Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Být vlkodlakem 3. kapitola

Být vlkodlakem 3. kapitolaAlethea je propuštěna z nemocnice a Edward ji doprovází domů, kde spolu musejí prodiskutovat jednu dost podstatnou věc.

EDIT: Článek neprošel korekcí

3. kapitola

Edward mě z ošetřovny odvezl přímo domů. Chtěla jsem se vrátit zpět na vyučování, ale byl naprosto neoblomný. Byla jsem ale ráda, že se moc nenimral v záležitosti s mojí rukou a nakonec jsem tedy souhlasila. Cítila jsem, jak se mi ruka pomalu hojí. Nebyl to zrovna příjemný pocit a bolelo to jako čert. Po celou dobu, co jsme jeli jeho skvělým, nadupaným, blyštivým, černým autem, přičemž jsem ani nestačila zaregistrovat co je to za značku, jsme ani jeden nepromluvili jediné slovo.

Ale jakmile jsme přijeli k našemu domu, tak se Edward začal činit. Trval na tom, že půjde dovnitř a zůstane tak dlouho, dokud do sebe nedostanu nějaké jídlo. A tak jsem nyní seděla u našeho kuchyňského stolu a poslušně žvýkala výborné kuřecí řízečky s rýží, které mamka připravila k večeři.

Edward seděl na protější židli a soustředěně mě pozoroval. Jeho upřený pohled mě poněkud znervózňoval. A tak jsem každou chvíli zrudla, klopila jsem oči a ruce se mi třásly. Dojedla jsem svoji extra velkou porci jídla a šla umýt talíř. Než jsem však stačila pustit vodu, stál vedle mě Edward a bral mi talíř z ruky. Překvapeně jsem se na něho podívala.

„Udělám to, ty máš dočasně nefunkční ruku,“ řekl s pokřiveným úsměvem.

„Zvládla bych to sama,“ zamumlala jsem si pro sebe, nalila jsem si sklenici limonády a sedla si zpátky ke stolu. Edward se během chvíle vrátil zpět. Sedl si naproti mně a opět mě zkoumal pohledem. Moje nervozita začala stoupat.

„Možná bychom si měli promluvit,“ řekl s neurčitým výrazem. Vrhla jsem na něj podezřívavý pohled.

„Možná ano… o čem chceš mluvit?“ zeptala jsem se trochu nervózně.

Ve chvíli, kdy mi chtěl odpovědět, jsem uslyšela zaklapnutí dveří. Následně se z chodby ozvaly poněkud podezřelé zvuky. Potom se rozletěly dveře a do kuchyně se doslova zřítila dvě propletená těla, ve kterých jsem po chvíli poznala své rodiče. Šokovaně jsem na ně zírala s pusou dokořán. Na okamžik jsem si nemohla vzpomenout, jak se mluví.

„Ehm… mami… tati…?“ Pobaveně jsem sledovala, jak se snaží sesbírat se z podlahy. Mamka si jako první všimla, že je tu ještě jedna osoba navíc. Propálila mě zvědavým pohledem a na jejich, poněkud zvláštní příchod, už zjevně zapomněla.

„Ahoj zlatíčko, jsi tu nějak dřív, odpadly ti hodiny?“ zeptala se zaujatě.

„Byla jsem donucena opustit školu, ošetřovatelka mě odtamtud násilím eskortovala,“ odpověděla jsem se zamračeným a ublíženým výrazem.

„Ach, chudáčku můj, to muselo být strašné, určitě jsi zoufalstvím zarývala nehty to podlahy, když tě táhli ven, co se ti vůbec stalo? Vypadáš naprosto příšerně a ještě jsi nás nepředstavila svému chlapci.“ Vyděšeně jsem na ni vytřeštila oči.

„To je Edward Cullen, není to můj chlapec, jen spolužák, sedíme vedle sebe v lavici.“ Edward okamžitě vyskočil ze židle a šel mamce a taťkovi podat ruku.

„Moc mě těší, že vás poznávám, paní Mathevsonová, pane Mathevsone,“ představoval se zdvořile.

„Také mě těší, že tě poznávám chlapče… no teď když mě omluvíte, musím ještě něco zařídit.“ S tím se otec odebral do své pracovny.

„Skutečně spolu nechodíte? No škoda… tak povídej, co se ti probůh stalo? A co máš s rukou?“ Nevěřícně jsem na ni hleděla. Pak jsem protočila oči.

„Nic to není, vážně, jen jsem uklouzla na schodech.“ Mamka na mě dál podezíravě zírala.

„Aha, už chápu, trochu jste to včera s Jane a tím pyžamovým večírkem přehnaly viď? No není se čemu divit, já v tvých letech…“ odmlčela se, ve tváři šelmovský výraz. Vážně mami? Pomyslela jsem si nevěřícně.

„Snad raději nechci vědět, co jsi vyváděla, i když to vlastně vím, ale nechci to slyšet znovu, hrozně mě to kazí,“ odpověděla jsem a cukaly mi koutky.

„No… my půjdeme nahoru, musíme s Edwardem ještě probrat nějaké věci do školy,“ oznámila jsem ji a vydala jsem se směrem k mému pokoji. Mamka přikývla a už se věnovala šmejdění v ledničce. Edward mě následoval do pokoje. Okamžitě jsem se tam svalila na postel. Edward si zatím zvědavě prohlížel můj pokoj.

„Máte velice hezký a velký dům, tvoji rodiče jsou očividně v práci úspěšní,“ promluvil po chvíli.

„No taťka je právník, mamka se věnuje umění, tak se jejich profese musely na financích nějak podepsat.“ Nikdy jsem nijak nezveličovala bankovní konto mojí rodiny, ani se s tím nijak nevychloubala, vlastně jsem to většinou naprosto ignorovala. Samotné mi po mé adopci trvalo docela dlouho, si na ten fakt zvyknout. S biologickými rodiči jsme nežili na vysoké noze. Byla jsem zvyklá na o mnoho skromnější poměry. Ostatní ve škole mě měli za takovou šedou, nešikovnou myš. Neoblékala jsem se nijak nóbl, spíš nenápadně. Prostě jsem se snažila splynout s ostatníma.

„O čem jsi chtěl mluvit?“ zeptala jsem se a zápasila přitom s přikrývkou, do které jsem se stačila zamotat.

„Ty to také necítíš že?“ Naštvaně jsem vydechla. Ještě on s tím začíná. Změřila jsem si ho podezíravým pohledem.

„Ne nic necítím, nevím co bych měla cítit,“ odpověděla jsem nabručeně a snažila se přitom vymotat ze svého vězení. Edward přikročil k posteli, naklonil se nade mě. Zadržela jsem dech… Byl tak blízko. Pak netrpělivě trhl jedním koncem a vysvobodil mě zpod zašmodrchané deky. Pak na mě upřel zvědavý pohled.

„Nás,“ odpověděl nakonec jednoduše.

„Vás?“ Nechápavě jsem na něj zírala. Co tím myslel?

„Nás... upíry.“ Šokovaně jsem vydechla a zajíkla se. Měla jsem pocit, že se mi srdce na okamžik zastavilo a pak se zběsile rozbušilo. Chtěla jsem vstát z postele, ale nedovolil mi to. Dál se nade mnou nakláněl a měřil si mě obezřetným pohledem. Začala jsem se lehce třást. Pevně jsem semkla víčka. Snažila jsem se dostat pod kontrolu své emoce. Nakonec jsem je zase otevřela.

„To není pravda,“ namítla jsem vzdorovitě. Pozvedl jedno obočí.

„Popíráš očividné Aletheo." Zakroutila jsem paličatě hlavou.

„Vážně ti to ještě nedošlo? Myslel jsem, že po tom obědě ti bude jasné kdo jsme.“ Postavil se a začal nervózně přecházet po pokoji. Zastavil se u okna a chvíli zamyšleně hleděl ven. Pak se ke mně otočil zpátky.

„Nevěřím ti,“ oponovala jsem slabě. Propaloval mě skeptickým pohledem. Pak se mírně pousmál. Stál stále u okna, ale pak se náhle a neuvěřitelně rychle objevil vedle mě v posteli. Zastavil se s tváří jen pár centimetrů od mé. Vyděšeně jsem na něj zírala s vytřeštěnýma očima. Bylo nemožné, aby se obyčejný člověk pohyboval tak rychle.

„Chceš ještě nějaký důkaz?“ Ovanul mě jeho chladný sladký dech.

„Eh… myslím že ne,“ odpověděla jsem nervózně. Jeho pohled byl hypnotizující. Pousmál se. Byl tak strašně blízko. Očividně věděl, že jsem vlkodlak. On byl upír. Přesto se nebál ke mně přijít tak blízko, že jsme se téměř dotýkali těly. Nezastavil ho ani třas mého těla. Byla jsem zmatená a šokovaná. Přesto, že jsem se třásla, nebylo to tentokrát znamení blížící se proměny. Mé tělo mělo reagovat na jeho samotnou existenci okamžitou proměnou do formy, ve které bych proti němu nebyla zranitelná, ve které by byly naše síly vyrovnané. To se ale nestalo, jako by mé tělo žádné nebezpečí ani nezaznamenalo.

Třásla jsem se kvůli jeho upřenému, vřelému pohledu, pod kterým jsem se cítila mátožně. Třásla jsem se kvůli jeho přílišné blízkosti, která ve mně ale vyvolávala úplně jiné pocity, než odvěké nepřátelství a vražedné sklony. Necítila jsem se ohroženě. Cítila jsem se omámeně.

Naklonil se ke mně ještě blíž, absolutně nedbajíc nebezpečí, které mu ode mě mohlo hrozit. Zkoumavě si mě prohlížel. Pak pozvedl ruku a položil dlaň na mou tvář. Palcem mě jemně pohladil po lícní kosti. Začal se mi zadrhávat dech.

„Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě. Zjevně narážel na mé nevyrovnané tělesné projevy.

„Bojíš se, že se proměním?" Můj hlas měl trochu hysterický podtón. Samolibě se pousmál.

„Nemyslím si, že by to hrozilo. Nepřijde mi, že bychom na sebe reagovali tak, jak by bylo přirozené." Zamyšleně nakrčil čelo. Jeho sebejistota mě trochu zaskočila.

Moji tvář nepouštěl, naopak pozvedl ještě druhou ruku, kterou mi zastrčil pramen vlasů za ucho. Srdce mi burácelo a zaplavovalo mě horko. Přišlo mi, že chvílemi zadržuje dech. Říkal, že mě necítí. Tedy ne tak, jak by upír cítil pach vlkodlaka. Znamenalo to snad, že jsem mu voněla jako jiní lidé? Byl upír. Možná mi od něj hrozilo větší nebezpečí, než jsem si myslela. V křehké lidské podobě se semnou mohl vypořádat tak rychle, že bych se ani nestačila proměnit. Zvlášť, když byl tak blízko.

Snažila jsem se nervózně odtáhnout. Jak jsem kolem sebe rozvířila vzduch, tak opět zadržel dech. Zkameněla jsem. Po chvíli začal zase zvolna dýchat.

„Tvá vůně je tak intenzivní," zašeptal a propaloval mě žhnoucím pohledem. Nakonec si povzdechl a lehce se odtáhl. Byla jsem zmatená z toho, jaké jsem pocítila zklamání. Co jsem ale vlastně očekávala? Mé vlastní pocity mě mátly.

Promnul si zamyšleně bradu. Pak mi položil otázku, kterou jsem  v tu chvíli neočekávala.

„Je vás víc?“ Ostražitě jsem se na něj podívala.

„Ano, je nás víc," odpověděla jsem s pokrčením ramen.

„Dobrá, pak se budu já a moje rodina, potřebovat sejít s vaším vůdcem, kvůli jistým věcem.“ Jeho přímý pohled mě velmi znervózňoval.

„Chcete spáchat hromadnou sebevraždu?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ne, jen sjednat příměří, věřím, že tu můžeme žít v souladu, nijak vám tu nebudeme škodit, ani vás ohrožovat, neživíme se lidskou krví.“ Nevěřícně jsem na něj zírala.

„No… ehm… můžeš to zkusit, ale na vlastní nebezpečí.“ Edward přikývl a já na něj pořád vyjeveně civěla. Přerušilo mě zavibrování mobilu na nočním stolku. Ani jsem se nepodívala na jméno a vzala to.

„Prosím,“ řekla jsem monotónním hlasem.

„Theo? Jsi v pořádku? Jsem před vaším domem, je tu čerstvá stopa, musel se tu teď nedávno pohybovat upír, ten příšerný pach jsem poznal na několik kilometrů, svolám smečku, měla by jsi okamžitě přijít ke mně.“ Jeromův rozzuřený hlas byl protknutý starostlivostí.

„Jo, já to vím, stojí tu přede mnou.“ Slyšela jsem šokované zalapání po dechu a zuřivé zavrčení.  Edward mezi tím vytáhl svůj mobil.

„Ano, Edwarde?“ Uslyšela jsem známý hlas.

„Máme tu problém, Carlisle, mohl bys hned přijet k Mathevsonovým?“

„Je to kousek, hned tam jsem.“ Pak se hovor ukončil.

„Není to, jak si myslíš, Jerome," pokračovala jsem ve svém rozhovoru.

„Aletheo, musíš odtam okamžitě vypadnout, sama ho nezvládneš.“ Zamračila jsem se a přešla k oknu. Odhrnula jsem záclonu, ale neviděla jsem ho. Jeho nedůvěra v mé schopnosti mě rozčilovala.

„Theo, jdeme s otcem pryč ano? Tak tu nic nevyvádějte!“ Slyšela jsem mamčino zakřičení zezdola.

„Jo dobře!“ zakřičela jsem nazpátek a potom slyšela bouchnutí dveří. Williho si na tři dny vzala babička, takže teď jsme byli v domě sami.

„Hele, Jere, uklidni se jo? Mně žádný nebezpečí nehrozí, není to jak si myslíš, Edward by si chtěl s tebou promluvit… Ano říkám promluvit, ne pozabíjet, tak klídek jo. Přijď do kuchyně, udělám ti něco k snědku, určitě máš hlad.“ Z mobilu se ozvalo zavrčení.

„Dobrá,“ odpověděl naštvaně a ukončil hovor.

„Tak jo, jdeme,“ prohodila jsem směrem k Edwardovi a vydala se do kuchyně.

Připravila jsem si pánev, olej, pytel hranolek a kuřecí stripsy. Zrovna jsem brala do ruky olej, v úmyslu nalít ho na pánev, když se ve dveřích objevil velmi naštvaný Jerome. Na sobě měl jen teplákové kraťasy. Vlasy měl rozcuchané do všech stran, vypadal jako bůh pomsty. Opřel se s rukama založenýma na prsou v nejzazším rohu kuchyně a nepřátelsky si mlčky měřil Edwarda. Paže se mu hrozivě otřásaly. Edward na něj vrhal ostražitý pohled. Oba měli znechuceně nakrčené nosy. Zkusmo jsem se zhluboka nadechla. Nic.. Nechápavě jsem se zamračila a nalila olej do pánví a nasypala tam hranolky a stripsy. Jejich mlčení a nepřátelské pohledy přerušil domovní zvonek. Šla jsem rychle otevřít

Za dveřmi stál Carlisle Cullen s naprosto klidným výrazem. Pozvala jsem ho nervózně dál. Jestli už věděl o mém druhém já, nedal to vůbec znát. Atmosféra byla napjatá, ale díky Carlisleovi a jeho neobyčejným vyjednávacím schopnostem, se domluvili na zmiňovaném příměří. Jerome se nakonec i uvolnil a dokonce si i celkem dobře popovídal jak s Carlislem, tak s Edwardem.

Jerome se už dříve, ještě před mojí přeměnou, setkal s upíry, kteří se živili lidskou krví. Měli prý jasně rudé oči, neovládali se a byli divocí. Střet s vlkodlaky pro ně neskončil dobře. Kdežto Cullenovi měli oči zlaté, byli civilizovaní, celé dny se pohybovali mezi lidmi a navíc byl Carlisle doktor. Proto Jerome uvěřil v Carlisleovy dobré úmysly.

Večer jsem si dala dlouhou, horkou koupel a pak jsem padla naprosto vyčerpaná do postele. Usnula jsem okamžitě. Spánek jsem, ale neměla klidný, byl protknutý mými starými nočními můrami. Nakonec jsem se s trhnutím, lapáním po dechu a bušícím srdcem probudila.

Stále omámená ze zlého snu, jsem tápala na nočním stolku po vypínači u lampičky. Ze stolku jsem shodila několik věcí, než se mi podařilo rozsvítit. Zaklela jsem. Posadila jsem se s úmyslem vstát a sesbírat spadlé věci. Zarazila jsem se v půlce pohybu a vyděšeně zírala na houpací křeslo, ve kterém seděla temná postava. Nadechovala jsem se k výkřiku, když mi studená dlaň překryla ústa.

Vyjeveně jsem se dívala do zlatých očí vetřelce přede mnou. Hlavou mi probleskla myšlenka, že ještě spím, a tohle je nějaký zvláštní sen. Velmi rychle jsem si uvědomila, že sen to rozhodně není.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ ozval se tlumený sametový hlas. Byla jsem stále ještě v šoku a trvalo mi trochu déle, než jsem si srovnala v hlavě jeho slova. Po chvíli jsem se začala vzpamatovávat a naštvaně jsem se zamračila.

„Co tu proboha děláš? Víš vůbec kolik je hodin?“ obořila jsem se na Edwarda a bedlivě ho pozorovala.

„Přemýšlím,“ odpověděl prostě. Nevěřícně jsem otevřela pusu. Super, jsou sotva dvě hodiny ráno a on si tu jen tak přemýšlí… v našem domě… v mém pokoji!

„To nemáte vlastní dům, že musíš přemýšlet zrovna tady?“ Určitě mu neušel vzteklý tón mého hlasu.

„Míváš často zlé sny?“ snažil se to zamluvit. Už jsem si ani pořádně nepamatovala, co se mi zdálo, ale nepříjemný pocit neustále přetrvával.

„Ne, jenom občas,“ zalhala jsem a uhnula očima. Na čele se mu objevily starostlivé vrásky. Pomohl mi posbírat věci, které jsem nechtěně smetla z nočního stolku a tvářil se přitom velice zamyšleně. Přešla jsem k rohu místnosti, kde stál pohodlný dvoumístný gauč a svalila jsem se na něj. Edward se posadil do jednoho ze dvou křesel, která se nacházela naproti gauči a pozorně si mě prohlížel. Teď nás dělil malý konferenční stolek.

„Neměl bys tu být,“ upozornila jsem ho a doufala, že zná alespoň trochu zásady slušného chování.

„Já vím, ale jsem velmi zvědavý.“ Zamračila jsem se nad jeho odpovědí.

„Nejsi unavená?“ změnil okamžitě téma.

„Ani ne,“ lhala jsem dál, dnes asi opravdu nebudu příliš výřečná. Dole zazvonil budík. Byl to pro mě šok, ani jsem si nestačila všimnout, že se mi zbystřily smysly a že jsme do té doby hovořili tak potichu.  Zakryla jsem si uši, vyzvánění bylo na mě v tuhle chvíli příliš hlasité. Když se ozvalo unavené zanadávání a budík konečně ztichl, úlevně jsem si vydechla a odkryla uši. Edward mě pobaveně pozoroval.

„Nejsi zvyklá používat své schopnosti?“ Zvažovala jsem, jestli k němu můžu být upřímná.

„Snažím se je tlumit a žít jako normální člověk, plně je používám, jen když se proměním."

„Jsi jiná než ostatní,“ prohodil jen tak mimochodem. Tohle mi často říkal i Jerome.

„Ano, asi jsem trochu odlišná“ souhlasila jsem nakonec. Z kuchyně se ozývalo cinkání nádobí, jak si taťka dělal snídani. Nesnášela jsem jeho ranní vstávání, vždycky mě probudil a já potom málokdy opět usnula.

Pozorovala jsem velkou lávovou lampu, která stála v rohu místnosti naproti místu, kde jsme seděli, a házela po celém pokoji tlumené modré světlo.

„Vypadáš strhaně,“ odvětil po chvíli ticha.

„Poslední dobou jsem trochu přetažená,“ přiznala jsem. Zahloubaně si mě prohlížel.

„Je zvláštní, že neslyším tvé myšlenky, pořád musím přemítat, na co zrovna myslíš.“ Zalapala jsem po dechu. Je možné, aby slyšel myšlenky ostatních lidí?

„Já na tom nevidím nic nezvyklého,“ zamumlala jsem zamyšleně. Pořád jsem si ještě nemohla zvyknout, že přede mnou sedí upír. Že do stejné školy, chodí hned několik upírů. Upírů, kteří se neživí lidskou, ale zvířecí krví. Dalo mi hodně času, zvyknout si na to, že já nejsem člověk, ale mytická bytost z hrůzostrašných hororů. Teď se v mém životě objevily další, pro obyčejného smrtelníka téměř nepochopitelné věci, se kterými se musím co nejdříve vypořádat.

„Tvůj otec vstává vždy tak brzy?“ zeptal se a vytrhl mě tak ze zamyšlení.

„Ano, Santiago má velmi náročné povolání.“ Zaraženě se na mě podíval, nechápala jsem proč.

„Říkáš svému otci jménem?“ zeptal se překvapeně. Obezřetně jsem se na něj podívala.

„Občas,“ odvětila jsem neurčitě.

„Proč?“ Trošku mě vyváděla z míry jeho až přehnaná zvědavost.

„Není to můj biologický otec,“ odpověděla jsem nakonec, stejně by se to brzy dozvěděl z jiných zdrojů. Na tváři se mu objevil šokovaný výraz.

„A tvoje matka?“ Měla jsem chuť něčím ho praštit po hlavě.

„Moji biologičtí rodiče jsou už nějakou dobu po smrti.“ Nechtěla jsem se o tomhle bavit. Vzpomínky mě pořád ještě bolely a velká díra v mém srdci po jejich ztrátě, se nezacelila a asi nikdy nezacelí.

„Promiň, to je mi líto, nevěděl jsem…“ Smutný výraz mu vůbec neslušel.

„To je v pořádku, je to už dlouho, co se to stalo, navíc, mám ještě dědu a babičku, vidíš, to mě připomnělo, že jsem dědu ve Forks už dlouho nenavštívila." Tváří mu proletěl naprosto šokovaný výraz.

„Jak se jmenuje tvůj děda?“...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Být vlkodlakem 3. kapitola:

 1
7. Lorinne admin
11.11.2019 [7:59]

LorinneS radosťou oznamujem, že kapitola bude zajtra o 10:00. Mohla som nakuknúť a môžem povedať, že sa máte na čo tešiť. Emoticon Emoticon Emoticon

11.11.2019 [1:24]

ElumenathaNová kapitola je přidaná, čeká už jen na schválení Emoticon Emoticon

5. T
09.11.2019 [9:57]

Prosím už napiš další Emoticon

4. Baru
05.11.2019 [21:23]

Kdy bude další? Strašně se mi to líbí. Emoticon

3. Bu
31.10.2019 [9:58]

Úžasné. Fakt supr Emoticon

2. Fili
30.10.2019 [22:08]

Fakt super Emoticon Emoticon

1. Selena18
21.10.2019 [22:41]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!