Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chuť zakázaného - 2. kapitola

28.12.2011 (11:30) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 1385×

2)

Zdál se mi strašný sen. Nejdřív mě napadl upír a pak mě zachránil Edward Cullen. Otevřela jsem oči. To nebyl sen!

Pohled mi padl na naprosto neznámou místnost, která se ale nijak moc nelišila od ostatních pokojů na koleji. Velké okno, stůl, po stranách postele, a skříň. Přes židli byla přehozená pánská bunda, kterou jsem, k mojí smůle, důvěrně znala. Byla Edwardova. Tiše jsem zaúpěla a pomalu se na posteli posadila. Bolelo mě zápěstí a nemohla jsem ho pořádně ohnout, ale rozhodla jsem se to ignorovat. A kde mám, do pekla, džíny? Díky bohu jsem na sobě měla ty pěkné kalhotky od Jessicy, které mi koupila jako takový vtípek na moje první rande. Tehdy s Mikem. Naštěstí jsem si všimla úhledně složené hromádky vedle postele, kde jsem krom kalhot měla i boty a ponožky. Rychle jsem se oblékla a opatrně vyklouzla z místnosti, s nadějí, že je Edward pryč a už se nikdy nevrátí.

„Přeju dobré ráno,“ ozvalo se mi za zády. Slyšitelně jsem si povzdechla a s vyrovnanou maskou se k němu otočila. „Máš hlad?“ zeptal se uvolněně a ukázal za sebe. Na sporáku byla pánvička přikrytá pokličkou a linula se z toho vůně vajíček a slaniny. Byla jsem pevně rozhodnutá okamžitě utéct, ale zakručelo mi v žaludku a Edward se ušklíbnul.

„Mám,“ šeptla jsem mrzutě a sedla si ke stolu. Během chvilky mi naservíroval hromadu míchaných vajec a já se do nich ostýchavě pustila.

„Bolí tě ruka?“ zeptal se Edward, když si všimnul, že držím vidličku v levé ruce.

„Asi to mám trochu naražený,“ přiznala jsem a chvilku pozorovala lehce opuchlé zápěstí.

„Fajn, potom tě odvezu na ošetřovnu,“ řekl rozhodně a pro sebe kývnul.

„Zvládnu to sama,“ vyhrkla jsem rychle, načež Edward povytáhl obočí. „Nejspíš jsi to za svůj nudný nesmrtelný život nepostřehnul, takže je možná na čase ti představit jeden takový lidský vynález-“

„Černé krajkové kalhotky?“ přerušil mě nadějně. Šarlatově jsem se začervenala.

„Ne. Jmenuje se autobus,“ dostala jsem ze sebe nakonec. Zachichotal se a energeticky začal umývat talíř po mojí snídani.

„Můžeš si dát sprchu, nebo se aspoň trochu opláchnout. Počkám dole a odvezu tě na tu ošetřovnu,“ řekl zády ke mně a já, jelikož jsem poznala že nemám na výběr, šla. Na stejném místě, jako u mě, byla malá, opět téměř totožná, koupelnička. Jen tady bylo míň věcí a zdála se být čistější. Hm, asi bych se měla stydět. Několikrát jsem zkontrolovala, jestli mám zamčený zámek a nakonec jsem ze sebe shodila oblečení.

Zalezla jsem si pod proud horké vody a zavřela oči. Byl to osvobozující pocit, přestože jsem měla žaludek jako na vodě z toho, že to nebyla moje koupelna, ale Edwardova. A taky, že jsem snědla snídani připravenou Edwardem. Co když ta vejce byla otrávená? A řekl, že mě odveze na ošetřovnu. Co když má v plánu narazit s tím svým fárem do stromu a udělat ze mě preclík? Sám si klidně odkráčí a policii řekne, že měl prostě zatracené štěstí... Stačilo doufat, že má to svoje auto natolik rád, že by ho dobrovolně neslisoval. Hlasitě jsem zafuněla a vylezla ze sprchy.

Ten ručník tady byl i předtím? Nebyla jsem si jistá, ale i tak jsem se do něho zabalila a během pěti minut už jsem lezla zpátky do chodby v džínech a tričku a černých krajkových kalhotkách.

Mezi dveřmi jsem téměř narazila na Edwarda. Usmíval se od ucha k uchu a na ukazováčku točil klíčky od auta.

„Děkuju,“ zamumlala jsem.

„Za snídani?“

„Za to, žes mě včera zachránil.“

„Jo, to jsem celý já,“ přiznal ironicky a předvedl pózu. Musela jsem se zasmát. Obula jsem si boty a bundu a následovala mého zachránce ven z budovy. Celou dobu mumlal narážky na moji osobu, ale nakonec mi dole podržel dveře, takže jsem se sklopeným pohledem prošla ven a zachumlala se do bundy, když se do mě opřel poryv ledového zimního vichru. Ploužila jsem se dva kroky před Edwardem směrem k jeho autu a měla přitom nepříjemný pocit, že jsem pozorovaná. Zejména ta část okolo pozadí...

V kapse od bundy mi zapípal mobil, takže jsem ho nemotorně vylovila a otevřela smsku od Jacoba.

Kde, do pekla, jsi? Všude tě hledám a potřebuju s něčím pomoct! Okamžitě mi dej vědět, kde vězíš! J.

„Teď si v průšvihu,“ poznamenal Edward těsně za mnou. Srdce mi divoce zatlouklo leknutím, ale navenek jsem zůstala klidná. Budu si muset pogratulovat. Rychle jsem namačkala odpověď typu - nemusíš mít starost, do hodinky jsem u tebe - a nedůvěřivě vlezla na místo spolujezdce.

No, jestli ze mě přeci jenom bude paštika, budu mít v pekle výčitky svědomí, že jsem Jakeovi slíbila něco, co nesplním. Cullen pustil nahlas rádio a světelnou rychlostí vyrazil z parkoviště. Seděla jsem přimáčknutá zády k sedačce a tiše se modlila, protože silnice byla dokonale namrzlá a teď ráno tuplem. No, nakonec jsem musela vzdát jeho řidičským schopnostem hold, dorazili jsme v pořádku.

„Bello!“ Z bíle přetřených dveří, které snad zažily i starověk, nahoře nad schody se vyřítil dva metry vysoký nervní indián, a se zabijácký výrazem vyrazil naším směrem. Pravou ruku jsem si tou druhou přidržovala na břiše, protože mě začínala parádně bolet. Cukalo mi v ní nepříjemnou bolestí, ale nemyslela jsem si, že je to zlomený, spíš naražený, i když pořádně. Ačkoliv jsem si nevzpomínala, kdy se mi to stalo. Budu se na to muset pana Cullena zeptat… Jestli se toho ovšem dožije, napadlo mě při pohledu na brunátný obličej mého nejlepšího kamaráda. Pár chvil jsem si pohrávala s myšlenkou, že do jejich hádky nebudu zasahovat, ale nakonec jsem se slitovala.

„Jakeu, v pohodě,“ vydechla jsem smířlivým hlasem. Edward vedle mě vypnul hruď a samolibě se usmál.

„Bál jsem se, aby se ti něco nestalo. Kdes byla celou noc? Proč jdeš na ošetřovnu? A co děláš s tímhle…?“ zavrčel na Edwarda, ačkoliv otázky byly mířené výhradně na mě.

„To je na dlouho. Hele, potřebuju ošetřit ruku, co kdybys počkal? Pak ti to vysvětlím, já-“

„Co ti provedl?!“

„I když mi tvoje mínění o mně nesmírně lichotí, pse, holce bych neublížil.“

„Ptal se tě někdo na něco, pijavice?“ zaprskal Jacob.

„Nechte toho. Edwarde, jdeme?“ otočila jsem se na něj. Přestože bych se na celýho Edwarda nejradši vykašlala a nechala si pomoct radši od Jakea, zvolila jsem tu jednodušší možnost. Cullen ví, o co jde, a nebude mě zdržovat tunou otázek, tudíž budu mít rychleji ošetřenou tu ruku a nebudu mít tiky z bolesti. Jacob vyvalil oči, ale Edwardovo ego očividně ještě o kousek povyrostlo, protože vykouzlil samolibý poloúsměv a ne zrovna šetrně odstrčil Jakea z cesty.

„Dovolíš, pse?“ zeptal se sladce. Vypadalo by to docela komicky, kdybych byla jen nestranný, nic nevědoucí, pozorovatel. Protože ačkoliv Edward drobek nebyl, oproti Jacobovi vypadal jako desetiletý kluk. Jake zavrčel a chytil mě za paži.

„Co ti udělal?“

„Nic. Zachránil mě… Vysvětlíme ti to pak.“ Pěkných pár minut jsme se ještě dohadovali, ale nakonec vítězil kompromis. Z jedné strany střežená strojem na vrčení, z druhé strany egocentrickým sarkastickým blbem, jsem se vměstnala na maličkou ošetřovnu. Sestra Bridgeová si nás měřila s přimhouřenýma očima a když se mě ptala - se silným britským přízvukem a jako by měla rýmu - co se stalo, nevypadala zrovna moc důvěřivě.

„Spadla jsem ze schodů,“ řekla jsem přesvědčeně.

„Jo, je to strašný tele,“ přitakal Edward.

„Kdy se to stalo?“ vydechla sestra nosovým přízvukem. Otočila jsem se k Edwardovi.

„Včera odpoledne,“ odvětil bez mrknutí oka, věrně kopírující přízvuk sestry. Zacpala jsem si zdravou rukou pusu, abych nevyprskla smíchy. Bridgeové to tak směšné nepřipadalo, ale neodvážila se proti sladkému Cullenovic výrazu cokoliv namítnout.

„Vy jste u toho byl, pane…“

„Cullen,“ řekl rychle Edward stále se stejným přízvukem. Pokusila jsem se smích zamaskovat kašláním.

„Tak byl, pane Cullene?“ Přikývnul. „A co se stalo?“

„Spadla ze schodů?“ opáčil. Sestra si odfrkla – nosovým přízvukem, čemuž jsem se samozřejmě začala chichotat, něco naškrábala do šedivých desek v rukách a s oznámením, že máme počkat na doktora, za sebou zabouchla. Podívali jsme se s Edwardem na sebe a ve stejný okamžik vyprskli hlasitým smíchem.

„Takže?“ přerušil nás Jacob. V tu ránu jsem zapomněla na smích a vybavilo se mi všechno, co se stalo. Nebyla jsem si jistá, jestli mu to chci říkat. Jasně, Jake byl můj nejlepší kamarád už od nepaměti a znala jsem ho jako svoje boty, ale právě proto jsem si nebyla jistá. Určitě začne šílet.

„No…“

„Swanovou napadl upír,“ dořekl Edward. Očekávaná reakce se ale nedostavila. Žádný křik a žádná rvačka. Jacob jen zbělal šokem a vyvalil oči.

„Bože můj – a jsi v pohodě?“ vykoktal a rychle si mě začal prohlížet. Trochu mě překvapilo, že mu na mně pravděpodobně záleželo natolik, až byl ochoten vzdát se příležitosti si pořádně vyřvat hlasivky, a místo toho bez řečí vstřebal fakt, že mě napadlo něco tak pro něj odporného, jako je upír.

Cullen si odfrknul. „Bože, to v tý palici nemáš vůbec žádnej mozek?“ zamumlal. „Stojí před tebou, mluví, dejchá, mrká a už aspoň tisíckrát ti řekla, že má jen naraženou ruku. A než se zeptáš, jestli je teda v pohodě – ano, je. Ale zkus tu otázku vyslovit a v pohodě nebudeš ty.“ Usadil se do křesla.

„Působivé,“ zamumlala jsem si pro sebe a obrátila oči v sloup.

Jake něco nesrozumitelného zavrčel, a tak Edward plynule pokračoval. „A teď ta míň zábavná část,“ řekl směrem ke mně. Vyhoupla jsem se na nemocniční postel potaženou zažloutlým igelitem a zkřížila nohy v kotnících. „Ten upír po tobě půjde, Bells.“

Nevím přesně, která část té věty mě zarazila víc. Jestli to, že jsem cílem krvelačné zrůdy, nebo to, že mě někdo takový, jako je Edward Cullen, nazval Bells.

„Jak to víš?“ zeptal se Jacob. Nepřestávala jsem si divit tomu chladnému postoji, jenž zvolil.

„Možná mám dar číst myšlenky?“ prohodil nevinně Cullen.

Během desetiny sekundy jsem zrudla jako rajčatový protlak s barvivem navíc. Slyší absolutně všechno, na co pomyslím? Ví o mých myšlenkových pochodech, snech, o tom, jak jsem přemýšlela nad tím, jak vypadá on sám bez oblečení, nebo jak… Sakra! Zrudla jsem ještě víc.

Edward se uculil. „Neboj se, nikomu nic neprozradím,“ mrknul.

DALŠÍ

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chuť zakázaného - 2. kapitola: