Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čas letí včera 1. kapitola

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (7) Predsavzatia (1) Krv na snehu (12) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 20


Čas letí včera 1. kapitola

Velká bitva utichla a Bella se stala svědkem toho, jak všichni její blízcí zemřeli. I ona sama cítí, že umírá, ale v poslední chvíli se zjeví někdo, kdo se nad ní i jejím utrpením slituje a nabídne jí druhou šanci. Je jen na Belle, zda nabídku přijme a hlavně jakým způsobem ji využije…
Poviedka je napísaná v rámci spoluautorskej poviedky

1. kapitola

Bella

Boj skončil. Prohráli jsme, všichni jsou mrtví…

To bylo to jediné, nač jsem v daný moment dokázala myslet, zatímco jsem poraženě ležela na zledovatělé a zasněžené pláni. Část těla jsem roztrhanou na kusy, vnímala jsem to, ale nebolelo to. Ne tolik jako vědomí, že Volturiovi zmasakrovali celou mou upíří rodinu, mé přátele vlkodlaky a hlavně Edwarda, to mě samozřejmě bolelo ze všeho nejvíce, protože naše láska měla přece trvat věčně…

Už jsem neměla sílu se bránit, vzdorovat, či bojovat ve jménu pomsty, tak jsem tam jen ležela, čekala na smrt, truchlila a současně se modlila za to, aby se Jacobovi s Renesmé podařilo utéct. Jasně, život na útěku nejspíš nebude nic moc, ale bude to život a o nic jiného vlastně ani nejde.

Ležela jsem tam a čekala, až na mě přijde řada při likvidaci těl. Jen jedna jediná slza mi přitom stékala dolů po tváři. Údajně upíři plakat nemohou, ale stalo se a v té jedné jediné slané kapce byla obsažena veškerá bolest, utrpení a taktéž naděje, kterou jedinou jsem zatím neztratila, protože dokud Renesmé žije, nezemřeli jsme nadarmo…

Náhle jsem uslyšela, jak se ke mně kdosi blíží, ale do tváře jsem mu neviděla, protože se o to mé oči jednak příliš nezajímaly a pak taky proto, že mě oslnila jakási nadpozemsky nádherná záře. Pravděpodobně se ale jednalo o odlesky upíří kůže, což značilo jediné, že už si pro mě jdou, aby definitivně ukončili mé utrpení a s konečnou platností způsobili mou smrt tím, že mě hodí na hranici k ostatním, ale jak se později ukázalo, nikdo z Volturiových to nebyl. Poznala jsem to hlavně podle absence té jejich hrozivě vyhlížející uniformy, protože tahle osoba, nebyla jsem si totiž jistá, zda je to muž, či žena, na sobě měla cosi bílého a zářila způsobem, jaký jsem až doposud nikdy neviděla.

Sebrala jsem veškeré pozůstatky své síly a pohlédla na ni. Nebo jsem se o to přinejmenším pokusila, ale ta záře mě dokonale oslňovala, takže to bylo trochu jako upřeně hledět do slunce. Bolely mě z toho rohovky…

„Kdo jste?“ zajímalo mě logicky, ale ta osoba neodpověděla, pouze ke mně poklekla a teplou dlaní mi něžně přejela dolů po rameni.

„Co chcete?“ zkusila jsem se tedy optat znovu, protože i když na mě přítomnost této osoby působila zvláštně a téměř útěšně, byla jsem z toho značně nesvá.

„My? My nechceme nic, ale ty ano.“

„Já?“ zarazila jsem se a nejen proto, že hlas té osoby jakoby mi zněl v hlavě, zatímco její ústa zůstávala nehybná.

„Dáme ti ještě jednu šanci. Jen jednu.“ Zvedla k mé tváři ukazováček, aby těm svým ne tak docela slovům dodala na vážnosti.

„Jak to myslíte?“ nechápala jsem nic z toho stále.

„Vrátíš se zpátky, tam kde vše začalo. Napravíš to, zvolíš si jinak a pokud možno lépe…“

„Počkej, ty… Ty mě můžeš poslat zpátky v čase?“ pokoušela jsem si to ujasnit, přestože to nedává absolutně žádný smysl přece.

„Ocitneš se zpátky ve svém starém těle a ve svém starém životě.“ Přikývla. „Dostaneš příležitost znovu prožít ony dny a změnit běh věcí.“

„Je to jisté?“ ptala jsem se a přitom se bála v to byť jen doufat.

„To co změníš v minulosti, však ovlivní nejen tvoji budoucnost, tak buď opatrná a svou budoucnost si zvol moudře, protože jakmile se čas srovná, bude všechno jinak pro mnoho z vás,“ varovala mě, že nemám být sobecká a myslet jen a jen na sebe.

„Udělám to,“ přislíbila jsem jí a snažila se cítit stejně sebejistě, jako v té chvíli zněl můj náhle tolik odhodlaný hlas.

Potom se osoba přede mnou rozplynula. Výhled mi zastínilo obří chodidlo toho siláka Felixe. Šlápl mi totiž na hrdlo, abych se nemohla vyhnout svému osudu. Ucítila jsem žár s plápolající ohnivé pochodně a pak už nebylo nic, jen bolest a temnota tak tmavá, že mě dočista vyděsilo…

***

„ÁÁÁÁÁ!“ křičela jsem zplna hrdla, až to dokonce i mně samotné rvalo uši.

„Bello, no tak, hej Bello,“ konejšil mě kdosi a pokusil se mě obejmout, ale já se s ním prala a křičela, protože už jsem se nechtěla vrátit do té všudypřítomné a tísnivé temnoty, co mě děsila.

„Pusťte mě, ne prosím, já nechci!“ bránila jsem se kolem sebe jako nějaký blázen.

„No tak, holčičko, no tak. To jsem já, táta,“ uslyšela jsem tu osobu říci a konečně jako bych jeho hlas poznala.

S leknutím jsem se od něj odtáhla, co nejvíce to bylo možné, a nevím jak, nejspíš úplně instinktivně jsem ve tmě nahmatala šňůrku od lampičky na nočním stolku. Zatáhla jsem za ni a tím rozsvítila světlo. Spatřila jsem tátu. Seděl na posteli vedle mě a tvářil se mimořádně ustaraně.

Zmateně jsem kmitala očima po setmělé místnosti a nepřestávala se divit tomu, že jsem opravdu zpátky, ve svém starém pokoji, v domě mého otce ve Forks.

„Jsi v pořádku?“ ptal se mě.

„Jo, jsem, jen… Asi se mi něco zdálo,“ odpověděla jsem nejistě, když jsem si konečně zase uvědomila, kde mám hlasivky a že je smím použít i k něčemu jinému, než ke křiku.

„To bude tím stresem z nové školy,“ pronesl uvážlivě, ale stejně se zdálo, že mu mé počínání dělá poněkud starosti.

„Ehm, jo, nová škola. To je stresující, takže ano, to bude nejspíš tím,“ souhlasila jsem s ním, ale současně jsem byla dost zmatená, protože jsem netušila, co je dnes za den a neměla jsem se čeho chytit.

„Neboj, určitě si tě tam všichni oblíbí a rychle si najdeš přátele.“

„Můj první školní den,“ došlo mi díky jeho slovům konečně. „Dneska jsem přijela od mámy a seznámila jsem se Jacobem, protože jsi mi od jeho táty koupil auto…“

„Opravdu mi nemusíš opakovat vše, co se dnes odehrálo, Bello. Zase taková skleróza totiž nejsem,“ protestoval Charlie, jenže já to neříkala kvůli němu, nýbrž kvůli sobě, protože popravdě, potom co jsem se stala upírem, spousta mých lidských vzpomínek poněkud vybledla.

„Jen jsem se potřebovala trochu vzpamatovat, ale už budu dobrá, klidně jdi zase spát, nechci tě rušit. I já si půjdu lehnout, jsem unavená,“ přiměla jsem se mu říct, abych to jednak zamluvila a jednak se ho zbavila, protože jsem skutečně potřebovala být teď sama.

Naštěstí to byl pořád ten stejný Charlie a tak mě jen pohladil po paži a po nepříliš vydařeném pokusu o povzbudivý úsměv se skutečně odebral na odchod, přičemž za sebou zavřel dveře. Na nich bylo připevněné zrcadlo a já tak konečně zase uviděla svou tvář. Byla mladá, bledá, ne tak hezká, částečně i proto, že jsem byla místy celá zarudlá a zpocená s otlačky od polštáře na lících, ale hlavně totálně lidská, takže to pro mě bylo skoro totéž jako dívat se na ducha svého minulého já a sama sobě jsem si připadala naprosto cizí…

Co si teď jenom počnu?


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Čas letí včera 1. kapitola:

2. Jessica
18.11.2021 [10:32]

Ježíš, to je tak úžasný. Už se těším na další díly. Snad se zvládnu zapojit. Zatím mám toto plnou hlavu svojí povídky. Ale už teď cítím, že tahle povídka bude skvělá Emoticon Emoticon Emoticon

1. Lorinne webmaster
17.11.2021 [23:50]

LorinneAhoj, dúfam, že to nevadí, že som do perexu doplnila, že je to spoluautorská poviedka... Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!