Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C2: den 4.

08.08.2011 (11:15) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2557×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

C2: den 4.

RC

Blíží se polovina týdne. Je na čase začít plánovat. Musím se nějakým způsobem dostat do Edwardovi blízkosti. Sejít se s ním o samotě. Dostat příležitost mu říct pravdu. Ale cokoli vymyslím mi přijde hrozně okatý. Nejlepší by bylo, kdyby mě někam chtěl vzít on sám.

On ale mimo školu chodí jen s tím velkým tlustým idiotem. Kdybych Masona tak moc nezbožňovala, snad bych ho podezřívala, že spolu chodí.

Co bych mohla udělat, aby to na něj zabralo? Přemítala jsem a žmoulala při tom konec tužky ve rtech. Sakra, není to moc holčičí? Trochu poděšeně jsem se rozhlédla, ale nikdo mě nepozoroval. Třída se snažila naspat rozbor šílené poezie.  Jen Tylor se taky nudil.

„Ty, Jaspere, nechceš jít zítra na bowling? Chodíme tam jednou měsíčně pravidelně. Říkal jsem si, jestli se nechceš přidat.“

Že by to byla šance? „kdo tam chodí?“ zeptala jsem se hned. Holky by se nedivily. Na každém večírku je přece nejdůležitější společnost. Ale Tylor vypadal, jako by ho to totálně nezajímalo.

„Mno jak kdy,“ odpověděl nejistě, „Mike, já, Erick. Však víš.“

Bude už moc se zeptat se na Edwarda? Ale jak to jinak zjistím? A pak mě napadla oklika. „Nepůjde tam i ten Emmett, že ne?“

Tylor můj záměr neprohlídl a tahle otázka mu přišla ode mě logická. „To se neboj, na takovýhle věci on nechodí. Zvlášť ne se spolužáky. Má ten svůj gang. Kdo není v něm, nemá šanci s ním nebo s Edwardem komunikovat. Ale pro tebe je to, koukám, lepší. Pěkně si na tebe zasedl. Slyšel jsem o tom před tělákem. Jsi v pohodě?“

„Jo, jasný, nic mi není,“ odpověděla jsem mu, ale myšlenkami už jsem byla zase úplně jinde.

Takže bych musela patřit do drsnýho upírskýho gangu, abych mohla trávit čas s Edwardem? Ale to já přece jsem! Jsem drsná upíří gangsterka. Rozhodně víc než ten natvrdlej svalovec. Až to E. A. M. uvidí, třeba ho vyrazí a já budu na jeho místě. To by byla výhra. Ale jak mu to ukázat? Vůbec nevím, co je ten gang zač.

Ne, Rosalie! Nestrčíš si tu tužku zase do pusy.

Tylorovi jsem nakonec účast odsouhlasila. S trochou štěstí se tam objeví aspoň McCarty, aby mi hodil kulečníkovou kouli na nohu, blbec. Anebo se pokusím od kluků něco zjistit. To přece musí vyjít.

„Co bude teď za…“ chtěla jsem se zeptat Mika, ale ten mě nasupeně přerušil.

„Hodláš se ten rozvrh naučit sám?“

„Proč, když na to mám tebe?“

„Abych ti taky jednu nevrazil.“

„Ježíš tak sorry. Nebuď prudič. Když já si to vždycky začnu pamatovat, až když je konec roku. Mám na nacpání do hlavy důležitější věci,“ vymlouvala jsem se, abych si ho usmířila. Samozřejmě, že bych se ho naučila za jediný pohled. Ale proč? Nikdy jsem to nedělala. Na to byli vždycky spolužáci. Stejně jako na naschvál zapomenutý učebnice v lavici a dlouhou frontu na oběd. Teď si mám všechno zařizovat sama, jako Jasper.  Na tohle prostě nejsem stavěná.

„Dobře, dobře,“ vzdal to radši, „Je tělocvik.“

Cože? Už zase? Hrklo ve mně, ale udržela jsem se. Co mají pořád s tím běháním dokola a kopáním do balónu? Z toho ještě nikomu větší mozek nenarost. Akorát svaly.

A ty některým fakt nechyběj. Vzpomněla jsem si na tu debilní korbu Emmetta. Kéž by se radši chtěli víc věnovat módě. Jako Edward, ach. Kde pořád je? Proč on na tělák nechodí? Já ho chci vidět běhat! Vzlykala jsem při hledání nějakého zapadlého místa.

Konečně, vhodná prázdná třída. Hodila jsem si batoh na stůl a sundala vestu uniformy. „Určitě by měl hrozně sexy oblečení,“ usmála jsem se a představila si to tělo v bílé značkové látce. Rozvázala jsem kravatu. „Vlasy by mu trochu zplihly potem. Krásně by voněl.“ Rozepnula jsem si košili. To by se hned běhalo jinak.

„My na sebe fakt máme kliku, prcku.“

„Cože?“ vyjekla jsem nekontrolovatelně a prudce se otočila. Jen taktak jsem stihla hodit košili zpátky na ramena, abych schovala podprsenku.

„Hluchej upír, mě podrž. Máš štěstí, že spěchám. Dneska ti nic neutrhnu.“ Přitrouble se smál a z lavice vedle mě vytáhl nějaké učebnice.

Rosalie, ty krávo! To sis musela najít zrovna jeho stálou učebnu? To potvrzuje tátovo pravidlo, přečíst si vždycky cedule na dveřích. Jako by se mi to už mockrát nevyplatilo. Vzpomněla jsem si na ta jeho zrzavá dvojčata a mojí nevhodnou návštěvu.  Proč jsem ho zase neposlechla?

Stála jsem zkoprněle u lavice, svírala si košili a čekala, až vypadne. Vyndal učebnice na lavici a kouknul na mě.

„Hele, nebudu se ptát, proč se na tělák převlíkáš tady. Ale fakt mě zajímá, copak růžovýho to tady máš.“

Natáhnul ten svůj pařát a chtěl mi sáhnout na rameno. Koukla jsem se tam a zahlídla pod košilí prokukovat malou růžičku. Zatracený zdobený ramínka! Dneska vážně perlím.

V jediném okamžiku jsem si uvědomila, že to prostě nesmí vidět. „Opovaž se na mě šahnout!“ vykřikla jsem. Chytla jsem ho za ruku, odstrčila jí a vší silou kopla na jediné místo, kam se vždycky trefím.

„Kurva!“ zařval bez okolků a zkroutil se.

Rychle jsem sáhla po mikině.

„Teda, to bylo trochu podvraťácký, ne? Ale máš páru. Div mi neupadl,“ zatlemil se a mně to přišlo vysoce nechutný. „Myslím, že mám dokonalej nápad. Jsi sice víc holka, než kluk. Ale jsi upír a těch se sem zas tak moc nestěhuje. Každej novej dobrej. Zítra přijď ke starý skládce. Vezmu tě do gangu. Aspoň si do tebe budu moct tlouct dle libosti.“

„Cože? Já do žádnýho tvýho gangu nejdu!“ Nikdy, ty odporný tlustý prase! Ublížil si mému Edwardíkovi Já budu patřit do jeho party. I když jsem myslela, že jste v ní spolu. Ale to je fuk. K tobě se nepřidám nikdy. To radši vypiju lak na nehty!

„Já se tě neptal. Tak zítra, slečinko.“

JC

Tohle byl překvapivě klidný den. Jessica chyběla, takže Bells neměla s kým drbat přes polovinu třídy.

A chyběl ještě někdo, Alice. Byl jsem hned ráno u počítačů, ale nepřišla tam. Ani další přestávku. Ani další, ani další. Prostě vůbec. A já jsem se nemohl zbavit toho smějícího se brouka v hlavě.

Hrozně moc jsem se jí potřeboval zeptat, jestli to náhodou nebylo tím fialovým šátkem místo pásku. Když ona mi ta sukně tak neuvěřitelně padala. Prostě nemám Rosein zadek. Jako bych cítil tu facku, co by mi za tuhle připomínku sestřička darovala.

Pane bože, Jaspere! Opravdu tě trápí tyhle věci? Ty ženské na mě začínají zanechávat následky.

„Rosie! Rosalinko!“ volala za mnou Bella. Ne, nechci se otočit. Opravdu vůbec nechci s tou nánou mluvit.

Chytla mě za ruce v ujetě holčičím gestu a nadšeně s nimi mávala. „Takže to vyjde. Pronajali nám tělocvičnu za docela vysokou sumu, ale mí rodiče to zaplatí. Já vím, jsou zlatíčka. Takže to bude příští pondělí.“

„Co bude pondělí?“ nechápajíc jsem se jí snažil vymanit.

„No jo, vlastně. Ty o tom nevíš. Přece přehlídka našich NKNZ – nejkrásnějších kluků na zemi.  Pořádáme ho na podporu místního útulku. Protože co je skoro tak hezký jako sladký krásný kluci? Malý pejsánci!“ Vyjekla to tak, že jsem se mírně zakymácel zděšením. Nevykolejilo ji to a lila na mě informace dál. „Takže tady máš letáčky a, prosím, rozlep je po cestě domů. A taky, kdyby to jen trochu šlo, mohla bys to nějak sdělit svému bratrovi?“

„Proč bych mu to měla sdělovat?“

„No protože přece patří mezi NKNZ! Edward Mason už přijal. Prosím, že se ho zeptáš? Všechny ho tam moc chceme. Hrozně moc, Rosalie! Uděláš to, že ano? Pro nás, pro tvůj klub.“

„No jistě,“ odvětil jsem jí, ale nebyla to odpověď. Spíš jen přikývnutí tomu, jak se mi v hlavě rozsvítilo. Alice Brando Platt, stálo drobnými písmy na konci plakátku. Zatímco zbytek plochy zabíraly fotky, z nichž jedna byla má. Ta malá potvora to věděla! Roztrhám ji na ještě maličkatější kousíčky!

Belle má odpověď stačila. Odcupitala pryč a já se vydal domů.

Na žádnou bláznivou přehlídku mě nikdo nedostane. A už vůbec se nehodlám přesvědčovat. Zasmál jsem se ironii její žádosti. Měl bych k tomu snad přemlouvat sám sebe? Kdepak, přežiji tenhle týden a pak zas krásně zmizím, jak to dokážu jen já. Budu zase neviditelný Jasper, tak je mi nejlépe.

Ale nejdřív zaškrtím maniakální elfku. Tak proto dnes nešla do školy? To ti nepomůže, zlatíčko. A můžeš být sebevíc rozkošná i se svou matkou. Promiň, Carlisle.

Prošel jsem kolem sloupu, kde už jeden letáček vysel. Pryč s tím! zavelel jsem si vojensky a jediným pohybem ho strhl.

„Neměla si je spíš roznášet?“
„Ty?“ otočil jsem se nasupeně. Ale jak jsem ji viděl rozesmátou jen v krátkých modře střapatých šatech, nějak jsem nedokázal naštvaně na ní spustit. „Tys o tomhle věděla?“ zamával jsem ji letákem před očima.

„Tomuhle?“ zeptala se – opravdu mi to tak přišlo – koketně a vzala mi papír z prstů. „No jistě, to jsem přece psala já. Ty fotky vypadají dobře, že? Budeš přemlouvat svého bratra?“

„To opravdu nebudu,“ vyjel jsem nejvíc naštvaně, jak jen mi to šlo. Takže to vyznělo, jako bych jí nabízel lízátko.

„Takže budeš přemlouvat sám sebe?“

„Cože? Proč bych to…“

„Pššt,“ zachichotala se zvonivě a přiložila mi ukazováček na rty. „V holčičích šatech vypadáš k sežrání roztomile. Ale v tom co jsem ti na tuhle přehlídku ušila, v tom budeš teprve sexy.“

Tón i způsob, jak to řekla, jasně dokreslili její pocity. Moc dobře věděla, co dělá. Proč a co se díky tomu stane. Ta mrška mě tady normálně sváděla a já… já jsem to moc chtěl.

„Jen mi proboha vysvětli, proč chodíš na dívčí školu. To je nějaká úchylka?“

„Vlastně ano. Úchylka mé sestry,“ odvětil jsem rezignovaně a začal jí všechno to šílenství popisovat od začátku.

Alice si vyskočila na větev blízkého stromu. S úsměvem mě poslouchala a trhala při tom okvětní plátky z květenství. Vysel jsem na ní očima a připadal si náramně hloupě. Ale nic v okolí jsem neshledával tak zajímavé, abych se kvůli tomu otáčel. Konec konců, ona stejně ví, jak to dopadne. Ví, že půjdu na tu hroznou praštěnou přehlídku. Že s ní budu chtít mluvit, co nejvíc to půjde. A že s ní nakonec budu chtít být. Proč se tomu bránit už teď?

Ale aby mě očumovali šílené FFKačky, na to se ještě podívám.

„Jaspere, už je pozdě. Musím si zařídit ještě spoustu věcí a ty by ses už taky docela rád převlékl do něčeho normálního, ne?“ navrhla odchod domů, když seskočila z větve ladně jako před tím okvětní plátky.

„To máš pravdu,“ přitakal jsem a vydali jsme se pryč.

„Stejně mi jde ale jen těžko uvěřit, že tvoje dvojče může být taky taková…“

„Mě to povídej. A Alice, mohl bych tě o něco poprosit? Znáš mého otce, Carlisla?“

„Slyšela jsem o něm. Je to nový lékař, že?“

„To je. Víš, a on by rád poznal tvojí matku.“

P.S.: Jasper měl pod tou sukní samozřejmě ještě punčocháče, takže k holení nohou zase nedošlo. Ale Rose se to jednou určitě povede.

U minulého dílu bylo méně komentářů. Ale byly stejně krásné, takže doufám, že to neznamená, že to jde s touhle povídkou z kopce. Pokud ano, dejte mi to vědět, prosím. Já totiž začínám pracovat a na psaní ubývá času. Příští díl bude nejdříve přespříští týden. Moc mě to mrzí a doufám, že vás tím neztratím. Ráda pro vás píšu. Moc děkuj za trpělivost.

Předchozí < > další

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C2: den 4.: