Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 22. kapitola

16.03.2012 (21:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2092×

Jacob

Seděl jsem vedle ní a umíral strachy. Ležela na lehátku a nad hlavou nám znělo houkání sanitky. Pevně jsem svíral její dlaň a děkoval bohu, že je sestřin hotýlek tak blízko nemocnici. Když se dveře otevřely, vyskočil jsem a sledoval doktora, jak se blíží k jejímu lehátku. Podíval se na její bledou tvář, zkontroloval puls a nechal muže, kteří ji vezli, aby ji přemístili dovnitř.

Když se dveře nemocničního sálu zavřely, umřel jsem. Nevnímal jsem nic kolem sebe, před očima jsem měl její bledou tvář a pár kapek krve na jejích kraťasech. Měl jsem strach. Hrozný strach o ni i o to malé.  Ještě měsíc mělo být v klidu v jejím lůně. Posadil jsem se na plastovou židli a zavřel oči. Co bych dělal, kdyby to dopadlo špatně? Co bych dělal, kdyby zemřela? Věděl jsem přesně, co by se stalo. Šel bych za ní. Neváhal bych ani minutu.

Za okny vládla tma a k mým uším se dostával nepříjemný pískot větru. Pořád jsem seděl na tom samém místě. Několik hodin. Po tváři mi stekla slza. Neobtěžoval jsem se ji setřít. Nemělo to cenu. Než jsem se nadál, byl celý můj obličej plný slaných slz.

„Měl byste jít domů, ta operace může trvat celou noc,“ řekla sestra, která se posadila vedle mě. Podávala mi hrnek, ze kterého se kouřilo, a já ho s tichým díky přijal. Nikdy jsem kávu moc nemusel, ale teď mi pomohla. Už se mi nechtělo spát.

„Zůstanu tady,“ šeptl jsem a opřel se o zeď.

„Je tu pokoj pro sestry. Máme tam postel a pár přikrývek,“ nabídla mi a já se na ni podíval. Byla starší, ale přesto hezká. Hnědé vlasy protkány šedivými nitěmi a tvář plná vrásek. Její oči zářily a na tváři jí hrál milý úsměv.

„Děkuji, ale to nebude nutné. Počkám tady,“ rozhodl jsem se a znovu se napil kávy. Pobaveně zakroutila hlavou a za pár okamžiků odešla. Trvalo další dva hrnky kávy a tři otevření dveří od operačního sálu, než ke mně přišel doktor, který ji přijímal. Blížil se ke mně a na tváři mu hrál veselý úsměv. Zvedl jsem se a přeběhl k němu. Poplácal mě po zádech a natočil mě směrem ke dveřím, které nebyly označeny. Vešel jsem dovnitř a hleděl na tři inkubátory, které byly za skleněnou stěnou. Podíval jsem se na miminka a usmál se. Doktor mi ani nemusel ukazovat, které je moje. V prostředním inkubátoru ležela malá holčička s černými vlásky a nosánkem stejně tvarovaným, jako byl ten můj. Usmál jsem se a pohladil ji přes sklo.

„Gratuluji, tatínku. Narodila se o měsíc dříve, ale bude v pořádku. Vaše přítelkyně je mimo nebezpečí a spí. Pokud chcete, můžete za ní,“ řekl doktor a já se na něj otočil. Pevně jsem ho objal a zasmál se. Uslyšel jsem, jak se doktor také zasmál a znovu mě poplácal po rameni. Podíval jsem se na svou dceru a usmál se. Vyšel jsem z místnosti a přešel k pokoji označenému číslem patnáct.

Spala. Vlasy měla divoce rozházené po polštáři a rukama si objímala hrudník. Vypadala tak křehce a zranitelně. Pohladil jsem ji po tváři a nemohl uvěřit tomu, že už jsem otcem. Malá se sice narodila o měsíc dřív a bude tu muset nějakou dobu pobýt, ale byl jsem neskonale šťastný. Pozoroval jsem klidný obličej mé lásky a usmál se.

Podle doktora bude spát ještě několik hodin, takže jsem měla dost času na uskutečnění svého plánu. Šel jsem se podívat na svou dcerku a okouzleně sledoval její malinkou ručičku, jak se dotýká stěny inkubátoru. Byl jsem s ní několik minut, ale nakonec jsem opustil nemocnici a odjel do města. Prošel jsem několik zlatnictví a prohlížel si zásnubní prsteny. Jeden byl hezčí než druhý, ale u žádného jsem si nebyl jistý, že je přesně pro ni.

Už jsem se chtěl vrátit, když jsem procházel kolem starožitnictví a uviděl ho. Stříbrný prsten s velkým kamenem, který svým tvarem připomínal kapku. Pohladil jsem ho přes výlohu a usmál se. Vešel jsem dovnitř a poprosil postarší prodavačku, aby mi prsten ukázala. Nandal jsem si ho na malíček a okouzleně jsem vydechl. Přesně její velikost. Když si sundala prsten od Belly, chvíli jsem si s ním hrál a nasazoval si ho na prsty. Na malíčku držel dokonale.

Prsten mě stál skoro všechny úspory, ale byl jsem spokojený. Když jsem se vracel k nemocnici, stavil jsem se v jednom z mnoha zlatnictví, které jsem navštívil a koupil malé náušničky pro svou dcerku. Byly stříbrné a ve tvaru malých motýlků. Před nemocnicí jsem ještě koupil velkou kytici růží a vešel dovnitř. Otevřel jsem dveře jejího pokoje a pozoroval její zmatený obličej. Byla vzhůru a mezi obočím se jí tvořila malá vráska. Když mě uviděla, usmála se a natáhla ke mně ruku. Kytici jsem položil na stolek a sklonil se k ní. Věnovala mi polibek plný lásky a podívala se mi do očí.

„Kde je miminko?“ zeptala se a rozhlédla se kolem sebe.

„Je v inkubátoru, ale bude v pořádku. Máme nádhernou dceru,“ řekl jsem a pozoroval její šťastnou tvář. Plakala a pevně mě objímala. Pohladil jsem ji po vlasech a nadechl se její dokonalé vůně.

„Chtěla bych ji vidět,“ řekla a chtěla se zvednout. Okamžitě jsem ji zastavil a donutil ji znovu si lehnout. Nespokojeně zamručela, ale udělala, co jsem chtěl.

„Až přijde doktor, určitě tě za ní pustí, ale teď ještě lež,“ přikázal jsem jí a sedl si na postel, na které ležela. Pevně mě objala a spokojeně se usmála.

***

Nikdy nezapomenu na to, jak poprvé sevřela naši dceru v náruči. Sice jsme museli čekat nekonečné tři týdny, ale nakonec obě moje princezny pustili. Nessie spokojeně ležela na posteli a sledovala její dokonalý obličejík.

„Jak se bude jmenovat?“ zeptala se sestra, která přinesla propouštěcí papíry. Sledovala moji přítelkyni a s úsměvem na tváři čekala, co jí poví.

„Isabella. Isabella Rosalie Blacková,“ řekla a mně se zatajil dech. Pojmenovala svoji dcerku po svých dvou matkách. Dala jí moje příjmení. Šťastně jsem ji objal a věnoval naší malé holčičce polibek na její malé čelíčko. Trochu zakroutila hlavičkou a moje láska se zasmála.

„Tak to vypadá, že mě bude mít radši,“ řekla a škodolibě se zasmála. Pohoršeně jsem sykl, ale nemohl jsem z tváře dostat ten šťastný a spokojený úsměv.

Když jsme se vrátili do hotýlku, čekalo nás hned několik překvapení.  V pokojíku bylo vše připravené na příchod miminka a Rachel dokonce vyzdobila místa, která byla prázdná. Na posteli ležela velká krabice obvázaná červenou mašlí. Nessie uložila malou do postýlky a přešla ke krabici. Vzala do ruky vzkaz a přečetla dvě slova, která byla napsána na bělostném papíře. Pousmála se a papír mi podala.

Navždy tvé.

Rozvázala stuhu a odkryla víko. Když uviděla, co je obsahem krabice, zalapala po dechu. Vyndala velkého plyšového medvěda, který zdobil její pokoj ve Forks. Usmála se na něj a pohladila ho po plyšové tváři.

„Miláčku, měli bychom jim zavolat. Mají právo vědět, že už se malá narodila,“ řekl jsem a z kapsy vyndal telefon. Překvapeně na mě hleděla, ale nakonec poraženecky vydechla a vstala. V paměti našla číslo, ze kterého mi volal Edward, a sluchátko si přiložila k uchu. Když se na druhém konci ozvala tichá odpověď, Ness se nadechla, ale nic neřekla. Jen stála, hleděla do dáli a po tváři jí stekla slza. Zakroutila hlavou a telefon mi podala. Přešla k postýlce, vzala malou do náruče a přitáhl si ji k sobě.

„Jacobe?“ ozvalo se a já si přiložil telefon k uchu.

„Máš vnučku,“ řekl jsem stručně a hovor ukončil. Neřekl jsem jméno, ani jak vypadá. Nemohl jsem. Pozoroval jsem svou zoufalou princeznu a ztratil odvahu.

„Promiň, miláčku, to jsem nechtěl,“ omlouval jsem se a obě si přitáhl do náruče. Vdechoval jsem jejich dokonalou vůni a celý svět se se mnou zatočil. 

Carlie

Malá byla dokonalá. Její roztomile malou hlavičku zdobily černé vlásky, které měla po otci. Rtíky měla sytě červené, stejně jako já. Tvářičky byly naducané a kdykoliv se usmála, kolem očiček se jí vytvořily roztomilé vrásky.

Kojení, přebalování a uspávání pro mě bylo opravdu náročné. Když malá papala, bolelo to. Doktor mě uklidňoval tím, že je toho na mě moc a mé tělo není připraveno na tolik mléka. Kdykoliv se malá přisála, trpěla jsem. Přebalování mi zprvu moc nešlo, ale nakonec jsem se to naučila a docela slušně to zvládala. Už jsem se neštítila toho, co malá vyloučila, spíš jsem se tomu smála. Kdykoliv jsem se podívala na její výtvor, podívala jsem se na ni a seznamovala ji s tím, jak její výtvor vypadá. Smála se tomu a rozkošně kroutila ručičkama.

Uspávání? Nejtěžší věc, jakou jsem kdy dělala. Kam se hrabe lovení, přebalování nebo bolestivé kojení. Malá byla po celém dni plném zábavy a poznávání unavená, ale když jsem ji umyla, najednou byla čilá. Blekotala, pleskala ručičkama a tahala mě za vlasy. Po celém dni s ní jsem byla unavená, takže jsem neměla moc síly na to být k ní milá. Jednou jsem ji nechala v postýlce a čekala, až sama usne. Trvalo to celou hodinu hlasitého pláče, ale nakonec zabrala.

Dnes byl pátek a já ani neměla sílu na to jít se umýt. Isa, jak jsme jí s Jacobem začali říkat, byla dnes na pláži a užívala si to. Hrála si s pískem, cákala kolem sebe vodu a dobře se bavila. Já také, ale když jsme se vrátili domů a já viděla, jak je špinavá a hladová, udělalo se mi nevolno. Seděla jsem na posteli, krmila ji a usínala u toho. Jacob si toho všiml a nabídl se, že malou uspí. Se škodolibým úsměvem jsem mu ji dala a šla se umýt. Pokud si myslí, že Isu uspí, mýlí se.

Jakým pro mě bylo překvapením, když jsem vešla do pokojíku a viděla Jacoba, jak sedí v křesle a v náruči svírá spící Isu. Okouzleně ji pozoroval a zpíval písničku, kterou jsem znala. Kdysi mi jí zpívala Rosalie.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 22. kapitola :