Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čas je jen slovo - 8. kapitola - Bonus

12.04.2012 (16:15) • AlliceVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1345×

„A padej od ní! Pořádně daleko!“

„Co?“ vyhrkl Dominik. I on byl naštvaný, avšak byl na něm vidět strach z Edwarda. „Myslíš si, že když tvůj tatíček shrábne všechnu chválu, můžeš si vyskakovat? Ona tvá nikdy nebude!“ Edward mu vrazil facku – příliš mírnou, než aby se Dominikovi něco stalo.

„Jsi slepý? Ona o tebe nestojí!“ zařval Edward. Dominik zamrkal, ale pak se vzpamatoval.

„Že nestojí?“ řekl pomalu a bylo na něm vidět, že něco chystá. Pak se rozesmál. „Nestojí? Ta děvka dá každému! Zdání může klamat – hraje to na tebe!“ Stála jsem, neschopna slova a poulila na něj oči. Myslela jsem jen na to, že Kate měla pravdu. Edward se zarazil – což byla reakce, na kterou Dominik čekal. Nadzvedl obočí a zle se na Edwarda zašklebil. Edward zatnul ruce v pěst. Čekala jsem, že Edward Dominika uhodí a Dominik půjde přinejlepším k zemi. Edward však stál bez hnutí na místě.

Zlatá barva jeho očí se pomalu zbarvila na černo. Třásl se. Z hrdla se mu vydralo zavrčení.

„Edwarde,“ pokusila jsem se vyjeknout, ale hlas mě neposlouchal. Dominik šokovaně vykřikl a chtěl zacouvat dozadu – Edward byl rychlejší. Uchopil ho pod krkem a prudce ho přirazil ke stromu. Slyšela jsem hlasité křupnutí a příšerný sten.

Snažila jsem se nedívat, avšak pohled jsem měla přikovaný k nim. Chtěla jsem Dominikovi pomoct, ale nemohla jsem se hnout z místa, nemohla jsem utéct, zakřičet – nic.

Nejhorší bylo, že jsem to vše viděla. Od změny očí po Edwardův šílený výraz. Slyšela jsem lámání krčních obratlů. Dominik zařval a rozbrečel se jak malé dítě. Po krku mu stékaly potůčky krve od Edwardových zatnutých nehtů.

Začal lapat po dechu. Vyprskl krev a… ztratil vědomí. Edward ho pustil. Zprvu se tvářil zděšeně a pak se jeho obličej pomalu obrátil ke mně.

„Bello!“ vydechl. Chytil se za hrdlo a znovu pohlédl na Dominika. Poté začal pomalu klopýtat ke mně. Tvářil se zděšeně, šíleně… strašně šíleně!

„Ne!“ naznačila jsem rty, protože mé hrdlo nedokázalo vydat jedinou hlásku. „Ne!“ Edward se zarazil. Vykulil oči a znovu těkal pohledem mezi mnou a Dominikem.

Otevřel ústa a snažil se něco říct. Zavřel je. Choval se jako člověk – jako šílený člověk. Nedokázala jsem pochopit, jak se udržel a nezakousl se do Dominikova hrdla – a popravdě nad tím jsem ani nepřemýšlela. To bylo poslední, co by mě v tu chvíli zajímalo.

Edward se znovu zmohl a otevřel ústa. „Děvka…“ zašeptal. Vykulila jsem oči. Bála jsem se, aby se Edward opět nezačal přibližovat. Mé srdce bilo na poplach a já měla pocit, že mi každou chvíli vyskočí z hrudi ven. Ztrácela jsem dech a podivné mrazení v mých zádech mi napovídalo, že bych měla vzít nohy na ramena. Ani jsem se nepohnula. Nemohla jsem. Edward zamrkal… a pak zmizel.

Stěží, z posledních sil jsem doklopýtala k Dominikovi. Dopadla jsem na kolena do kaluže krve. Polkla jsem, když se mi zvedl žaludek, natáhla ruce a dotkla se Dominikova hrdla. Třásla jsem se a snažila se nahmatat tep. Celé ruce jsem měla od krve. Tep! Byla jsem příliš zděšena, než abych vůbec dokázala brečet nebo řvát. Tep!

Nic jsem nenahmatala. Začala jsem hystericky ječet, když mi došlo, že Dominik je mrtvý. Sténala jsem a křičela.

Snažila jsem se od něj odplazit. Zůstala jsem opřená až o kmen stromu, do kterého jsem narazila. Chytla jsem se za hlavu a kvílela jsem na celé kolo. Po zkrvavených tvářích mi začaly stékat slzy. Viděla jsem rozmazaně, ale to nebylo slzami.

Začala jsem ztrácet dech.

Krev. Krev. Krev.

Vrahu!

Krev. Krev. Krev. Krev!

Okolní svět se točil. Zmítala jsem se na zemi a snažila se vymanit z područí světa.

Krev!

Je to tvá vina! našeptával mi tichý hlásek v mé hlavě.

Dost!

Začala jsem vidět temně. A rudě. Naposledy jsem zaječela.

Pak svět ztemněl.

***

Kap. Kap. Kap. Kolem mne bylo ticho. Nebo ne?

Seděla jsem zády opřená o zeď. Kap. Ve tmě jsem neviděla na krok. Pokusila jsem se zvednout, ale nemohla jsem. Nohy jsem měla jako z olova a hlava bolela, jako bych se do ní pořádně bouchla. Kap. Tiše jsem zasténala. Kap. Kap. Kap.

Co to? Kap. Začala jsem pátrat po zdroji onoho zvuku. Kap. Kap. Odmítala jsem pohnout hlavou doprava.

Kap. Kap. Kap. Kap.

Neotočím se, nabádala jsem se. Prostě ne!

Kap.

V nose mě štípal ostrý zápach. Rez… Rez… Ne, rez ne.

Kap. Kap. Kap. Kap. Kap.

Lehké trhnutí hlavou mi prozradilo, že má teorie byla správná.

Kap. Kap. Kap. Krev. Kap.

Začala jsem sténat. Kvílet. Mlátit sebou ze strany na stranu. Krev!

Prosím, ne! Začala jsem v duchu žadonit.

Krev. Krev. Krev. Kap. Kreeev.

***

Na tváři jsem cítila něčí ruku. Ledovou ruku.

Dostal mě!

Pokoušela jsem se vymanit, avšak osoba mě pevně sevřela.

Začala jsem křičet. Ječivý hlas drásal i mé uši, ale já nedokázala přestat.

„Ne! Ne! Ne! Ne!“

„Rychle! Potřebuju pomoc!“ slyšela jsem někoho zakřičet a o vteřinu později jsem na své paži ucítila ostré bodnutí.

Cos mi to udělal?

Podařilo se mi rozlepit oči. Viděla jsem rozmazaně. Svět okolo mne se sléval dohromady. Všechny ty barvy… Celá jsem se třásla.

Co jsi to se mnou udělal? Začala jsem vzlykat a příšerně se u toho smát.

„Píchněte jí ještě jednu!“ přikázal hrubý hlas. „Ta holka má zatracenou sílu! Kdybyste věděli, co udělala tomu klukovi!“

Pomalu jsem se přestala smát a i vzlykat.

Ty parchante! Ty parchante!

Začala jsem se cítit otupěle. Ještě otupěleji než předtím.

„To jsou příšerné časy!“ povzdechl si někdo. Schoulila jsem se do klubíčka a začala se tiše pochechtávat.

Hodils to na mě! Zmítal mnou vztek, ale já se nemohla ani hnout. Pokusila jsem si sednout, ale nešlo to.

Opět jsem začala vidět temně. Opět jsem se nořila do temnoty.

***

Kap. Kap. Kap.

Pochopili jste? Romantické, že? 

Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čas je jen slovo - 8. kapitola - Bonus: