Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čas je jen slovo - 9. kapitola

17.04.2012 (07:15) • AlliceVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1322×

Ráno jsem zašla za Kate. Chrlila jsem na ni díky snad stokrát a pořád dokola. Nakonec mě zastavila, vrhla se mi okolo krku a prohlásila, že teď jsme vlastně kamarádky. Neodpustila jsem si tichou poznámku: „Druhá Alice.“ Kterou ona samozřejmě nemohla slyšet.

Přes radost z nově navázaného přátelství ve mně byly i slabé obavy. Bála jsem se, že Dominika potkám na chodbě, a že mu budu muset pohlédnout do očí. Dominik měl naštěstí dostatek sebeúcty a klidil se mi z očí.

V konečném důsledku mi největší starosti dělal Edward. Po celý příští týden se neukázal. Věděla jsem, že bych mu měla dát čas a prostor a že se pak snad ukáže, jenomže já nedokázala čekat. Dva týdny jsem tomu dala volný průběh a pak jsem nedočkavě sedla do auta a vyjela lesem hledat dům ze svého snu.

Bloudila jsem po lesních cestách, až jsem nakonec konečně dojela tam, kam jsem chtěla. Zaparkovala jsem svoje auto na kraji cesty a vydala se s rukama v kapsách k obrovské vile.

Napočítala jsem do tří a zhluboka se nadechla. Stiskla jsem zvonek. Při čekání jsem nervózně poklepávala nohou o rohožku. Chvíli se nic nedělo a já se začala bát, že se odehraje to, co se odehrálo právě v mém snu – tedy samozřejmě až na příhodu s Victorií. O chviličku později se však otevřely dveře a v nich stál sám bůh krásy – tedy Edward.

Špitla jsem ahoj na pozdrav a on bez pozdravu a bez dlouhých řečí mávl rukou, ať jdu dál. Zavedl mě do svého pokoje, a já s překvapením zjistila, že až na pár detailů je dům stejný jako dům z mé noční můry.

Když se Edward zeptal, co jsem potřebovala, zrudla jsem a pokrčila rameny, protože mně samotné nebylo jasné, proč jsem se za ním vůbec vydávala.

„Nepřišels,“ vypravila jsem nakonec ze sebe. „Měla jsem strach… Jestli se nezlobíš?“ Konec věty jsem zformulovala do otázky a skrz přivřené oči jsem na něj nejistě pohlédla. Tentokrát pokrčil rameny on.

„Nezlobím,“ zamručel. Pak zavládlo ticho. Poměrně trapné ticho. Začala jsem se nepříjemně ošívat a v jednu chvíli mě i napadlo, že bych měla co nejdřív vypadnout. Po několika minutkách jsem se donutila promluvit a vypravila jsem ze sebe to první, co mě napadlo.

„Chtěl jsi vědět něco o mně, ne? O tom, co jsem celé ty roky dělala, a tak?“ Padla jsem na jeho „k ničemu“ postel a opřela si hlavu o stěnu. Sfoukla si vlasy z obličeje a opět zatěkala očima k němu. Usmíval se.

„Tak jsme se k tomu konečně dostali,“ zašklebil se a posadil se vedle mě. Uchopil mě za ruku. Pohledem mě vybídl, abych začala.

„Když jsi odešel, dost jsem se odřízla od okolního světa,“ rozmluvila jsem se a sama sebe proklínala za nešikovné podání své minulosti. „Starala jsem se jen o sebe a Charlieho – ostatní mi byli upřímně ukradení. Také jsem se chovala poměrně samotářsky.

Jediný, se kterým jsem byla jiná, byl Jake. Jednou, když jel Charlie do La Push na ryby, nechtěl mě nechat doma samotnou. Byla jsem zrovna v tom nejhorším období a on se bál, abych nevyvedla nějakou hloupost.

Řekl mi, že Jake se poslední dobou choval dost nezodpovědně, a chtěl po mně, abych na něj dohlédla. Nejprve jsme se s Jacobem jen lehce oťukávali, ale nakonec jsme se spřátelili. Jezdila jsem pak za Jakem do La Push každý den a Jake mě po nějakém čase začal považovat za víc než jen kamarádku.

Nakonec jsem na střední dostudovala a musela jsem ho opustit. Byla jsem zase v pořádku – tedy jak se to vezme. K okolnímu světu jsem se chovala chladně, ale nebyla jsem na dně jak předtím.

Rozhodla jsem se pro lékařství. Možná proto, že mé podvědomí toužilo alespoň po nějaké spojitosti s vámi – v tomto případě s Carlislem.

I když jsme musela opustit Jakea, byla jsem šťastná, že odtamtud vypadnu. Když se Jacob proměnil ve vlkodlaka…“ Edward sebou škubl. Nevšímala jsem si toho a pokračovala. „Mohl mě sice ochránit před Victorií…“ Další škubnutí, které jsem ignorovala. „Jenomže teď, když jsem pryč, nehrozí nikomu z Forks žádné nebezpečí.“

Edward si mě přitáhl do klína a objal mě svými pažemi. Rozhodla jsem se nebránit, protože jsem to tak i chtěla. Opět jsme postoupili o krůček vpřed, co se našeho vztahu týče. Položila jsem si hlavu na jeho rameno.

„Dostudovala jsem vysokou a začala pracovat tady. A pak jste přijeli vy a dál sám víš.“

Nastalo ticho a já byla zmatená, proč nic neříká. K tomu jsem byla ještě smutná, když jsem si vzpomněla na Jakea. Poznal to na mně.

„Co se děje?“ zašeptal a já svůj obličej obrátila k němu.

„To jen to… Co všechno jsem nechala ležet za sebou. Jacob, Charlie, Renée. Tak dlouho jsem je neviděla a tak strašně jsem se na ně snažila zapomenout! A pak přijedeš ty a všechno mi oživíš. Všechno!“ Chápavě pokývl.

„Chceš, abych odjel?“

„Ne! Panebože – ne!“ zarazila jsem se. „Ale ty bys stejně neodjel.“

Zavrtěl hlavou. „Neodjel.“

„Jde jen o to, že mi vše přijde takové stejné, jako když jsme spolu byli. Jednoduché. Snadné –“ Položil mi prst na ústa a tím přerušil to, co jsem chtěla říct.

Pak prst stáhl. Zhluboka se mi zahleděl do očí, ve kterých jsem se začala topit.

Naklonil se ke mně blíž a spojil naše rty. Jen lehce, ale stačilo to. Stačilo to k tomu, abych věděla, že jsme opět spolu.

Bonus

Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čas je jen slovo - 9. kapitola: