Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čas je jen slovo - 4. kapitola

23.03.2012 (09:45) • AlliceVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1341×

 „Bello!“ Tma. Tma. Tma. Všude ticho. Černota, temnota. Jen ten hlas volající mé jméno. Tma. Jen matně jsem si rozpomínala, co se stalo. Krev. Tma. Krev. Ticho. Nic…

„Bello!“ Svět kolem se točil. Chvílemi jsem už skoro dokázala otevřít oči, ale pak víčka opět klesla a ztěžkla. Tma. Tma. Tma. Krev.

„Bello!“ Probudilo mě až hlasitější vyřknutí mého jména a pevný ledový stisk. Edward svíral mou ruku a lehce se mnou třásl.

Měla jsem napuchlé oči – zřejmě od pláče, a prst, do kterého jsem se řízla, mne nepříjemně pálil. Mrkala jsem, abych zahnala mdloby, které se mne ještě stále snažily přemoci.

„Co se stalo?“ zašeptala jsem nakřáplým hlasem.

„Omdlela jsi,“ řekl a starostlivě si mě změřil. „Měl jsem strach,“ přiznal. Dosud mne držel v náručí.

„Pust mě!“ přikázala jsem, neochotně a prosebně se na mě podíval.

„Jsi ještě slabá – mohla by sis ublížit!“ namítl a vlastně odmítl.

„Pusť mě,“ rozkázala jsem rázně a jemu nezbylo nic jiného než mě postavit na vlastní nohy. Zapotácela jsem se a spadla dozadu. Dopadla jsem na měkkou pohovku. Vydechla jsem ztěžka vzduch. Dýchalo se mi dost obtížně. Na chvíli jsem si sevřela hlavu ve dlaních, protože se mi zatmělo před očima.

„Jsi v pořádku?“ Hloupá otázka, Edwarde. Možná sis nevšiml – právě jsem omdlela, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla.

„Nesnáším krev!“ vyhrkla jsem místo toho naštvaně. Zasmál se. Jaká ironie. Holka, co chodila s upírem, nenávidí jen pouhé pomyšlení na krev. Ušklíbla jsem se.

„Tak nám to zase nevyšlo,“ poznamenala jsem hořce. „Bylo by lepší, kdybys šel.“

„Co? Nechat tě tu v tomhle stavu? Nikdy,“ odporoval.

„Jsem v pořádku,“ vyhrkla jsem příliš rychle, zamotala se mi hlava a podle jeho výrazu jsem usoudila, že to na mně asi bylo vidět.

„Ne, to zjevně nejsi.“

„A co chceš udělat? Zůstat tu se mnou?“ Začínal mě štvát, což bylo možná příčinou předešlé události. Pokrčil rameny.

„Co jiného?“ Byla to sice řečnická otázka, to mi však nezabránilo na ni odpovědět.

„Odejít, Edwarde! Odejít! My dva už nejsme spolu! Opustils mě!“ Založila jsem ruce na prsou a pohlédla na něj pohledem bez jediné emoce.

Chvíli bylo ticho. Nevěděl, co na to odpovědět. Přesto mě dost ranilo, když se po minutě zvedl a rozhodl se k odchodu. Než vyšel z obývacího pokoje, házel po mně ještě ustarané pohledy. Počkala jsem, dokud jsem neslyšela klapnout dveře. Bála jsem se postavit se na nohy a napadlo mě, že jsem ho možná neměla nutit odcházet.

Opustil tě, Bello! připomněla jsem si v duchu. Párkrát jsem tiše vzlykla. Pak jsem si ale setřela ojedinělou slzu, která vyklouzla z mého oka a rozhodla se na to pro dnešek zapomenout.

Svůj problém s tím, jak se dostat do jiné místnosti, jsem vyřešila jednoduše – nikam jsem nešla. Místo toho jsem natáhla neporaněnou ruku ke stolku, na kterém ještě stále ležela knížka, kterou tam odložila Alice.

Rozevřela jsem knihu a dala se do čtení.

K mé smůle jsem však nedokázala plně vnímat text. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky a vzpomínky, a ani když jsem skrz zatnuté zuby začala číst text nahlas, nijak mi to nepomohlo se soustředit.

Nemá to cenu, pomyslela jsem si, když jsem knihu zavírala. Opatrně jsem se vyhoupla na nohy a při chůzi jsem se přidržovala toho, co zrovna bylo po ruce.

Rozhodla jsem se najít košťátko a lopatku. Pomalým ploužením po bytě jsem došla do koupelny a s největší opatrností jsem nametla střepy na lopatku. Zaujal mě ten, který na sobě nesl zaschlé kapky mé krve. Zhnuseně jsem se otřásla.

Když jsem nesla střepy do koše, raději jsem lopatku držela co nejdál od sebe a samozřejmě jsem se na ně nedívala. Oddychla jsem si, když rozbité sklo zahučelo v koši. Vrátila jsem lopatku a košťátko na své místo a chtěla jsem jít do své ložnice, když jsem však procházela kolem koupelny, vzpomněla jsem si na kytici. Nakoukla jsem otevřenými dveřmi do místnosti. Květiny ležely tam, kde jsem je předtím položila.

Čekala bych, že si je zase odnese, pomyslela jsem si a neskrývala své překvapení. Přešla jsem k nim blíž. Krásná rudá barva přecházela na okrajích do žluté a třepila se jak rozparek na látce. Byly tak nedokonalé. Ale krásné. Přivoněla jsem si a do nosu mě uhodila přesládlá vůně. Připomnělo mi to jaro, trávu, les. Louku. Louku plnou nafialovělého kvítí. Připomnělo mi to jeho.

Rychle jsem ucukla hlavou, tulipány jsem však nepoložila. Ne, jeho ne. On už nemá v mém srdci místo. Už nemá místo v mém životě! Zatočila se mi hlava. Neuvědomovala jsem si, že květiny odhazuji na ledovou podlahu, a také jsem si téměř neuvědomovala, že se otáčím a co nejrychleji běžím pryč. Zabouchla jsem za sebou domovní dveře. Neobtěžovala jsem se se zamykáním. Utíkala jsem dozadu za svůj dům a vběhla jsem do lesa, kde jsem se pár set metrů od domova zastavila. Můj pohled se stočil k nebi. Nade mnou se táhl šedý mrak. Na holé ruce mi začínala být zima.

Bylo mi to jedno. Když se můj dech alespoň trochu uklidnil, pokračovala jsem chůzí dál do lesa. A nehodlala jsem se otočit za žádnou cenu. Byla jsem jako zhypnotizovaná, jako ovládaná. Prostě jsem šla, šla, šla. A nevnímala okolí. Jako bych ji hledala. Jako bych hledala to, co je tisíce mil daleko. Jako bych hledala to fialové kvítí. Jako bych hledala naši louku. Jako bych hledala… „Tebe…“ zašeptala jsem. Zůstala jsem stát zrovna ve chvíli, kdy se z temného nebe zpustil déšť. Smáčel mi vlasy. Stékal mi po tvářích.

Mísil se se slzami, které mi proudem začaly téct z očí. Po pár minutách, kdy jsem stála uprostřed lesa a hleděla do dálky, jsem sebou prudce trhla. Třásla jsem se zimou. Byla jsem promoklá na kost.

Otočila jsem se a rozběhla se zpátky. V mé hlavě panoval naprostý zmatek. Byla jsem však nejen zmatená, ale především celá zamotaná. Nechápala jsem, co mě to napadlo vydat se jen tak ven v tričku v tomhle počasí. Už jsem se asi zbláznila, napadalo mě. Jo, zbláznila. Ušklíbla jsem se. Nemám k tomu daleko.

Běžela jsem tak pět minut a už jsem sotva popadala dech, když se konečně stromy rozestoupily a objevil se přede mnou dům. Nebyl to však můj dům, jak jsem s hrůzou zjistila. Tohle musel být dům Cullenových!

Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čas je jen slovo - 4. kapitola: