Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Být vlkodlakem 4. kapitola

Být vlkodlakem 4. kapitolaAlethea odjíždí za dědou do Forks. Zde potká někoho, koho by vůbec nečekala. Co jí čeká po návratu domů? Kapitola je tentokrát mnohem delší než obvykle, doufám, že si ji užijete. A pište komentáře, ať vím, jak se vám povídka líbí :-)

Od mého nočního rozhovoru s Edwardem uběhl už celý měsíc. Stále jsem nemohla pochopit, co se tehdy v noci stalo. Když jsem vyslovila jméno Charlie Swan, jasně jsem mohla rozeznat v rysech jeho překrásné tváře naprosté zděšení a nevěřícnost a také bolest, obrovskou bolest, kterou jsem nedokázala pochopit. Chvíli poté se omluvil a oknem se odebral pryč. Takovou reakci jsem vůbec nečekala.

Když jsem šla do školy, čekalo mě tam nemilé překvapení. Edward se zdál být velmi rezervovaný, když jsem si sedala do naší lavice, zmohl se jen na strohé ahoj. V očích se mu zrcadlilo podivné zoufalství a bolest. Nevěděla jsem proč, čím jsem mu tak ublížila a to mě bolelo o to víc. Neodvážila jsem se ho ale zeptat, proč se najednou tak chová.

Takhle se to táhlo celý měsíc, promluvili jsme sotva pár slov. Navíc mě značně znervózňoval rozzlobený pohled Alice, který vrhala na Edwarda. Ve vzduchu vysela nějaká hádanka a já ji i přes veškerou snahu nedokázala rozluštit. U oběda jsem napínala sluch, ale žádnou konverzaci jsem mezi Edwardem a Alicí nezachytila. Ne, že by se mi otupily smysly. Zcela evidentně, Edward ignoroval Alici stejně jako mě. Občas sebou jen trhl a vrhl po Alici podrážděný pohled. Domyslela jsem si, že ho rozčilují její myšlenky.

 O víkendu jsem se rozhodla odcestovat do Forks za dědou. Svoji návštěvu jsem mu neohlásila, věděla jsem, že se nebude zlobit, vždy mě rád viděl.  Z Anchorage jsem nastoupila na let do Seattlu, který trval tři a půl hodiny. Ze Seattlu do Forks jsem musela jet autobusem, což byly další čtyři hodiny jízdy.  

Položila jsem si cestovní tašku na zem a dvakrát krátce zazvonila. Slyšela jsem jeho nabručené mumlání, zjevně si myslel, že ho obtěžuje někdo kvůli jeho práci, navíc když dnes dávali ten zápas, na který se tak hodně těšil. Mírně jsem se pousmála. Když otevřel dveře, objevil se mu na tváři nevěřícný výraz, který hned na to vystřídal šťastný úsměv.

„Theo, holčičko, jsi to vážně ty? Páni, tolik jsi vyrostla, pojď ke mně, ať tě můžu obejmout.“ S úsměvem jsem mu opětovala objetí. Bylo to tak dlouho, co jsem ho viděla naposledy, i on se hodně změnil. Vlasy měl už téměř všechny šedivé, přibilo mu o mnoho více vrásek, a zdál se unavenější. Jediné, co se na něm nezměnilo, byly jeho oči. Měl v nich stále vepsanou bolest ze ztráty své jediné dcery.

„Promiň, že jsem se neozvala, Charlie, ale chtěla jsem tě překvapit, tolik se mi po tobě stýskalo,“ zamumlala jsem přiškrceně, jak mě mačkal v objetí. Chvíli na to se ode mě odtáhl a usmál se.

„To je naprosto v pořádku děvče, jsem tak šťastný, že tě zase vidím.“ Pozorně si mě prohlížel od hlavy až k patě.

„Podobáš se čím dál víc své matce, je to až neuvěřitelné, jak moc.“ Zvědavě jsem pozvedla obočí, slýchala jsem teď tuhle větu velmi často i od svých rodičů, kteří se s mamkou a taťkou znali. Byli to vlastně moji vzdálení příbuzní.

„Opravdu a v čem se jí tolik podobám? Myslela jsem, že jsem spíš podobná na svého otce,“ ptala jsem se ho při cestě do obývacího pokoje. Ani dům se vůbec nezměnil, vše bylo na stejném místě, jako když jsem to tu ve svých čtrnácti letech opouštěla. To byly mé poslední prázdniny, co jsem tu strávila. Charlie se postavil přede mě, a znovu mě zkoumavě pozoroval.

„Oči jsi zdědila z otcovy strany, to se musí nechat, vlasy máš mnohem tmavší, než je měla tvá mamka, ale obličejem jsi jí podobná neskutečně. Pak tu jsou další maličkosti, třeba tvůj výraz, tvoje reakce na určité podněty, usmíváš se stejně jako moje Bella a máš v očích úplně stejnou jiskru, stejný pohled. Jsi jí podobná mnohem víc, než si myslíš.“ Smutně jsem se usmála, maminku jsem si už tak dobře nepamatovala, zvlášť v době před smrtí mého otce, kdy ještě byla šťastná. Ale její úsměv jsem si vybavit dokázala. Uměla se krásně smát, její úsměv byl tak upřímný a prozářený opravdovou radostí. Bylo to vždy, jako když slunce ozáří krajinu, která se léta utápěla ve tmě.

„Musíš být určitě unavená a hladová,“ změnil téma a nasadil nervózní výraz.

„Nečekal jsem, že se tu tak náhle objevíš, mám tu jen zbylou pizzu od oběda.“ Zvesela jsem se usmála, to byl celý děda, když u něho zrovna nikdo nebyl, nedokázal si ani sám uvařit těstoviny.

„To je v pořádku, pizza úplně stačí,“ odpověděla jsem a šla ji vytáhnout z ledničky. Vypadala opravdu lákavě. Odřízla jsem si kus, který jsem dala na talíř a strčila do mikrovlnky.

„A jak se mají vlastně tvoji rodiče a bráška?“ začal se vyptávat se zájmem. Povídala jsem si s ním potom ještě několik hodin, než mě donutil jít do postele. Byla jsem opravdu unavená a jen co jsem ulehla, hned jsem usnula. Další den jel Charlie hned ráno do práce. Měla jsem celý den jen pro sebe. Rozhodla jsem se, udělat si větší procházku po okolí, už jsem tu tak dlouho nebyla, a zdejší lesy pro mě měly vždy jisté kouzlo, které mě pokaždé lákalo do jejich temných hlubin.

Celé dopoledne jsem prochodila po zdejší krajině. Když jsem zašla dál od civilizace, proměnila jsem se do své vlčí podoby, abych se mohla pořádně proběhnout.  Ani jsem nevnímala hustou zeleň, která se okolo mě jen míhala. Cítila jsem se jednou zase tak volná, svobodná a šťastná. Právě v tuhle chvíli jsem nemusela na nic myslet, jen vnímat ten opojný pocit z běhu.

Po nějaké době, ale mojí pohodu přerušil jistý vnější zvuk. Zpomalila jsem do kroku a ostražitě poslouchala. Zdálo se mi, že slyším tiché našlapování tlap. Zastavila jsem se a napjatě poslouchala okolní zvuky. Bylo naprosté ticho, jen ptáci v korunách stromů tiše štěbetali píseň lesa, a listí stromů hladil jemný vánek a oni mezi sebou šeptali jen svou vlastní řečí, které nikdo nemohl porozumět. Usoudila jsem, že se mi to jen zdálo a chystala jsem se jít dál.

V tom však něco tmavého vyrazilo zpoza stromu a tvrdým nárazem mě to smetlo o několik metrů dál. Narazila jsem o kmen stromu a snažila se vstát. Nepříjemně mě píchalo v oblasti žeber. Překvapeně jsem zírala na černého vlka přede mnou. Z hloubky lesa se vynořili další vlci. Zjevně jsem se dostala do dalšího maléru. Začala jsem vrčet, což mi ovšem ztěžovala intenzivní bolest v boku. Vlků tu teď mohlo být kolem deseti, možná i víc. Byla to opravdu velká smečka.

„Kdo jsi a co tu pohledáváš?“ ozval se mi hlavě hrubý hlas.

„Na to samé bych se mohla zeptat já,“ odvětila jsem myšlenkou a upřeně zírala na vlka přede mnou. Věděla jsem, že to právě on ke mně promlouvá. Vypadalo to, že je vůdce. Ozvalo se od něj varovné vrčení.

„My střežíme tuto oblast a ty tu nemáš co pohledávat.“ Cítila jsem se dotčeně. Forks a La Push jsem vždy považovala za svůj domov, i když jsem nyní bydlela v Anchorage. V hlavě se mi rojily neuspořádané myšlenky všech vlků. Jakto, že jsem vnímala myšlenky i ostatních vlků a ne jen alfy?

„Ne, já tu mám co dělat, já jsem tady doma,“ pomyslela jsem si, i když to byly jen mé myšlenky, i do nich se vloudil lítostivý a trochu rozzuřený tón.

„Hloupost, nikdy jsem tě tu neviděl, raději odpověz po pravdě, co tu pohledáváš?“ Náhle mi myslí prolétla vzpomínka, již dávno zapomenutá, kterou oživil hlas černého vlka. Hlas, co mi náhle přišel velmi povědomý.

Malé, téměř černovlasé děvčátko se krčilo za starou kůlnou, ve tváři zvídavý výraz. Věděla, že si tam její tatínek povídá se strýčkem. Tentokrát je sledovala až k domu. Vždyť jí dědeček zrovna včera vyprávěl o jednou odvážném rytíři, který se hnal do jednoho dobrodružství za druhým a riskoval kvůli tomu život, byl zvědavý právě jako ona nyní. A navíc maminka říkala, že tatínek dnes večer zase nepřijde domů, tak hodně chtěla odhalit jeho tajemství.

„Zase se tady někdo z těch zlých objevil, Jacobe, narazili jsme na jeho stopu, vezmeš si dnes území… momentík.“ Dřív, než stačilo děvčátko zareagovat, už ji vytahoval strýček z jejího úkrytu. Vzal ji do náruče, v obličeji pobavený výraz.

„Ale, ale, podívejme se, kdo nás poctil svoji návštěvou, to vaše pískle je mnohem mazanější než jsme si mysleli, brácho, měli byste si ji lépe hlídat, je až moc vychytralá,“ smál se strýček.

„No pověz, Theo, copak tu pohledáváš?“ Dívenka se začervenala.

„Hledám tatínkovo tajemství,“ odvětilo děvčátko nebojácně s našpulenou pusinkou. Oba muži se srdečně zasmáli.

„Jen se neboj prcku, však se ho jednou dozvíš, až přijde ten správný čas,“ odpověděl na to strýček Sam.

 

Ano, poznala jsem ten obhroublý hlas. Vzpomínky na veselého strýčka se uplynulými léty ztratily kamsi do pozadí mysli.

„Sam Uley,“ pomyslela jsem si překvapeně. Ovšem, nebyla jsem jediná, kdo byl vyvedený z míry.

„Jakto, že znáš mé jméno?“ zeptal se zmateně.

„Protože já jsem Alethea Blacková… strýčku.“ Slyšela jsem jeho zděšené vydechnutí. Celá smečka na mě v nevěřícnosti zírala. Cítila jsem, jak bolest v žebrech polevuje, zjevně jsem měla nějaké zlomené, ale už jsem se začala uzdravovat a ve vlčí podobě, jsem se vždy uzdravovala až neuvěřitelně rychle.

„To není možné,“ pomyslel si nakonec.

„Malý moment,“ odpověděla jsem, pak jsem se namáhavě zvedla a odkulhala do hustého lesního houští, tam jsem se s mírnými obtížemi proměnila do své lidské podoby a oblékla si jednoduché krátké šaty z tenoučké látky, které jsem nosila uvázané k tlapě. Tiše jsem zaskuhrala a přejela prsty po naražených žebrech. Než jsem se dobelhala zpátky, byli už všichni oblečení a ve své lidské podobě. Ve smečce byly dvě ženy, spíše dívky, a ostatní byli muži. Zvědavě si mě prohlíželi, když jsem se úplně vynořila z šera lesa na malou louku, Sam nevěřícně zalapal po dechu. Poznávala jsem i některé další vlkodlaky, i když jména jsem si nedokázala vybavit, někteří pro mě ale byli úplně neznámí.

„Theo, proboha jsi to opravdu ty? Opravdu jsi to osmileté děvčátko, které mě před mnoha lety v slzách přemlouvalo, ať ho neposíláme na Aljašku k příbuzným?“ Viděla jsem v jeho očích jistý hluboký cit, který jsem v tuhle chvíli nedokázala nikam zařadit. Teď jsem si vzpomínala, že jsem tenkrát opravdu plakala a docela dost vyváděla. Půl roku jsem bydlela u Sama a Emily, protože Charlie byl zrovna vážně nemocný a nemohl se o mě starat.

Jak jen jsem na ně mohla zapomenout? Když mě posílali s paní od sociálky, která mě měla bezpečně dopravit domů, do Anchorage, vysela jsem Samovi okolo krku a křečovitě se ho držela, vřískala jsem jak na lesy a odmítala s tou paní odjet. Emily tenkrát hlasitě vzlykala a i Samovi se v očích objevily slzy. Za ten krátký půlrok jsem jim přirostla opravdu k srdci, ale nemohli si mě k sobě vzít, nebyli to mí příbuzní, a s Charliem to tenkrát vypadalo velmi zle. A tak jsem nakonec putovala ke svým vzdáleným příbuzným na Aljašku.

Sam mě bouřlivě objal a tiskl mě k sobě tak silně, že jsem myslela, že mi prasknou ještě úplně nezhojená žebra.

„Ach, jak dlouho už to je, co jsem tě viděl naposledy? Víc jak deset let? Byla jsi pořád tak maličká, nejmenší ze třídy, pokud si vzpomínám, pěkně ses nám vytáhla.“ Sam si mě se zájmem prohlížel. Byl teď vyšší než já sotva o hlavu. Vzpomínala jsem si, jak proti němu byla mamka malinká.

„Charlie říkal, že jsi tu před čtyřmi lety byla, ale my jsme byli s Emily zrovna mimo město, tolik nás mrzelo, že jsme tě nemohli vidět.“ Do jeho hlasu se vloudil lítostiví tón. Styděla jsem se, že jsem si na ně ani nevzpomněla. Možná to bylo tím, že jako malá jsem se snažila zapomenout na vše, co pro mě znamenalo bolest. A tak jsem opravdu jednoduše zapomněla.

„Tolik ses změnila, jsi celá Bella, i když v něčem se otci podobáš, a navíc jsi po něm zdědila něco opravdu zásadního… Takže náš osud tě také neminul, tolik jsme doufali, že se tomu vyhneš, ale bylo to téměř nemožné, už od malička jsi byla tak zvláštní…“

Sam mě odvedl k nim domů. Když mě Emily spatřila, okamžitě věděla, kdo jsem. S hlasitým pláčem se na mě vrhla a tiskla mě v objetí. Zůstala jsem u nich několik hodin a Sam se mi mezi tím neustále omlouval, jak se na mě vrhl a srazil mě na strom. Celou dobu jsem mu opakovala, že se vůbec nic nestalo. K Charliemu domů jsem se vracela až hodně pozdě. Čekal na mě v obývacím pokoji, jak jsem si myslela.

Nijak mě ovšem nepokáral. Jen mi řekl, že volala vyděšená mamka, když ráno našla vzkaz na stole, že k němu jedu. Pak se mi snažil vysvětlit, že není moudré se někam takhle vydat a neříct o tom rodičům, ale já jsem prostě už byla taková. Nakonec jsem se rozhodla, že u dědy nezůstanu jen přes víkend, ale na celé prázdniny a tak jsem celý další týden prožívala nádherné nezapomenutelné chvíle, jediné co mě štvalo, bylo to, že jsem musela pořád myslet na Edwarda. Bohužel, čas neúprosně běžel, prázdniny se chýlily ke konci a já se musela vrátit domů. Když jsem se potom se všemi loučila, musela jsem slíbit, že je zase brzy navštívím.

 

Doma mě čekalo bouřlivé přivítání s mamkou. Hned, co jsem zaklapla domovní dveře, se na mě vrhla, div mě nepovalila. Její radost ovšem velmi rychle vystřídalo rozhořčení, značně mi vynadala, za to, že jsem jí o své cestě nic neřekla. Ale naštěstí byla velmi tolerantní a nijak moje náhlé zmizení nezveličovala.

Druhý den už začínala škola. První hodinu jsme měli matematiku s panem Malkinsem. Auto mě cestou trochu pozlobilo a byla jsem ve skluzu. Měla jsem už dobrých pět minut zpoždění. Zaklepala jsem na dveře učebny a vstoupila. Hned jsem se omlouvala za zpoždění. Profesor jen mávnul rukou, ať si jdu sednout, už byl na mé pozdní příchody zvyklý. Hodila jsem nervózní pohled po Edwardovi. Jeho výraz mě ale překvapil, vypadal spokojeně, ve tváři se mu zračila úleva. Alici se na tváři rýsoval vítězoslavný výraz. Jakoby se jí právě něco potvrdilo.

„Ahoj,“ zašeptala jsem směrem k němu, když jsem si sedala do lavice.

„Ahoj,“ odpověděl sametovým hlasem. Poskočilo mi srdce, a to na mě jenom promluvil. Když se na mě hned na to usmál, mé srdce se rozhodlo urazit maratón, takhle mi snad ještě nikdy nesprintovalo. Potichu se zasmál mojí reakci. Teď jsem už věděla, že může slyšet mé srdce. Uvedl mě tím do rozpaků a já zrudla jako rajče. Usmál se ještě víc. Trochu mě vyvádělo z rovnováhy, jak snadno mění svou náladu. Před týdnem na mě sotva promluvil a teď se chová tak přátelsky.

Zbytek školy mi uběhl normálně. Rozhodla jsem se, že si po škole zajdu do knihovny. Nacházela se v centru města a byla opravdu obrovská. Procházela jsem se mezi dřevěnými regály a vdechovala jedinečnou vůni dřeva a papíru. Tlumené světlo dodávalo rozlehlým prostorám, ve kterých se tísnily regály přeplněné roztodivným množstvím různých knih, příjemnou, trochu tajemnou atmosféru, vypadalo to tu, jako ve starších dobách.

U zdi byly dané pohovky a křesla pro pohodlí čtenářů. Odbočila jsem k dalšímu regálu, ale překvapeně jsem se zarazila, na druhém konci seděl v jednom křesle Edward a zaujatě si četl nějakou knihu. Chtěla jsem zase odejít a nerušit ho. Ale díky průvanu okamžitě ucítil moji vůni. Zvedl hlavu od knihy a podíval se na mě.

Chvíli jsem uvažovala, že se otočím a půjdu si dál po svém. Nevěděla jsem, jestli Edwarda jeho vstřícná nálada zase neopustila.  On se na mě ale usmál, krásným pokřiveným úsměvem, který vehnal slabost do mých nohou.  Přeci se tu teď neskácím, jen z pohledu na něj. Srdce už mi zase sprintovalo, celou tvář mi polévalo horko. Jeho úsměv se prohloubil. Beze slov mi pokynul k protějšímu křeslu. Trochu vrávoravě jsem se k němu vydala. Svezla jsem se na křeslo naproti jeho. Odděloval nás jen malinký kulatý stolek.

„Bál jsem se o tebe,“ promluvil po chvíli mlčení. Nechápavě jsem nadzvedla obočí.

„Byla jsi pryč celý týden.“ Takže se o mě najednou zase začal zajímat?

„Odjela jsem do Forks,“ odpověděla jsem prostě, „nepovažovala jsem za nutné, tě o tom informovat, když jsi se mnou přestal mluvit,“ pokračovala jsem nabroušeně.

„Odpusť, já jen prostě… je to pro mě těžké, snažím se to všechno vstřebat a…“ Zdálo se, že se mu jen těžko hledají slova.

„Já, ale, Edwarde, vůbec nevím, o čem mluvíš, jak ti mám porozumět, když jsi se mnou přestal mluvit? Nevěděla jsem co dělat, nevěděla jsem, čím jsem ti tak ublížila,“ promlouvala jsem rozrušeně. Ve tváři se mu objevil překvapený výraz.

„Myslela sis, že jsi mi něčím ublížila?“ odpověděl rozzlobeně, „Aletheo, to si nemysli prosím, nijak jsi mi neublížila, jen jsem byl prostě v šoku, když jsem si uvědomil, kdo vlastně jsi,“ vysvětloval. Tvářil se nejistě.

„Jak to myslíš?“ ptala jsem se zmateně. Jeho výraz byl vyplašený.

„Nevím, jestli bych ti měl říct pravdu.“ Sklopil pohled, když se na mě znovu podíval, mel v očích strach.

„To je to tak špatné?“ zeptala jsem se poplašeně. Co může mít za tajemství, že se ho tolik bojí mi říct? Měla bych to vůbec chtít vědět? Chvíli mě nejistě pozorovat, pak jsem v jeho očích zahlédla odhodlání.

„Aletheo… já jsem znal tvoji matku… znal jsem Bellu.“ Zalapala jsem nevěřícně po dechu. Tak proto se tak najednou vytratil, když jsem mu řekla, že můj dědeček je Charlie Swan?

„Jak to myslíš, že jsi ji znal?“ Jeho oči byly smutné, tvářil se nejistě. „Ach, tak…“ zajíkla jsem se zděšeně, když jsem si uvědomila, co znamená jeho výraz.

„Takže, ty… vy… proboha,“ mumlala jsem dál zděšeně, „Bylo to vážné?“ Jeho výraz mluvil za vše. Edward miloval moji mamku. Vzpomněla jsem si na fotku, kterou měla maminka pečlivě uloženou ve starém albu.  Ta, na které byl anděl se zlatýma očima. Samozřejmě, že to byl on. Probůh, mělo mi to dojít už dávno, jak jsem mohla být tak zaslepená?

„Edwarde… já, nevím, co na to říct.“ Jeho výraz byl zoufalý.

„Moc mě to mrzí, měl jsem ti to říct dřív.“ Nevěděla jsem, co mám dělat, jak bych se měla zachovat. Tohle bylo opravdu vážné. Sama jsem byla hrozně zmatená z citů, které ve mně Edward probudil. Jemu jsem zřejmě také nebyla lhostejná. Ale tahle minulost… nevěděla jsem, jak bych se s tím měla poprat. Co to vlastně pro nás znamená?

„Co se stalo, myslím tím, proč jste spolu nezůstali?“ zeptala jsem se odevzdaně. Edward váhal. Zjevně se bál, aby mě nevyděsil ještě víc.

„Bella… ona pro mě byla vším, ale viděl jsem, jak je kvůli mně v neustálém nebezpečí. Musela riskovat život, jednou kvůli mně málem zemřela. A pak o jejích narozeninách… řízla se do prstu o papír… a Jasper… tehdy jsem si uvědomil, že se mnou bude v neustálém nebezpečí, že její život bude pořád v ohrožení.“ Hlas se mu lámal, byl protknutý bolestí.

„A přeměnit ji, to že bych byl tak strašně sobecký a odsoudil její duši k zatracení. Chtěl jsem pro ni něco víc. Chtěl jsem, aby měla normální, šťastný, lidský život. Aby měla to, co bych jí já nikdy nemohl dát. A tak jsem odešel a doufal, že časem zapomene a najde si někoho, s kým bude šťastná.“ Na chvíli se odmlčel a zamyšleně hleděl na stůl.

„Po čase jsem se vrátil, jen abych ji zkontroloval a ujistil se, že je v pořádku,“ pokračoval, „to už byla s tvým otcem, nevěděla, že jsem se vrátil a já se jí ani neukázal. Ale viděl jsem, že je v pořádku, vypadala spokojeně, zamilovaně a tak jsem zase odjel a zakázal jsem si jakkoliv ji vyhledávat a stejně tak mé rodině. Trvalo dlouho, než jsem začal zase normálně fungovat. Pak jsem se s tím smířil, šel jsem dál, tak jako Bella.“ Vrhl po mně zamyšlený pohled.

„A pak jsme se přestěhovali sem a potkal jsem tebe.“ Na tváři se mu objevil lehký úsměv, „a ty jsi ve mně vyvolala pocity, které jsem myslel, že už nikdy neucítím a to s takovou intenzitou, jakou jsem ještě nezažil,“ pokračoval, ve tváři naléhavý výraz.

„Přes dvacet let jsem žil v temnotě a potácel se životem, a pak jsi přišla ty a vnesla jsi mi do života světlo.“ Zírala jsem na něj a snažila se vstřebat vše, co mi tu říkal. Snažila jsem se probrat všemi těmi zmatenými pocity.

„A když jsem se pak dozvěděl, že jsi Belly dcera, že je Bella mrtvá… Byl jsem v šoku. Najednou jsem nevěděl, co si se všemi těmi pocity počít. Byl jsem naštvaný, byl jsem šokovaný. Potřeboval jsem přemýšlet. A pak jsi zmizela a já jsem nevěděl kam, váš dům byl prázdný. Cítil jsem se tak… neúplný, když jsi byla pryč, bál jsem se, že mě už nebudeš chtít vidět, po tom, jak jsem se hrubě choval.“ Provrtával mě nejistým pohledem. Povzdechla jsem si.

„Byla šťastná, Edwarde, s otcem se vroucně a hluboce milovali.“ Usmála jsem se při vzpomínce na jejich zamilované a šťastné výrazy, které ani po letech nezmizely z jejich tváří.

„Nemusíš si nic vyčítat,“ řekla jsem mírně. Překvapeně se na mě podíval.

„Myslel jsem, že ze mě budeš znechucená, až se dozvíš pravdu, že ti budu odporný.“ Zmateně jsem se na něj dívala.

„Ne, Edwarde, nic takového necítím, jen budu potřebovat chvíli, abych to všechno vstřebala.“ V jeho obličeji se mihla úleva. Ano, abych vstřebala, že miloval moji mamku. Dokážu to vlastně akceptovat. Nezajímá se o mě jen proto, že mu ji tolik připomínám? Nepřinese mu to spíš ještě víc utrpení, když všichni říkají, jak jsem jí podobná?

Edward, jakoby vycítil mé myšlenky.

„Aletheo, ty nejsi Bella, jistě, v něčem se jí podobáš, ale to co k tobě cítím… Já ještě jsem nic takového k nikomu necítil. Když jsem s tebou, všechno ostatní zmizí, jsi tak… intenzivní.“ Jeho projev citů mě překvapil. To co ke mně cítí? A že to ještě nikdy necítil? Byla jsem čím dál zmatenější.

Neohrabaně jsem se vyškrábala na nohy. Znepokojeně mě pozoroval.

„Jen mi prosím dej čas všechno to vstřebat, Edwarde,“ prosila jsem ho. Přikývl. Otočila jsem se k odchodu, když mě jemně chytil za ruku. Zmateně jsem se k němu obrátila. Stál těsně u mě, dotýkali jsme se těly. Mé srdce na to opět bouřlivě zareagovalo. Jeden koutek se mu zvedl v nepatrném náznaku úsměvu.

„Vezmi si tolik času, kolik jen potřebuješ,“ zašeptal s tváří těsně u mé. Ovanul mě jeho omamný dech. Pak jemně přiložil ruku na mou tvář. Omámeně jsem zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, byl pryč.

Z knihovny jsem zamířila přímo do lesa. Byla jsem rozrušená, potřebovala jsem se trochu uklidnit. Když jsem si byla jistá, že jsem dost daleko, aby mě nikdo nezahlédl, tak jsem se proměnila. Běžela jsem daleko. Už se začínalo pomalu smrákat. Zastavila jsem a lehla si k malému potůčku. Pozorovala jsem, jak voda pomalu plyne. Vycítila jsem jeho přítomnost, ještě dřív, než jsem ho spatřila.

Jerome ke mně pomalu přišel ve své vlčí podobě. Lehl si vedle mě a tiše pozoroval okolní krajinu stejně jako já. Věděl, že jsem rozrušená, že potřebuju přemýšlet. Na nic se neptal. Projevoval mi tak tichou podporu. Jen jsme leželi, bok po boku. Jeho myšlenky plynuly v nesourodém sledu. Ze smečky nebyl zrovna nikdo, kromě nás dvou, ve vlčí podobě. Nepřemýšlel nad ničím konkrétním, jen nechal svou mysl pomalu plynout. Obrazy se vynořovaly a zase mizely. Bylo to uklidňující.

Tak jsem také nechala svou mysli volně plynout. Vynořovali se mi vzpomínky na rodiče, na školu, na přírodu. Pak mé vzpomínky nabraly konkrétnější ráz. Vzpomněla jsem si na ten první den. Když jsem poprvé spatřila Edwarda. Když jsem ještě nevěděla, co všechno přinese budoucnost. Na ten zvláštní, intenzivní pocit, když jsem poprvé pohlédla do jeho zlatých uhrančivých očí…

Mé myšlenky přerušilo nevěřícné zavrčení. Zmateně jsem pohlédla na Jeroma.

„To jsi neudělala!“ Rezonovaly mi v hlavě jeho myšlenky. Byl naprosto zděšený.

„Co se děje, Jere?“ ptala jsem se zmateně. Vyskočil na všechny čtyři.

„To, na co jsi teď myslela, nechápu, že jsem to nepoznal hned, vždyť ty ses otiskla do toho upíra!“ Otiskla?! Oh, proboha. Teď už jsem pochopila, proč mi ten intenzivní pocit, který jsem měla při pohledu do jeho očí, připadal tak bolestně známý. Bylo to i vysvětlení toho, že jsem na Edwarda nemohla ani na chvíli přestat myslet, proč jsem se cítila tak prázdná, když nebyl semnou. Jerome zuřil. Kdyby Cullenovi porušili dohody, měl by svázané ruce. Minimálně, co se týče Edwarda. Vlk nikdy nemohl zabít osobu, do které se jiný otiskl. Byl to zákon nad všechny zákony.

Nevím, jestli jsem byla zděšená víc já nebo Jerome. Se zakňučením jsem se rozeběhla lesem pryč.

„Theo, počkej!“ volal na mě Jerome.

„Nech mě Jerome,“ pomyslela jsem si rozzuřeně. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem dovedla. Prudce jsem zastavila na okraji lesa. Jerome se mě snažil myšlenkami stále dostihnout. Zaklela jsem a přeměnila se. Potřebovala jsem být na své myšlenky sama. Náš dům byl jen kousek od okraje lesa. Zlobně jsem se nasoukala do oblečení a rozeběhla se domů. Nikdo naštěstí nebyl doma. Vběhla jsem do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi. Svezla jsem se na postel a dala průchod svým pocitům. Slzy se mi valily po tvářích a nešlo je zastavit. Plakala jsem tak dlouho, až jsem se vyčerpáním propadla do neklidného spánku.

Probudila jsem se celá vyděšená, srdce mi bilo jako zvon. Zmateně jsem přemítala, co mě to probudilo za zvuk. Pak jsem si zděšeně uvědomila, že to byl můj vlastní výkřik. Zase jsem měla noční můru. Snažila jsem se uklidnit svůj dech, ale místo toho jsem se začala otřásat vzlyky. V té absolutní tmě, se najednou vedle mě prohnula postel. Vyděšeně jsem sebou trhla. Pak jsem se náhle ocitla v něčí náruči. Edward. Zmateně jsem zírala do jeho zlatých očí.

„Ššššš, byl to jen zlý sen, jsem tady,“ šeptal uklidňujícím hlasem. Trochu jsem se uklidnila, ale vzlyky jsem nedokázala ovládnout. Z očí se mi zase valily slzy. Edward tiše přihlížel s bezradným výrazem. Držel mě pevně v náručí a já ho křečovitě svírala za předloktí. Po pár minutách jsem se konečně uklidnila. Z náruče mě ale nepouštěl.

„Já se moc omlouvám,“ zamumlala jsem s nakřáplým hlasem a podívala se mu do očí. Jemně mi setřel palcem slzy.

„Můžu za to já Aletheo? To kvůli mně jsi tolik plakala?“ zeptal se zoufale.

„Byl to sen, Edwarde, a poslední dobou toho na mě bylo moc, omlouvám se.“ Zamyšleně se zamračil.

„Plakala jsi už předtím, než jsem sem přišel.“ Jak dlouho je vlastně v mém pokoji?

„Vím, že jsem sem neměl chodit, ale potřeboval jsem tě vidět,“ omlouval se tiše. Jistě, chtěla jsem čas na přemýšlení, ale o čem mám teď přemýšlet? Otiskla jsem se do něj! I kdybych chtěla, nemohla bych se držet dál, rozervalo by mi to srdce i duši. Teď už jsem to věděla.

„To je v pořádku, jsem ráda, že jsi tu,“ usmála jsem se. Začínala jsem si plně uvědomovat jeho blízkost. Srdce mi začalo pomalu ale jistě zrychlovat, dech se mi úžil. Cítila jsem, jak se usmál. Dlaní přejel jemně po mé ruce od zápěstí až po rameno. Srdce se mi freneticky rozkmitalo. Měla jsem pocit, že mi vyskočí z krku. Edward na malý okamžik zadržel dech.

Pak mi vtiskl jemný polibek do vlasů. Natočila jsem se k němu a objala ho kolem krku. Ruce jsem zabořila do jeho vlasů. Jeho výraz byl překvapený, ale potěšený. Přitiskla jsem se k němu ještě víc, bradu jsem si opřela o jeho rameno. Cítila jsem se v bezpečí, konečně bezstarostně a šťastně. Trhaně se nadechl. Pak se pohnul a jemně mě políbil na krk. Možná jsem měla být vyděšená, ale cítila jsem jen, jak mi jeho chladné rty rozpalují kůži. V koutku mysli, jsem si uvědomovala, že mu to moje sprintující srdce asi zrovna neusnadňuje. Ale byla jsem si naprosto jistá, že by mi neublížil. Jemnými polibky si razil cestu až k hraně čelisti. Lapala jsem po dechu. Dál si polibky razil cestu, až se zastavil v koutku mých úst. Na chvíli se odtáhl a vážně mi pohlédl do očí, jako by v nich hledal odpověď na nějakou otázku.

Pak si náhle přitáhl můj obličej a naše rty se setkaly. Přitáhla jsem se k Edwardovi ještě blíž, zapletla jsem ruce do jeho vlasů. Jeho polibek byl naléhavý. Nebyl tak opatrný, jako doteď, když se mě příležitostně dotkl. Cítila jsem, jak mě položil na postel. Drtil mě svým tělem. Stále mě živelně líbal. Ucítila jsem jeho ruku na svém lýtku. Pomalu ji sunul nahoru. Vyhrnoval mi přitom i šaty. Jeho dotyk mě spaloval. Polibek jsem mu směle oplácela. Přejela jsem mu rukama po hrudi. Měl bílou košili. Chtěla jsem se ho dotýkat. Netrpělivě jsem sáhla po knoflíčcích. Neodhadla jsem svoji sílu. Knoflíčky se rozletěly do všech stran. Zasmál se.

Když jsem se ho dotkla na holé kůži, divoce zalapal po dechu. Třásla jsem se po celém těle. Bála jsem se, že ztratím kontrolu. Líbal mě čím dál naléhavěji. Jeho dech se zadrhával. Vytáhl moji nohu a dal si ji kolem boku. Přestala jsem dýchat. Náhle se zarazil. Chvíli se snažil ovládnout svůj dech. Nakonec se jemně převalil na záda a přitáhl si mě do náruče. Jeho hrudník se dál divoce zvedal. Já jsem si konečně zase vzpomněla, jak se dýchá. Byla jsem celá roztoužená. Kůži jsem měla v jednom ohni.

„Proč jsi přestal?“ zeptala jsem se zadýchaně.

„S tebou je všechno tak intenzivní Aletheo, nejsi sice tolik křehká jako člověk, ale i tak bych ti mohl ublížit, nemůžu ztratit kontrolu,“ promlouval ke mně naléhavě. Rozuměla jsem mu.

„Chvíli jsem myslela, že ztratím kontrolu,“ přiznala jsem rozrušeně. Usmál se, vypadal pobaveně.

„Oba si musíme zvyknout, všechno je to tak nové,“ odpověděl s úsměvem.

„Chtěla bych pokračovat ve zvykání si,“ řekla jsem netrpělivě. Usmál se a lehce mě políbil.

„Dnes už jsme pokoušeli štěstí až moc, je hodně brzy, měla by ses ještě vyspat.“

„Vážně si myslíš, že teď usnu?“ zeptala jsem se podrážděně.

„Zůstanu tu, když se o to alespoň pokusíš.“ Jemně mě hladil po vlasech. Přitulila jsem se blíž. Hlavu jsem měla položenou na jeho prsou. Už dýchal zhluboka a pomalu. Jeho dech mě nakonec pomalu ukolébal ke spánku.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Být vlkodlakem 4. kapitola:

 1
11.12.2019 [13:20]

BreeTannerJsm zvědavá, jak to bude pokračovat, co vymyslíš. Emoticon

3. Maya
01.12.2019 [10:47]

Prosím moc o další stejně úžasnou kapitolku❤️ Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Tereza
01.12.2019 [10:45]

Rychle další!

1. agility
20.11.2019 [20:52]

boze,to je naprosto dokonale Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!