Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C2: den 5.

14.08.2011 (16:30) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2556×

C2: den 5.

JC

„Rose, to tam nemáš něco lepšího? Modro-oranžovou jsem měl včera a přijde mi to tak nějak moc barevný. Radši bych třeba to béžový a legíny. Víš, jak jsi měla tenkrát do kina. Kde to je?“ halekal jsem na sestru, protože jsme za chvíli odcházeli a v její skříni prostě vůbec nic nebylo. Nic vhodného.

Přišla ke mně. Cítil jsem, jak chvíli jen tak stojí a pozoruje mě provrtávajícího se hromadou jejich šatů. Pak mi položila dlaň na čelo. „Nemáš horečku?“

„Jsem upír, zlatí…“

„Zlatí?“ přerušila mě ještě udivenějším tónem. V tu chvíli mi došlo, o co jí jde. Sám jsem šokem vyvalil oči víc než normálně. Rose pobaveně pokračovala: „Kdopak tě to naučil? A to béžové myslíš tohle? Do toho ti něco chybí, ne?“ Mávala přede mnou volným topem. „To nevycpem ani ponožkama.“

„To máš pravdu,“ musel jsem uznat. Cítil jsem se vrcholně trapně. Co mě to proboha popadlo? Nemohl jsem si pomoct. „Ale ta modrá je opravdu hrozná. Jinou barvu nenosíš?“

„To není modrá, ale tyrkysová. Má ji rád Edward,“ utrousila kousavě sestřička a podala mi zelenou košili. „Spokojený?“

Odkývl jsem jí výběr. Tohle se snad bude Alice líbit. Ano, konečně, normální klučičí vysvětlení! Chci vypadat dobře kvůli Alice. Na tom není nic divného, že ne?

Vysvětlete mi někdo, proč tu zase není. Vždyť dneska už ji nechci zabít. Nebo jo? Třeba ví, že budu chtít. Jen ať mi zase něco neprovedla, prosím. Ta přehlídka bohatě stačí.

Seděl jsem u jejího počítače a snažil se dostat do zakódovaných složek. Nejsem žádný hacker. Ale nápis „obleky NKNZ“ mě nutil. Vypotřeboval jsem snad už všechnu slovní zásobu od Rose a pořád nic.

„Tyrkysová. Oblíbená barva Edwarda. To nejsou moje složky, jsou Belly. A pokus se neomdlít, až to rozklikneš. Její modely budou v době přehlídky hrozně out.“

Musel jsem se usmát, jak při posledních slovech pohrdavě nakrčila nosánek.  „To není nejdůležitější věc, kterou jsem chtěl zjistit.“

„A jakou teda?“ zeptala se, jako by nic důležitějšího neznala.

To už jsem nevydržel. Se smíchem jsem si ji posadil na klín. „Třeba proč jsi nebyla ráno před školou.“

Chtěl jsem ji políbit do střapatých vlasů, ale ona ucukla. Seskočila zpátky na zem. „Nejdete na to trochu zprudka, slečno Cullenová? To jsem ti měla před všema skočit do náruče, nebo co?“ vyjela kousavě, ale pak se usmála. „Promiň, ale to je fakt divný. Kdybys aspoň neměl namalované řasy.“

„Promiň.“ Sklopil jsem hlavu. „To mi nedošlo. Na tobě nic divného není. Vlastně ano. Jsi až příliš krásná.“

„Jaspere, včera to bylo moc fajn. Ale sotva jsem tě poznala a bez urážky, oblíkáš se jako holka. Nejsem si jistá…“

„Takže se večer zase sejdeme v parku?“ přerušil jsem ji.

„V jedenáct? Mohli jsme si zaběhnout na večeři.“

Když jsem si pak na záchodě zkoušel, jak jsem se na ni usmál, zděsilo mě to. Jako idiot.

„Tady jsi, Rosalie. Víš, kde je Oxygen club?“

Takže šatny u bazénu už nejsou dobrá schovka. „To vůbec netuším,“ odpověděl jsem Angele popravdě.

„Tak jestli chceš, vezmu tě tam autem. Bydlím u vás asi nejblíž.“

„A ono se tam jde?“

„No ano. Bella ti o tom neřekla? Jessie má zítra svátek. Ale to bude slavit s rodiči, takže jsme se domluvili na dnešek. Je to její oblíbený klub. Takže v jedenáct? Nic kupovat nemusíš, ale čím víc bude alkoholu, tím líp. Teda říkala Christie.“

Angie zavrtala oči do země. Je to moc hodná dívka. Vlastně je asi nejmilejší ze třídy. Ale když nepije a nezajímá se o kluky šíleně moc, vypadá tady divně. Nemluvně o tom, že by ráda byla doma před půlnocí. Až budu zase Jasper, musím jí říct, že je odsud nejlepší. Potřebuje to.

Ale já nepotřebuju na tu párty. Konkrétně vůbec nemůžu! Mám večeři s Alice. Jenže pak se přidala Bella a další a další. Musím přece jít. Musím se opít a tancovat. Třeba se tam objeví nějaký fešák. Jak bych mohla bez takové akce přežít?

Snadno bych to přežil, jsem kluk. Zatraceně, jak já Angele rozumím. Musím přemluvit Rose. Večer tam přece může jít sama.

Až na to, že má taky večerní program. „To teda nemůžu jít místo tebe. Jdu s klukama na bowling.“

„Vidíš! Tam bych zase docela rád já.“

„Jenže já se tam dost možná dozvím, jak se dostat blíž k Edwardovi. A pak, víš, kolik by to dalo práce, zase se převléct? Co moje vlasy? Hned tak nedorostou. Víš, že paruku nesnesu.“

Radši jsem mlčel. Umřu. Dneska na té párty určitě umřu. Nebo mě pak rozcupuje Alice. A já bych mnohem radši večer v lese rozcupoval něco na ní. Moje už tolik dnů skrývané mužství zmučeně zakňouralo.

RC

Bowling, nikdy jsem to nehrála. Jazz říkal, že prostě dám prsty do díry v kouli a hodím ji na kuželky. To se mu řekne, on je doslova mistr na strkání věcí do děr, zasmála jsem se pro sebe sarkasticky. Aspoň, že se mi povedlo mu pokazit to rande. Já vím, on je na mě tak hodný. Celý týden se mi obětoval. Jeho chyba. Já jsem prostě potvora.

Ale teď se mi to vrací. Pořádně se ztrapním. Díry mám. Hrozný velký boty taky. Ta koule by měla být asi těžká. Pokusila jsem se udělat, že ji sotva zvednu. Mike na vedlejší dráze si s ní trochu pohodil. Aha, tak až tak těžká asi ne.

Soustřeď se, Rose. Prostě pošleš kuličku do těch kuželiček. Vypadá to jednoduše. Pokus se neprohodit zeď nebo podlahu. Ať to ale není úplně mimo, Jazz by měl pak špatný skóre. Jestli je na bytí upírem něco těžké, tak je to uměřenost.

„Jeh!“ Vyslala jsem kouli po dráze. „Pěkně!“ bylo okomentováno. Dobře já.

Sedla jsem si zpátky mezi kluky a nastoupil Erick. Vedeme, ale jen o trochu. Edward by to určitě vylepšil. Ale když vidím tenhle podnik, tak se tu neobjeví. To je ztracené. Mohla jsem jít radši na tu jessičinu párty.

Alespoň zkusím dostat nějaké informace. Otočila jsem se na Taylera. „Hele, chci se zeptat, mluvil jsem s Emmettem. Říkal něco o svým gangu. Nevíš, o co jde? Totiž, kdo do něj patří, třeba.“

„Promiň, kámo, s tím já nechci nic mít. Je to o hubu, chápeš, ne?“ Otevřel si další pivo.

„Jo jasný. Mě jenom napadlo, jestli tam nepatří třeba i Edward nebo tak.“
„To asi ne, ten je spíš na holčičí věci,“ ušklíbl se, „Však víš, ty jeho oblečky. A co se ptáš? Rajcuje tě, nebo co?“ Udělal zděšený gesto a poposedl si. Pak se rozchcechtal.  „Vtip, chlape!“

„Skvělej,“ konstatovala jsem. „Hele, zajdu si ven na cigáro, jo?“ oznámila jsem osazenstvu co nejvíc chlapsky a vypadla před bar.

Byla už tma, ale viděla jsem dost i bez pouličního osvětlení. Ulice byla prázdná. Ani zdánlivý náznak nějaké skvělé zábavy a módy. Jak jsem si jen mohla myslet, že by se tu Edward objevil? Tihle kluci mu nestojí ani za pohled. Vůbec nic o něm nevědí.

Měla jsem se radši jít podívat na McCartyho slavnej gang. Dřív, než jsem si stihla vynadat za tak hloupou myšlenku, potrestali mě tři příchozí na konci ulice.

„Co je to támhle za máničku?“ Ukázal na mě ten nejvyšší.

„Hele, hubená skoroholka. Nemluvil o něm tupec McCarty?“ ptal se dál menší.

„Jo, novej sralbotka do jeho gangu,“ odsouhlasil černoch. To už byli skoro u mě.

Byli tři, oči jim rudě zářily do tmy. Nebyla jsem zvyklá, že bych se měla s někým od nás rvát. Umím se jen honit za srnami. Dostala jsem strach. Ale nesměla jsem ho nechat vyjít na povrch.

„Já do žádnýho gangu nepatřím. Leda tak k Masenovi!“ vyštěkla jsem.

Černoch se zazubil. „Haf. Fakt jako holka. K tomu modelovi by ses hodil. Ale bohužel, už o tobě víme. Já jsem Laurent, tohle je James a Riley. To abys věděl, na koho pak žalovat.“

„A do koho to budeme tlouct mi?“ Blonďak, James, udělal krok blíž.

Našpulila jsem rty a snažila si dodat pocit tvrdýho kluka. Ale na to by asi ani opravdový Jasper nestačil. „Jsem Jasper a nikdo do mě tlouct nebude.“

„Fajn, tak si kopnem.“ Napřáhl se prudce ten Riley, udeřil mě do podbřišku.

Rána byla silnější, než jsem vůbec očekávala. Zkroutila jsem se a v tu chvíli mi přistála další do zad. Za chvíli jsem ležela na zemi a cítila jen, jak mnou kopance otáčejí. Bylo mi do breku. Nedokázala jsem se vůbec bránit, nevěděla jsem jak.

Moje hlava zkolabovala. Přivřela jsem oči a cítila šílený strach je otevřít. Strach, že bych místo pár cizích kluků viděla znova svojí noční můru. Opilé pány v drahých oblecích a mého zhýralého snoubence. Vzpomínka se vrátila a bolela a děsila stokrát víc, než samotné rány. Proč je to pořád tak živé, proč se mi to pořád tak vrací?

Pak vzduch rozčísla rána a jeden z nich dopadl na zem hned vedle. Zaslechla jsem hlas a zněl mi skoro tak mile jako Carlislea tehdy. Říkal:

„To jste chlapi, tlouct malýho nováčka? Fakt frajerský!“

Několik dalších ran a pak mě popadla ruka a vytáhla na nohy. Rychle jsem se rozkoukala. Emmett se pral na mé straně. Nestihla jsem řešit, jestli je mi to příjemné, nebo ne. Důležité bylo se zbavit těch tří.

Popadla jsem Jamese za ohon a stáhla ho k zemi. Kdybys jen tušil, jak často to brácha dělal mně. Ale teď se mi to hodilo. Ohnala jsem se po Rileym, ale ten uhnul. Přesně tím směrem, kde měl zrovna Emmett pěst.

„Tomu říkám spolupráce, Cullene,“ pochválil mě a já se usmála.

Vážně jsem se tak podivně zašklebila? To bylo určitě ironické. Nemám čas to řešit. Blonďák si přišel pro další ránu. Ale sotva jsem ho šikovně kopla, Laurent už se škrábal ze země k útěku. Zmizeli z ulice, konečně bylo zase ticho.

Dokud ho Emmett nezkazil. „Pereš se fakt dobře, na to jak vypadáš. Fajn, že si u mě v partě.“

„V žádaný tvý partě nejsem! Podívej, co se mi kvůli ní stalo. Dej už mi, ksakru, pokoj!“

„Vau, jen klid. Já slyším dobře. Nemusíš si kvůli tomu vykřičet hlasivky. Ty, je ti dobře?“

Jako jestli nejsem na hlavu? „Absolutně. Dík, žes mě jich zbavil. Ale asi bych to zvládl sám a taky si mě do toho dostal, takže žádný zásluhy. Můžeš zase vypadnout.“

„Rozkaz, pane. Ale když nejsi u mě, jsi u nich. Tak si to užij,“ odfrknul uraženě a odkráčel.

Dřepla jsem si na obrubník. Blbec. Au! Praštila jsem se levou rukou o zem a palčivá bolest mi vyběhla až k hlavě. Sáhla jsem si na loket. Teprve teď jsem si všimla, v jak divném úhlu byla stočená. Skoro mi ji utrhli. Stejně jako kotník. Oblečení bylo rozervané. Celé tělo mě bolelo, jako v mém upířím životě ještě nikdy.

Takhle zpátky za klukama nemůžu. Pokusila jsem se zvednout, ale musela jsem to třikrát zopakovat. Držela jsem se stěny a snažila se kulhat ulicí. Potřebovala bych s tím kotníkem škubnout a narovnat ho. S rukou jsem se snažila hnout sama, ale bolest mi to nedovolovala.

Konečně jsem se dobelhala k více osvětlené části. V dálce jsem dokonce zahlédla nějaké holky. Ráda bych se k nim rozeběhla, ale to nešlo hned z několika důvodů.

Jedna z nich se zato vydala ke mně. Nejdřív jsem trochu váhala, co udělat. Ale pak jsem ji poznala, byla jsem to já.

„Rose, co se ti stalo?“ syknul Jasper.

„Nesnáším chlapy!“ vrátila jsem mu.

„Fajn, řekneš mi to doma.“

Brácha mě podepřel a vedl k hloučku. Pevně jsem svírala jeho ruku. Doufám, že cítil, jak moc ráda jsem ho teď měla. Díky bohu za něj.

„Holky, je mi líto. Nemůžu s vámi,“ halekal z bezpečné vzdálenosti na kamarádky, „musím dovést bráchu domů. Popřejte za mě Jess. Uvidíme se zítra.“

Holky ještě něco protestovaly, že se o mě postarají, ale Jasper nabral rychlost. Za chvíli jsme byli u domu.

Posadil mě na stoličku u botníku. Podíval se zběžně na hodinky a začal mi sundávat prodřené boty. Bylo půl dvanácté. V kapse mu vibroval telefon.

Sundala jsem si druhou sama. „Běž za ní.“

Zvedl hlavu se zmateným pohledem.

„Běž za ní, čeká tě. Děkuju, bráško. Asi bych se sem sama nedostala. Ale teď už to zvládnu. Řeknu tátovi. Stejně by se to dozvěděl. Zasloužíš si to.“

„Díky, Rose.“ Vlepil mi pusu na tvář a zmizel.

Předchozí < > další

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C2: den 5.: