všechen můj pach, vypotřeboval tekutinu z rozprašovače a teď neměl jak zničit i svoji stopu.

„Půjdeme vodou,“ prohlásil zničehonic.

Nevěřícně jsem na něj pohlédla. Dřepěl na skalním výčnělku a v rukou svíral tělo té holky.

„Do vody jde jen ona,“ zašeptala jsem.

„My taky,“ ušklíbl se na mě.

„Ale voda tu směsku přece smyje,“ namítla jsem. Jeho plán našeho zmizení měl v sobě dost velké díry.

„To možná ano, ale odplaví i náš pach. Přes vodu nás nikdy nevystopují.“

„Tak to počkej,“ zvedla jsem vztekle dlaň, abych zastavila další příval matoucích informací. „Je toho moc. Říkáš mi toho hodně, ale ode všeho kousek. Míchá se mi to a připadá mi, že vlastně nerozumím ničemu.“

„Teď nemáme čas,“ odbyl mě.

„A kdy ho budeme mít? Až mě potáhneš přes vodu? Protože já už necítím prsty na rukách ani chodidla, a nohy mám těžké jako olovo. Utopím se,“ s každým dalším slovem jsem zvyšovala hlas a na konci už jsem skoro křičela.

„Zmlkni a přestaň být hysterická,“ řekl nevzrušeně.

„Já nejsem hysterická!“ zavrčela jsem.

„A co je podle tebe tohle? Zmlkni, nemám čas se dohadovat s novorozenou.“

Vztekle jsem zaprskala.

„Včera v noci mě napadl upír. Asi před dvanácti hodinami jsem se probudila jako někdo, nebo spíš něco jiného. Pila jsem svou vlastní krev, můj známý a bezpečný svět se zhroutil jako domeček z karet a právě teď sedím na skalách s upírem a mrtvou holkou, co vypadá, jako bys ji vytáhl z drtiče. Mám právo být hysterická!“ ječela jsem na něj.

On jen dřepěl na tom zasraném výklenku a klidně mě pozoroval. To mě iritovalo ze všeho nejvíc. Ten jeho nehorázný klid ve chvílích, kdy mám chuť něco rozkopat. V tom lepším případě jeho.

Jenomže když on byl celou dobu naprosto klidný, mému vzteku taky docházela šťáva. Nakonec jsem už jen seděla a jemně se pohupovala na chodidlech. Někde hluboko uvnitř jsem ho sice strašně toužila shodit z toho útesu, ale jak mi sám párkrát posměšně připomenul, bez něj teď nemám šanci. Takže jeho vraždu budu muset odložit, pokud někdy vůbec zjistím, jak toho zmrda zabít.

„Antone?“ zašeptala jsem.

„Antoine,“ opravil mě.

„Anton je američtější.“

„Jsem Francouz,“ odsekl.

„To je fuk. Jak mě chceš dostat přes vodu, aniž bych se utopila?“

„Ponesu tě.“

„Umíš chodit po vodě? To je další skvělá upíří vlastnost?“ zasyčela jsem ironicky.

„Ne. Poběžím tak rychle, že se nepotopím. Házela jsi někdy žabky?“

„Jistě. Které dítě to nezkoušelo?“

„Tohle je to samé. Jen jsme trochu rychlejší a větší.“

„A co ona?“ zamumlala jsem.

„Asi dvě stě metrů od pobřeží je silný Kalifornský studený proud. Měl jsem čas si tu za těch pár měsíců dost věcí prostudovat. Zjistil jsem, že když něco – nebo někoho – pustíš po proudu, za devět hodin je v Kalifornii. Takže pokud správně počítám, za dvě hodiny bude naše kamarádka nedaleko Seattlu, kde ji najdou a zruší po tobě pátrání.“

„Seattle je v zálivu. Teď jsme na otevřeném moři,“ namítla jsem.

„Je jedno, kdo najde tělo a jestli to bude padesát kilometrů od Seattlu nebo přímo uprostřed města. Policii zavolají tak jako tak a vzhledem k tomu, že všichni už nejspíš mají tvou fotku, zavolají i lovce. Prosím, věř mi.“

„Neděláš to poprvé?“ zašeptala jsem.

„Ne,“ přikývl. „Čas od času jsem prostě potřeboval zmizet, a když jsi mrtvý, nikdo tě nehledá.“

„Upíři jsou nesmrtelní.“

„V Evropě není tak těžké předstírat, že jsi člověk. Nejsou tam tak přísné parametry. To jen Amerika je epicentrem téhle války proti nadpřirozenu.“

„A jinde to není? Chci říct, že v Evropě můžeš žít… prostě jen tak?“

„Nic takového jsem netvrdil. Jen říkám, že je to tam snazší. Italský prezident prý dokonce zavedl něco jako registraci upírů nebo co. I když v tom má možná prsty Aro.“

„Kdo?“

„Můj stvořitel. Cvok, který je přesvědčený, že dokáže přerušit válku a bude vládnout světu,“ řekl znechuceně.

„Ty tomu věříš,“ obvinila jsem ho.

Bylo mu to vidět na očích. On tomu věřil, i když si to odmítal přiznat. Nejspíš je stejný blázen jako jeho stvořitel, ale mně tím zasel do srdce alespoň malou naději.

„Třeba se mu to povede,“ zašeptala jsem.

„Skončí na hranici a já mu potom půjdu plivnout na hrob,“ odsekl.

„Napjaté rodinné vztahy?“ zamumlala jsem. Asi je to dědičné…

„Na tohle téma s tebou už odmítám diskutovat. Teď zůstaň tady a já se pro tebe za chvíli vrátím.“

„Poběžíš po vodě?“ zeptala jsem se a nedokázala skrýt nadšení v mém hlase.

„Tak něco.“ Taky se pousmál, zjevně spokojený, že odvedl mou pozornost.

Doufám, že kapitola aspoň trochu bavila.

Jestli jo, zanechte prosím koment. A když ne, kritiku si taky ráda poslechnu. :)

Kapitola věnována vám, drazí komentující, a taky samozřejmě úžasné Jaajaa za její názory (a občas kritiku, kterou ale potřebuju). Díky. :)

A pochopitelně i Myfate za korekci.

A mám tu pro vás ještě jeden bonus:

Takhle si představuji

Nettii Maloryovou

Jamese Douglase

Autor: KaathCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chytit lovce - 3. kapitola: